Gedeon odmítá být králem

Izraelští muži požádali potom Gedeóna: "Buď naším vladařem, ty i tvůj syn i vnuk, protože jsi nás vysvobodil z rukou Midjánců." Ale Gedeón je odmítl: "Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin!" Dále jim Gedeón řekl: "Rád bych vás o něco požádal. Každý mi dejte ze své kořisti jeden nosní kroužek." Odpověděli: "Rádi dáme." Rozprostřeli plášť a každý tam hodil nosní kroužek ze své kořisti. Váha zlatých nosních kroužků, které si vyžádal, byla tisíc sedm set šekelů zlata. Gedeón z toho udělal efód a vystavil jej ve svém městě, v Ofře. Tam za ním chodil smilnit celý Izrael, takže se stal Gedeónovi i jeho domu léčkou. Midján však byl před Izraelci pokořen a už se nikdy nevzpamatoval. Za dnů Gedeónových žila země v míru po čtyřicet let. Sd 8,22-28

Milí bratři a milé sestry!

Při četbě dnešního textu jste si možná pomysleli, že váš farář zaspal. Klidně si dál káže o Gedeonovi a neví, že už je advent. Uznávám, že jsem si vybral text neobvyklý. Přesto se domnívám, že úryvek z knihy Soudců, který nám vyšel na dnešní neděli, je svou povahou adventní. Jestliže Gedeon říká: „Nemohu být vaším králem, protože už krále máme“ - advent říká něco podobného: Poslední slovo na tomto světě nemají lidé, ale Ten, který přichází. Pokusím se proto v tomto starozákonním příběhu najít několik myšlenek, které docela dobře souzní s první adventní nedělí, kterou dnes slavíme.

Když Gedeon dokončil vítězné tažení proti Midjáncům, přicházejí za ním nadšení Izraelci a žádají ho, aby se stal jejich králem. Věc vcelku logická a přirozená. Když se někdo osvědčil tak jako Gedeon, ať nás vede, ať nás representuje, ať nám vládne. Kde najdeme lepšího, statečnějšího a moudřejšího? Pro Gedeóna to byla lákavá nabídku a jen málokdo by jí odolal. Musíme si však uvědomit, že král byl ve starověku a v Orientě něco jiného než král ve středověké Evropě a už vůbec ho nemůžeme srovnávat s nějakým dnešním vládcem či politikem.

I ve starověku byl král také politik, vojevůdce, soudce a nejvyšší úředník. Především a v prvé řadě byl však král považován za boha. Někde se nazýval božím synem, jinde byl považován za boha samotného. Všichni přitom věděli, že král je člověk jako oni. Ale byl to pro ně člověk natolik obdarovaný, mimořádný, schopný a mocný, že jim boha nahrazoval. Mít krále byl tehdy úžasný vynález. Národ, který měl krále, byl přesvědčen, že má boha, který je viditelný, živý a mocný. Proto mu byli ochotni dát své nejlepší syny a dcery a platit vysoké daně. Proto byli ochotni svého krále ve všem poslouchat a následovat, neboť věřili, že právě on je ochrání, vysvobodí a zachová při životě. To, co očekávali od svých bohů, kteří sídlili na nebi, to chtěli nyní očekávat a získat od svých králů, kteří s nimi žili na zemi. To, co bylo až dosud nejisté a mlhavé, mělo se stát díky králi jisté a snadno dosažitelné..

Když tedy Izraelci žádají Gedeona, aby se stal jejich králem a o pár let později Samuele, aby jim krále opatřil - chtějí tím napodobit a vyrovnat se ostatním národům, které už krále dávno měli. Ale ve skutečnosti to byl pokus, jak se zbavit Hospodina a místo něho se spoléhat na člověka, který je nositelem požehnání a božské přízně. Národ, který měl krále, už se nemusel modlit a na nic čekat. Stačilo, že král zavelel k útoku

Jestliže to Gedeon odmítl, zaslouží si náš obdiv a úctu možná ještě víc, než za všechna svá předchozí válečná vítězství. Někdy je snazší odolat útokům nepřátel než pochlebování přátel. Člověka pokazí spíš chvála než posměch. Gedeon to má ale naštěstí v hlavě a v srdci v pořádku. Dobře ví, že Izrael žádného krále nepotřebuje. Hospodin je svému lidu blíž než jakýkoli král. Hospodin není bůh záhadný ani vzdálený. Slyší volání utištěných a sám připravuje jejich záchranu. Je to Bůh, který z vlastní vůle odpouští a povzbuzuje. Nechat mezi sebe a Hospodina vstoupit krále či jakéhokoli jiného člověka by znamenalo ztratit to nejcennější a nejvzácnější, co důvěra v Hospodina přináší. Osobní vztah. Dar modlitby. Naději v Boží milost a věrnost.

