Poslušnost

A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Fp 2,12-13

Milí bratři a milé sestry!
Slovo života chceme dnes společně hledat v úryvku z dopisu apoštola Pavla do Filipis. Abychom se v něm lépe orientovali, připomeňme si, že apoštol píše tento dopis z vězení, snad z Efezu a neví, zda z něho vyjde živý. Této situace využívají jeho konkurenti a teologičtí protivníci, aby o to horlivěji působili ve sborech, které Pavle založil. Ale filipští zůstávají Pavlovi věrní. Posílají mu dary a Epafrodita, aby o Pavla ve vězení pečoval.

Apoštol jim ve svém dopise především děkuje za jejich lásku a věrnost a povzbuzuje je v nesnázích, které musí snášet od svého pohanského okolí. Nejvíc se však obává nejednoty a vnitřních sporů, které by mohly sbor zasáhnout. Několikrát proto ve svém dopise opakuje: ať se nikdo nevyvyšuje a nežádá obdiv pro svou víru nebo skutky. Pravý křesťan se pozná podle tichosti a skromnosti. Za příklad pokory dává filipským samotného Ježíše Krista, který se vzdal svých božských práv, stal se člověkem a poslušně přijal kříž.

A právě poslušnost je první téma našeho dnešního úryvku. A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní ... Přiznejme si, že slovo poslušnost je nám krajně nesympatické. Dnes bychom raději zdůraznili křesťanovu svobodu, radost, tvořivost a samostatnost. Poslušnost nám připadá pasivní, vynucená, bezduchá, ponižující a protivná. Apoštol však slovem poslušnost míní to, co dnes vyjadřujeme slovy odpovědnost či závazek. Tomu už rozumíme lépe.

Představme si člověka, který se ožení nebo vdá. Je to jeho navýsost svobodné rozhodnutí. Do manželství vstupuje s radostí, láskou a dychtivostí. Přitom ví, že uzavřením manželství na sebe bere řadu povinností a úkolů, z kterých už nikdy nevycouvá. Podobně je tomu s vírou. Je to naše svoboda, radost a láska. Ale kdo jednou slíbil Bohu věrnost, bere tím na sebe řadu závazků, úkolů a cílů, z kterých se nemůže jen tak vyvázat. Kdo se k víře přiznal, kdo přijal Boží pomoc a odpuštění, ten se dal do služby a vědomě na sebe přijal závazek a úkol, který ho ovlivní na celý život.

Nebojme se proto jako apoštol mluvit o víře jako o poslušnosti a službě. Je to přece služba, kterou jsme si svobodně a rádi zvolili. Každý, kdo se přiznal k Ježíši Kristu, ví, že to sebou nese závazek a že se tím mnohého vzdává, stejně jako to (snad) vědí ženich s nevěstou, když si říkají své ano.

Pokusme se nyní zamyslet, v čem má být křesťan poslušný. Ježíš byl poslušný, když přijal cestu kříže. Pavel byl poslušný, když zvěstoval evangelium a snáší kvůli tomu věznění. Filipští budou poslušní, když se nebudou strachovat svých protivníků a zůstanou jednotní.

Mohli bychom tedy říci, že smyslem křesťanovy poslušnosti je statečnost a trpělivost, s kterou přijmeme svou životní situaci, své možnosti i omezení a pokusíme se v nich žít a pracovat podle Boží vůle. Není to tedy poslušnost tupá a bezmyšlenkovitá. Není to pouhé vykonávání rozkazů a plnění náboženských povinností. Je to poslušnost tvořivá a odvážná. Je to poslušnost dospělých synů a dcer, kteří svým rodičům rozumí a dovedou podle jejich zásad jednat samostatně a bez donucení.

Křesťanova poslušnost se projeví v tom, že si člověk přestane neustále stěžovat a vymýšlet, co všechno by mělo být ve jeho životě jinak a kde by měl Bůh zasáhnout. Křesťan příjme svou životní situaci jako výzvu a příležitost, v které se má jeho víra osvědčit. Někdo je zdravý, někdo nemocný, někdo je chudší jiný bohatší, někdo žije v rodině, někdo je sám, ale každý z nás má šanci svou vírou něco ve svém životě změnit. V každé situaci se před křesťanem rýsuje nějaký úkol, k němuž jej ponouká a zve evangelium. Poslušnost spočívá v tom, že tento úkol přijmu, i když mi není zrovna milý a i když jsem si původně představoval jiné úkoly a snil o jiných cílech. Křesťan je poslušný v tom, že si nevybírá, v čem bude svému Pánu užitečný a neuhýbá před úkoly, které mu nejsou zrovna po chuti. Ani Ježíš si přece nevybral svůj kříž, ani apoštol si neplánoval své vězení a ani filipští nepočítali s pohrdáním svého okolí. A přece právě tam je Bůh potřeboval jako své věrné a poslušné služebníky. Kéž by takové nalezl i nás.

Apoštol dobře ví, jak je pro člověka důležité, když mu v jeho zápase s pokušením a hříchem někdo fandí. Když člověk ví, že ho občas někdo pochválí a ocení jeho snahu. Apoštol myslí na to, jak bylo důležité, když mohl být ve Filipis osobně. Lidé se o to víc snažili a zápasili se svým sobectvím, když věděli, že apoštolovi na každém z nich záleží, raduje se z jejich úspěchů a trápí se nad každým jejich selháním. Není divu, že se apoštol bojí, aby nyní, když je daleko, jejich úsilí nepolevilo. Proto píše: abyste byli poslušní nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti.

Buďme upřímní, i pro nás bývá daleko snazší chovat se jako křesťané, jestliže jsme ve společenství jiných křesťanů a lidí, kteří nás znají. Tak jako jsou děti hodnější v přítomnosti rodičů, bývají i věřící lidé zásadovější, když jsou na nějakém církevním setkání či pobytu a jejich víra je tak říkajíc pod veřejnou kontrolou. Ale když se někdy dostaneme do anonymního prostředí, kde nikdo neví, ke komu se hlásíme a komu věříme, tu býváme v daleko větším pokušením, začít se chovat jako ostatní lidé a své víře dát dovolenou. Jenže právě tam, kde nás nikdo nevidí a nekontroluje, se ukazuje, jak to je s naší vírou vážné a opravdové. Proto apoštol připomíná: Doufám, že jste v mé nepřítomnosti stejně horliví a nadšení, jak jste bývali, když jsem byl mezi vámi. Neděláte to přece kvůli mně, ale kvůli Pánu, který je s vámi stále, ať jste kdekoli a s kýmkoli.

To, co od nás Pán Ježíš nyní očekává, vystihuje apoštol slovy: uvádějte ve skutek své spasení. Evangelíka taková formulace nejprve zděsí. Spasení je přece nezasloužený dar Boží milosti. Jak by ho bylo možné uvádět ve skutek? Spasení si člověk nezaslouží žádnými skutky. Proč nás tu apoštol takhle mate a svádí? Jak bychom mohli k Boží milosti přidat něco navíc?

Apoštol však tomuto tématu dobře rozumí a ví, co říká. Jde mu o to, aby se skutečnost našeho spasení nestala cílem sama v sobě. Aby všechno to, co pro nás Kristus vykonal, nepřišlo nazmar. Jestliže nás Bůh spasil, pak proto, že s námi něco důležitého zamýšlí. Apoštol klade důraz na to, aby se spása nestala jen jakýmsi vzdáleným, mlhavým cílem našeho života, ale naopak jeho východiskem, zdrojem a inspirací. Právě proto nás Bůh spasil a v evangeliu nám to oznámil, abychom z tohoto dobrodiní mohli těžit již nyní. Abychom se mohli již dnes - uprostřed svého života - z této skutečnosti radovat, navzájem si pomáhat a odpouštět, zbavovat se svých předsudků a překonávat překážky všeho druhu. Bůh nás úmyslně zachránil a vysvobodil ne až na konci ale již uprostřed našich dnů, abychom si té radosti, svobody a výsady mohli užívat již nyní.

Představme si své spasení jako dědictví, které je pro nás připraveno na konci časů. Dědictví si také nikdo nezaslouží a přece se na ně můžeme těšit a připravovat. Ale apoštol jde ještě dál. To dědictví nám již bylo svěřeno a předáno. Už k němu máme dispoziční práva, už s ním smíme nakládat a podnikat s ním. Vzpomeňte si na podobenství o hřivnách. To, co nám bylo svěřeno je naše spása, ujištění, že nás Bůh přijal na milost a počítá s námi ve svých plánech. A právě tato skutečnost se má v našich životech již nyní viditelně projevit, uskutečnit, naplnit, zobrazit a vystoupit na povrch ve všem našem jednání.

Sloveso "uvádět ve skutek", používá apoštol na jiných místech, když chce vysvětlit, co je příčina a co následek. Píše např., jak zármutek vede k pokání, zkouška přináší vytrvalost a štědrost vede k vděčnosti. Podobně má spasení přinášet své plody a důsledky v našem životě. Spasení tedy není následek našich činů, ale jejich příčina, zdroj a důvod. Spasení je jako semínko, které bylo zaseto do našich srdcí a nyní je na nás, co se z něho v našem životě urodí. Je to podobné, jako když někoho nabádáme: využijte svého vzdělání, zúročte, co máte natrénováno, užijte si dovolené. Jinými slovy: nenechte ladem, co do nás Bůh investoval.

Vždyť právě to je na křesťanství nejzajímavější. Místo, aby člověk o svou spásu usiloval a celý život žil ve stresu a úzkosti, že jí nedosáhne, evangelium to obrací a říká: Člověče, už se nad sebou netrap. Už si nic nevyčítej, ale zvedni hlavu a podívej se, co pro tebe Bůh udělal. Jsi spasen. Jsi vykoupen. Tvé hříchy jsou odpuštěny. A teď běž a využij toho, jak nejvíc můžeš. Žij své spasení všemi silami, které máš. Raduje se, miluj, odpouštěj, vzdávej se svých práv, přemáhej zlo dobrem, starej se o chudé a nemocné, přijímej hosty, modli se za své nepřátele, nastavuj svou druhou tvář, děl se s druhými o košili i plášť. Nemáš, co ztratit. To nejdůležitější jsi dostal. Jsi spasen. Jsi zachráněn. Jsi milován. Jsi zapsán v knize života. Máš svobodu činit dobré a nemyslet při tom na sebe.

To ale znamená, že člověk přece jen něco dokáže. Vždyť i evangelium počítá s tím, že někdo těch hřiven nakonec přinese pět a jiný jen dvě. Někdo vydá užitek třicetinásobný, jiný stonásobný. Ano, každý z nás má v životě jiné výsledky. Někomu se daří uvádět své spasení ve skutek lépe, jinému hůře. Někdo staví ze zlata, jiný ze dřeva a ze slámy. Někomu dílo shoří, jinému obstojí. A přece si nemáme, co vyčítat. I kdyby člověk dokázal ze svého spasení vytěžit ty nejkrásnější plody, nikdy si je nemůže přičíst na svůj účet. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.

Všechno, co jsme v životě dokázali dobrého, se sice zrodilo z naší námahy a práce a přece to není naše zásluha. Nebýt Boha, nebýt Ježíše Krista, ani bychom nevěděli, co je dobré. Ani by nás nenapadlo, že odpouštět je víc než trestat, rozdávat víc než shromažďovat, obětovat se víc než dosáhnout svých práv. Nevěděli bychom, že máme pomáhat slabším. Nevěděli bychom vůbec nic, Tápali bychom v mlze a podléhali nejrůznějším ideologiím a náladám. Jen díky evangeliu víme, na čem záleží a máme všechny předpoklady k tomu, abychom svůj život neprožili nadarmo. Buď za to Bohu chvála a dík. Amen.

Pane Ježíši Kriste! Děkujeme Ti, že můžeme žít svůj život s důvěrou a beze strachu. Sami od sebe nemůžeme nic. Ale díky tobě, je náš život jedinečnou příležitostí. Dej, abychom ji nepromarnili věčným stěžováním a žehráním na to, co nám chybí. Povzbuď nás k poslušnosti a odvaze přijmout i úkoly, které nás nelákají a netěší. Dej ať si vezmeme příklad v tobě a těch, kteří uskutečňovali své spasení před námi. Amen.

Brno, 8.7.2000 J.G.

RSS kanál

Syndikovat obsah