Záchrana jediného syna

Po těchto událostech onemocněl syn té ženy, paní domu. V nemoci se mu přitížilo, ba již přestal dýchat. Tu řekla Elijášovi: "Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?" On jí řekl: "Dej mi svého syna!" Vzal jí ho z klína, vynesl jej do pokojíka na střeše, kde bydlel, a položil ho na své lože. Pak volal k Hospodinu: "Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt?" Třikrát se nad dítětem sklonil a volal k Hospodinu: "Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!" Hospodin Elijášův hlas vyslyšel, do dítěte se navrátil život a ožilo. Elijáš dítě vzal, snesl je z pokojíka na střeše do domu, dal je jeho matce a řekl: "Pohleď, tvůj syn je živ." Žena Elijášovi odpověděla: "Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé." 1Kr 17,17-24

Milí přátelé, bratři a sestry!

Když jsme naposledy četli příběh o Eliášovi a vdově ze Sarepty Sidonské, rozloučili jsme se s nimi ve chvíli, kdy byli oba zahrnuti Boží péčí a milostí. Mouky ve džbánu neubývalo a olej v láhvi nedocházel. Co víc si může člověk přát, než aby se o něj Pán Bůh zázračně staral a dával mu každý den, co potřebuje. Ale život je složitější. Když nám Bůh pomáhá, neznamená to, že se nám vyhnou všechny starosti a problémy. Vdova má sice, co jíst, ale co je to platné, když jí umírá syn! Boží požehnání a ochrana nás nečiní imunní vůči bolestem a trápením. Boží láska neznamená, že nám všechno vychází. I když jsme s Bohem prožili nejeden div a zázrak, neznamená, že jsme - tak říkajíc - za vodou a nic zlého se nám už nikdy nepřihodí. Může se stát, že večer člověk ulehne klidný a spokojený a v noci se probudí s hrůzou a strachem. Zatímco dnes Pánu Bohu děkujeme a všechno je nám jasné, zítra můžeme být celí zoufalí, klečet na kolenou a nerozumět vůbec ničemu. Jedna krize může být s Boží pomocí šťastně za námi, ale co když se chystá jiná?

Naše víra se v takových chvílích musí pokaždé narodit znovu! Postupně procházíme stále novými zkouškami a nikdo z nás předem neví, co to s ním udělá. Mnozí z nás sice statečně odolali tlaku komunismu, dnes však čelíme novým pokušením. Otevírají se před námi nečekané možností a příležitostí. Dokážeme i v takové situaci dát přednost víře a svému sboru? Mnozí z nás dokázali vzdorovat posměchu svého nevěřícího okolí. Ale co když nás nečekaně zaskočí krize ve vlastní rodině? Mnozí z nás se naučili děkovat Bohu za jeho každodenní dary. Ale dokážeme v tom pokračovat, kdyby nějaké nepochopitelné neštěstí zasáhlo nás nebo naše nejbližší? Víra je víc než setrvačnost a zvyk. Víru člověk ztrácí a znovu nalézá. Jsou chvíle, kdy si musíme svou důvěru k Bohu doslova vybojovat. A to ne jednou ale mnohokrát.

Dnešní příběh nám připomíná, že Pán Bůh nikoho z nás nezabezpečí jednou provždy. Bylo by to možná příjemné a pohodlné, ale proč bychom potom žili, kdyby všechno bylo předem vybojované a jasné? Život je jedinečný právě tím, že stále o něco zápasíme, něco nevíme, něco hledáme, za něco se modlíme a něčemu nerozumíme. Ale kdo z nás není pohodlný? Kdo by si rád nepospal v klidu na vavřínech? Život nám to však nikdy dlouho nedovolí. Jednu starost jsme s Boží pomocí vyřešili a druhá se chystá udeřit. A přece se jí nemusíme bát! Spolu s proroky a apoštoly, spolu s naším bratrem Ježíšem Kristem smíme věřit, že nás Bůh nikdy nenechá samotné. Boží milost je nevyčerpatelná a proto se nemusíme bát, i když se nám může přihodit ještě mnoho nepříjemného a bolestného. Dnešní příběh nás povzbuzuje, abychom se nedali zlomit a zaskočit ani tím nejhorším.

