19. V čem můžeme být jiní?

Ke konci našeho přemýšlení si položme jednoduchou otázku. V čem se liší život lidí věřících a nevěřících, pokud nemyslíme na vyloženě náboženské projevy jako je modlitba a návštěva kostela? Jak vypadá každodenní život věřícího člověka? Už dříve jsme řekli, že křesťané nejsou o nic lepší a statečnější než ostatní lidé. Rozdíl je pouze v tom, že věřící lidé vědí, kde hledat sílu a pomoc, o kterou se mohou opřít. Čím je však každodenní křesťanský život odlišný?

V prvé řadě je třeba říci, že neexistuje jednotný vzor ani návod, kterým by se věřící lidé museli řídit. Na křesťanské víře je krásné, jak bohaté a různorodé jsou možnosti jejího praktického naplňování. Můžeme se tu pokusit pouze o velmi zjednodušený příklad, jak může život z víry vypadat a co bývá jeho cílem.

Především je to život, který vychází z vděčnosti. Všechno, co máme a čeho se dotýkáme, všechno z čeho máme radost a co nám přináší uspokojení, považujeme za nezasloužený dar a milost. Takový přístup pomáhá proti rozmrzelosti, zklamání a únavě, když se nám nedaří nebo něco ztrácíme. I když je člověku sebe hůř, vždycky má být zač vděčný. Proto děkujeme za každý nový den, za pokrm, za zdraví, za přátele. Když nám něco chybí, učíme objevovat, co dobrého nám zbývá. Když na nás dolehne něco zlého, hledáme možnost, jak s Boží pomocí obrátit zlé věci k dobrému a vytěžit z nich příležitost k něčemu, co má smysl a cenu.

Křesťanská víra znamená aktivní přistup k životu. Boží vůle není nic hotového ani osudového. Je to výzva, kterou je možné naplnit a uskutečnit. Křesťané se přitom snaží řídit Božím slovem. To však neznamená plnit pouze hotové úkoly a mít život dopředu naplánovaný. Víra nám dává svobodu vybrat si z mnoha rovnocenných možností. V každé situaci, do které se dostaneme, máme příležitost jednat tak, aby se to Bohu líbilo. Křesťan není závislý na tom, zda ho lidé chválí a zda si jeho úsilí všimnou. Svůj život žijeme pro toho, kdo nám život svěřil a komu budeme skládat účty. Každou práci, ať je to zeď domu, který někomu stavíme za peníze, nebo jídlo, které připravujeme pro své nejbližší, smíme dělat s vědomím, že to odevzdáváme Bohu.

Víra v Boha osvobozuje od mnoha zbytečných starostí, které si děláme. Snad každý člověk chce něco dokázat. Nežít zbytečně. Dosažení tohoto cíle odčerpává většinu našich sil a myšlenek a přesto většina lidí bývá ke konci svého života zklamaná, protože neví, zda dosáhli toho, čeho dosáhnout mohli. Víra v Ježíše Krista nás této nejistoty zbavuje. Bůh vzal náš život a jeho budoucnost do vlastních rukou. Oč jsme marně usilovali sami, on nám dává darem. Naše budoucnost je v Kristu zajištěna. To neznamená, že nám může být všechno jedno. Právě naopak. Jsme-li sami zachráněni, tím větší máme starost o druhé a snažíme se jim pomoci. Kdo nemusí myslet sám na sebe, je mnohem svobodnější a dokáže díky tomu pro druhé udělat víc, než ten, kdo jim slouží pouze proto, aby si tím sám něco zasloužil. Víra nás tedy osvobozuje od starostí o sebe sama a učí nás myslet víc na druhé.

Víra v Ježíše Krista je současně zdrojem radost a životního optimismu. Radost ze života mohou mít samozřejmě i lidé nevěřící. Bývá to však radost závislá na jejich subjektivní situaci a pocitech. Je to radost, která je nejistá a proměnlivá. Křesťan má pochopitelně radost z toho, když se mu něco podaří a mrzí ho, když se něco pokazí. Ale dovede se radovat i z jiných, hlubších důvodů. Má radost z toho, co pro nás Bůh učinil. Tato radost je trvalá a nezávislá na tom, co se s námi a kolem nás děje.

Víra nás dále učí pokoře a tichosti. Nejsou to vlastnosti, které má křesťan v sobě automaticky. Musí se jim celý život učit. Jsou to daleko spíš jednotlivé činy než trvalá schopnost. Pokorou dnes člověk v lidských očích mnoho nezíská. A přece právě tichost přináší do světa mnoho dobrého. Většina lidí se přirozeně dere dopředu a snaží se druhé lidi čestnými i nečestnými způsoby předběhnout. Tak si děláme nepřátele a působíme zklamání sobě i druhým. Křesťan se však může spolehnout na to, že život není boj ani závod. Bůh o každém z nás ví. I kdybychom všechno prohráli a všichni ostatní nás předběhli, nic zlého se neděje. Bůh si nevšímá tak jako lidé pouze úspěšných a prvních, ale stejně vzácní jsou pro něho ti, kdo dovedou ustoupit a s druhými se rozdělit. Kdo tomu věří, nemusí žít ve stresu z toho, co nedokázal.

Víra nám pomáhá držet životní směr. Sebelepší pravidla nemohou popsat a vyřešit všechny případy. Víra se však neřídí jen podle pravidel, ale snaží se dát životu trvalý směr. A tím je láska a ohleduplnost k druhým lidem. K tomuto cíli mají směřovat všechna naše rozhodnutí a činy. Proto se nedají dopředu stanovit pevné hranice správního chování. Láska je všechny překračuje. Každá situace je jiná a v něčem odlišná. Křesťan bere vážně literu zákona. Ale když vidí, že by přinesla víc zlého než dobrého, má svobodu a povinnost jednat v Kristově duchu.

Křesťanská víra je také spojena s ochotou snášet utrpení. Kristův kříž je nám znamením, že i v neúspěchu a nesnázích můžeme jít po správné cestě a Bůh nás neopouští. Boží přítomnost a láska neznamená automaticky úspěch a štěstí. I v kříži, ano někdy právě a teprve v kříži je nám Bůh často blíž než ve chvílích, kdy nám všechno vychází a daří.

RSS kanál

Syndikovat obsah