10. Nestačí dodržovat desatero?

Desatero nepochybně patří k tomu nejcennějšímu, co předal Izrael světu a většina lidí se shodne na tom, že by mělo být závazné pro všechny. Mají většinou na mysli především jeho druhou část, která mluví o mezilidských vztazích. Desatero však začíná naším vztahem k Bohu . Boží jedinečností a svatostí. Druhou část Desatera, tj. přikázání jako nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš a nevydáš křivé svědectví však nelze oddělit a zachovávat bez jejich zakotvení a spojení s vírou v jediného Boha. Většina zákonodárných systému se o to přesto pokouší. Podobně je chápe i řada rodičů při výchově. Většina lidí má za to, že jsou to příkazy rozumné a pro lidské soužití potřebné. Bez vztahu k Bohu jim však schází ukotvení. Moderní člověk tak vlastně neví, proč by je měl dodržovat. Mnozí si proto Desatero upravili a přizpůsobili. A když se nikdo nedívá a nikdo nás nehlídá, mnozí už neberou na tyto zásady skoro žádný ohled.

Pro církev však není desatero jen zákonem, na kterém se lidé dohodli, aby se jim spolu lépe žilo (obdoba dopravních předpisů). Pro křesťany je Desatero pozváním na cestu, o které se Bůh zaručil, že je dobrá. Slíbil, že nám přinese požehnání, spokojenost a štěstí. Dodržování desatera je pro nás věc důvěry nikoli povinnosti.

Je pozoruhodné, že Desatero není napsáno rozkazovacím způsobem ale jako slavnostní vyhlášení, v kterém nám Bůh nabízí možnost žít ve svobodě a vzájemném respektu. Desatero nám doslova vzato nic nezakazuje. Bůh nám v něm oznamuje, co všechno už dělat nemusíme, protože jsme dostali něco lepšího a trvalejšího. Je to vyhlášení svobody pro otroky, kteří byli vyvedeni ze světa, kde každý musel bojovat o svůj holý život a kde platilo právo silnějšího. Desatero nás učí, jak si uchovat vlastní svobodu a jak ji nebrat druhým. Díky němu víme, jaké jednání nám přináší zlé následky a zbavuje nás svobody, v které smíme díky Bohu žít a rozhodovat se. Nejsou to paragrafy zákona, ale pozvání do světa svobody a spravedlnosti, za kterou se nám Bůh zaručil.

Desatero bychom proto neměli chápat jako zákon, který plníme jeho pouhým dodržováním a neporušováním. Ježíš nás učí chápat je jako cestu, po které smíme s důvěrou jít. Jako cíl, k němuž máme směřovat, ale který nikdy bezezbytku nenaplníme. Když je řečeno: „Už nemusíš zabíjet“, nejde tu zdaleka jen o vraždu a násilné zmaření života. Jde o úctu k životu. Jde o to, že každý život je Boží dar a člověk nemá právo jej svévolně ukončit. Nenávist a hněv proto nepatří do našeho života, protože by nás mohly strhnout k násilí a nakonec i k zabytí. Jestliže věřím, že můj život není náhoda ale dar Boží, budu mít úctu k života každého člověka a podle toho se k němu budu i chovat. Z tohoto pohledu budu řešit i nesnadné a mezní situace jako je trest smrti, válka, sebevražda, potrat¨nebo euthanasii. Bible tu však nedává definitivní odpovědi. Křesťané musí vždy znovu hledat, které řešení je v dané chvíli nejlepší a někdy se nevyhnou ani zvažování mezi větším či menším zlem.

Každé přikázání nabízí člověku něco dobrého. Pokusme se stručně a zjednodušeně vystihnout hlavní smysl každého z nich: I: Kdo věří jedinému Bohu, může žít jako svobodný člověk. II: Kdo nelpí na svých představách o Bohu, nezůstane bez víry, až se mu jeho představy zhroutí. III: Kdo dbá na to, aby mluvil o Bohu pravdivě, vytváří svět, kde lidé Boha znají a respektují. IV: Kdo sedmý den odpočívá, učí se nespoléhat jen sám na sebe a neudře se. V: Kdo se postará o své rodiče, má naději, že se o něj postarají jeho vlastní děti. VI: Kdo neubližuje druhým lidem, chrání tím i svůj vlastní život. VII: Kdo zůstává věrný svému partnerovi, vytváří dobrý domov sobě i svým dětem.VIII: Kdo nekrade, pozná, že má dost vlastních možnost a může je rozvinout. IX: Kdo mluví ve prospěch svých bližních, najde u nich důvěru a přátelství. X: Kdo nezávidí, naučí se mít radost z toho, co má.

To však neznamená, že dodržování Desatera se člověku vždycky jen vyplatí a má z něho bezprostřední užitek. V krátkodobé perspektivě tomu bývá často naopak. Právě to bývá důvodem, proč se lidé, kteří byli vychování v křesťanských zásadách - ale bez důvěry k Bohu - , přestávají v určitých chvílích desaterem řídit a jednají jen s ohledem na svůj okamžitý prospěch. Křesťan ví, že v takových chvílích se může opřít jen o víru, že Boží vůle je lepší, než to, co se nám v dané chvíli zdá být výhodnější.

Garantem jednotlivých přikázání tedy není lidská zkušenost, ale Boží zaslíbení. Můžeme pouze věřit, že tato cesta vede k životu, i když se zdá být náročnější, znamená často sebezapření a mnohým je i k smíchu.

Nikde přitom není řečeno, že právě křesťané Boží přikázání dodržují lépe a častěji, než druzí. Mnozí nevěřící nás svou poctivostí zahanbují a usvědčují z pokrytectví. Ale člověk, který neví, proč má přikázání dodržovat, bývá daleko náchylnější k jejich porušování než ten, který má třeba slabou vůli, ale ví, proč je něco dobré a kdo za to ručí.

Smysl všech přikázání shrnul Ježíš do věty: “Miluj Boha a svého bližního, jako sebe samého. To je Boží vůle i cíl tvého života.“ Smyslem každé jednotlivého přikázání je láska k Bohu a našim bližním. Ale platí to i opačně. Kdyby se někdo zeptal, jak má milovat Boha a své bližní, najde odpověď v každém z deseti přikázáních.

RSS kanál

Syndikovat obsah