3. Kde se vzala bible?

Ačkoli dnes většina lidí zná bibli jako jednu poměrně silnou knihu o mnoha stránkách, ve skutečnosti vznikala celá staletí a tvoří ji knihy a texty velmi různorodé. Vznikaly odděleně a nezávisle a teprve později byly do bible zařazeny. Najdeme tu básně, pověsti, historické kroniky, přísloví, proroctví, zákony, dopisy, vysvětlení různých místních názvů, předpisy jak slavit svátky atd. Všechny tyto texty však spojuje jednotící myšlenka. Chtějí vydat svědectví o Božích činech, které se nás všech dotýkají.

Základní myšlenkou společnou všem biblický knihám je, že Bůh se nám dává poznat nejzřetelněji skrze slovo a nikoli skrze události samotné. O Bohu se příliš nedozvíme pozorováním přírody ani zkoumáním dějin, ale setkáme se s ním, když uvěříme jeho slibům a půjdeme po cestě, na kterou nás pozval. Biblický Bůh je Bůh, který mluví. Jeho činům porozumíme teprve tehdy, když zaslechneme, na čem mu záleží. Proto se o Bohu v bibli především vypráví, svědčí a zpívá. Bez tohoto svědectví bychom o Bohu nevěděli téměř nic.

Bible je kniha, kterou napsali lidé a proto není zdaleka dokonalá. Bůh k nám v bibli mluví lidskými slovy a myšlenkami. Proto se nesmíme divit, když v bibli najdeme úvahy a představy, kterou jsou dnes překonané a dobově podmíněné. Biblické texty byly napsány tak, aby mluvili především ke svým současníkům. Chceme-li, aby promluvili také k nám, musíme nejprve pochopit, co chtěli říci v době svého vzniku a teprve potom se můžeme pokusit přenést jejich svědectví do dnešní doby.

Jestliže společným cílem biblických textů bylo oslavit Boží lásku a věrnost, nesmíme se divit, že vše ostatní je tomuto cíli podřízeno. Bible využívá textů starověkých kronik, ale jejím cílem není popisovat historii. Pomocí dochovaných vyprávění a pověstí nám chce povědět o způsobu a směru Božího působení v dějinách. Nesmí nás proto zaskočit, že se biblické vyprávění může v jednotlivostech mýlit a být nepřesné. Stejně tak bychom se neměli divit, že bible používá starověké pověsti, které známe i z jiných pramenů ( např. o potopě). Bible tyto všeobecné známe příběhy přepracovává, aby na nich ukázala, na čem Pánu Bohu záleží. Na bibli není nejpozoruhodnější její stáří, ale to, že pomocí těchto dobově podmíněných textů k nám Pán Bůh může promluvit i dnes. Není důležité, kdo všechno se podílel na konečné podobě biblických textů. Podstatné je, že víra má zkušenost s Bohem, který s námi dodnes jedná a je stejně dobrý, věrný, laskavý i spravedlivý - jako se o tom píše v bibli.

Křesťanská bible se dělí na dvě časti. První část, kterou tvoří 39 knih, mají křesťané společnou se židy a tradičně se jí říká Starý zákon. Byla napsána hebrejsky. Svědčí o Bohu, který se dal poznat izraelskému národu. Jemu byl svěřen úkol, aby o jediném Bohu svědčil uprostřed ostatních národů. Největší událostí Starého zákona je vysvobození Izraele z egyptského otroctví a jeho uvedení do země zaslíbené. Podobnou Boží pomoc prožil Izrael ve svých dějinách ještě mnohokrát a postupně dospěl k víře, že Hospodin je nejen Bohem jejich malého národa ale Stvořitelem a Pánem celého světa. A autorech knih Starého zákona mnoho nevíme. Mnohé texty se předávaly nejprve ústně a teprve později byly sepsány do jednotlivých knih. Jednotlivé knihy vznikaly v průběhu několika staletí a soubor 39 knih byl definitivně uzavřen teprve v průběhu prvního století po Kristu.

Na Starý zákon navazuje druhá část, které říkáme Nový zákon. Tvoří jej 27 knih či knížek, kterým je společné svědectví o životě Ježíš Krista a víře v něho. Nový zákon je napsán řecky a vznikl v průběhu prvních dvou staletí našeho letopočtu. Obsahuje v prvé řadě čtyři evangelia, která vypráví o působení Ježíše z Nazareta. Dozvíme se tu o počátcích církve a životě prvních sborů díky dopisům, které napsali apoštolé a jejich žáci. Ani zde mnoho nevíme o autorech těchto textů. Když kniha nese název některého z apoštolů, mohl ji z úcty k němu napsat některý z jeho pokračovatelů. Soubor Nového zákona církev uzavřela počátkem 4. století a vědomě do něj nezařadila mnohé knihy, které nepovažovala za hodnověrné.

Bible tvoří pro křesťany základní pramen, podle něhož se orientuje jejich víra. I když je bible velmi různorodá a zaznívají tu hlasy odlišné a téměř protichůdné, přesto se dá říci, že biblické hlasy tvoří podivuhodnou jednotu. Biblické svědectví připomíná orchestr, v němž každý sice hraje na jiný nástroj a jinou notu, ale dohromady to zní jako mohutný a libozvučný akord.

RSS kanál

Syndikovat obsah