Vezmi svůj kříž

Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Lk 9,23

Milí bratři a milé sestry!

Všichni evangelisté nám svorně potvrzují, že Ježíš věděl, co ho v Jeruzalémě čeká. Počítal s utrpením, počítal s odmítnutím představitelů svého národa, počítal i se smrtí. Předpověděl své ukřižování. Protože víme, že se to pak skutečně stalo, máme za to, že to bylo Pánem Bohem předurčeno.

Předpokládáme, že to byla Boží vůle, které nebylo možné se vzepřít. Zdá se nám, že Ježíš neměl na vybranou. Měl výhodu pouze v tom, že dopředu věděl, jak to s ním dopadne. Tak jednoduché to však bratři a sestry, nebylo a není. Rád bych zdůraznil tři věci.

Za prvé: jestliže bible o něčem říká, že to tak „musí být“, odkazuje tím skutečně na Boží vůle, ale nemá tím na mysli něco osudového a nezměnitelného. Boží vůle je to, co si Bůh přeje, aby se stalo a ne to, co je neodvratné. Boží vůle je výzva, s kterou se na nás Hospodin obrací. Je to Boží záměr, který čeká na naplnění. Boží plán, který se splní, až ho někdo poslušný a věrný uskuteční. Konat Boží vůle nikdy neznamená stát se loutkou nebo se nechat unášet proudem. Boží vůle se plní jen tehdy, když se k ní člověk dobrovolně přizná a rozhodne se jí uskutečnit. Když Ježíš říká, že musí mnoho trpět a zemřít, pak to znamená, že v tom rozeznal svůj úkol a poslání, které chce - z vlastní vůle - naplnit a přijmout. Ježíš měl mnohokrát možnost se svému utrpení a ukřižování vyhnout. Právě proto evangelisté dokonce třikrát po sobě zdůrazňují, že Ježíš věděl, jakému nebezpečí jde vstříc. Nebyl zajatcem svého osudu. Do poslední chvíle to mohl změnit. Do Jeruzaléma šel z vlastní a svobodné vůle. Kříž, který se před ním rýsoval, mohl mnohokrát odmítnout. Tím víc bychom si proto měli jeho oběti vážit a přemýšlet o ní.

Za druhé: k tomu, aby Ježíš věděl, co mu hrozí, nebylo třeba žádného zvláštního prorockého daru. Stačilo si připomenout, jak skončili mnozí proroci před ním. Před krátkou dobou dal Herodes popravit Jana Křtitele a Ježíšovi vzkázal, ať zmizí z Galileje nebo se připraví na nejhorší. Ježíš dobře věděl, k čemu se schyluje, jestliže nepřestane kázat blízkost Božího království, odpouštět hříšníkům a rušit tradice otců. A přece v tom dál pokračoval. Jeho utrpení a smrt byla důsledkem jeho osobní statečnosti a věrnosti. Kdyby přestal kázat, uzdravovat a odpouštět hříšníkům, kdyby tak říkajíc „hodil zpátečku“, mohl se dožít spokojeného stáří a všeobecné úcty.

Za třetí: Boží vůlí a cílem nebylo Ježíšovo utrpení a ukřižování. Pán Bůh není masochista. Nepřeje nikomu bolest ani trápení. Svým odhodláním trpět měl Ježíš prokázat něco jiného. Chtěl nám ukázat, že člověk má být Pánu Bohu věrný, i kdyby za to měl zaplatit svým utrpením a smrtí. Všechnu tu bolest, posměch, urážky a smrt mu nepůsobil Bůh, ale zlí lidé. Bůh si nepřál, aby Ježíš trpěl bolestí ani aby potupně zemřel na kříži. To chtěli a způsobili Ježíšovi nepřátelé. Bůh však od Ježíše očekával, že zůstane věrný všemu tomu, co v jeho jménu učil a konal - i když mu to může přinést bolest, odmítnutí, pohrdání i smrt.

Musíme si však uvědomit, že tato myšlenka byla pro tehdejší lidi nepřijatelná a nepochopitelná. Utrpení se považovalo za znamení Božího trestu a soudu. Každé trápení se považovalo za důsledek lidského hříchu. Jestliže Izrael trpěl a jeho synové a dcery umírali - pak to bylo považováno za spravedlivý Boží trest za jejich hříchy. Své utrpení přijímali jako něco, co si zaslouží a co jim právem patří.

Proto je Petr tak zděšen, když Ježíš přijde s myšlenkou, že je připraven pro Boží království trpět a zemřít. Bylo to v přímém rozporu s tím, čemu právě s takovou odvahou uvěřil. Je-li Ježíš Boží Mesiáš, pak musí jít od vítězství k vítězství. Boží milost a přízeň se přece pozná podle toho, že má člověk úspěch a štěstí.

Ale právě, když si Petr vzal Ježíše stranou, aby mu domluvil a povzbudil ho v jeho důvěře v Boží pomoc a zastání, dostane se mu nejpřísnějšího pokárání: „Odstup satane, neboť jsi mi kamenem úrazu. Tvé smýšlení není z Boha ale z člověka!“ Chudák Petr to schytal za nás za všechny. Myslel to dobře, až příliš dobře, ale ukázalo se, že Boží myšlení jsou opět jiná než naše. Zde se totiž obrací dějiny. Utrpení a smrt už nebude trestem a prohrou, ale cenou a obětí, kterou je třeba zaplatit, aby dobro a pravda zvítězila. Vzápětí se totiž ukáže, že Ježíš cestu kříže nevztahuje pouze na sebe, ale zve k ní všechny své učedníky. Ježíšova poslušnost a věrnost, která se nezastaví ani před rizikem prohry nemá být napříště výjimečným činem, ale pravidlem a cestou, která bude všem křesťanům společná.Vždyť na jiném místě v evangeliu čteme: „Kdo nenese svůj kříž, a nejde za mnou, není mne hoden a nemůže být učedníkem!“ (Lk 14,27 / Mt 10,38)

Teologové váhají, zda je možné, aby už Ježíš užil slova kříž jako symbolu utrpení pro víru. Tehdy to byl pouze popravčí nástroj - podobně jako u nás donedávna šibenice. Možná je to až pozdější formulace církve - ovlivněná právě Ježíšovým vlastním příběhem, kdy se kříž stal symbolem spásy. Židovské myšlení však milovalo extrémy. V kázání na hoře čteme, že si máme raději vyloupnout oko a useknout ruku, kdyby nás sváděly k hříchu. Vlastní rodiče máme nenávidět, kdyby nás zrazovali od víry a nepříteli, který nás bije, máme mlčky nastavit druhou tvář. Je proto možné, že Ježíš užil slova kříž jako symbolu pro tu největší porobu a ponížení, které se tehdy mohlo člověku dostat. Římané takto pro výstrahu likvidovali především politické vzbouřence. Každý odsouzenec si musel kříž na místo svého utrpení sám donést. Krutost ukřižování spočívala v tom, že bezmocný člověk umíral velice dlouho a před zraky druhých. Ježíš však nechtěl, abychom zbytečně trpěli, podobně jako nechtěl abychom si sekali ruce a nohy nebo opouštěli své rodiče. Chtěl nám však ukázat, že věrnost Bohu, věrnost jeho slovu a pravdě je důležitější než jakákoli oběť a příkoří, které by člověk musel přinést. Nést kříž je tu zmíněno jako nejvyšší možná a myslitelná cena, kterou by člověk mohl zaplatit za svou věrnost Bohu. Právě Ježíš to takto vyhraněně mohl říci, neboť byl připraven i tuto nejvyšší cenu zaplatit.

Aby bylo zřejmé, že jde o symbol, dodává evangelista Lukáš: „nes svůj kříž každý den.“ Jde tedy o každodenní nesnáze, bolesti, příkoří a nepříjemnosti, které musíme snášet kvůli víře. Apoštol Pavel je v listu Korintským vypočítává: věznění, hladovění, bičování, lupiči, hlad, žízeň, bezesné noci ...

Otázka zní, zda je kříž pouze to, co trpíme výslovně kvůli víře - třeba když byl někdo za komunistů zbaven zaměstnání, protože odmítl vystoupit z církve nebo zda lze za kříž považovat i to, když je někdo nemocný a upoutaný na vozík? Je kříž pouze to, co má spojitost s vírou nebo může být kříž i to, když se někomu narodí postižené dítě?

Jsem přesvědčen, že kříž může být cokoli zlého, pokud to člověk přijme s vírou a nese svou situaci statečně, nadějně a pokorně. Pro Ježíše patřilo ke kříži: lživé obvinění, zrada přátel, bičování, posmívání, samota, bolest, ponížení a dokonce i pocit opuštění od Boha. Pro apoštola patřily ke kříži všechny nesnáze, které ho na cestách potkali: ztroskotání na moři, tělesné vyčerpání, zima, úzkost, ale i nemoc, které nebyl zbaven, ačkoli o to třikrát prosil.

Nemá smysl spekulovat o tom, jak kdo z nás ke svému kříži přišel. Někdo se jen narodil ve špatné době, jiný si riziko zvolil vědomě, jiný k němu přišel ani neví jak. Chce-li někdo žít jako křesťan, pak vše, co tomu brání a přináší mu bolest - lze nazvat křížem. Důležité však je, aby člověk těžkosti, které ho potkají, nesl skutečně s vírou - to znamená, aby se pro tu věc na Pána Boha nezatvrdil, nehledal ve svém trápení Boží trest, ale přijal svou těžkou situaci jako úkol a příležitost, v které se má osvědčit a obstát. Nejhorší totiž je, když člověk to, co ho potkalo nepřijme, zbytečně se trápí, vyčítá si všechno možné a ještě se mstí druhým. Tak jako Římané vložili kříž na záda mnoha nevinných lidí, i nám život nadělil mnoho nepříjemností, bolestí a zklamání. Když je člověk odmítá nést a stále jen sní o tom, co všechno by dokázal kdyby byl zdravý, šťastně ženatý, bohatý atd.., jen zbytečně ztrácí čas a síly. Ježíš nám pomáhá, abychom se v těžkostech dovedli zapřít se - to znamená nepovažovali za tragedii, když se musíme vzdát svých vlastních představ a plánů. Ježíš dobře ví, jak to bolí. I on jistě toužil po něčem jiném než potupně zemřít v Jeruzalémě. Miloval život a jako krásu jako každý z nás. Do poslední chvíle prosil Boha, aby jej tohoto úkolu zbavil. Ale nakonec do toho šel statečně, odhodlaně a s vírou. A tím nám dal příklad, že i to, co se zdá být prohrané, nemusí být ztracené ani zbytečné. Ani Pavel se nestal apoštolem pohanů, protože miloval cestování po rozbouřeném moři, hladovění a pronásledování. Ale i když byl pětkrát odsouzen k bičování a jednou kamenován, přesto že byl mnohokrát u konce svých sil, vykonal pro rozšíření evangelia nejvíc ze všech.

I nemocný člověk může a má být hrdina. I chudý člověk může a má být šťastný. I nezaměstnaný může a má být užitečný. I osamělá může a má rozdávat lásku. I vězení se můžeme a máme chovat ušlechtile. Ale k tomu, abychom to dokázali, potřebujeme uvěřit, že to, co nás potkalo je náš úkol a poslání, v které se máme osvědčit, i když jsme si ho sami nezvolili Kříž si nikdo z nás nevybere. Ani Pán Ježíš neměl v utrpení a křižování žádnou zvláštní zálibu. Když ho Petr ujišťoval o tom, že jako Mesiáš trpět nemusí, musel jej od sebe rázně odehnat. Tak svůdná, lákavá a příjemná to byla myšlenka. Ježíš po kříži netoužil, ale když mu ho naložili, nesl jej statečně. Nenaříkal, nikoho neproklínal a nežádal pro sebe žádné výhody.

Síla křesťanské víry je mimo jiné v tom, že se dovede vyrovnat s každou životní situací. I to nejhorší, co by se nám mohlo stát, nás nemůže vzdálit od Boha. I když by náš život byl sebevíc okleštěn a naše svoboda zúžena na míru zcela nicotnou - vždycky se můžeme osvědčit jako učedníci Kristovy a zachovat se statečně a ušlechtile. Nejde přitom o jeden hrdinský čin, ale o věrnost celoživotní, každodenní. Věrnost často úmornou, vysilující, protivnou - a přece slavnou a Bohu milou. Amen.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah