Naši konfirmandi

V neděli 27. června proběhla v Červeném kostele bohoslužba na závěr školního roku. Velkou část bohoslužby zabrala konfirmace. Konfirmandů bylo pět, dva chlapci a tři dívky. Každý z nich přečetl své vlastní zamyšlení na nějaké biblické téma. Jeden hoch se zamýšlel nad tím, že je pro něho problémem přikázání cti otce svého a matku svou. To je asi v pubertě pro každého, to je nejspíš úplně normální. Možná to tak i být musí, aby se z dítěte stal dospělý člověk. Další mladík řekl doma žertem, že konfirmační zkoušku neudělal. Jeho vtípek však nevyvolal smích, ale spustil slzy. Tak se zamýšlel nad tím, proč je pro jeho rodiče konfirmace tak důležitá.

Nevím to vlastně ani já. Myslela jsem si, že děti, které byly pokřtěny jako malé, jsou prostě jen přijaty do sboru a nějak potvrdí svůj křest. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. Nedělní konfirmace jako součást bohoslužby byla velmi působivá. Způsobila dokonce i to, že jsem o tom začala přemýšlet. Není to jen nějaká formalita. Je to přiznání se ke křtu. Proč zrovna v období asi patnácti let věku? V tom věku děti dostávají svůj první občanský průkaz. Když já obdržela svou první občanku, rodiče mi řekli, že teď už jsem občanka. Ve škole mi potvrdili, že jsem občanka socialistické vlasti. O nějakém křtu jsem neměla ani tušení, modlitby mé babičky, které mě naučila v dětství, nebyly považovány za vhodné. Hlavně se dostat na gympl. Víc jsem vůbec neřešila.

Spíš mi utkvělo v paměti, když mi můj spolužák řekl, že se mu na té fotce na občance líbím a že mi to sluší. Že tam vypadám úžasně, a kdybych byla ve skutečnosti taková, jak vypadám na té fotce, tak to že bych byla úplně dokonalá. Ale že nejsem jako na té fotce, tak že dokonalá nejsem.

Tento věk je obdobím, kdy končí dětství a přichází dospělost. V přírodních národech prochází děti v tomto období zasvěcovacími rituály. Chlapci jsou uvedeni do společnosti mužů, dívky do kruhu žen. Zůstávají pořád dětmi svých rodičů, ale současně už patří mezi dospělé. Je to přechodový rituál. Prý jsou tyto obřady dost drsné, alespoň z našeho civilizovaného úhlu pohledu.

Nesrovnávám to s konfirmací, ale i ta je vlastně uvedením dětí do světa dospělých. Pořád zůstávají dětmi svých rodičů, součástí svých rodin. Pořád budou ctít otce svého a matku svou. Ale už začínají přebírat svůj život do svých vlastních rukou. Jsou zodpovědní za své skutky, za svá rozhodnutí. Mohou být aktivní a získávají samostatnost a svobodu. Je to také jakýsi přechod. Všimla jsem si, že dívkám dávala požehnání sestra farářka a chlapcům bratr farář. A jak jim tam četli ta slova a drželi ruce na hlavě, bylo to velmi působivé. Zvykla jsem si, že každý křest je vlastně připomenutím křtu našeho. Tady jsem něco podobného nepředpokládala.

Patnáctý rok života je opravdu přelom. Někdy musí dojít k přestřižení duševní pupeční šňůry a nevím proč, v konfirmaci vidím počátek toho procesu. Dotýká se to i mého života. Nejmladší z mých dětí patří právě do této věkové kategorie. Dotýká se to i mě samotné, i když je mi už mnohem více. Jako by došlo k odpoutání těch složitých pojiv směrem ke mně. Jako by to osvobodilo i mě, i když nejsem konfirmand.

Mladým to slušelo ve skutečnosti a určitě i na fotkách. Je to zvláštní, že když to člověk nečeká, je mu najednou pomoženo. A z úplně jiné strany, než by se dalo předpokládat. Není to destruktivní voda jako v Troubkách, kde nepřišla po proudu řeky, ale z opačné strany, odkud ji nikdo nečekal. Je to očistná voda milosrdenství.

Támar

Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 9/2010

RSS kanál

Syndikovat obsah