Žili mezi námi - ThDr. Viktor Hájek (1900 - 1968)

Žili mezi námi - Viktor Hájek - náhled

Od r. 1926 byl tři roky farářem v Růžďce na Valašsku, pak byl do r. 1950 farářem brněnského sboru a v letech 1950 až 1968 synodním seniorem ČCE. Oženil se s neteří M. R. Štefánika Klárou Hajčovou. Syn Igor vystudoval bohosloveckou fakultu v Praze a byl seniorátním vikářem v Teplicích. Církevní službu brzy opustil a pracoval pak jako ekonom. Dcera Doris (provdaná Titěrová) byla vedoucí sekretariátu synodní rady. Zemřela po těžké nemoci ve věku 49 let.

Z jeho publikací: Petr Chelčický (1929 Bratislava), Heřman z Tardy (1932 Brno), Katechismus, to jest křesťanské učení (1932 Brno), Kázeň v Jednotě Bratrské (1934 Brno), Biblická dějeprava (1959 Praha, Kalich).

Můj první šéf, pro starší brněnskou generaci nezapomenutelný kazatel. Tak jej také vnímala a uznávala jeho generace. Hustopečský rodák (narodil se 15. 7. 1900) vystudoval v Brně a teologii v Praze a Cambridge, ordinován byl ve Velimi roku 1925, kde se sešli tehdejší vikáři, a jeden z nich bude muset kázat. Na místě otázaní všichni mlčeli, jen Viktor se přihlásil, že bude kázat. A kázal, jak když se roztrhne peřinka a z ní potichu padají peříčka – slova, která působí už svým klidným přednesem, nepotřebují být zdůrazňována hlasem, neboť tak se ty věci mají a nejinak. Nebyl jsem tam, vyprávěl mi to jeden z těch vikářů, který tam byl ordinován ke kázání a vysluhování svátostí, František Dobiáš. K tomuto prvenství se připojilo o pět let později další prvenství: Viktor Hájek byl v roce 1930 promován prvním doktorem teologie na tehdejší Husově fakultě.

O jeho teologickém zaměření jsem se dovídal jako jeho vikář. Seděli jsme se sestrou Bednářovou, jež se starala o kartotéku sboru, v kanceláři Blahoslavova domu, kam se později připojil co adept bratr Jan Pokorný, později brněnský farář. Když nebylo další kancelářské práce, vytáhl jsem knihu, kterou jsem si přivezl ze Skotska, „Poznání Boha a služba Bohu podle reformačního učení“, v níž Karl Barth vykládá Skotskou konfesi, a pilně jsem překládal. Mému šéfovi nedalo, aby do té knihy nenahlédl. Sklonil se nad ní, jako by chtěl číst, ale za chvilku mávl rukou a prohodil: „To je slovíčkaření.“ Tento Hájek byl robustní teolog, držel věrně a pevně základní články křesťanské víry, obsažené v Apoštolském vyznání, a dovedl vyložit z nich zejména ten článek, v němž spočívá jistota spásy pro toho, kdo věří v Ježíše Krista, Ukřižovaného a Vzkříšeného. Lidské, upocené zásluze na spáse nedal žádnou šanci. Dbal o to, aby posluchač evangelia dostal prostou, ale výživnou stravu, pouze z evangelia. Vzdělané a bohaté častoval tímtéž pokrmem jako jiné hříšníky. Uvědomuji si, že jsem mu jako pravidelný a zaujatý posluchač za jeho kázání nepoděkoval. Až dnes.

Sešli jsme se poprvé na Valašsku, na Růžďce. Zrovna jsem se vrátil ze Skotska jako nápadník vikářského místa, které jsem si měl nalézt. Místo hledání jsem odejel do tábora YMCY blízko Růžďky. Stalo se, že jsem mohl provázet Viktora Hájka, který tam tu jistou neděli v roce 1938 kázal, na nádraží. Cestou došlo na jeho otázku, co teď dělám, když jsem na fakultě skončil. Když jsem mu to pověděl, odvětil: „Mohl byste jít k nám, do Brna, Josefa jsme tam ještě neměli.“ A tak od září 1938 jsem „úřadoval“ v brněnském sboru, který ještě nebyl rozdělen na první a druhý.

Jeho církevní kariéra se odvíjela jaksi samozřejmě, roku 1940-47 byl seniorem brněnského seniorátu, od roku 1950-1968 synodním seniorem. Nebylo mu dopřáno užít důchodu, zemřel po operaci močových cest 7. 3. 1969. Jeho dvě děti, Doris a Igora, jsem poznal v Brně, Igor mi brzy zmizel z dohledu, odešel do civilního zaměstnání, třebaže (snad) dostudoval teologii, Doris jsem po létech zastihl jako sekretářku synodní rady v Praze v letech 1979 – 1984, již jako provdanou Titěrovou. Její moravská dikce a široký úsměv mi připomněl její matku, paní Kláru, s kterou jsem byl tak zadobře, že mne chtěla pozvat na oběd, na koprovku, a byl jsem nemnohý z těch, které Viktor vzal do synodního auta jako spolujezdce.

Ještě se sluší říci pár slov o vnějšnostech, z nichž první je postava. Viktor Hájek s ní nebyl tuze spokojen, ačkoliv jí budil vážnost. Byl obtloustlý, ale nechtěl si na tom přičíst žádnou zásluhu ani vinu. Chodili jsme spolu na oběd do bufetu na Lidické ulici, když paní Klára dlela na Slovensku, a Viktorovi Hájkovi nedalo, aby neporovnával, co snědl on a co já, přičemž asi pokládal za nespravedlnost, že když jsme šli spolu, ztrácel jsem se vedle něho, i když jsem jedl aspoň tolik co on. Uznal jsem, že se nesluší kárat lidi pro jejich tloušťku. Objevoval se tehdy v Brně mladý sekretář Akademické YMCY Jaroslav Valenta, kterého Němci popravili dřív, než mohl vydat víc ze svého nadání a ze své křesťanské víry. Působil velmi věrohodně. On to byl, kdo vytvořil a hájil tezi, že křesťan nemůže být tlustý, ale toto hodnocení se tradovalo spíše v kruzích Akademické YMCY než v církevních, sborových kruzích. Myslím, že každý farář by se měl proti takové kritice obrnit: jedněm se jeví nekřesťansky tlustý, druhým se zase jevil dotyčný vikář příliš hubený, aby mohl vzbuzovat vážnost: „Špatně vypadáte,“ říkali mi. Napadlo mne, že bude dobré pohlédnout na ty dva reformátory, širokolícího sedláka, pěkně obtloustlého Martina Luthera, a Jana Calvina, skoro vyzáblého, prvnímu chutnalo a druhý, tuším, nenalezl ani v chutném jídle zalíbení. Nebudu se divit, jestli někdo z mladých teologů se pokusí postavit různost teologií na různém zevnějšku a zvláště na tom, co mu vadí, aby jej objal. Tloušťka by mohla být jednou z takových překážek. Materiálu pro takovou teologii by bylo vždycky dost, protože na každém člověku najdete dost toho, co vám nesedí. Tak do toho!? U našich seniorů a synodních seniorů se toho najde, jsou to přece hříšníci jako my. Měli by unést každou kritiku? Nikoli! Viktor Hájek ji snášel těžce, zvláště když „nemohl přidat ku postavě své ani jeden loket“ (Mt 6,27).

Naše situace v církvi nevolá po kritice, ale po lásce. Ta buduje a prospívá církvi i světu.

Josef Veselý

Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 2/2012

RSS kanál

Syndikovat obsah