Sborová neděle s Martinem Balcarem

Poslední dubnová neděle byla radostným setkáním mnoha členů a přátel našeho sboru. Při bohoslužbách byly pokřtěny dvě sestry a do sboru byli přijati dva bratři, kteří se účastnili kurzů Alfa a Beta. Po výborném společném obědě následovala beseda s bratrem Martinem Balcarem, který nedávno navštívil uprchlický tábor v jordánském Zátarí, aby nás seznámil se životem lidí, kteří museli opustit svůj domov v Sýrii a uchýlili se do tábora vybudovaného OSN nedaleko hranic své vlasti. Letošní postní sbírka v našich sborech byl a určena na projekty luterské Diakonie v tomto táboře.

Pro ty, kteří se nemohli tohoto setkání zúčastnit, jsme připravili základní informace, které z textů Martina Balcara na facebooku vybral Jan Soběslavský.

 Když se řekne Zátarí

 Tábor v Zátarí vznikl proto, že je blízko hranic a na místě bylo v době jeho založení dost podzemní vody. Dnes již chybí a vozí se denně z hodinu a půl vzdáleného Ammánu. První obyvatelé bydleli ve stanech a za dobu trvání jím prošlo odhadem 430 tisíc lidí. Dnes tábor obývá 80 tisíc lidí a je plný, již neroste. Ač se to nezdá, neznamená to, že je zde hlava na hlavě, zvláště v novější části tábora je mezi kontejnery dost místa. Podloží tvoří písek a skály, uprostřed je kopec, ale vcelku je celý na rovině. Přejít jej trvá asi hodinu a půl a je rozdělen do administrativních sektorů. z hlavní silnice je na odbočce do tábora první checkpoint, od kterého vede asi kilometrová cesta k dalšímu přímo u vjezdu do samotného tábora. Pokud byste pokračovali rovně, pojedete po ulici, které nikdo neřekne jinak než Champs-Élysées a podobnost je jistě v počtu lidí.

 Tábor řídí UNHCR (Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky OSN) a šéfem je Arméno-Libanonec Hovig Etyemezian, kterého jsme náhodou potkali - takový třicetiletý aktivní chlapík, který s vámi rád promluví, žádný bafuňář. Ostatně všude písek, hučení generátorů, kontejnery na bydlení. Tábor je prostě město. Se správou, infrastrukturou a děním vymyšleným do posledních detailů, jako jsou svatby či pohřby. Vše musí běžet, každý problém může přerůst v nepokoje. Poslední rok se stará o všechnu bezpečnost jordánské ministerstvo vnitra a bezpečnostně je dnes situace výrazně lepší než před dvěma lety, kdy zde nepokoje byly na denním pořádku. Přesto je uměním dostat do tábora povolenku, což se však díky našim partnerům celkem v pohodě podařilo.

 V táboře dnes působí 56 neziskovek - všechny z těch největších známých a také projekt Diakonie ČCE spadající pod Světovou luterskou federaci (LWF). Kdo chce v táboře působit, musí mít řadu povolení, všechny nové projekty se musí předem konzultovat s UNHCR a dalšími účastníky, aby nedošlo k dvojímu metru, duplikaci aktivit apod. Spolupráce je totiž zásadní. Až 80% všech uprchlíků v Zátarí pochází z provincie Dará, která leží na druhé straně hranic. Pro syrský režim je Dará symbolem odporu, zvláště muži jsou velmi pronásledováni, a pouze příslušnost k místu stačí k zastřelení na jakémkoliv checkpointu v Sýrii.

Každý uprchlík, který přijde do tábora, dostane po sejmutí biometriky svůj „pas“ a je mu dle počtu lidí v rodině přidělen karavan - plechová krabice o rozměrech asi 3x6 metrů. Do sedmi lidí jeden, nad sedm dva. Lidé přicházejí a odcházejí, proto tábor nyní přijímá, jen když někdo odejde. Jak jsem již psal, v Zátarí žijí lidé, kteří přišli bez dokladů, nebo ti, co zde chtějí být. s doklady mohou Syřané žít kdekoliv v Jordánsku, syrští uprchlíci ale nesmějí v Jordánsku legálně pracovat a dostávají tak od Světového potravinového programu (WFP) kreditní kartu (Mastercard), na kterou si mohou ve dvou oficiálních obchodech koupit zboží v hodnotě 20 JOD (x35 Kč) na osobu a měsíc. Problémem je, že zboží v těchto obchodech je až 2x dražší než na trhu, ten proto mezi lidmi kvete jak máloco. v celém táboře platí jordánské právo, je přítomna policie a hasiči. Nikdo cizí nesmí v táboře v noci přespávat, jen lidé zde žijící. Zakázány jsou též veškeré zbraně.

