Žena hříšnice

Komu se málo odpouští, málo miluje.

Milí bratři a milé sestry!

K lepšímu pochopení dnešního příběhu nám, myslím, pomůže, když si představíme, co mu předcházelo. U Jordánu se objevil Jan Křtitel a kázal nutnost pokání. Boží soud je na dosah a lidé mají poslední příležitost napravit své životy. Jan byl přísný a nesmlouvavý. Nejen k druhým ale i k sobě. Skoro nejedl a odřekl si všechno pohodlí. Řadu lidí svými hrozbami a varováním přivedl ke změně života. Přicházeli k němu celníci, vojáci i obyčejní lidé, kteří neznali zákon a mnozí hříšníci a on jim radil, co mají a nemají dělat. Ale kdo z nás se dokáže změnit vlastními silami? Kdo z nás je tak silný, aby po několika týdnech zase nepodlehl...

Byli však i lidé, kteří sice s Janem v zásadě souhlasili, ale pokřtít se od něj nedali. Z jednoho prostého důvodu. Byli přesvědčeni, že oni žádné pokání a zásadní změnu života nepotřebují. Byli to lidé, kteří celým svým srdcem věřili Bohu a od mládí žili důsledně podle jeho slov. V čem by se oni mohli změnit? Vždyť jim celý život šlo právě o to, aby Bůh byl oslaven a Boží království se přiblížilo. Nikdy nejedli nic nečistého, nikdy nevzali Boží jméno nadarmo, nikdy nic neukradli, nikdy neporušili sobotní klid. Takových lidí nebylo v Izraeli málo. Říkalo se jim farizeové a jejich vliv byl stále větší. Byli to lidé slušní, zbožní, věrní, pracovití a většinou chudí. Jestli jsme někomu podobní, pak jsou to právě oni. Svou minulostí a i výchovou k nim máme nejblíže.

Když Jana Křtitele zavřeli do vězení, vystoupil Ježíš. I on mluvil o blízkosti Božího království, i on kázal, že se máme napravit a změnit. Ale dělal to jinak než Jan. Místo aby lidem hrozil Božím soudem, získával je slibem Boží milosti a pomoci. Nabízel lidem přátelství a Boží odpuštění. O každém člověku věřil, že se může změnit. Lidem, kteří nad sebou zlomili hůl, dával naději. Aby mu věřili, že to myslí vážně, zval je ke stolu a choval se k nim, jako kdyby nikdy nic zlého neprovedli.

Zbožným se to samozřejmě nelíbilo. Oni sice také odpouštěli, ale teprve těm, kteří se již napravili. Ale Ježíš to obrátil! Odpouštěl napřed a věřil, že to lidi napraví. Podle zbožných to však nemohlo fungovat. Nemůžete dát přece lidem napřed výplatu a pak po nich chtít práci.

Tak jako se o Janu Křtiteli říkalo, že to přehání a je svými vizemi Božího soudu posedlý, o Ježíšovi se zas říkalo, že je žráč a pijan vína. Pořád by se jen s lidmi radoval a veselil.

A přece ho jeden z farizeů pozval k sobě do domu a uspořádal pro něj hostinu. Třeba jsou to všechno jen pomluvy. Třeba si to dá Ježíš ještě vysvětlit a přestane se chovat tak hloupě jako dosud. Šimon chtěl Ježíšovi pomoci. Prodiskutovat s ním řadu věcí a kdyby se to podařilo, získat jej na svou stranu. Ježíšova kázání byla plná Boží moudrosti. Možná je Ježíš dokonce prorok, který má přijít na konci časů. To všechno by se mělo ukázat, až spolu budou ležet na lehátcích u jídla, v klidu hovořit a dopřávat si dobrého vína a čerstvých salátů. Možná Ježíš uzná, že to přehání. Kdyby uznal Šimonovi argumenty, našel by ve farizeích spoustu oddaných a věrných přívrženců, kteří by mu pomohli a Izrael by se pak mohl stát příkladem a vzorem zbožnosti pro celý svět.

Ale ještě dřív, než na to došla řeč, vstoupila do místnosti jakási žena a klekla si u nohou Ježíšova lehátka. Šimon ji znal a věděl, jací lidé vyhledávají její služby. Mohl ji dát okamžitě vyvézt, ale schválně čekal, co udělá Ježíš. Bude to dobrá zkouška. Když Ježíš pozná, co je to za ženu, mohl by to být onen prorok, na kterého všichni toužebně očekávají. Ale jestli ji nechá, aby se ho dotkla, je jasné, že je to obyčejný mluvka a podvodník.

Nahlas ale nic neřekl. Ježíše však dobře věděl, co mu běží hlavou. To je vám zvláštní věc. Pán Ježíš ví, co si myslíme. Když si to člověk uvědomí, jde mu z toho v první chvíli mráz po zádech. Všechno, co se nám jakž takž daří držet pod pokličkou svých úsměvů a medových slov, to všechno má Pán Ježíš pěkně před sebou. Vidí nám do karet. Nic před ním neschováme. Ale na druhé straně je to úžasně osvobozující. Nemusíme nic předstírat. Všechno, co se bojíme Pánu Bohu říci, on už předem ví. Všechno, zač se stydíme a co bychom nikomu jinému nepřiznali, on si už dávno přečetl a má pro nás připravené řešení. Nic není tak zlé, abychom si to nemohli přiznat. Před Bohem sice člověk ztrácí i to poslední soukromí, ale jen tak se můžeme od svých hněvů, strachů a obav osvobodit. Kdyby nám Pán Ježíš neviděl do svědomí, měl by tam nad námi neomezenou moc ďábel a my bychom nikdy nevěděli, co se tam uvnitř - v naši duši - odehrává. Díky Bohu, že nám Pán Ježíš svými slovy nastavuje zrcadlo, v kterém si vidíme nejen na špičku svého nosu ale na dno svého srdce.

