Záchrana životů šesti Hanáků

Záchrana životů šesti Hanáků - Viktor Heinrich Riecke

V Brně po vydání Tolerančního patentu v r. 1781 vznikl luterský sbor a prvním jeho pastorem byl Dr. Viktor Heinrich Riecke (nar. 17.5.1759 ve Stuttgartu, zemřel 14.1.1830 v Lustnau – obě místa byla v tehdejším Württembersku). V Brně působil přes dvacet let od prosince r. 1782 do r. 1803, kdy se vrátil do svého rodiště. Měl šest dětí, čtyři synové dosáhli vynikajícího postavení. Starší dcera Žofie se provdala za Josefa. Karafiáta, příbuzného spisovatele Broučků faráře Jana Karafiáta. Informace o následujících událostech uvádí prasynovec pastora Rieckeho Karel Riecke v knize Moji předkové ("Meine Voreltern", Stuttgart 1896). Dr. Karel Riecke byl státní ministr financí.

Tolik úvodem.

Děti pastora Rieckeho se sešly ve Stuttgartu při stém výročí otcova narození 17. května 1859. Tehdy pronesl nejstarší syn Leopold Sokrates Riecke (*1790 v Brně, lékař, profesor chirurgie a vrchní zdravotní rada) vzpomínkovou řeč a v ní popsal událost, jak jeho otec zachránil osm Hanáků odsouzených k trestu smrti (v pozdějším textu se mluví o šesti mužích).

Bylo to koncem dubna 1796, kdy večer navštívil pastora Rieckeho na brněnské faře jeho starý přítel hejtman Knittelmayer. Ohlásil špatné zprávy z italského bojiště, kde u Millesima porazil rakouské vojsko dosud neznámý generál, jakýsi Korsičan Napoleon Bonaparte.

O tři roky později (v r. 1799) přitáhl do Brna ruský polní maršál Suvorov s armádou čítající 45 tisíc mužů. Přesouvali se pomalu do Itálie.

V Brně doposud žádné Rusy neviděli. Působili jako barbaři z Asie, zvlášť jejich podivný maršál. Celý císařsko-královský dvůr se dostavil z Vídně do Brna, aby uviděl přehlídku ruského vojska. Byl jasný lednový den, bohatý na sníh. Před branami města zaujala ruská armáda na polích bitevní pozici. Pastor Riecke vzal svého osmiletého syna Leopolda s sebou, aby se společně podívali na tuto mimořádnou událost. Nastoupilo tam 45 tisíc mužů v sevřených přehledných formacích.

Do r. 1800 pak spadá událost týkající se záchrany oněch osmi Moravanů.

Napoleon vítězil a rakouská armáda měla nesmírné ztráty. Proto byli rekrutováni do armády mladí muži s velkou tvrdostí. Tehdy také došlo ke zřízení tzv. Moravských legií. Každý z osmi krajů na Moravě měl postavit 1 200 mužů, a to bývalých vojáků, z armády už propuštěných, ženatých a otců rodin, ve stáří od 30 do 45 let. Aby se zabránilo očekávanému odporu, byl těmto mužům oznámen slavnostní císařův slib, že budou sloužit jen do uzavření míru a jen na Moravě. Přesto nechybělo mezi nimi mnoho nespokojených.

V hradišťském kraji sestávala legie z Hanáků a malý Leopold Riecke si dobře pamatoval statné veterány ve zvláštních hnědých a červených uniformách, kteří každý den cvičili ve zbrani na úpatí Špilberku zrovna před okny fary.

Náhle však přišel rozkaz, že se legie musí připojit k armádě a s ní táhnout do Itálie. Sedláci z legie ještě ani nesložili vojenskou přísahu. Bylo to jako úder hromu! Zdálo se jim nemožné, že by císař nedodržel slovo. Domnívali se, že je to podvod od nižších důstojníků. Došlo ke vzpouře. Přes 1 000 mužů postavilo zbraně do pyramid a uteklo domů do svých vesnic ke svým rodinám.

Zpráva o tom vyvolala v Brně zděšení. Vojáci, kteří utekli, byli brzy pochytáni a uvězněni na Špilberku. Vojenský soud vyšetřoval případ s největší přísností. Bylo snadné nalézt vůdce povstání a oddělit je od pouze svedených. Císař František II. sice měl pověst laskavého panovníka, ale kde se jednalo o vzpouru, politickou konspiraci, ukázal, že dovede být tvrdý. Lidé se obávali nejhoršího a brzy se proslechlo, že šest vůdců vzpoury je odsouzeno k smrti stětím mečem.

Mnoho lidí cítilo soucit s nešťastníky, ale jen jeden muž jednal – a to byl luterský pastor Viktor Heinrich Riecke. Riecke si uvědomoval, že musí jednat opatrně, aby odsouzeným neublížil. Měl vysoko postavené, mocné, bohaté, jemu duchovně blízké přátele. Z nich rychle a tiše vytvořil koalici. Byli to svobodní zednáři. Jejich lóže byla sice r. 1794 rozpuštěna, ale spojení mezi "bratřími" trvalo dále. Pastor Riecke se stýkal hlavně s hrabětem Leopoldem Berchtoldem.

Nyní běželo o čas, o každou hodinu. Přítel Rieckeho, apelační rada von Traubenburg, v noci donesl pastorovi všechny protokoly a akta ze soudu, pastor je v noci prostudoval a sepsal pamětní spis, z kterého bylo jasné, že císař porušil svůj slib, že obžalovaní nesložili ještě vojenskou přísahu na prapor a jednali z "nechápající naivity".

Mimoto se snažili pastor a jeho šlechtičtí přátelé dopisy ovlivnit císařovo okolí. Ale na všechny prosby odpověděl císař: "Převedl jsem veškeré vojenské soudní jednání na svého bratra Karla jako nejvyššího velitele a nesmím do toho zasahovat."

Zatím byl rozsudek poslán k potvrzení do hlavního stanu arcivévody Karla, který jednoduše rozsudky potvrdil, protože byl docela zavalen válečnými událostmi. Když k němu po několika dnech dorazily prosby o milost, byl arcivévoda už těžce nemocen a jeho jmenovaný zástupce se neodvažoval jednat o své vůli.

Zatímco pastor ještě doufal, že jeho kroky u arcivévody Karla budou úspěšné, přišlo do Brna schválení k popravě, ke které mělo dojít v následujících dnech. Vtom se ale objevila nečekaná překážka, která poskytla čas, a tím nové naděje.

Císař Josef II. při svém nástupu na trůn r. 1780 zrušil trest smrti, a ačkoliv jeho nástupci trest smrti obnovili, přece jen v uplynulých letech nebyl na Moravě nikdo popraven mečem. Nyní se ukázalo, že na Moravě není kat, který by uměl setnout mečem hlavy. Bylo nutno vyhledat dva takové katy v Čechách. Pastor dosud nic nevěděl o arcivévodově onemocnění, každou hodinu očekával od něho zprávu o omilostnění odsouzených, a proto bylo každé zdržení popravy nanejvýš důležité. Kati se dostavili do Brna.

Jeden člen brněnského evangelického sboru, velkoobchodník Herzogenrath, se zabýval, jak tenkrát bylo v módě, pokusy s elektrickým proudem. Byl ochoten vyhovět žádosti pastora, že kata k sobě pozve, aby mu ukázal pokusy. Měl ho navést k uvěření, že se takové pokusy budou dělat na sťatých, jak se prý tehdy častěji dálo. Ale protože jeho přístroj prý nebyl v pořádku, tak aby se pod touto záminkou poprava o několik dní odsunula. Tucet dukátů tuto prosbu podpořilo a kat souhlasil.

Ale druhý kat prohlásil, že je ochoten všech šest hlav setnout sám.

Tak zůstaly snad jen ještě dva dny, než dojde definitivně k popravě.

V této nejvyšší nouzi požádal pastor Riecke ušlechtilého hraběte Berchtolda, aby podnikl odvážný krok. Díky četným poštovním koním k přepřahání a velikým spropitným postilionům se podařilo hraběti za 16 hodin dorazit do Vídně. Ve dvě hodiny v noci jel bez odkladu k císaři. Poručil do kočáru zapřáhnout čerstvé koně pro zpáteční cestu. Jako významný magnát a císařsko-královský komoří se mohl odvážit nechat císaře probudit, aby udělil audienci v tak mimořádnou dobu. Císař ho povolal ke svému lůžku. Srdce dojímajícími slovy hraběte byl císař přesvědčen, že se děje do nebe volající bezpráví, a nadiktoval hraběti, že uděluje odsouzeným milost a podepsal se na přípisu pro generála, který velel vojsku v Čechách a na Moravě.

Teď jel hrabě Berchtold největší možnou rychlostí zpět a dvě hodiny před popravou dorazil do Brna skoro smrtelně vyčerpán fyzickým a duševním napětím.

Pastor Riecke měl nesmírnou radost, že jeho námaha tak šťastně skončila a děkoval Bohu, že ho použil jako nástroj záchrany. Ale radovat se on i jeho přátelé směli jen v tichosti, skrytě. Veřejný věnec vítěze přenechal nezištně hraběti Berchtoldovi.

Ostatní obvinění ovšem neušli svému osudu. Dvanáct jich muselo běžet ulicí (tzv. "pračata"), přičemž byli obnaženi do pasu a biti po zádech holemi, mezi ostatní bylo rozděleno asi 20 tisíc ran holí. Tyto tresty trvaly dva dny u paty Špilberku před kasárnami a skoro před evangelickou modlitebnou a pastorovým bytem.

Leopold Riecke se na to dobře pamatoval, byl tehdy už desítiletý. Také slyšel později otce o tom několikrát vypravovat přátelům v Německu.

Své vyprávění ukončil slovy: "Teprve teď, na konci svého života, chci vyprávět o těchto vzpomínkách z dětství tak věrně a podrobně, jak jen mohu, a postavit je jako památník nejvyšší cti (hochehrendes Denkmal) svému osvícenému otci a zároveň jako příspěvek k dějinám minulých dnů."

Věra Doleželová

Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 3/2011

RSS kanál

Syndikovat obsah