Když dítě onemocnělo, nešťastná vdova si to neumí vysvětlit jinak, než že je to boží trest za její hříchy. Vyčítá Eliášovi, že k ní vůbec přišel. Vždyť na ní jen zbytečně přivolal pozornost svého Boha. Nebýt jeho, mohlo být všechno v klidu. Když je člověku úzko, je schopen obvinit každého. Vdovin hněv se proto obrací proti prorokovi: „Za všechno můžeš ty. Kdybys nepřišel, možná bychom už dávno umřeli hladem. Ale to, co se nyní stalo, je ještě horší! Nejdřív mi tvůj Bůh pomůže a pak mě srazí na kolena. Proč jsi mě raději nenechal na pokoji? Copak jsem tě sem volala? Copak jsme se tě o něco prosila? Přišel jsi mi říci, že jsem hříšná? Ano, jsem hříšná. Ale proč má kvůli tomu umřít můj syn? Vždyť ten tvůj Bůh si s člověkem hraje jak kočka s myší. Nejdřív ho zázračně nasytí a pak srazí na kolena! Děkuji, nechci. O takového Boha nestojím. Nechci už o něm ani o tobě ani slyšet.“

Kolikrát se lidé se dali zaslepit podobnými výčitkami. Život je zranil a oni se cítili být podvedeni. Nechápali, proč se jim stalo tolik zlého. Vzpomeňme třeba na Jóba. Na všechno lidské trápení tehdy existovalo jen jedno jediné vysvětlení. Bůh nás trestá za naše hříchy. Člověk se té myšlence jen těžko ubrání. Vždycky se přece nějaký hřích najde. Všichni si za něco zasloužíme potrestat. A přece se ptáme: Proč si Bůh vybral zrovna mě? To jsem o tolik horší než ostatní lidé?“

Kolikrát jsme již v podobném zoufalství volali k Bohu? Kolikrát jsme podobná volání slyšeli z úst druhých lidí a nevěděli, jak jim odpovědět? Kolikrát jsme sami v sobě takové volání násilím umlčeli, jen abychom mohli dál věřit, že svět je dobrý a Bůh spravedlivý. Ale jak je tomu doopravdy? Proč Pán Bůh dopouští na světě tolik zla? Proč nás soudí a trestá, když nás předtím zahrnoval svou přízní a láskou?

Příběh o Eliášovi a zoufalé vdově je jedinečný právě tím, že si těmto otázkám neuhýbá a nebojí se na ně odpovědět. Božím slovem je tu pro nás prorokův čin. Eliáš svým jednáním zřetelně ukazuje, že onemocnění dítěte není Boží trest a Pán Bůh si nic podobného nepřál. Prorok, který neváhal říci lidem pravdu do očí, prorok, který dokázal říci králi Achabovi, jak krutá smrt ho potká, v tomto případě ani jediným slovem nepřitaká dodnes rozšířenému názoru, že nemoc je Boží trestem a Boží vůli. Když tři roky nepršelo, bylo to Boží znamení, že lid propadá modlářství. Ale když onemocnělo bezbranné dítě, nemělo to s lidským hříchem nic společného. Svým jednáním dává Eliáš jasně najevo, že zlé věci se často dějí bez hledu na to, jestli jsme dobří nebo zlí. Eliáš nezneužívá neštěstí, které se stalo a nevyčítá vdově její hříchy. Svým modlitebním zápasem ukazuje, že Bůh nás chce ze všech našich trápení a neštěstí vysvobodit.

Ale proč k takovým hrůzám vůbec dochází? Copak není Bůh všemohoucí? Copak nemá všechno pod kontrolou? Jak může být svět, který Bůh stvořil, v určitých chvílích tak zákeřný a krutý? Na tuto otázku neznal odpověď ani Eliáš. Ale to, co se stalo, přijal jako výzvu, které je třeba se postavit s důvěrou a nadějí.

Dnešní příběh nám připomíná, že tento krásný a úžasný svět, v němž žijeme, je neustále ohrožován silami zmaru a zkázy. Původní chaos, prázdnota a nesmysl, z něhož Bůh svým slovem vytvořil tuto krásnou planetu, ještě není docela zlikvidován. Náš svět a život je jako křehká bublina, která se vznáší v nekonečném vesmíru. Je tak snadné ji propíchnout …

To, že žijeme, dýcháme a myslíme, je v každou chvíli tolikrát ohroženo, že je vlastně nepochopitelné, že tu vůbec ještě jsme, že se můžeme mít rádi a naše důvěra a naděje je silnější než náš strach. Tento Bohem stvořený svět lásky a naděje je neustále ohrožován silami lhostejnosti a zmaru. Stačí málo a všechno nás to může zavalit a zase tu bude jen tma nad propastí a marnost nad marnost. Že se tak nestalo a nestane, je jen Boží věrnost, milost a sláva.

Zlé věci, které se dějí, nám naléhavě připomínají, že bez Pána Boha bychom nemohli žít. Náš život a naše naděje visí doslova na vlásku. Zlé věci se často dějí úplně náhodně. Nemají samy o sobě žádný smysl ani cíl. Malé dítě srazí auto, horskou vesnici zavalí lavina, matka umírá na rakovinu, voda smete dům, mladý člověk ochrne nebo se narodí slepý. Nic z toho si Bůh nepřeje a nechce. Trápí ho to stejně jako nás. Proto Eliáš neříká, co by tenkrát i dnes řeklo devět lidí z deseti. Nevidí v tom neštěstí projev Boží vůle a soudu. Nesnaží se vysvětlit, co vysvětlení nemá, ale zvedá prapor naděje a víry, aby s pomocí Boží udělal, co bude možné.

„Dej mi svého syna“, říká zoufalé vdově. A ona se musí rozhodnout. Svěří dítě člověku, který ji postavil před tolik otázek, nebo si ho ponechá, aby ho sama připravila na poslední cestu? Svěří své mrtvé dítě bohům Týru a Sidonu, nebo je svěří tomu, který do jejího domu přinesl všechno tohle trápení? Znovu vidíme, jak často víra znamená překročit svůj vlastní stín a žádá si naši odvahu a naději tam, kde už lidsky viděno žádná naděje není.

Eliáš odnáší polomrtvé dítě do svého pokoje. Tam se nad ním sklání, dýchá mu do úst a přitom se modlí. Není to jen praktická ukázka kursu první pomoci. Když se Eliáš dotýká umírajícího, jakoby spolu s ním sestupoval do světa mrtvých. Už nikdy nebude čistý a svatý. Dotyk mrtvého jej diskvalifikuje a zbavuje Božího požehnání. Každý jiný by z takového domu utekl, aby na něm neulpěla kletba a neštěstí. Ale prorok před smrtí neutíká. Nechce být nositelem smrti ale života. Dává proto v sázku všechnu svou víru. Buď se ukáže, že je Hospodin, Bůh Izraele, mocnější než všechny nepochopitelné a zákeřné síly zmaru a nicoty a nebo už Eliáš nikdy nebude prorokem. A Hospodin jej vyslyší. Eliášova víra a naděje není zklamána. Umírající dítě se probudí a vrátí do života. Eliáš pro něj sestoupil do světa mrtvých a přivedl ho nešťastné vdově zpátky. Je to zřetelné znamení, že Boží lid tu není pro to, aby svět soudil, ale aby mu přinášel vysvobození ze zajetí pověr a smrti.

Na tomto příběhu si však můžeme také s novou naléhavostí uvědomit, co pro nás všechny udělal Pán Ježíš Kristus. I my přece býváme nešťastní a zoufalí podobně jako vdova ze Sarepty. Myslíme si, že když věříme, zlé věci se nám vyhnou. A ono je to často právě naopak. Když přijde něco zlého, vyčítáme to Bohu i lidem okolo nás. Ale Pán Ježíš přichází a říká: “Netrap se a nenaříkej. Dej mi svou bolest, své zoufalství, svůj hněv. Svěř do mých rukou všechno, co jsi ztratil.“ A pak to všechno bere s sebou na kříž. Trpí jako každý z nás. Umírá jako každý z nás. A třetího dne znovu přichází a přináší nám, co jsme ztratili a oplakali. Vrací nám naši naději. Otevírá pro nás i naše blízké novou budoucnost. Dává nám sílu žít a doufat. Amen.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že i my smíme s Tvou pomocí vzdorovat svým bolestem a nesnázím s nadějí a důvěrou. Ty jsi s námi a nic nás nemůže odloučit od Tvé lásky a pomoci. Prosíme přijď už brzy ve své moci a slávě a dej nám poznat své vítězství. Amen.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah