14. Jak víra ovlivňuje svět?

Křesťanská víra v průběhu staletí zasáhla do běhu tohoto světa a významně jej ovlivnila. Přinejmenším tzv. „západní civilizace“ je křesťanstvím a jeho tradicemi prostoupena víc než tušíme. Kdo chce porozumět evropské kultuře a umění, neobejde se bez znalosti křesťanských tradic. Existuje však řada oblasti, kde mezi vírou a světem panuje určité napětí, které může být pro obě strany buď přínosem nebo zdrojem konfliktů.

Jedním z nich je vztah víry a vědy. Kdysi to byla právě biblická víra, která rozvoji vědeckého myšlení do značné míry napomohla. V křesťanském prostředí mohl být svět zkoumán a měněn díky tomu, že nebyl považován za božský. Člověk byl Bohem ustanovený správce a pán všeho stvoření, takže se nemusel přírodě klanět, ale využívat všech svých znalostí a dovedností, aby si život usnadnil a zjednodušil. Později se však církev pokoušela určovat hranice vědeckého bádání. Jednostrannému výkladu bible byla dána přednost před novými poznatky a pozorováním. Církev hájila dosavadní vědecké teorie a nedovedla si představit, že mohou být vystřídány novými, aniž by to ohrozilo víru a pravdivost biblického svědectví. V minulém století to byla naopak věda, která se často tvářila jako majitelka posledních pravd a pro víru nebylo ve světě vědy a techniky místo.

Dnes již nestojí víra a věda proti sobě. Obě hovoří o témže světě, ale každá z jiného úhlu. Věda si uvědomuje, že s každým novým poznatkem se současně otevírá nová oblast, o které mnohé nevíme. Všechny vědecké závěry jsou pouze teorie, které musí být novými poznatky upřesňovány nebo opouštěny. Často se ukáže, že to, co jsme chápali jako neměnný zákon, platí pouze v jisté oblasti a za určitých podmínek, zatímco realita je daleko složitější. Dnešní věda zná své hranice a nechává prostor víře a osobnímu rozhodnutí.

Také víra se naučila vědu respektovat. Nebojí se nových poznatků. Je přesvědčena, že pravdivé poznání skutečnosti nemůže být s vírou v rozporu, ale ukazuje stejným směrem jako biblické svědectví. Věda však nedává odpověď na všechny otázky. I vědec se musí rozhodovat na základě vlastního svědomí a víry. Víra znamená volbu, při níž se člověk nevyhne osobní odpovědnosti. Věda shromažďuje fakta a hledá obecné zákonitosti, ale nezná jejich celkový smysl a cíl. Víra je věcí srdce. Nesmí však být v rozporu s tím, co říká rozum.Víra a věda si proto stále mají co říci.

Další sférou, kde se víra a svět úzce dotýkají, je oblast politiky. I zde v minulosti došlo k řadě výkyvů a turbulencí. Nejprve neměli křesťané žádné politické ambice a k šíření evangelia vděčně využívali římského míru a klidu zbraní. Později byli římským státem pronásledováni, ale roku 313 byla církev uznána a křesťanství se stalo oficiálním náboženstvím římského impéria. Mnozí to oslavovali jako veliké vítězství. Církev získala možnost vytvořit svět, v kterém by se každý musel řídit podle jejich zásad. Z pronásledovaných se tak v krátké době stali pronásledovatelé. Pohanských kulty a tradice byly vymýceny. Církev se zapojila do velmocenské politiky a ovlivňovala dějiny nejen zvěstováním Božího slova, ale i silou zbraní, zákonů a obratné diplomacie. Aby mohla být na státu nezávislá, shromáždila značný majetek. To vše ji v očích mnohých lidí postupně zdiskreditovalo a vedlo mimo jiné k reformaci, která církev majetku částečně zbavila. Ještě dlouho však církev bránila svobodě svědomí a chtěla mít pod kontrolou všechno, co si lidé myslí a dělají. Dnešní odpor a nezájem o církev souvisí do značné míry s tím, jak se církev chovala a jednala v minulostí.

Dnes je podíl církve na veřejném dění daleko skromnější. O tom, jak by církev měla ovlivňovat svět, se vede mezi křesťany nikdy nekončící diskuse. Na jedné straně není možné aby se církev uzavřela do sebe a nezajímala se o to, v jakých podmínkách lidé žijí. Evangelium člověka přímo nutí, aby se zajímal o věci veřejné a nebyl politicky lhostejný. V dobách nesvobody je úkolem církve vstoupit do politického zápasu na straně pronásledovaných.

Na druhé straně nemůže církev své představy vnucovat lidem násilím ani mocenskými prostředky. V některých zemích jsou křesťané sdruženi v politické straně, která se pokouší vnášet do politiky křesťanské zásady (např. křesťansko demokratické strany, strana lidová atd.). Jiní dávají přednost tomu, když křesťané působí v politice pouze jako jednotlivci v různých stranách na základě důvěry, kterou dostanou od voličů.

Záleží také na tom, jak velkou část společnosti křesťané tvoří. Církev, ke které se hlásí třetina národa, se nevyhne tomu, aby svými postoji neovlivňovala život celé společnosti. Církev, kterou tvoří jedno či dvě procenta národa však může zaujmout pouze svými myšlenkami a trpělivou službou, při níž nedělá rozdílu mezi lidmi.

Důležitým úkolem církve vůči světu je misie. Nemělo by však při ní jít o pouhé získávání dalších členů či duší. Předávání a šíření víry by se mělo dít co nejpřirozenějším způsobem. Naši církvi není blízká organizovaná misie, která využívá ke svému působení psychologických znalostí. Dáváme přednost každodennímu svědectví, které jako křesťané vydáváme svým životem - v rodině, v zaměstnání i mezi přáteli.

RSS kanál

Syndikovat obsah