Šimon z Kyrény

Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuje mne. Marek 8,34

Milí bratři a milé sestry!

Chtěl bych se v dnešním kázání soustředit na postavu, která s významem a smyslem Ježíšova ukřižování nemá zdánlivě nic společného. Šimona z Kyrény se do pašijního příběhu dostal proti své vůli. Jeho vlastí byla severní Afrika. Snad to byl poutník, který přišel do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Možná se již se svou rodinou v Jeruzalémě usadil. Nyní se vracel z krátké cesty, jen co bylo dovoleno ve sváteční den, zpátky do města. O Ježíšovy patrně mnoho nevěděl. Možná se s ním dnes setkal vůbec poprvé. Ale hned je vtažen přímo do centra dění. Římští vojáci mu přikážou, aby nesl Ježíšův kříž. Copak mohli jen tak kohokoli přinutit k takovéto službě? Ano, bylo to tzv. právo jedné míle, kterému byly podrobeni všichni obyvatelé okupovaných provincií. Nejčastěji šlo o přenášení břemen a nákladů pro potřeby vojenské správy. Bylo to právo ponižující a pro mnohé Izraelce jeden z mnoha důvodů k nenávisti a touze po pomstě.

Ježíš jednou řekl: „Bude-li tě kdo nutit na jednu míli, jdi s ním dvě.“ Nyní je však tak slabý a zubožený, že vojákům nezbylo než využít svého práva a naložit těžký dřevěný trám na záda náhodně vybraného muže.

Šimon se mohl právem ptát: „Proč zrovna já? Co mám s tím Galilejcem společného? Vždyť jsem nic neprovedl. Proč mám nést kříž jako nějaký otrok a vzbouřenec?“ A má pravdu. Je to nespravedlivé. Je to krutý omyl. Nemá to logiku, ale Šimon ví, že nemá na vybranou. Musí se podrobit. Musí poslechnout. Musí nést cizí kříž, nechce-li na něm být sám ukřižován.

Čekali bychom, že se takový člověk, až splní svůj potupný úkol, co nejrychleji ztratí a bude se snažit na tuto chvíli navždy zapomenout. Ale zdá se, že tomu tak není. Evangelista proti všem zvyklostem píše o tomto Šimonovu jako o otci dvou synů, jejichž jména uvádí: Alexandr a Rufus. Běžně byl člověk identifikován podle jmen svých rodičů. Ale zde musel být nějaký zvláštní důvod, proč uvést Šimona jako otce Alexandra a Rufa. Patrně proto, že to byli lidé čtenářům známí. Tato jména se skutečně vyskytují v dopisech apoštola Pavla. Dokonce byl v Jeruzalémě nalezen křesťanský hrob s nápisem Alexandr, syn Šimonův. Je tedy možné, ba pravděpodobné, že Šimon a jeho rodina se později připojili ke křesťanské církvi.

Tím však tato zdánlivě bezvýznamná episoda dostává hlubší význam. Vypráví o člověku, který je násilím vtažen do příběhu, který se ho netýká, a přece se jím nechá ovlivnit na celý život. Je mu naložen cizí kříž, je tím vším zaskočen a ponížen a přece právě tímto způsobem nakonec dojde k víře.

Jakoby tím chtěl evangelista naznačit, že i naše cesta k víře může být v něčem podobná té Šimonově. Kolik lidí bývá nespravedlivě postiženo - ať už nemocí, lidskou nezodpovědností, nevysvětlitelnou událostí či politickými převraty. Snad každý z nás už někdy prožil situaci, kdy na něj „neúprosná ruka osudu“ ukázala prstem - tak jako římský voják na Šimona - a my jsme neměli na vybranou. Marně jsme se ptali, proč zrovna já? Marně jsme se bránili a dovolávali spravedlnosti. V takovou chvíli nám nikdo nepomůže, i kdyby chtěl. Všichni jsou rádi, že sami vyvázli. Vždyť se to mohlo stát klidně i jim... Člověk se tak jako Šimon odněkud bezstarostně vrací, na něco se těší a naráz je všechno jinak. Jakási cizí, nepřátelská moc v jediném okamžiku docela obrátí směr našeho života. Nemá to žádnou logiku. Nemá to vysvětlení. Ale nikdo už to zpátky nevrátí. Kolika z nás se něco podobného již přihodilo a kolika z nás se to ještě přihodí ...

A přece se právě tato krutá hra osudu může stát člověku cestou ke Kristu a naději. Šimon měl dost důvodů Ježíše nenávidět a co nejrychleji na něj zapomenout. Místo toho jej však vlastní ponížení přivede k tomu, že objeví v tom zuboženém člověku, za kterého nesl kříž, svého Pána a Spasitele. Kolikrát právě těžkosti a nespravedlnosti života přivedli mnohé z nás ke Kristu mnohem blíž než bezstarostné dny, kdy nám všechno vycházelo. Kříž na člověka často dolehne proti jeho vůli. Násilím a neprávem. Ale to neznamená, že v tu chvíli člověk ztrácí všechnu svou svobodu. Někomu se zdá, že v takovou chvíli už je všechno jedno a na ničem nezáleží. Ale i ten kříž se dá nést různě. Se vztekem a touhou po pomstě. S odevzdanou lhostejností. S hrdě vztyčenou hlavou. A nebo s pokorou a nadějí. O tuto volbu, o toto rozhodnutí a svobodu, jak svůj kříž poneseme, náš nemůže připravit žádný voják ani krutá hra osudu.

