Veronika poprvé na Blažkově s Brnem I

Hned po příjezdu jsme se šli ubytovat do chatek, kde se mi moc líbila třípatrová postel, na které bych ale asi v patře neměla odvahu spát. Před každým jídlem jsme měli nějaké čtení z Bible, modlitbu a písničku. Měla jsem velkou radost, že jsem mohla říkat modlitbu za naši skupinu, když na nás vyšla modlitba. Dostali jsme totiž rozpis úkolů, kde nás pan farář všechny rozdělil do tří skupin: A, B a C s úkoly, které se každý den střídaly: úklid, mytí nádobí a modlitby.

V neděli se šlo do kostela v obci Blažkov. Ten já bohužel nemohla vidět, protože jsem jela do nemocnice kvůli náhlým zdravotním problémům. Od pondělka do pátku byl vždycky dopoledne program - povídali jsme si ve třech skupinách o Josefovi a jeho bratrech, což bylo fajn.

Odpoledne bývaly tvořivé dílničky, při kterých se vyráběly různé věci z krepáku, vlny a bavlnek. Jinak byl volný program, při kterém si děcka v lese stavěly bunkry z klacků na šiškovou válku. Večer se promítali v klubovně Broučci - jako jednotlivé obrázky, ke kterým se četlo povídání z knížky. Promítání se mi moc líbilo a přišlo mi zajímavé i neobvyklé promítací plátno.

Pak šly děti spát a dospělí s mládežníky měli společné večery a vedli mezigenerační rozhovory. Já jsem měla tu kliku, že jsem se jich mohla přes svůj nízký věk zúčastnit, protože jsem kvůli zdravotním problémům spala v klubovně, takže jsem mohla u otázek a odpovědí zůstat.

Ve středu se šlo na celodenní výlet. Auty jsme dojeli ke kostelu svatého Michaela ve Vítochově, který mi přišel moc zajímavý, protože byl kamenný. Odtud jsme šli pěšky přes les do Dalečína. Super bylo, že cestou jsme mohli sbírat houby, maliny i borůvky. V lese jsme i obědvali na kládách, ale kluci lezli na hromady klád a máma se zlobila a chtěla, aby slezli dolů. Cestou byl i jeden hodně prudký kopec - ten nám dal všem zabrat.

V Dalečíně jsme se byli podívat na zříceninu hradu a dali jsme si zasloužené nanuky z místní samoobsluhy. Jen brácha prskal, že ten jeho chutnal jako voda do ostřikovačů. Z Dalečína nám jel autobus zpět do Vítochova. Bylo fajn vidět z okna krajinu, kudy jsme šli. Od kostela ve Vítochově (kam bychom se jinak podívali, ale měli zamčeno a bohoslužby mívají čtyřikrát do roka, takže smůla) jsme jeli auty do Karasína. V Karasíně je totiž rozhledna (opět kamenná). Byla vysoká asi třicet metrů a seshora byl nádherný výhled do širokého okolí. Víc ale než ten výhled zajímaly menší děti spíše průlezky. My jsme se ještě po cestě zpátky stavili v Bystřici nad Perštejnem na nákup.

Další den jsme si udělali soukromý výlet a byli jsme se podívat v depozitáři Tatry v Bystřici n.P. a také na hradě Pernštejn, kam jsme se vyvezli vláčkem. Jiný den jsme zase šli pěšky do vedlejší vesnice, akorát jsme přišli moc pozdě: potraviny byly zavřené, cukrárnu už zrušili a v restauraci měli tento den taky zavřeno. Takže z vytoužených nanuků nic nebylo.

Cestou tam i zpět jsme ale museli brodit řeku a jediný brod byl u pozemku mlynáře, jehož jméno si nepamatuji, ale hrozně ho dopalovalo, když mu někdo po pozemku chodil. Dal by se přirovnat k vodníkovi, protože byl taky u vody a taky se ho všichni báli. K řece jsme taky chodili mýt psa Hantyho, který sice podle pravidel neměl na táboře co dělat, ale menší děcka z něho byly unešené.

Ve čtvrtek se měly opékat špekáčky u totemu, ale protože bylo po dešti, nakonec se opékaly nad grilem. No a tím, že bylo po dešti, byla na louce u tábora hustá mlha, v které děcka běhaly a halekaly na sebe. V pátek jsme si dopovídali příběh o Josefovi a jeho bratřích a některé rodiny už odjížděly, a ti co zůstávali, si na sobotu rozdělili úkoly ohledně úklidu tábora. Mě už konečně odezněly moje alergické problémy, z čehož jsem měla radost. Rozhodně jsem vděčná těm, co uklidili klubovnu, kuchyň a hlavně ty kadibudky, protože mně stačil už ten úklid chatky. Odjížděli jsme až mezi posledními. Vraceli jsme se do Brna kratší trasou, kterou jsme si natrénovali při návštěvě nemocnice. Po cestě jsme se ještě stavili na zmrzlinu a k večeru jsme dorazili domů. Mně se teda na Blažkově moc líbilo, byla tam spousta legrace a fajn lidi a za rok příště, pokud budeme moct, určitě pojedeme zase.

Veronika Sikstová

RSS kanál

Syndikovat obsah