Jak to souvisí s adventem? Advent nám připomíná, že Bůh - náš král a Pán teprve přijde. V tuto chvíli sice spravujeme tento svět a vládneme si sami. Ale až přijde Kristus, všechno bude jinak. V adventu si máme připomenout, nač tak rádi zapomínáme. Nic lidského není definitivní! Svět nepatří nám. Všechny naše představy, soudy, tvrzení, všechno naše poznání je dočasné, provizorní a nedokonalé. Nic z toho, co říkáme a prosazujeme není absolutní ani svaté. Vše je poznamenáno člověčinou, sobectvím a hříchem.

Všechno, co říkáme, děláme, tvrdíme či prosazujeme - musíme proto dělat s velikou pokorou. Nikdo z nás není poslední autoritou. V ničem nemáme poslední slovo, protože ho bude mít někdo jiný. Jako odstrašující příklad si vezměme třeba farizee, kteří byli skálopevně přesvědčeni, že mají pravdu a mohou vykládat Boží slovo. A pak přišel Ježíš a celá jejich teologie se zakymácela a zhroutila. Nebo apoštol Pavel. Jak ten si byl jistý, že křesťany je třeba umlčet a potlačit. A pak prožil u Damašku svůj advent a všechno bylo jinak.

Až Pán Ježíš znovu přijde na tento světě, budeme všichni valit oči a nevěřit vlastním uši. Ne snad proto, že se stane pravý opak toho, co nám Bůh slíbil a čemu věříme. Ten úžas bude spíš v tom, že se stane právě to, o čem v bibli čteme, ale čemu jsme už věřit přestali a nebo jsme si to přizpůsobili svým představám a potřebám. Až přijde Kristus, budeme zaskočeni, jak mnoho věcí jsme si špatně vyložili a zkreslili svým sobectvím, strachem a osobním zájmy.

Každý z nás, kdo se dostane do situace, kdy má o něčem nebo o někom rozhodnout a vynést nad ním hodnotící soud, je v podobné situaci jako Gedeon, kterému nabízejí království. Mít nad někým moc je obrovské pokušení. Vždycky, když si člověk myslí, že už něčemu rozumí, když se mu zdá, že něco umí, když ho ostatní chválí a v obdivu k němu vzhlížejí, když má někdo moc a peníze, když máme možnost někoho odsoudit - ve všech takových chvílích je dobré si vzpomenout na Gedeona a v duchu si říci - ne já, ale Hospodin je naším králem. Náš král teprve přichází a já si nemohu sednout na jeho místo a mluvit za něj. Náš král je ještě na cestě. Mnohé nám již řekl, ale plná pravda stále ještě nezazněla. Jestliže uznáváme za svého krále Ježíše Krista, pak jsou rozhodnutí, které prostě nesmíme udělat, protože jsou vyhrazena pouze jemu. Jsou věty, které nesmíme říkat, protože je smí vyslovit pouze on. Nejsme pány tohoto světa a musí to být na nás už dnes vidět. Advent znamená, že máme mít pro Ježíše Krista trvale reservované první místo ve svém životě. A kdo si na ně z dlouhého čekání sedl sám, ať rychle vstane, protože by se mu tam mohlo ta zalíbit, že už by časem vstát nedokázal.

Bible nám však ukazuje, že tato věc je složitější a problém jemnější než se zdá. Gedeon sice odmítne stát se králem, ale dovolí a sám navrhne, aby v jeho rodném městě Ofře byl postaven jakýsi památník jeho vítězství. Nevíme jak vypadal, víme pouze to, že se na něj spotřebovalo asi 30 kg zlata, které lidé odevzdali ze své kořisti. Když bible později mluví o efodu, myslí tím oděv, který nosil velekněz, když žehnal. V ofře se tedy zřejmě jednalo o sochu oblečenou do kněžského roucha, která lidi ujišťovala o Božím požehnáním a přízni. Připomínala jim, jak Hospodin pomohl Gedeonovi zvítězit nad midjánskými. Původně to mohla být věc vcelku nevinná. Pouze připomínala a odkazovala na Boží pomoc. Podobně jako schrána smlouvy v Sílo nebo měděný had, který dal udělat Mojžíš na poušti. Ale všechny tyto předměty, původně zhotovené ke slávě Boží, staly se nakonec důvodem k modlářství (biblicky řečeno ke smilstvu, tedy nevěře) a musely být odstraněny.

