Sborový rozhovor v Brně I: O čem jsou skupinky

Když se blížil Ježíšův odchod z tohoto světa, věnoval se méně davu a více svým učedníkům. Poslední společné chvíle využil k tomu, aby pár věrným shrnul, upřesnil a vysvětlil všechno, co kázal v posledních třech letech. Naučil je všechno, co bylo potřeba zachovat pro další následovníky, a nakonec je pověřil tzv. velkým posláním: „ jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal." Touto poměrně zajímavou biblickou studií začal Josef Pavliňák své povídání na našem sborovém rozhovoru 19. dubna a pak krátce představil misijní organizaci Křesťanské vyučování a život (KVŽ), kterou pomáhal zakládat a ve které působí, a začal nás seznamovat s tím, jak to funguje u nich.

KVŽ je organizace misijní, předpokládá se tedy jistý příliv lidí, kteří právě učinili rozhodnutí a jsou na začátku cesty víry. Vyučování těchto lidí nespočívá v přednáškách a sbírání vědomostí, ale v osobním studiu Písma, které nás učí žít náš současný život dnes. V malých, asi tak pětičlenných skupinách se seznamují s prvními věcmi křesťanství. Jednoduchá studia o modlitbě, pokání, odpuštění a Duchu svatém jsou základy, na kterých se začíná stavět plnohodnotný křesťanský život. Mladý křesťan tak získá povědomost o Bibli, naváže nová přátelství, která jsou rovnocenná, protože jsou na tom všichni stejně, a je tu možnost se otevřít a svěřit se s věcmi, které ho trápí nebo kterým nerozumí. Třetí věc, která je ovšem na skupinkách nejvzácnější, je možnost vidět, jak nás Boží slovo mění. „Cílem není, abychom Bibli lépe znali, ani abychom jí více rozuměli, ale proměna života na základě Božího slova", zakončil bratr Pavliňák svou stručnou přednášku.

V následné diskusi se dále ukázalo, že jsou studia i pro ty, kteří věří již delší dobu, že mají svá setkání i vedoucí skupinek atd. V rozhovoru padlo ještě i pár užitečných a praktických poznámek, ale hlavně velmi zajímavé názory.

Abych tedy shrnula, co jsme se ten večer dověděli: V malé skupině jde o tři věci: 1. proměna života na základě Božího slova, 2. úzké společenství vztahů, 3. růst ve víře. Lidé, kteří se scházejí, by měli mít zhruba stejné duchovní potřeby a podobné životní podmínky (matky s dětmi, důchodci). Vedoucí pečuje o potřeby těch, co se scházejí, a je též potřeba, aby pečoval někdo o něj. Setkávání vyžaduje řád a zodpovědnost, pokud má mít studium efekt.

Skupinka zpravidla obsahuje sdílení, společné studium a společné modlitby. Pro neformálnost je lépe, když se schází u někoho doma. Vše se má dít s vědomím a požehnáním faráře a vedení sboru.

Podle toho, co jsme slyšeli, jsou tato malá společenství ideálním místem, kde se právě uvěřivší člověk může začlenit do života církve. Je to jistě velmi lákavá nabídka pro absolventy kurzů Alfa a Beta.

Ale nejzajímavější na celém rozhovoru bylo to, kdo na něj přišel. Nebyl tu nikdo z Alfy, žádný nesmělý nováček. Kromě sestry farářky, která setkání zaštiťovala, byli kolem stolu povětšinou lidé, kteří už do církve chodí několik desítek let. A k velké lítosti většinou shodně vypovídali, že jim tento druh společenství v našem sboru chybí. A kdo ví, kolik je těch, co se stáhli nebo dokonce odešli, protože nebylo s kým se podělit o své starosti, pochybnosti a zápasy víry. Ale věřím, že ještě není nic ztraceno. Že ti, kdo se chtějí sdílet o své víře, najdou naslouchající uši, a ti zdatnější najdou odvahu nabídnout své zkušenosti. Vždyť se navzájem potřebujeme! Je hrozně vyčerpávající být na všechno sám, necítit podporu a modlitby přátel.

Podle účasti na tomto sborovém rozhovoru soudím, že i staré stromy chtějí růst a že skupinka není potřebná jen pro ty, kdo jsou tu noví. Bratra Pavliňáka znám už 21 let, tedy přesně od doby, kdy jsem uvěřila v Pána Ježíše. Nabídl nám za KVŽ, že můžeme čerpat z jejich studijních materiálů, a i naše knihovna je bohatá na nejrůznější teologické komentáře a biblické průvodce. Proč tedy nezačít?

Místo závěru osobní zkušenost. Když jsem přišla do tohoto sboru, nikoho jsem neznala. A nikoho jsem nepoznala další dva roky, byť moje touha seznámit se byla velká. Jako právě vdaná jsem měla spoustu otázek. Neměla jsem se koho zeptat, s kým se za to modlit, s kým hledat v Bibli, jak to má být správně. Můj duchovní život stagnoval, návštěva kostela mi nic nedávala. Lidé kolem mě byli milí, usmívali se, ale to mou víru oživit nemohlo. Až když jsem byla pozvána na domácí skupinku k tehdejšímu kurátorovi, zažila jsem, co je to společenství. Mohla jsem mluvit o věcech, které s Bohem prožívám, poznávala jsem lidi, kteří měli podobné zkušenosti. Modlitby a Boží slovo mě vedly dál a věci se hnuly z místa. Můj duchovní život se rozběhl mílovými kroky, v kostele jsem se už necítila tak cizí. Přeji tuto zkušenost každému, kdo by v našem sboru chtěl zakotvit. A také každému, kdo touží, aby se jeho víra konečně pohnula z místa.

Katka Rybáriková

Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 8/2010

RSS kanál

Syndikovat obsah