Typický člověk v táboře...a nepíšu uprchlík

Z desítek rozhovorů složím jeden příběh - rodina žila do roku 2013 v Dará, při válce přišli o dům, někdo z rodiny ve válce zahynul či byl raněn. Nejdříve se zkusili přestěhovat jinam v Dará, ale situace se přiostřila, a tak vzali jednu tašku a odjeli taxíkem na jordánskou hranici, většinou společně se svými příbuznými. Na hranicích je zajistila armáda a byli převezeni do Zátarí. Zde žijí, milují svou zem, nemají kromě vlastního oblečení a zbytku úspor nic a čekají na první okamžik, kdy se budou moci vrátit domů bez ohledu na to, co tam najdou ze svých domovů. Chtějí si vše opravit a začít nový život. v očích všech, zvláště mužů, vidíte jisté ponížení a smutek, v jednání jsou však velmi přátelští, Evropě vyjadřují vděčnost, že se k nim stavíme pozitivně (to nám trochu trnul obličej) a hostí vás, i když nic nemají nachystáno, což je syrské přísloví (pozn. autora: Jak já bych rád toto zavedl u nás). Společnost je samozřejmě hodně rozdělená a najdete jen minimum žen, které jsou ochotné mluvit,diskuse se vedou převážně s muži.

Infrastruktura

Lidé bydlí v domcích (tzv. karavanech) bez vody, záchodu a kuchyně - ty jsou rozesety všude po táboře. Skoro každý domek má ale načerno instalován zásobník na vodu na asi 2 kubíky, pitná voda se musí kupovat. Tábor má centrální odpadní systém, elektrika vede celým táborem, je ale určena pouze pro instituce - nemocnice, školy, veřejné osvětlení, ale protože je na mnoha místech „napíchnutá“ do domků či krámků, je síť často přetížena a zapíná se jen na noc. Zbytek obstarají naftové generátory. v táboře je řada nemocnic s různým typem péče, uprostřed veliká škola, na různých místech najdete komunitní centra.

Práce

Uprchlíci nesmějí být zaměstnáváni a oficiálně nesmí dostávat mzdu. Na skoro všech hlavních ulicích však časem vyrostly stovky krámků, restaurací, dílen (opravy kol, holičství, šicí dílny apod.), a to ze zbytků po starých kontejnerech či kdo jak co sežene. Představte si prostě klasickou (holešovickou) tržnici nebo tu někde na česko-polských hranicích. Elektrika je v mnoha místech napíchnutá na centrální rozvody, přes den však nejde a proto všude v táboře hučí naftové generátory. Je to neuvěřitelné, během dvou let tu vzniklo fungující město velikosti Zlína, a to vše zcela neoficiálně. Stroje a přístroje jsou dovezené či vyrobené s neuvěřitelnou mírou improvizace. Kdo si myslí, že jsme to my Češi, kdo si umíme poradit vždy, mýlí se. Syřané nám dávají na frak.

Komunitní centrum Diakonie ČCE

 Zhruba uprostřed tábora je komunitní centrum, kde se realizuje řada aktivit Diakonie ČCE z ČR ve spolupráci se Světovým luterským svazem s centrálou v Ammánu. Projekt je řízen jediným Jordáncem, Muhammadem, moc milým chlapíkem (na jedné z fotek). Ten má k ruce 18 syrských dobrovolníků vybraných přes klasické výběrové řízení, kteří se podílejí na všem - od ostrahy objektu po poradenství. Tým je úžasný, všichni jsou milí, a především mají v táboře vybudovanou síť kontaktů, takže všechny problémy či potřeby umí velmi rychle a klidně řešit, včetně vyřízení povolení k vjezdu do tábora, když vám den pĜedem propadne (za deset minut vyřízeno, a to plně legální cestou).