Zlatý efód v Ofře se stal Gedeonovi i Izraeli léčkou, osidlem a pastičkou, která nakonec sklapla a nikdo si ani nevšiml kdy. Postupně totiž lidé začali ctít věc, která jim Boha připomínala, místo Boha samotného. Jejich víra se ponenáhlu stávala pověrou. Gedeon sice odmítl být králem, ale ve skutečnosti vládl skrytě a zprostředkovaně. Jen v Ofře bylo možno dojít Božího požehnání. Jen v Gedeonově městě bylo možné slyšet hlas Boží. Jen v Ofře měli monopol na Hospodina a celý Izrael se tam chodil modlit. Ale místo Hospodinu se tam klaněli jen zlaté soše a přitom si mysleli, jak jsou zbožní a dobří.

Podobná léčka číhá v nějaké podobě na každého z nás. Kraličtí vykladači viděli podobné modlářství k jakému došlo v Ofře u římské církve. Dnes však musíme být daleko opatrnější. Než hledat smítku v oku svých ekumenických bratří a sester, raději hledejme klády ve vlastních očích. Evangelická církev a zbožnost má přece také své efody, na které se ráda upíná, místo aby naslouchala živému hlasu Hospodinovu.

Jak snadno třeba podléháme sebevědomí při výkladu bible. Bible je vzácný dar, ale lze ho i zneužít. Doslovný nebo zase příliš volný výklad bible bývá často hlasem falešným. V bibli nesmíme hledat jen to, co se nám líbí, ale i to, co nám boří naše pohodlné představy.

Jak snadno podléháme pokušení, že dosavadní způsoby sborové práce jsou osvědčené a není třeba na nich nic měnit. Možná byly dobré ve své době, ale co když nás dnes Bůh volá na jiné cesty a k novým úkolům a příležitostem.

Jak snadno podléháme pokušení, že by se v církvi nemělo nic měnit. Jak snadno podléháme pokušení, že názory, které jsme si utvořili v mládí, musí být platné a nosné i dnes, kdy se tolik věcí změnilo.

Jak snadno se chlubíme svou reformační historií, věrností svých předků. Ale kam se dnes ta věrnost poděla? Kolik lidí se hrdě hlásí k evangelictví, ale slyšet živé Boží slovo v kostele potřebují tak sotva jednou za rok nebo vůbec.

Jak snadno si myslíme, že nám nevěřící lidé nemají co říci a pravda zní jenom mezi námi věřícími. Přitom zapomínáme, jak sama bible dovede ocenit třeba pohanského krále Kýra a jak často to byli právě římští, tedy pohanští úředníci a vojáci, kteří byli Boží pravdě mnohem blíž než mnozí zbožní lidé, kteří se křečovitě drželi jen svých představ a zvyků.

Pokušení, které Gedeon odvážně vyhodil dveřmi, vlezlo mu dovnitř posléze oknem. Jestliže umíme odmítnout ateizmus v teorii, neznamená to, že ho nakonec nežijeme v praxi. Jestliže vzdáváme Bohu chválu v nedělní modlitbě, může se stát, že ve všední den se raději chválíme sami.

Advent nás vybízí, abychom všichni znovu začali hledat Boha. Je třeba odvážně vyházet ze svého srdce všechny staré představy a svazující názory a otevřít své srdce čistému Božímu slovu. Ještě je čas. Jestliže Ježíš dosud nepřišel podruhé na tuto zem, znamená to, že nám ještě dává příležitost k pokání a nápravě. Využijme tohoto času, abychom si zametli ve svém srdci a svědomí. Je třeba znovu uvolnit Bohu místo. Trůn, na kterém se nám tak zalíbilo, musí zůstat prázdný. Tak jako za časů Gedeonových. Ale pro jistotu tam nestavme vůbec nic, i kdyby to mluvilo a tvářilo sebevíc svatě a zbožně. Pán Ježíš se nedá ničím ale opravdu ničím nahradit. Amen.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah