Na cestě hříšníků - Mt 3,13-4,11

Milí bratři a milé sestry!
Myslím, že všichni z vás už někdy stáli v nějaké frontě. V dobách reálného socialismu jsme stávali na banány, na maso, na toaletní papír nebo na zahraniční zájezdy Čedoku. Ale i dnes bývají fronty. Především na různých úřadech, kde nám dávají znát, jak málo jsme pro ně důležití. Ve frontě jakoby člověk ztrácel svou důstojnost. Není mu nic platné, jaké má vzdělání nebo zásluhy. Je jenom jedním z mnoha ostatních a nezbývá mu než čekat spolu s nimi. Snad právě proto se ve frontách tak často předbíhá. Někdo se nás snaží nenápadně předejít, jiný využívá, že má za dveřmi známé, jiné si svou přednost prostě zaplatí.

Já si však, nevím proč, vždycky vybavím frontu, kterou jsme stávali ve škole na obědy. Jakmile v poledne zazvonilo, všechny třídy se naráz vyhrnuly ze dveří a začal bezhlavý úprk po schodech dolů do jídelny. Když jsme měli smůlu a učitel jen pár minut přetáhl, stáli jsme v té frontě docela na konci a čekali na oběd dobrých dvacet minut. Páni učitelé si nás samozřejmě ani nevšimli a kráčeli dopředu, rovnou k okýnku.

A teď si představte, že by se nějaký učitel, neřku-li ředitel, postavil poslušně na konec fronty za všechny své žáky a čekal až na něj dojde řada. Když jsem to vykládal v mládeži, smáli se tomu jako dobrému vtipu. Nedovedli si to vůbec představit. Že by se někdo vzdal svých práv, svých výhod, privilegií a známostí - to se v tomto světě nedělá. Představte si poslance, který jede tramvají nebo radního, který se mačká v ranním autobuse.

A vidíte, Pán Ježíš se do té fronty postavil. Zařadil se do zástupu hříšníků, kteří čekali na to, aby mohli vyznat své hříchy a přijmout od Jana křest. Přitom to vůbec nepotřeboval. Mohl se před ty lidi hrdě postavit a říci: "Já jsme Syn Boží! Já jsem bez hříchu. Já jsem váš Pán a Spasitel!" Místo toho mlčky přichází jako jeden z mnoha ostatních a ničím nedává najevo svou důležitost a výjimečnost. Nikoho nepředbíhá, nad nikoho se nepovyšuje - ačkoli by na to měl plné právo. Ale on chce být jako jeden z nás. Žádné výhody, žádná privilegia, žádné známosti. Pouze Jan tuší, co se děje a brání se. "Ne já tebe, ale ty pokřti mě!" Ale Ježíš říká: "Já vím, co dělám. Takhle si to Bůh přeje. Taková je cesta, na kterou mě Otec poslal". A my si přitom vybavíme apoštolova slova z listu Filipským, kde o Božím synu čteme: "Ačkoli byl roven Bohu, nepokládal to za kořist, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe podobu člověka a ponížil se až k smrti."

Zde při křtu je to gesto a signál. Na kříži se to pak stane bolestnou a krutou skutečností. Taková je cesta, kterou si Bůh z lásky k nám zvolil. Být s námi na jedné lodi, být s námi v našich starostech a trápeních, být s námi v našem hříchu a pochybnostech, být s námi v našem ohrožení a strachu. Ježíš si své lidství nijak neusnadnil. Nikdy z něho neutekl. Mohl si tu užívat jako Syn Boží, ale místo toho se plahočil po této zemi jako ten nejposlednější z nás.

Abychom měli jistotu, že to není jen nějaký omyl nebo dočasná záměna, zazní při Ježíšově křtu hlas z nebe, který nám říká: Všimni si, toto je Boží cesta. Na této cestě Boha najdeš a poznáš. Nehledej ho na nebi. Nehledej ho v jeho slávě a moci. Nečekej kdovíjaké divy a zázraky. Podívej se vedle sebe. Bůh k tobě přichází jako člověk, jako tvůj bližní a bratr, aby ti pomohl. Aby ti rozuměl. Aby tě zachránil.

