Odhalené tajemství

Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství, které jsem vám právě několika slovy vypsal, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. Efezským 3,2-3+5-6

Vyzrazené tajemství přestává být tajemstvím a stává se v jistém smyslu slova tržním zbožím. Čím je významnější, tím víc lidí se o tu novinku zajímá a za čerstva ji sděluje dál.Jakmile se však stane tato novinka všeobecně známou věcí či informací, ztrácí punc novosti a tím i kouzlo a člověk se pídí zas po něčem novém. Pozdější rozbory se mohou zabývat třeba situací před odhalením tajemství a po té, srovnávat, vyzdvihovat důležitost odhaleného a tak dál. Nic už ale nemůže znovu nastolit onen moment odhalení a oné novosti.Hodnota každého odhaleného tajemství časem klesá.

Tajemství, které Pavel odhaluje Efezanům, odléhá stejným zákonitostem. To tajemství zní:pohané jsou částí společného těla a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.

To že je tajemství? To přece ví každý křesťan už celá staletí, ba víc než tisíc let. A kdo přijde do kostela, přináší i toto vědomí s sebou . a nemusí to být jen na svátek Zjevení Páně, lidově Tří králů, kdy se tento oddíl obvykle čte. To není žádné tajemství, to je ohraná deska, stará vesta, nic zajímavého. Žádný sebelepší kazatel už tuto informaci nemůže prodat jako horkou novinku, ani kdyby ji jakkoli nově a moderně zabalil.

Konečně, ani do Efezu Pavel nepsal žádnou žhavou novinku, kvůli které by musely všechny noviny vytisknout zvláštní vydání. Proč se tedy vůbec unavoval diktováním toho, co už v Efezu ve sboru věděli a co pro ně bylo samozřejmé? Myslím, že to všechno napsal právě proto, že už pro každého ve sboru to bylo zcela samozřejmé. Nikdo už nežasl nad velikostí a nezasloužeností toho daru. Nikdo už nepropukl v jásot a chvalozpěv nad nepředstavitelnou hloubkou a silou Boží lásky. Nikoho z členů efezského sboru neudivoval universální dosah té zvěsti o spáse a záchraně. Ani ten způsob, jak k tomu vlastně došlo, že do Božího lidu už nepatří jen členové vyvoleného národa, totiž ono sebezmaření a vydání se v Ježíši Kristu, ani to už s nikým moc nehnulo. No fajn, to už známe a proto jsme tady, jo je to dobrý, moc dobrý - a co víš nového? O tohle jde Pavlovi. Proto píše ty známé věci - aby nezevšedněly, ale staly se zdrojem radosti, díků a chvály.

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů.

Když mudrci od východu dorazili ke konci své cesty za hvězdou, padli k zemi, klaněli se a předali své dary - v radosti a úžasu na tím, co se to stalo. Od svého počátku církev chápala toto vyprávění evangelisty Matouše jako počátek cesty národů ke Kristu - o tom konečně mluvili už starozákonní proroci, nejvíc právě citovaný Izaiáš. Už ne jen Izrael, ta maličká zemička na východním pobřeží Středozemního moře, ale celá země, všichni lidé mohou přijít k Bohu a jeho pomazanému a najít život a spásu. Už nemají smysl žádné hradby a zdi, které v Jeruzalémském chrámě oddělovaly Židy od pohanů. Kristus zbořil ty hradby, hradby mezi Bohem a světem, hradby mezi Židy a ostatními národy. Oč se lidé snažili, o čem jen snili, protože to sami nemohli naplnit, to se stalo skrze Ježíše Krista -v něm je náš mír, on spojil dvojí v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.

Jak ve světě onoho jásavého slova vypadá naše současnost? Co ty zdi a přehrady, které si jednotlivé církve a církvičky kolem sebe staví a v jejichž jménu jsou ochotny a schopni všeho - začíná to přehlížením, pohrdáním a končí až i násilím…A když se koukneme ještě dál - jak vypadá náš svět? Vezměte si globus: Kristus přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí i těm, kteří jsou blízcí. A přece stojí tolik dělících zdí, staví se stále nové.Rasismus, xenofobie, násilí - to je skutečnost nejskutečnější v našem světě. Ani v církvi, která by měla být pro svět modelem smíření a ukazatelem ke spáse, ani v církvi to není jinak….

Ve sboru, do kterého Pavel psal, seděli vedle sebe v kostelních lavicích sestry a bratři původem ze Židů i nejrůznějších národů. Každý si s sebou přinášel své zvyklosti a tradice. Každý měl jiný temperament a jiné důrazy ve své víře.Není divu, že vznikla napětí, předsudky, postranní řeči, problémy všeho druhu. Společenství se začalo tříštit. Proto Pavel tak naléhavě připomíná: před Pánem jste na tom všichni stejně. On nikomu nedává přednost. Nedělí své lidi na blízké a vzdálené. Naopak - on to je, kdo nás vede dohromady. Každém stejně patří Boží láska. Každému je otevřeno - každý je zván k víře a kdo věří, stává se částí těla Kristova a platí mu stejná zaslíbení. Bůh své dary nedává jednomu po kilech a jednomu jen 10 deka. Jeho láska je bez hranic - i když mnozí by rádi Bohu mantinely postavili.. Nezastaví se před závorami národností, náboženství, světového názoru nebo společenského postavení. Hvězda svítí každému, kdo se zvedne a vydá se na cestu hledat záchranu - i když jí třeba dává jiná jména než my. Kdo hledá světlo, dobro, lásku - jako ti mudrci od východu - ten patří do Božího lidu, tomu platí zaslíbení a radost.

Sestry a bratři, společně jsme se ohlédli za tím, jak to bylo tenkrát v Fezu a proč Pavel znovu jako veliké tajemství psal o jednotě v Kristu. Společně jsme se ohlédli kolem sebe dnes - a nemůžeme být moc spokojeni s tím, co vidíme ve světě,v církevní politice, ale ani v našem vlastním společenství - to je taky taková pestrá zahrádka plná květů nejrůznějších barev, velikostí a vůní. Některé pestré a nápadné skoro hrozí zadusit ty drobnější a neprůrazné. Jako v zahradě vznikají trsy, skupinky, shluky různých barev a tónů. A všechny tam mají své místo…Ano, já vím, takové ty žluté růže jsou krásné a vznešené, ale ani ony nejsou všechno. Celá ta pestrost květů patří do jedné zahrady - tvoří ji lidé, Boží lidé. To je faktum. To je ono tajemství, které se zjevilo v Ježíši Kristu. Odhalení toho tajemství má své důsledky - pro každého z nás i pro celé společenství. Nemůžeme se už dost dobře tvářit, že je všechno v pořádku. Nemůžeme už dost dobře dělat, že je všechno jako dřív. To tajemství se už provalilo a s ním se do světa provalila Boží láska a milost, nová šance pro každého. To tu opravdu ještě nebylo - ta šance je tu každý den znovu. A bude tu dokud bude trvat tento svět. A pak, až přijde ono Ježíšem zvěstované a ohlašované království Boží, až přijde v plnosti, pak on z našeho světa plného hrobů a překážek z ostnatého drátu a elegantních zdí s elektronickými zabezpečovacími systémy udělá novu zemi a nové nebe, kde bude nově znít chvála a dík. On pak bude přebývat uprostřed lidí a všichni budou jeho. On sám, jejich Bůh, bude s nimi. A setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude.

K téhle veliké naději nás vede stejná hvězda, která vedla mudrce do Betléma. V naší současnosti ji zahlédáme jen částečně, skrytě - tak jako ti mudrci viděli Krále králů v malém miminu v betlémských jeslích. Klanějme se a radujme se spolu s nimi, protože teď už známe to veliké tajemství, které nám i všemu světu právě Kristus zjevil: Boží láska a Boží slitování nezná hranic. Opravdu ne, vždyť platí i mně i vám….

Tomu,který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc než si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všechna pokolení na věky věků.Amen

Olga Tydlitátová

RSS kanál

Syndikovat obsah