Každá věc má svou chvíli

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. Kaz 3

Milí bratři a milé sestry

Přiznám se, že mi biblická moudrost, která je základem dnešního kázání: „všechno má svůj čas“ připadala dlouho poněkud banální. Spolu s následujícími verši, která jsme četli od stolu Páně, je to sice krásná báseň, ale myšlenka sama se mi zdála příliš samozřejmá, než abych se jí nějak zvlášť zabýval. Vždyť to ví každé malé dítě. Chvíli jsou věci tak a chvíli jinak. Život je změna. Nic netrvá věčně. Je snad někdo, kdy by to nevěděl?

Teprve mnohem později jsem si uvědomil, že nestačí něco vědět. Mnohem důležitější je se tím řídit a umět nějakou moudrost prakticky použít a uplatnit. A především z toho pro sebe vyvodit důsledky.

Jak pravdivá jsou kazatelova slova, jsem si uvědomil při výchově vlastních dětí. Lépe řečeno až jejich výchova skončila… Když se vám děti narodí - je to krásný pocit. Učíte je chodit, mluvit, ukazujete jim svět. Ale současně má člověk také svou práci. Je mladý, chce něco dokázat a tak alespoň my muži většinou nemíváme na své děti mnoho času. Zdá se nám, že děti budou pořád dětmi a většinou ani přesně nevíme kolik jim je vlastně let a do jaké třídy chodí. A pak jsou naráz tak velké, že už si s rodiči nechtějí hrát ani na schovávanou. Chtějí se zavřít do svého pokoje a na nic se jich už nesmíte ptát. A je to. Čas děti skončil.

A teprve nyní - zpětně - člověk vidí, kolik času promarnil. Jak si ty své děti vlastně ani pořádně neužil. Kolik jim toho neřekl a neukázal. Teď už si všechno dělají po svém. Mají své přátele. Už to nejsou děti ale plnoprávní členové rodiny, kteří si sami plánují život. A je to tak v pořádku. Ale člověku je líto, že už se to nikdy nevrátí..

A tohle se mi stalo v životě mnohokrát. Jak mě dnes mrzí, že jsme se dřív víc neučil jazyky. Kolik jsme měli za totality na farách času, když nám většinu sborových aktivit zakazovali. Ale ten čas je nenávratně pryč. Dnes nabralo všechno takové tempo, že už na nějakou klidnou a soustředěnou práci není vůbec kdy. Nebo proč jsem se maminky, která již zemřela, nezeptal na věci, které teď už nikdy nezjistím, protože je nikdo jiný neví a vědět nemůže.

Takže ta pravda, že každá věc má svou chvíli a veškeré dění svůj čas, je možná banální, ale pro praktický život nesmírně důležitá. Zkusme se nad ní právě dnes - v poslední den starého roku - více zamyslet.

Zdá se, že většina z nás má tendenci vnímat to, co právě prožívá, jako něco trvalého. Člověk si na většinu věcí brzy zvykne a myslí si, že to tak bude pořád. Když se máme dobře, bereme to jako samozřejmost a když je nám zle, jsme nešťastní, že už se to nikdy nezmění. Neumíme nebo si snad ani nechceme představit, že ve skutečnosti všechno pomíjí, střídá se a mizí. Dobré i zlé. Příjemní i nepříjemné. Jsme tak zahleděni do svých starostí, úkolů a povinností, že od nich nedovedeme odhlédnout a vidět je v celkové souvislosti a nadhledu. Právě to nás však učí biblický kazatel. Říká: všechno na světě je pouze dočasné. Nic nevydrží. Všechno má svou lhůtu.

Ale nás to spíš děsí. Vždyť jestliže všechno pomíjí, pak život snad ani nemá cenu. Má vůbec význam o něco se starat a něco dělat, když to všechno zase pomine. Dům, kterým postavíme, bude časem na spadnutí. Strom, který jsme vysadili, uschne. Les někdo vykácí. Knihu, kterou napíšeme, za pár let nikdo nebude číst. Té pomíjivosti se bojíme a proto raději žijeme ponořeni do současnosti, jako by měla být pořád a na věky.

Biblický kazatel má proti nám jednu velikou výhodu. Při všem, co říká, počítá s Bohem. Jeho jméno nemusí ani vyslovit, ale Bůh je skrytě přítomen v každé jeho větě a myšlence. Takhle my už mluvit a myslet neumíme. Když řekneme: vše má svůj čas, vše pomíjí, myslíme opravdu všechno a děsí nás to. Ale kazatel má na mysli všechno s jednou podstatnou výjimkou, která není ve slovu vše nikdy zahrnuta. Tou výjimkou je Bůh. Do ničeho jej nelze zahnout, k ničemu přiřadit, s ničím spojit. Jestliže vše pomíjí, nikdy se to nevztahuje na Hospodina. On naopak zůstává navždy. Nepodléhá času, je neměnný a věrný. To znamená, že jedinou skutečnou jistotou a oporou našeho života může být pouze Bůh. Jakmile si toto uvědomíme, přestaneme se toho střídání časů a životních změn tolik bát. Když člověk na Boha nemyslí, nevědomky lpí na světě a vztazích kolem sebe. Nedovede si představit a připustit, že by o něco mohl přijít.. A když něco ztratí - ať už je to práce, rodinné štěstí nebo milovaný člověk - zhroutí se nám svět. Máme pocit, že dál už nemůžeme žít Jestliže však svůj život zakotvíme v Bohu, pak můžeme s klidem otevřít oči a přiznat si, že všechno kolem nás - s výjimkou Boží lásky - má svůj čas, lhůtu, období a termín. A můžeme to říci docela s klidem - neboť i kdyby se všechno změnilo - nám zůstává díky Bohu pevná půda pod nohama.

Kazatel si tentokrát pro zdůraznění této své myšlenky dokonce vypůjčil pro čas cizí slovo, které pochází z perštiny. První větu dnešního textu, bychom proto mohli přeložit doslova takto: Každá událost má své datum, svůj termín a lhůtu. Svou příležitost, která je však omezená a ohraničená. Je čas setí, čas zrání, čas sklizně i čas díků za dobrý chléb. To datum tu však není míněno osudově. Právě naopak. Má-li všechno pod nebem svůj termín, je tím všechno kolem nás zbaveno své moci a nehybnosti. Všechno - ať je to sebe slavnější a sebe důležitější - je tu jen na chvíli. A vše, i kdyby by to bylo to nejhorší, jednou skončí. Nic kromě Boha netrvá věčně.

Toto poznání je pro nás v prvé řadě zdrojem a důvodem naší svobody, odvahy a trpělivosti. Naší síly a naděje. Neboť všechno zlé jednou skončí. Válka, nemoc, nepřátelství, ponížení, vězení, bolest i úzkost - to vše má svůj konec. Tak jako končí noc a po něm začíná den. Nacismus trval 6 let, komunismu 40 let, násilná rekatolizace 160 let - ale vždycky to nakonec skončilo. Proto má cenu vzdorovat, zůstat něčemu věrný, pro něco pracovat, proti něčemu bojovat a přinášet oběti. Neboť lhůtu těch zlých věcí je možné s Boží pomocí zkrátit. A i když se toho člověk třeba nedožije, ví, že ho žádné zlo dlouho nepřežije. Každé zlo nakonec ustoupí a zanikne, tak jako mrak, který se přežene po obloze a už ho nikdo nikdy neuvidí.

Druhé - stejně důležité poznání - je, že nic dobrého a příjemného tu také není a nemůže být na věky. Proto je třeba si všeho dobrého vážit a náležitě užít. Na to často hřešíme. Když je nám dobře, považujeme to za samozřejmé a myslíme si, že to tak bude vždycky. Nevážíme si svého zdraví, lásky, domova, rodičů, dětí, práce. I když to všechno máme, jako bychom o tom ani nevěděli. A když se ráno probudíme, ani nás nenapadne za to poděkovat. Teprve když něco z toho ztratíme, otevřou se nám oči a mrzí nás, že jsme si toho nevážili. Proto je třeba si všeho v životě - v dobrém slova smyslu - užít. Milovat život. Vychutnat si dobré jídlo, nadýchat se čerstvého vzduchu, radovat se ze svého zdraví, milovat svou ženu, věnovat se dětem, s radostí se pouštět do práce, cestovat, poznávat krásy přírody a kultury - neboť jednou to vše budeme muset opustit. Nebude ani zdraví, ani lásky, ani chuti k jídlu, ani možnost práce. Jestliže většinu z toho nyní máme, přiměřeně toho užívejme a každý den za to Pánu Bohu děkujme a buďme šťastní.

Třetí věc kterou nám dnešní text napovídá je poznání, že všechny věci - dobré i zlé, příjemné i nepříjemné - mají právě proto, že nejsou na věky ale jen na určitý čas - svůj smysl. Nic na světě není zbytečné. Všechno - každá chvíle a situace nám může něco dát a připomenout.

Písař knihy Kazatel umístil báseň o čase do dvou sloupců. Čekali bychom možná, že na jednu stranu dá věci dobré a na druhou dá sloupec všeho zlého. Ale není tomu tak. Věci příjemné i nepříjemné, radostné i smutné jsou v těch sloupcích dokonale promíchány. To proto, že ve skutečnosti není žádná chvíle sama o sobě ani zlá ani dobrá. Dobrý a zlý je jen člověk - který těmi chvílemi, situacemi a příležitostmi prochází a nějak jedná. Kazatel nás učí, že vším, co je zde zmíněno, je třeba projít. Nelze si ze života jen vyzobávat hrozinky. Je třeba jíst chleba i s kůrkou. K životu patří narození a umírání. Radost i pláč. Stavění i bourání. Zdraví i nemoc. Mlčení i mluvení. Boj i smíření. Nic nelze přeskočit a vynechat. Ve všem si je třeba uchovat nadhled. Všechno je třeba vypít až do dna. Moudrý člověk umí přijmout a prožít obojí. Nestydí se plakat a truchlit. Umí se však i smát a radovat. Umí milovat a být věrný, ale dovede se i rozejít a začít znovu. Ví, kdy objímat i kdy objímání zanechat. Pozná, kdy je třeba bourat a kdy stavět. Kdy pracovat a kdy odpočívat. Kdy se hněvat a kdy odpouštět. Neboť každý čas a každá chvíle je k něčemu dobrá. Každá příležitost je darem od Boha. Vše je třeba vzít vážně a vytěžit z toho něco dobrého. Radost i zklamání, přátelství i samota, štěstí i trápení, úspěch i prohra - to vše patří k životu a ve všem se člověk něčemu naučí. Víra v Boha nám však pomáhá vidět za vším tím střídáním časů a situací Boží vedení a pomoc.

Potíž je v tom, že člověk nikdy dopředu neví, kdy která chvíle přijde. Mnohé věci nás překvapí a zaskočí. Něco můžeme odhadnout. Jiné věci se musíme naučit přijmout. Něco si můžeme plánovat samy, jiné věci se nás neptají. Ale vždycky je třeba, aby se člověk na sebe a čas, který právě prožívá, dovedl podívat zvenku a zachoval rozvahu. Nade vším, co se s námi děje, má poslední slovo Bůh. Náš život může být jako na houpačce. Chvíli dobře, chvíli těžko. Ale to nejdůležitější je, abychom poznali, jaký čas nám nyní nastal.

První věta, kterou Ježíš podle evangelia pronesl zněla: “Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ A apoštol dodává: „Nyní je čas spásy… Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli Boží milost a pomoc v pravý čas.“

Náš čas, ano celý náš život je podle evangelia neopakovatelná příležitost ke spáse a přijetí Boží milosti. Je to čas k oslavě Boží a milování našich bližních. Čas, který by bylo hřích promarnit.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah