Proste a bude vám dáno...

"Proste, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno." Lukáš 11,9

Milí přátelé, bratři a sestry!
V kázání na hoře čteme, že se nemáme modlit jako pohané. Ti si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Křesťan však smí důvěřovat, že náš nebeský Otec ví, co potřebujeme, ještě dřív než ho o to prosíme (Mt 6,7-8). Své prosby nemusíme donekonečna opakovat. Stačí věřit a doufat. Smíme se spolehnout na Boží dobrotu a lásku.

Jenže o pár veršů dál čteme Ježíšovu naléhavou výzvu: "Tlučte a bude vám otevřeno, proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete." (Mt 7,7-11) Není to výzva k mnohomluvnosti? Mají ti, kdo se modlí hodně větší šanci? Musíme se tutéž věc prosit často nebo to stačí říci jen jednou?

V dnešní podobenství dává Ježíš za příklad zbožnosti jednání, které bychom za jiných okolností označili jako neslušnost a drzost. Jak jinak nazvat chování přítele, který přijde o půlnoci, zatluče na dveře a žádá tři bochníky chleba. A i když mu slušně vysvětlíte, že je pozdě, že děti spí a těžká závora na dveřích - přesto vás otravuje tak dlouho, až vstanete, vzbudíte přitom všechny v domě a dáte mu, co chtěl. Neuděláte to však proto, že je to váš přítel, nýbrž proto, abyste se ho zbavili. Jsou chvíle, kdy i přátelům musíme říci: "Ne!" Ale nakonec mu otevřete a vyhovíte pro jeho vytrvalost a neodbytnost.

Proč nám to však Pán Ježíš připomíná ? Copak Pán Bůh vyslýchá naše modlitby, aby měl od nás už konečně pokoj ?! Ne, Pán Bůh je jiný! Lepší než my. Laskavější než všichni naši přátelé a rodiče. A právě to chce Pán Ježíš tímto příkladem zdůraznit: Jestliže se dá uprosit i člověk, který už jednou svému příteli řekl: "Ne!", tím spíš stojí za to prosit Boha, který nás k modlitbě sám vyzývá.

Na Pána Boha ovšem nepůsobí naše neodbytnost, dotěrnost či mnohomluvnost. Ale proč je třeba tlouct na "nebeskou bránu" tak dlouho? Proč se dává Bůh prosit? Proč napíná naši trpělivost často až k prasknutí? Ježíšova výzva k ustavičným modlitbám má po mém soudu tyto tři důvody:

1. Každá prosba nás učí pokoře. Většina z nás se totiž snaží žít tak, abychom se nikoho nemuseli o nic doprošovat. Chceme být soběstační a na druhých lidech nezávislí. Mnozí z nás by však byli rádi nezávislí i na Pánu Bohu. Málokdo sice pochybuje o tom, že Bůh existuje, ale většina lidí si zakládá na tom, že ho k ničemu nepotřebují. Přitom všechno kolem nás je tu jen a jen z Boží lásky a milosti. Přesto se vůči Pánu Bohu chováme podobně jako kdyby malé dítě řeklo svým rodičům: "Já už vás k ničemu nepotřebuji! Já už se umím samo obléct ..."

Kdysi jsem mluvil s člověkem, který se dostal do nezáviděníhodné životní situace. V jednu zvlášť zoufalou chvíli mi řekl: "Já ti nevím, co mám dělat. Já už se snad začnu modlit." Myslel to přitom stejně beznadějně, jako kdyby říkal: Já si snad hodím mašli ..."

Modlitba přitom není žádná kapitulace, ani ostuda, ani slabost. Modlitba je to nejlepší a nejrozumnější počínání, které má od počátku doprovázet všechnu naši práci a všechno naše úsilí. Modlitba je základním projevem našeho lidství. Právě prosba, důvěra a vděčnost nejlépe odpovídá našemu skutečnému vztahu k Bohu.

Kdo se stydí prosit Boha o pomoc, kdo si myslí, že to nepotřebuje, komu je osobní modlitba proti srsti, podléhá pokušení, že můžeme být jako bohové. Neboť jen Bůh se modlit nemusí! Všichni ostatní jsou na něj odkázáni. Naše prosby nám tedy připomínají, kdo jsme, kde jsme se tu vzali, s čí lásky a milosti a žijeme a odkud smíme čekat pomoc.

To druhé, co Ježíš svou výzvou zdůrazňuje je vytrvalost našich modliteb. Vyzývá nás, abychom se k Bohu obraceli znovu a znovu a nevzdávali se naděje. Proč je to ale tak důležité? Proč opakovat, co už Pán Bůh ví? Není naopak projev nedůvěry a strachu? Myslím, že je to naopak naší věrnosti.

Když někdo za něco prosí vytrvale, celá léta a někdy i celý život, vydává tím svědectví, že žádného jiného Pomocníka než Boha nezná a nehledá. Naše modlitební vytrvalost je vyznáním naší víry v jediného Boha. Vytrvala modlitba je zkouškou naší věrnosti a lásky.

Většina lidí se čas od času za něco pomodlí. Ale když to nedostanou, brzy s tím skončí a obrací se o pomoc jinam. Zkouší to všude, kde mohou. To ovšem nesvědčí o jejich věrnosti a oddanosti jedinému Bohu. Kdo ve svých modlitbách nevydrží, dává najevo, jak málo ve skutečnosti Bohu věří.

Můžeme si tu pomoci podobenstvím: Jak pozná dívka, že o ní chlapec skutečně stojí? Bývá zdrženlivá a jemně ho odmítá. Když se chlapec začne zajímat o jinou, pozná, že to nebyl ten pravý a že mu na ní ve skutečnosti nezáleží. Chce pouze s někým chodit a je mu vcelku jedno s kým.

I my často hledáme pomoc, ale nezáleží nám na tom, od koho. Chvíli se modlíme, ale když se nic neděje, brzy s tím přestaneme a hledáme pomoc jinde. Tím však vydáváme svědectví o tom, jak málo nám na Bohu záleží a jak vypočítavá je naše "víra". Vždyť tam, kam se člověk obrací o pomoc, tam je jeho srdce, jeho naděje, jeho domov a útočiště. Víra, která nedovede být vytrvalá, je příliš účelová, vychytralá, sobecká. Kdo má Pána Boha opravdu rád, ten se budu modlit a čekat dál a dál.

Třetí důvod k vytrvalé prosbě nalézám v tom, že se tak učíme rozeznávat, zda to, zač prosíme, opravdu potřebujeme. Člověk je, jak známo, tvor neskromný a chtěl by v podstatě všechno, co vidí. Chtěl by být volný jak pták, bohatý jak Rockefeler, chytrý jak Šalomoun, zdravý jako řípa, hezký jako obrázek, silný jako Samson a šťastný jako blecha. Naše touha nezná hranic. Ale co z toho opravdu potřebujeme? Kolik potřebujeme obleků, aby nám nebyla zima? Kolik toho musíme sníst, abychom neměli hlad? Jak vybavený byt, abychom se v něm měli rádi? Jak zdraví musíme být, abychom mohli druhé povzbudit? Kolik potřebujeme věcí, abychom byli šťastní?

Ve skutečnosti toho potřebujeme daleko méně, než fakticky máme. A přesto stále nejsme nespokojení. Čím déle však člověk Pána Boha o něco prosí, tím víc si postupně uvědomuje, co je a co není důležité. Naše životní štěstí často spočívá pouze v tom, abychom se naučili žít s tím, co máme a přestali se užírat závistí a pocitem ukřivděnosti. Blahoslavený člověk, který poznal, že všechno, co opravdu potřebuje, mu Pán Bůh už dávno dal.

Kdo se dlouho a vytrvale modlí, nakonec pozná, že to nejcennější a nejpotřebnější je trvalé společenství s Bohem. Vše ostatní se dá oželet. Majetek, krása, zdraví a nakonec i mezilidské vztahy. Ale co by byla skutečná katastrofa, to je ztráta důvěry v Boží lásku a spravedlnost, ztráta naděje a jistoty, že náš život je věčný a smysluplný.

Naše modlitby se tak postupně soustředí k tomu jednomu potřebnému a tím je prosba o dar Ducha Svatého. V té prosbě je totiž zahrnuto všechno. Je to prosba, aby se naše vůle a naše srdce co nejvíc přiblížilo Boží vůli a Božímu srdci a my se stali Božími dětmi, jejichž srdce tepe stejným rytmem jako srdce Boží.

Je to právě Duch svatý, kdo nás učí, zač máme prosit a kvůli čemu stojí za to tlouct a nepolevovat. Ducha svatý nám pomáhá poznat, zda to, zač prosíme, je opravdu nutné a důležité. Ne každá věc je totiž hodna toho, abychom kvůli ní budili přátele v noci. Je rozdíl, jestli někdo prosí o cigarety nebo o kus chleba. Je rozdíl, zda to žádá pro sebe nebo pro svého bližního.

A tím se dostávám k tomu poslednímu, co chce naše podobenství zdůraznit. Ten, který o půlnoci tak neodbytně tloukl na přítelovy dveře, neprosil o chléb pro sebe, ale pro svého hosta. Právě to mu dodalo odvahu a troufalost bušit na zavřené dveře, kde mu už jednou řekli: Ne. Vždyť pohostit hosta, to byla v Izraeli svatá povinnost. Právě v hostech mnozí přijali Boží posly. Kvůli sobě by ten člověk svého přítele v noci nebudil. Ale kvůli bližnímu v nouzi by vzbudil třeba celé město.

A právě to je ten případ, kdy je neodbytnost na místě. Je-li někdo z nás ve skutečné nouzi a my jsme vyčerpali všechny vlastní možnosti jak mu pomoci, pak nás Ježíš vyzývá, abychom se modlili, prosili, hledali a tloukli opravdu vytrvale.

A i kdyby se nám zdálo, že všechna naše modlitební námaha je přesto marná - nezapomeňme, že jednou v neděli ráno šly tři ženy ke hrobu a nevěděly, kdo jim odvalí kámen. Když však přišly na místo, dveře už byly otevřené ...

I když mnohé naše modlitby zůstanou nenaplněné, zůstává naděje, že Ten který vstal z mrtvých a sedí na pravici Boží, znovu přijde, aby se ujal všech vdov a sirotků, všech nemocných a postižených, všech plačících, chudých a pronásledovaných. Tehdy se otevřou i hroby zesnulých a vítězství těch, kteří k němu volali dnem i nocí, bude dokonalé. Naše modlitby nikdy nejsou zbytečné ani marné. Jsou projevem naší víry, lásky a oddanosti k Bohu. Amen.

Jiří Gruber, 3.6.2000, Bratislava

RSS kanál

Syndikovat obsah