Žili mezi námi - Nezapomenutelný Míla Michal

Je to skoro neuvěřitelné, že letos 25. dubna už to bude dvacet let, co zemřel PhDr. Bohumil Michal. Jako dnes si pamatuji, že mě jako malou holčičku v roce 1939 maminka zavedla do zadního sálu v Blahoslavově domě (sbor ještě nebyl rozdělený) a v nedělní škole jsem se dostala do skupinky bratra Míly. Od té doby, dalo by se říct, že aniž bych si to uvědomovala, ovlivnil celý můj život. Nedělní školu jsem nemohla žádnou neděli vynechat, protože bratr Míla po biblickém výkladu a zadání „zlatého verše“, který jsme uměli všichni nazpaměť, měl vždycky připraveno napínavé vyprávění, třeba z knihy džunglí nebo jiné dobrodružné literatury pro děti. A jak uměl vyprávět! Viseli jsme mu na rtech a byli napnuti, jak to bude dál.

Jeho tatínka jsem taky znala, protože ing. Bohumil Michal vedl nedělní školu na Pellicově ulici, a když nastala vánoční slavnost, pro kterou se otevřely spojovací dveře zadního sálu s kostelem a my děti jsme zaujaly po skupinkách místa kolem stolů, které se tam přestěhovaly, tak to všechno organizoval. Mám jeho výraznou osobnost spojenou se sváteční vánoční atmosférou. Mílovu maminku Marii, rozenou Pyšnou z Jimramova, jsem poznala až jako studentka.

Dodnes mám v albu nalepenou fotografii z 8. června 1941, tedy z mé 3. třídy, jak naši sedmičlennou skupinku z nedělní školy bratr Míla vyfotografoval, pak fotografie nalepil pro každého z nás do tvrdých desek a opatřil potřebnými daty. Měl zkrátka charisma. Jeho nejlepší přítel byl Jenda Firbas, který vedl skupinku, do níž v nedělní škole chodil můj bratr. Teprve o moc později jsem se dozvěděla, že oba chtěli být misionáři podle vzoru Alberta Schweitzera, a tak se po maturitě na chlapeckém gymnáziu na Poříčí v roce 1939 dali zapsat na medicínu. Jenže 17. listopadu Němci vysoké školy zavřeli, a tak se oba přátelé rozhodli studovat angličtinu na Institutu moderních řečí, protože to se jim bude jako misionářům hodit. Ale dopadlo to jinak. Po válce se Míla Michal přihlásil na filosofickou fakultu Masarykovy university na obory angličtina – psychologie – sociologie. Ze sociologie u profesora Inocence Arnošta Bláhy v roce 1949 promoval. Jeho disertační práce má název “Zájmy studentů“ (Pokus o psychologicko-sociologický rozbor). Pro Jendu Firbase se angličtina stala životním posláním a stal se nejlepším fonetikem, kterého si chtěli vzít do Oxfordu.

Po promoci se Míla Michal stal sekretářem středoškolské YMCY, a tady jsem se s ním znovu setkala. Nemohu zapomenout na přednášky, které organizoval v Masarykově studentském domově v Brně na Cihlářské ulici. Jako studenti gymnázia jsme se dovídali stále něco nového o architektuře, o literatuře, o umění, o V.V. Štechovi, o cizích zemích. Byly to nezapomenutelné čtvrteční podvečery. A abych nezapomněla - na Mílově besedě o Holandsku, které mohl v roce 1946 navštívit, a potom o své návštěvě, o níž vyprávěl na večírku v Losově sále, jsem se seznámila se svým budoucím mužem. Také si pamatuji, že jsem si k Michalovým na Lerchovu šla vybrat z hromady bot, které po válce poslala YMCA z Ameriky jako dar a pomoc naší zemi. Chodila jsem potom v těch střevících celé gymnázium.

Mílu Michala jsme my mladí uznávali jako svůj vzor. Co řekl, to platilo. Chtěli jsme ho napodobit, chtěli jsme být jako on, moji spolužáci, moji vrstevníci, jeho žáci. Byl to muž štíhlý, nenápadný, mladistvého zjevu. Kdo byl pozván k Michalovým do Mílova pokoje, mohl obdivovat jeho rozsáhlou knihovnu, která zabírala celou jednu dlouhou stěnu od podlahy po strop. To bylo království knih. Vzpomínám si, že v té době jsme museli na naší zahradě porazit vysoké smrky a můj otec z nich dal nařezat prkna. Slovo dalo slovo a mohla jsem budovat podobnou knihovnu, jako měl Míla. Když bylo všechno zafalcováno a namořeno, nevěděla jsem, jak upevnit vodorovná prkna. Pomohl Míla, přispěchal, přinesl s sebou vrtačku, navrtal zdířky, nasadil úchytky a knihovna mohla začít sloužit. Vlastně ty police mám dodnes. On byl manuálně ohromně šikovný.

Když byla YMCA komunisty zakázána, pozbyl Míla Michal místo a učil náboženství. V roce 1950, rok před maturitou, jsem se přihlásila jako vychovatelka na tábor evangelické církve do Bílého Potoka. Míla Michal na tom táboře působil jako zdravotník. Museli jsme všichni ráno kloktat slanou vodou, a vůbec o děti i o nás vedoucí starostlivě pečoval.

Po letech konečně našel trvalé místo nejprve jako vychovatel, pak jako pedopsycholog v Dětském diagnostickém domově v Brně-Hlinkách. V roce 1957 se oženil s Jiřinou Vikovou z Liberce. Narodil se jim syn, taky Bohumil, v roce 1959, a dcera Marie o čtyři roky později.

Nemohu zapomenout ještě na jednu jeho aktivitu - SOS dětské vesničky. V roce 1968 jsme se spolu sešli v přípravném výboru pro výstavbu SOS dětské vesničky v Brně-Medlánkách. On odborník psycholog, a já jsem o téhle občanské aktivitě mohla jako redaktorka vysílat v Československém rozhlase. Dokonce jsme byli společně s předsedou našeho výboru panem Stanislavem Šulcem a ředitelkou dětského domova Dagmar paní Alicí Larinovou vybírat místo pro SOS vesničku ve Chvalčově, protože tam nám nabízeli ke stavbě několik míst. Tehdy doktor Michal prohlásil, že by to nemělo být místo, které bylo někomu vyvlastněno, protože by to nebylo šťastné místo, a taky že bychom se měli zeptat místních obyvatel, kde by si ve Chvalčově postavili svůj dům. Oběma jeho návrhy se výběrová komise řídila. SOS dětská vesnička ve Chvalčově byla tehdy postavena, ale v Brně se jenom poklepalo na základní kámen. Komunisti Sdružení SOS dětských vesniček v roce 1975 zakázali.

Míla Michal pracoval v Dětském diagnostickém domově bezmála třicet let. Ale nadmíru se věnoval i svým dětem, dětem svých sourozenců a přátel. Vzpomínám si, že stavěl „malý svět“, vláčky, auta a krajinu kolem, a dělal to každý rok. Aby to nebylo vždycky stejné, tak vymyslel knihu, kde to všechno zakreslil, a děti, které se přišly na to podívat a hrát si, se k tomu nákresu podepsaly. Malý svět jsem chodila k Michalovým obdivovat i se svou malou dcerou. Měla jsem od tatínka prázdnou knihu s křídovými papíry a nevěděla jsem, co do ní psát, a tady u Michalových jsem přišla na to, k čemu ji použiji. Od té doby máme knihu hostů.

Když šel dr. Bohumil Michal do důchodu, věnoval se své zálibě a pracoval se dřevem. Z krásného dřeva vyráběl šperky a dokonce i lepenkové krabičky na ně. Jednou mi řekl: „Nepotřebujete novou střenku na nějaký starý nůž?“ Udělal nám novou střenku z akátového dřeva na chlebový nůž. Kdykoliv krájím chleba, vzpomenu si na Mílu. Nemohu být dost vděčná za všechno, co jsem skrze něho přijala. Celý život jsem nevěděla, že se narodil 25. června 1919 a že měl srdeční vadu – srdce měl vpravo. Já bych řekla, že to bylo znát na každém jeho kroku, protože měl srdce na pravém místě.

Eva Šimková

Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 4/2012

RSS kanál

Syndikovat obsah