My však nechceme svého Pána jen chválit a obdivovat. My ho chceme také následovat. To znamená, že chceme-li někomu pomáhat, nikdy to nesmíme dělat z pozice síly a nadřazenosti. Kdo zůstává ve své povýšenosti, vzbuzuje spíš odpor a odmítání. Pro křesťana platí: chceš-li pomoci svému dítěti, musíš se mu přizpůsobit a sestoupit na jeho úroveň. Chceš-li oslovit nevěřícího, musíš se vzdát své sebejistoty. Chceš-li vysvobodit hříšníka, musíš před ním přiznat své vlastní chyby. Chceš-li potěšit nešťastného, musíš si jeho bolest připustit k tělu a trápit se spolu s ním. Jinak ti nikdo neuvěří. Jestliže ti opravdu záleží na tom, abys někomu pomohl, musíš se i ty sám něčeho vzdát. Pouze taková cesta přináší plody a trvalé výsledky.

To, co pak následuje, když Duch Boží vede Ježíše na poušť, je jen důsledným pokračováním na cestě Božího přiblížení a sklonění se k člověku. Ježíše tu totiž potkává, co kdysi prožil na poušti Izrael. Po svém vyvedení z Egypta prošel Boží lid zkouškou své víry. Když byl vystaven hladu, chtěl se vrátit do Egypta. Když měl žízeň, pokoušel Boha žádostí o divy a zázraky. Když mu Mojžíš přinesl Desatero, klaněl se zlatému teleti. Skrze Izrael se chtěl dát Bůh poznat tomuto světu. Proto ho nazývá svým synem. Proto ho na poušti učí a vychovává. Ale Boží lid v této roli stále jen selhával. Podléhá pokušení podobně jako mu dnes podléhá církev a každý z nás.

Nyní jsme však svědky něčeho nového. Ježíš prochází stejnou cestu, je vystaven stejnému pokušení jako Izrael a obstojí. Přitom ani jednou nepoužije jiných zbraní než těch, které máme jako lidé k dispozici. Nebrání se zlému svou božskou mocí ale svou lidskou slabostí. Nemá na obranu nic jiného než důvěru v Boha a v jeho zaslíbení. Nemá nic navíc. A přece odolá. To znamená, že zlo a pokušení nás nemá ve své moci. Ježíš nás povzbuzuje a posiluje tím, že se zlému postavil jako obyčejný člověk a přece zvítězil. Tak nám dal příklad a ukázal cestu.

Nejprve ďábel zaútočil na jeho hlad. Čtyřicet dnů bylo tehdy považováno za maximální dobu, po kterou mohl člověk vydržet bez jídla. Ježíš tedy už nemá žádnou reservu. Je u konce svých lidských sil. Leda, že by využil své božské moci a pomohl si sám. Z pozdějšího svědectví evangelií víme, že tu moc, aby nasytil zástupy, od Boha měl. A přece ji pro sebe nepoužije. Ví, že jeho úkolem je zůstat až do konce člověkem. Ještě na kříži se mu budou posmívat: "Jiným jsi pomáhal, pomoz i sám sobě." Ale právě v tom je tajemství jeho poslání. Aby zůstal Božím Synem, aby zůstal věrný svému nebeskému Otci, zůstává dál člověkem, který nemá k dispozici žádné laciné triky a kouzla, ale jen svou vůli a důvěru, že mu Bůh nakonec pomůže. A on mu také opravdu, sotva ďábel odešel, pomohl. Přišli andělé a postarali se o něj.

Nás ovšem ďábel nebude ponoukat, abychom udělali zázrak. Dobře ví, že to neumíme. Ale bude nám našeptávat: "Nevidíš, že už je pozdě. Nač se ještě budeš modlit a doufat. Teď už ti Pán Bůh nepomůže. Musíš si pomoci sám. Jsi na tom tak zle, že se už nemusíš na nic ohlížet. Můžeš krást, můžeš podvádět. Byl bys blázen, kdyby si nepomohl lží.. Když ti Pán Bůh do teď nepomohl, na nic už nečekej a zařiď se po svém." Kolikrát už se nám zdálo, že nemá cenu se modlit.

Právě v takové situaci nám však může pomoci Ježíšovo slovo: "Člověk nežije jen tím, co má, ale i tím, čemu věří." I když se zdá, že už je na všechno pozdě, přece má cenu věřit a doufat. Pro Boha nikdy není pozdě. Boží sliby platí navěky a navždy. Jednou se o tom všichni přesvědčíme a bude nám líto, že jsme Bohu nevěřili mnohem víc a vzdávali se tak brzo a záhy. Pánu Bohu stojí za věřit, i když to vypadá, že je všechno na draka.

Druhé pokušení je rafinovanější: "Synáčku Boží, vyzkoušej si svého nebeského Otce. Donuť ho zasáhnout a uvidíš, jak krásné je zažít jeho moc a slávu!" Kdo z nás by nechtěl vidět Boha při díle? Kdo z nás netouží po tom, aby se mu jeho víra a naděje potvrdila. Ale to je stejné, jako kdyby dítě přišlo domů a řeklo: "Jestli mě máte rádi, musíte mi dát tisíc korun." Milující rodiče by svému dítěti dali první poslední, ale ne když jim to poručí. Láska zůstává láskou jen tehdy, když nemusí. A to neplatí jen ve vztahu k Bohu ale i ve vztazích k našim bližním.

Láska a důvěra se nedá a nesmí vynucovat. Láska a důvěra je nádherná právě v tom, že ponechává svobodu. Proto láska někdy také bolí a důvěra se chvěje. Ale jen z lásky a důvěry se rodí ty nejkrásnější vztahy. Kdo věří, ten toho nezneužívá. Ví, že mu Bůh pomůže, až toho bude skutečně třeba. Důvěra je tiché porozumění, tiché spříznění, které se nepotřebuje potvrzovat a přece platí.

Třetí pokušení to pak celé shrnuje: "Když se mi pokloníš, všechno ti dám." Jak snadno by se dalo dokázat mnoho dobrých věcí, kdyby mohl člověk použít všechny dostupné prostředky a nemusel se přitom ohlížet napravo ani nalevo. Jak snadno by se například dalo zařídit, aby všichni lidé uvěřili. Kdyby se věnovala dost peněz na reklamní kampaň, kdyby se využili nejnovější poznatky psychologie, slavila by církev hody. Kdyby mohl člověk podvádět, krást a lhát - co všechno bychom mohli pro své bližní zařídit.

Ježíš se mohl stát Pánem, před kterým se skloní každé koleno snadno a rychle. Hned na začátku svého působení dostal od Zlého velice výhodnou nabídku: "Pokloň se mi a všecko ti dám. Uznej, že mé způsoby a prostředky jsou nejlepší." Ale Ježíš si zvolil jinou cestu. Cestu kříže. Cestu lásky a solidarity. Přišel si nás získat svou obětí a dobrotou. A to je cesta velice nevděčná a zdlouhavá. Ale trvalá. A Pánu Bohu se líbí. Držme se té cesty také. Amen.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi nám ukázal cestu, jak se bránit pokušení ke zlému. Děkujeme ti, že když sami selháváme, ty jsi zvítězil a slíbil jsi, že nás z moci zlého vysvobodíš. Děkujeme Ti, že ses stal člověkem jako my a pomáháš nám žít životem, za který bychom se nemuseli stydět. Děkujeme Ti, že námi nepohrdáš a záleží ti na každém z nás. Díky, že náš neopouštíš ani v našem hříchu a dáváš nám stále nové možnosti, jak znovu začít a nepromarnit čas, který nám byl dán. Amen.

Brno, 17.9.2000, JG

RSS kanál

Syndikovat obsah