Pán Ježíš, , vypráví Šimonovi - podobně jako kdysi prorok Nátan králi Davidovi - podobenství. Krátký příběh o dvou dlužnících. Jeden dluží pětistovku, druhý padesát tisíc. Oběma bude odpuštěno. Který z nich bude vděčnější? To je přece jasné. Kdo byl uzdraven z rakoviny, bude neskonale šťastnější, než ten, kdo se vyléčil z nachlazení.

Ježíš těmi slovy odhaluje dva směry lidských životů. Širokou a úzkou cestu. Šimona by ani ve snu nenapadlo srovnávat se s tou ženou. Ale nyní z nelibostí přihlíží, jak se svým chováním prozradil. Myslel si, jak mu bude Ježíš vděčný, že jej vůbec pozval na hostinu a proto jej přijal chladně a reservovaně. Pozval jej k jídlu, ale nenabídl už nic víc. Chtěl si od Ježíše podržet odstup. Chtěl si Ježíše nejprve vyzkoušet. Proto mu nepodal ani vodu na umytí nohou, jak bylo tehdy zvykem.

Ta žena Ježíše naopak zahrnula láskou. Měla mu být zač vděčná. Vždyť jí tolik odpustil. Slyšela jeho kázání a uvěřila, že ještě může znovu začít. To k čemu sama už neměla sílu, se jí díky Ježíšovi podařilo. Opět našla sílu vážit si sama sebe. Nyní mu za to přišla poděkovat. Když viděla jeho nohy plné prachu a písku, použila svých slz. Místo ručníkem mu je otřela svými vlasy. Místo běžného oleje mu je potřela vzácnou mastí. Byla šťastná a neměla důvod svou lásku a vděčnost skrývat.

Šimon byl ovšem přesvědčen, že žádné zvláštní odpuštění nepotřebuje. Jistě i on někdy něco opomenul. Ale to se dá snadno napravit. Šimon se je jistý sám sebou. Zná přece zákon a pečlivě jej dodržuje. Proto se obejde se bez Ježíše. Je sám dost silný a věrný, aby mohl být se svým životem spokojený. Jak často se mu podobáme. Třeba když čteme bibli a posloucháme kázání jen proto, abychom se ujistili, jak jsme v jádru dobří a lepší než druzí. Nebo když jdeme k Večeři Páně a je to pro nás ujištění, jak jsme slušní, spolehliví a věrní. Možná opravdu jsme. Ale kvůli tomu se k Večeři Páně nechodí.

Když člověk spoléhá sám na sebe, něco důležitého mu schází. Někteří lidé jsou téměř dokonalí, ale jsou bez lásky. Možná se na vás usmějí, ale dělají to z povinnosti. Možná vám i pomůžou, ale ne proto, že vás mají rádi, nýbrž kvůli sobě. Možná se za vás i pomodlí, ale jen proto, že je to nic nestojí.

Náš dnešní příběh chce říci: Ježíš Kristus bude v našem životě tak velký a mocný, nakolik si připustíme svou vlastní slabost a nouzi. Naše vděčnost a radost, naše životní síla a odhodlání je přímo úměrná tomu, kolik si toho dáme odpustit.

Podívejte se na Šimona. Klobouk dolů před tím, jak pečlivě dodržuje pravidla slušného chování. Neslušné slovo od něj neuslyšíte. O své ženě neřekne než „má milovaná“. Děti má vzorně vychované. Ale ve skutečnosti má rád jen sám sebe. Když k němu přijdete, nepodá vám ruku, neusměje se na vás, neobejme vás, nezajímají ho vaše starosti. Ne, to není šťastný člověk! Ten se neumí radovat ze života, z přátelství, ani z lidské blízkosti. A kdybyste klopýtli, klidně vás hodí přes palubu.

Ale podívejte se na tu ženu. Co ta se kdysi natrápila. Jak ta sebou pohrdala. Jak ta se styděla! A nyní - jak je šťastná. Celá by se rozdala láskou. Ta nebude mít ráda jen Ježíše, ale všechny lidi! Taková žena vám pomůže, až budete v nouzi. Taková žena vás vyslechne, až si nebudete vědět rady. Rozdělí se s vámi, až budete mít hlad. Nechá vás u sebe přespat, až vám ujede vlak. Půjčí vám peníze, i když jí je nebudete moci vrátit. Bude se za vás modlit, i když o to nebudete stát. Takoví lidé jsou záchranou tohoto světa. Lidé, kteří vědí, že mají být zač vděční.

Deset vzorných Šimonů svět nespasí, ale deset takových žen ano. Amen.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah