Cestou porážek

Kazatel 7,1-2

Americký spisovatel arménského původu Willian Saroyan v jedné své knize píše: "Bůh miluje toho, kdo prohrává. Nenávidí toho, kdo vyhrává. A nedá ani zlámanou grešli za toho, kdo nikdy není ani tím ani oním." A pokračuje: "Proč miluje prohrávajícího? Protože ten člověk ví. Co ví? Ví alespoň to, že prohrál a to z něho dělá kohosi skutečnějšího, opravdovějšího, než by třeba byl jinak.Proč nenávidí vyhrávajícího? Protože vyhrávaní dělá z člověka blázna: vnuká mu pocit, že je ohromný, že mu nic nemůže vyjít špatně, že je jedna ruka s Bohem, což Bůh nemá rád…" Moudrá slova, že.

Naše pouť je lemována pomníky porážek a ztrát. Od spravedlivého Abela až po Jana Křtitele a od Ježíše znovu a dál přes albigenské, valdenské a další a další. Prohrál Hus, prohrál Mikuláš z Pelhřimova, prohrál Petr z Chelčic, Komenský, prohrála husitská reformace, ve vězení skončili její poslední obhájci, prohrála Jednota bratrská - a na tuto tradici jsme navázali my. Ne od slávy k slávě výš, nýbrž od porážky k porážce jdem…

Únava a smutek, to jsou průvodní znaky tradice proher. Jsme unaveni ne proto, že by nám ubývalo sil a naše tělo chřadlo a náš duch vadl, ale proto, že na nás leží temný stín Lipan a Bílé hory. Nejen u nás, ale v celé Evropě jsou křesťané vyčerpáni, znaveni hříchy minulosti a sevřeni úzkostí dneška.

Přitom všichni cítíme, že by tomu mělo být jinak. Vždyť jsme svědky radosti: Kristus vstal z hrobu a jeho církev žije! Kdo jiný než právě křesťané by měl v tomto světě únavy, smutku a blbé nálady šířit naději? Víra je přece radost, bohoslužby jsou jásat, evangelium je zvěst o vítězství. Únava, smutek a žal nepatří do našeho života. Patříme přece Kristu a ten je radost a život a svoboda.

Starozákonní Kazatel se dívá na věc takto: Dobré jméno je nad výborný olej a den smrti nad den narození. Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování… A o kousek dál radí: Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků.

Kazatel hovoří stejně pošetile jako ten arménský spisovatel, jenž chválí poražené. Oba schvalují ten stav, do jakého jsme se dostali: od porážky k porážce jde naše pouť. Kdo prohrává, ten ví, praví Saroyan ve své knize. Cesta porážek a proher vynáší na povrch, co výhry a úspěchy skrývají. Když člověk prohrává, poznává cosi, co není určeno úspěšným a zabydleným. Neúspěchy přinejmenším nutí každého, aby se zamýšlet nad smyslem svého bytí. Pohodlí neprovokuje, uspává. Člověk pak nechce nic vědět - o sobě ani o světě. Žije z legend, které mu televize nahraje. Žije v čase, který nezadržitelně spěje ke konci, ale on si to nechce přiznat, brání, kupuje a kupuje, jakoby se ta příšera smrt dla uplatit penězi a blahobytem.

Kdo prohrává, ví - ví nejen to, že prohrál, ale i ví to, že život má svůj smutek i svoji hloubku, ten čtvrtý rozměr. Kdo prohrává, poznává, co je člověk. 6e není bůh, že je slabý a smrtelný tvor, prach a popel…

Na prahu této veliké pravdy stojí dnes církev. Jde od porážky k porážce ppoznávajíc, kdo je člověk a kdo je ona sama. Jen málokdy v dějinách našeho národa byla pro pochopení této pravdy tak příznivá situace. Celé generace jsme si nalhávali o člověku lži. Zvláště jedné jsme podléhali po dvě století - člověk se prý nese k dokonalosti, svět prý bude lepší a lepší. Výraz „pokrok" se stal hodnotícím termínem i českých bohoslovců. Dnes už je pošetilci sednou tomu bludu na lep.Přiblížila se k nám pravda o člověku tlumočená velmi výrazně třeba Heidelberským katechismem, že člověk tíhne ke zlu, je nakloněn pohrdat Bohem a klamat bližního a jen obrácení ke Kristu jej může změnit. Za pouhých 55 let porážek jsme se naučili víc pravdy než za 1000 let laciné nadřazenosti tzv. křesťanské civilizace.