 Od osmi ráno do sedmi večer tak chodí stovky Syřanů do šicí dílny, na angličtinu, fotbal, ping pong, na hudbu a zpěv, do projektu tzv. iniciativ, kdy mladí lidé vymýšlejí zlepšení pro tábor, k dispozici jsou i psychologové. Dílny se odehrávají v pěti karavanech a ani na minutu se zde nic nezastaví. Problémem jsou čekací listy do projektu - v současnosti na nich "čeká" přes 400 lidí, kteří by se chtěli účastnit kurzů, protože to je pro ně šance, jak si přivydělat či se naučit něco nového, s čím uspějí. Centrum tak naráží jen na kapacitní problémy a je dnes již malé. v tomto směru doufám, že se nám podaří s Diakonií sehnat na příští rok peníze a centrum rozšířit; pokud ano, půjde to jednoduše - přikoupí se další karavan a aktivity se rozšíří. Třeba i s pomocí individuálních dárců.

 Děti

Děcka chodí do školy, všechny je po táboře poznáte podle jednoho světlemodrého batohu. Po škole chodí do center na sport či kroužky, některé z nich ale pracují pro rodiče, což je velký problém - zvláště u vstupu do tábora se jich hromadí až podezřele mnoho. O všem vedení tábora ví a snaží se to řešit, dětská práce je na „černé listině“ a organizátoři tábora po ní jdou, jak jen mohou. I proto je součástí kroužků v centru Diakonie (LWF) práce s dětmi a rodiči, která se věnuje tomuto problému.

 Život mimo Zátarí

 Původně jsem si myslel, že nás bude zajímat jen tábor, ale souvislosti s životem okolo jsou snad ještě zajímavější. Tábor leží v oblasti Mafraq, která je jednou z pěti nejchudších „kapes“ v Jordánsku. Podle odhadů zde dnes žije 2 - 4x více Syřanů než Jordánců. Syřané nesmí pracovat, ale jak už to bývá, přivydělávají si, jak jen mohou. Na polích, doma v dílnách, načerno. Každý volný domek, obchod či garáž je nyní pronajímána Syřanům, kteří nechtějí žít v táboře. Cena za příbytky, které jsme viděli (obchůdek, zahradní domek) je mezi 40 - 100 JOD (x35Kč). Vzniká tak paradox, kdy uprchlíci snižují cenu práce (např. Jordánec za práci na poli za den dostane až 25 JOD a Syřan do pěti) na druhou stranu místní vydělávají velmi dobře na pronájmu doslova jakékoliv boudy. Místní nenadávají, Syřany přijímají. Viděli jsme i projekty podporované Diakonií - školu, komunitní centrum pro ženy, kde se učí Syřanky řemeslům a vyrábějí doma výrobky, které pak centrum prodává. Bylo by možné psát statě - přivážíme mnoho tištěných i obrazových materiálů a rádi budeme o celém životě spojeném s uprchlíky povídat. Nejsem už nadchávací typ, na to je mi moc let, ale to, co jsme zde viděli - tedy práci LWF a Diakonie - je úžasný projekt, který velmi dobře pomáhá a přitom si klade a odpovídá na všechny související otázky. Třeba nyní musí holičskou dílnu měnit za jinu, protože v táboře nemůže být každý druhý holič, proto je třeba udělat klasickou analýzu trhu. Rozdávat není jen tak, je to umění, které tu ovládají.

 Ostatní

 Bude-li to v mých silách, rád s Vámi proberu daleko víc. Kdokoliv z vás by se chtěl připojit k této pomoci, bude to dobré. Začínáme nyní vymýšlet, kam dál projekt posunout. Přemýšlíme, jak přivézt výrobky žen z Mafraqu do ČR, které jsou fakt krásné (teda myslím ty výrobky i ty ženy, ale nebudu se zbytečně zamotávat), určitě by bylo skvělé rozšířit komunitní centrum a nabídnout další aktivity. Stojí to za to!

 Za sebe mohu říct, že zde je vše využíváno s maximálním efektem, což jsem sám viděl. Mezitím, co toto píšu, Petra Nedbálková, která projekt vede z ČR, prochází vedle s místními všechny faktury. k fotkám: Na facebooku se vyhýbám obličejům, lidé jsou na útěku a mají řadu příbuzných v Sýrii. Není třeba je posouvat do ještě většího risku. Fotky s obličeji rád ukážu, ale jen soukromě. Jsou krásné, ale ne pro FB.

Martin Balcar

RSS kanál

Syndikovat obsah