Odhoďme přítěž

Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Žd 12,1-3

Milí bratři a milé sestry!
V Novém zákoně je křesťanův život čtyřikrát přirovnán k běhu. Smyslem takového podobenství je důraz na to, že víra znamená dlouhodobé úsilí a trvalý výdej energie. Být křesťanem není sprint ale vytrvalostní běh na dlouhé trati. Kdyby byla víra pouze chvilkovým, jednorázovým výkonem, mohl ji apoštol přirovnat k hodu oštěpem. Tam se člověk dlouho připravuje a všechno své síly pak soustředí do jednoho jediného okamžiku. Ale víra není jeden výjimečný čin, ale spíš celoživotní úsilí a práce. Také mohl naši víru přirovnat k řeckořímskému zápasu. Pak by záleželo především na tom, jakou fintou přemůžeme své protivníky a nepřátele. Víra by spočívala v umění jak předstihnout druhé. Jak být lepší a úspěšnější. Ale víra se nepodobá ani hodu oštěpem ani souboji na žíněnce. Víra se podobá spíš maratónskému běhu. Je to především boj se sebou samým. Jde o umění, jak si rozvrhnout síly, nevyběhnout příliš rychle, překonat postupně přicházející krize, nenechat se ukolébat snadným průběhem první poloviny závodu a hlavně jde o to doběhnout až do cíle a nevzdat to někde uprostřed nebo dokonce těsně před cílem. Neboť teprve ten, kdo doběhl až do cíle, neběžel nadarmo a je hoden cti a slávy.

Apoštol má v dnešním textu na mysli dvě chyby, kterých se mnozí křesťané dopouští. Jedni jsou spokojení s tím, že vyběhli na trať a myslí si, že tím jejich úkol skončil. S velikou slávou si oblékli dres, připnuli na něj číslo a doufají, že do cíle se už celkem pohodlně dostanou v klubku ostatních běžců bez nějakého většího úsilí a nasazení. Nejsou připravení na to, že v táhlém stoupání bude každý odkázán především sám na sebe a brzy odpadají. Kolik lidí z našich sborů odchází jenom proto, že nemají výdrž a když jim víra nepřináší bezprostřední výhody, zdá se jim zbytečná.

Druzí sice běží, ale nemají z toho žádnou radost. Běží jakoby za trest. Snad ani nevědí kam a proč běží. Jakoby je někdo honil a pronásledoval. Nevidí před sebou žádný cíl a smysl. Také ti brzy odpadají, protože nemají žádnou motivaci.

Naše víra často končí a skomírá, jestliže ji chybí osobní nasazení, výdrž a radostný výhled k cíli.

Z obojího nás chce apoštolovo slovo vyvést. Následovat Ježíše Krista je běh namáhavý ale nadějný. Vyžaduje sebezapření, ale dává nám cíl. Život ve víře přináší člověku slzy a krev, ale nabízí mu takém odměnu a vysvobození. Je to cesta, na které má cenu překonávat překážky, protože ten cíl za to stojí.

Apoštol nás chce v našem běhu víry povzbudit a proto píše, jakou pomoc nám Pán Bůh připravil. Především je to oblak svědků, kteří nám v našem běhu fandí a kteří nás svým příkladem a modlitbami povzbuzují. Všichni víme, jak důležitá je pro sportovce přítomnost diváků a příznivců. V sázkových kancelářích mají spočítáno o kolik se zvyšují naděje mužstva, které hraje na domácí půdě a které žene do útoku povzbuzování diváků. Na významná utkání přijíždějí dokonce presidenti a předsedové vlád. Nebo když hráči vědí, že je snímá televize a doma jim fandí celý národ. To se pak hraje úplně jinak než když člověk běží někde docela sám a nikdo se o něj nezajímá. Myslím, že někdy si tak ale ve své víře připadáme. Jako osamělí běžci, o kterých nikdo neví, kterým nikdo nefandí, Jakoby naše víra byla jen náš osobní problém. Není divu, že pak řada lidí svou víru opouští. Kdo z nás má tolik sebekázně, aby vydržel běhat každý den úplně sám, bez jakéhokoli uznání a podpory. Vím, že takoví lidé jsou, ale je jich stejně málo jako křesťanů a Pán Bůh přitom chce, aby v něho mohli věřit všichni. Pán Bůh dělá všechno proto, aby do toho cíle mohl doběhnout každý.

Proto nám apoštol připomíná diváky a fandy, kteří nám v našem běhu drží palce a hlasitě nás povzbuzují. Jsou to taková jména jako Abraham, Izák, Jákob, David, Samuel, Gedeón, Sára, Ráchel, Sipora, a mnoho dalších. Většina fandů má ovšem jednu hloupou vlastnost. Radí nám, abychom udělali, co sami neumí. Chtěli by dávat góly a přitom sedí doma v křesle. Volají: "Přidej!" a přitom se cpou slanými tyčinkami. Ale ten oblak fandů, který nám apoštol připomíná je jiný. Jsou to lidé, kteří už ten běh mají za sebou. Jsou to ti nejlepší závodníci, kteří moc dobře vědí, jak je to těžké. Sami to zkusili na vlastní kůži. Mnozí to měli těžší než my. Mnozí Pánu Bohu obětovali daleko víc než my.

Naše víra tedy není jenom naše osobní záležitost ale štafeta, v které navazujeme a pokračujeme v tom, v čem se před námi potili a snažili jiní. Také oni pochybovali, také oni padali vyčerpáním a zklamáním, také oni museli mnohokrát čekat celá léta než jejich úsilí přineslo nějaké výsledky, možná se těch výsledků ani nedožili, možná právě to, že my tu dnes běžíme, by pro ně znamenalo největší radost a zadostiučinění, kterého se jim za života nedostalo. Možná jsou naše problémy a starosti směšně malé a snadné ve srovnání s bolestí, které byli vystaveni oni. Ale ať už tak či onak, tento zástup svědků je nám obrovskou pomocí. Nejsme ani první ani poslední, kteří vyběhli na trať Ježíšova závodu. Máme se kde učit. Víme o chybách, kterých se oni dopustili, abychom se jich my mohli vyvarovat. Máme před sebou však i příklad těch, kteří doběhli mnohem dál než my. A víme, že když umírali, umírali s naději, že budeme v jejich úsilí a běhu pokračovat. Kdybychom byli katolíci, mohli bychom dokonce říci, že se nás modlí a přimlouvají. Místo toho si řekněme, že až se s nimi jednou u Božího trůnu potkáme, budeme si mít o čem vyprávět, budeme si s nimi rozumět. S Abrahamem zavzpomínáme, jaké těžké bylo čekání, s Jákobem, jak dlouho to trvá, než člověk přestane podvádět, s Josefem, jak trpké je, když zradí vlastní bratři, s Davidem jaká to je úzkost, když jde člověk proti Goliášům, s Ester si povíme, jaké to je, když život druhých závisí na odvaze bezbranné ženy, s Marií, jaká je to bolest vidět umírat vlastní dítě, s Petrem, jak je smutno je člověku, když zradí a jak dobře mu je, když Pán odpustí. Ne, neběžíme sami. Před námi jsou bratři a sestry, kteří nás povzbuzují vlastním příkladem a za námi jsou ti, kterým budeme pochodeň víry předávat. Za takových podmínek stojí za to v běhu pokračovat, i kdyby se čerti ženili a v cestě nám bránili sebevětší balvany.

Jiří Gruber, Brno, svátek Nanebevstoupení 1.6.2000

RSS kanál

Syndikovat obsah