Kdo prohrál, ten ví - ví nejen, že prohrál,ale začíná chápat boží pravdu. Bůh jednou rozhodl, že půjdeme cestou porážek. Na tom nic nezmění žádná taktika. Zachraňovat církev za cenu kompromisů se nikdy nevyplácelo. Pravda je jen jedna a je jasná: Kristus je král poražených. Kdo prohrává, ten ví. Ví o Bohu a to je v životě nejdůležitější. Kdo prohrává, ten také ví, jak je sláb, jak je bezmocný, neschopný dostát nároku,který na něj doléhá.Ví, že si nemůže stačit sám. Kdo si razí cestu úspěchy, nabývá zdání, že je dobrý a že si sám vystačí. Kolika lidem by prospělo, kdyby prohráli…

Prohráli jsme kdysi a už zase prohráváme. Hrad a útěcha, skrýše a síla, pomoc a záštita, radost a naděje, to je jen ten jediný, Bůh zjevený v Ježíši Kristu. Proto jsme prohráli, proto prohráváme, abychom v něm a u něho našli, bez čeho se nedá žít: spásu. V určité, nožná nebezpečné zkratce, se dá říci že cesta porážek vede ke spáse.Bránit se jí znamená chtít si spásu vydobýt sám, věřit sobě. Kdo prohrál, ten si nevěří. Věří tomu, kdo je silnější než neúspěchy, selhání a porážky. Kdo prohrál, ten ví - ví, že nepatří sobě;ví,komu patří, děj se co děj.

Jen málokdy v dějinách byla situace tak příznivá. Umíráme - celá civilizace postavená na základech řecké filozofie a křesťanství, naše krásná Evropa umírá. A proto lépe než kdykoli předtím víme,že patříme Bohu, že jsme božím osobním vlastnictvím, na které má nárok jen on sám. Jsme jeho dědictví, jež spravuje mocí svého slova. Jsme jeho lid, jež vodí svou pravdou. Jsme jeho církev, nad kterou nezlámal hůl, jak bychom zasloužili.

Kdo prohrál, ten ví -ví, že prohrál a že je jen člověk a ne bůh. Kdo prohrál, ten ví, komu patří, ví,kde je spása. „Dobré jméno je nad výborný olej…! A toho jména se drží zuby nehty. To jméno je mu nade vše. To jméno dává smysl jeho životu.To jméno přesahuje i smrt.

Ve středověku, kdy byli židé strašlivě pronásledováni, se znovu vynořila otázka, zda mají ještě nějaké proselyty. Je to radostný list v černé knize dějin, že se vyskytli ti, kdo se připojovali k pronásledovaným. Stát se židem znamenalo vzít na sebe strašlivé břemeno a tito lidé je brali,ať už pro to měli jakékoli důvody. Být tehdy křesťanem, praví židovský historik, přinášelo vesměs výhody, ale stát se židem, k tomu bylo třeba nesmírné touhy a odvahy.

Dnes si klademe otázku, zda má křesťanská církev své přistupující. Uvědomujeme si, jaké síly je třeba k rozhodnutí jít za Kristem, není to samozřejmé, vždycky je to dar. V knize dějin dneška bude kapitola o těch, kdo v církvi našli domov a v Kristu záštitu, tvořit krásnou ilustraci doby porážek. Ano,jsou to taky porážky a neúspěchy, bezvýchodnost a beznaděje, co přivádí lidi ze světa na práh božího lidu a k abecedě boží pravdy.

Ano, jdeme cestou porážek. Je doba úzkosti a smutku. Ale jen tato cesta má zaslíbení. A budoucnost. Boží myšlení je jiné než naše. Cesta porážek je cestou poznání, kdo jsem. A je to i cesta vyznání, komu patřím.

Cestou porážky šel Ježíš z Nazareta. Vítězství je až na konci této pouti.

Olga Tydlitátová

RSS kanál

Syndikovat obsah