Jsou chvíle, kdy se člověk svému kříži prostě nevyhne, stejně jako se mu nevyhnul Šimon z Kyrény. Ale vždycky máme možnost nést ten kříž statečně nebo v sobě živit nenávist a zklamání. Díky Boží milosti se i to největší zlo a ponížení může člověku obrátit v nečekanou příležitost být Pánu Bohu blíž a objevit právě v utrpení tajemství Boží pomoci a věrnosti. Mnohý z nás již cestou kříže došel v životě mnohem dál, než by došel po cestě široké a dlážděné.

Šimonova cesta na Golgotu však v sobě skrývá ještě jednu zvláštní symboliku. Šimon sice nese kříž, ale není na něm ukřižován. Vypadá jako odsouzený. Náhodní kolemjdoucí ho možná i politovali. Ale nakonec je vystřídán. Na kříži, který Šimon nesl, není ukřižován on sám, ale Ježíš.

To znamená, že i z toho největšího utrpení, který nás v životě potká, budeme nakonec vysvobozeni. Možná poneseme na svých bedrech kus tíhy tohoto světa. Možná i my okusíme lecjakou nespravedlnost a křivdu, ale nakonec se toho kříže zbavíme, protože ho od nás převezme Ježíš. My ten kříž jenom neseme, ale on na něm umírá. Toto vystřídání, k němuž došlo na Golgotě, nám dává jasné znamení, že nás žádné trápení, bolest a nespravedlnost nezničí. Ten cizí voják nás může chytit za rameno a naložit na nás kříž. Může to být do nebe volající nespravedlnost. Marně budeme žádat vysvětlení. Marně se budeme bránit, proč právě já. Ale ukřižovat nás na tom kříži nesmí! Tady to za nás převzal Ježíš. To nejtěžší vzal na sebe on sám.

Tím krátkým příběhem o Šimonovi, který se vracel z pole, jakoby chtěl evangelista naznačit, jakým ulehčením je pro člověka poznání, že tíhu našich hříchů za nás převzal Ježíš. Ať už jsme si svá trápení zavinili nebo nezavinili, ze všech budeme nakonec vysvobozeni. Právě proto smíme své životní těžkosti a trápení nést statečně. Ať už si Šimon o tom, co se mu přihodilo, myslel cokoli, dobře věděl, že jeho ponížení brzy skončí. Měl to neskonale snazší než Ježíš, který klopýtal vedle něho. Šimon věděl, že je třeba jen se obrnit trpělivostí a vydržet. Na Golgotě to skončí a víc se ho to už netýká. Totéž nyní víme i my. Všechno trápení, které musíme v život snášet, je ve skutečnosti jen kousíček cesty, kterou je třeba ujít a pak to za nás převezme jiný.

Tak jako Šimon většinou nemáme na vybranou. Ježíš však ten kříž však přijal dobrovolně, kvůli nám. Nenechá nás dojít až do hořkého konce. Ale potřebuje nás na té cestě. Potřebuje nás, abychom ten kříž nesli spolu s ním. To je myšlenka, které se většinou všemi způsoby bráníme. Nechceme slyšet o tom, že bychom se měli na Kristových utrpeních podílet, ačkoli o tom Písmo mluví. Zvlášť my evangelíci máme strach, že bychom si tím mohli přisvojit jakési zásluhy. Kristovo utrpení a oběť přece k našemu vykoupení stačí. Není třeba je ničím doplňovat. To je jistě pravda, ale právě proto se máme k této úzké a nevyhledávané Kristově cestě připojit. Utrpení a příkoří, které snášíme a jejich statečné nesení je způsobem, kterým je Kristova moc a sláva v tomto světě viditelně přítomná. Statečné a trpělivé snášení utrpení je pro nás ujištěním o pravdivosti a poctivosti naší víry. Jak jinak poznáme, zda naše vyznání bylo pravdivé a zda je Ježíš opravdu náš jediný Pán a Spasitel než tím, že s ním půjdeme cestou kříže a poznáme jaký zdroj síly a odvahy nám víra dává. Kříž si není třeba vyhledávat. Většinou přijde sám a bez ptaní. Víra nám však dává jistotu, že nebudeme podrobení těžší zkoušce, než bychom vydrželi. Až už opravdu nebudeme moci, Ježíš ten kříž zase vezme na sebe, tak jako ho vzal ze Šimona a on odcházel z Golgoty unavený a ukřivděný ale svobodný. Tak i my jednou vejdeme do Božího království. Zranění, zbití a okradení, s mnoha nezodpovězenými otázkami, zbaveni mnoha iluzí ale svobodní od všeho, co nás tížilo. A to jen díky Bohu, který se stal člověkem, aby nás vysvobodil ze všech našich bolestí a trápení a definitivně je přibil na kříž. Amen.

Pane Ježíši Kriste! Děkujeme Ti, že jsi přijal náš kříž a na svém vlastním těle neseš bídu všeho světa. Vyznáváme, že mnohé své bolesti a trápení jsme si zavinili, mnohá na nás však dolehly nečekaně a nespravedlivě. Ale ty jsi nás ze všech vysvobodil. Díky, že jsi přijal náš kříž. Amen.

JG 21.4.2000

RSS kanál

Syndikovat obsah