Vy jste sůl země!

„Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“
Mt ,13

Milí bratři a milé sestry!

Když slyšíme, že bychom měli být solí země, v první chvíli ho napadne: „Ó, je! Zase nějaký úkol a nová povinnost. Copak jich nemáme dost? Už takhle to nemohu všechno zvládnout a teď ještě abych byl sůl! Co to, prosím vás, všechno obnáší?“

Ale nebojte se. Pán Ježíš si pro nás nevymyslel nový úkol. On nás chce těmi slovy naopak potěšit a povzbudit. On přece neříká: „Musíte být, nebo snažte se být“. On říká: „Vy jste sůl země.“ Není to tedy nová povinnost ani nové přikázání. Je to obrazné vyjádření důležitosti a nenahraditelnosti našeho života. Být solí země je dar, kterého se dostalo každému, kdo se vydal na cestu za Ježíšem. Je to požehnání a zaslíbení. Ale smíme si ho tak snadno přivlastnit? Jsme těch slov vůbec hodni?

Solí země nazval Pán Ježíš své učedníky. A ti určitě nebyli bez chyb a bez hříchu. Byli to obyčejní lidé jako my. Ani příliš vzdělaní, ani příliš zbožní a upřímně řečeno, to, že chodili s Ježíšem, je příliš nezměnilo. Z jejich Mistra a Pána vyzařovalo milosrdenství a láska, ale z jejich slov a činů stále prosakuje jejich sobectví, pýcha a malověrnost. Jinými slovy: jsou nám skoro ve všem podobní. A přece právě v nich vidí Ježíš naději pro tento svět. Nazývá je solí - tedy něčím důležitým, nenahraditelným a potřebným. Jak se z nich ale ta sůl stala? Proč právě oni by měli být tak důležití?

Jejich zvláštnost je v jedné jediné věci - v tom, že se vydali za Ježíšem. To znamená, že něco očekávají a po něčem touží. Jejich cesta za Ježíšem prozrazuje, že se nesmířili s tím, jak žijí oni sami a lidé kolem nich. Cena a nenahraditelnost Ježíšových učedníků je v tom, že vidí své chyby a je jim z toho do pláče. Nesmířili se s nespravedlností tohoto světa a hladoví po něčem lepším. Po čistších a upřímnějších vztazích mezi lidmi i vůči Pánu Bohu. Někdo možná řekne: „A co je na tom zvláštního? Každý člověk přece chce být lepší.“ Ale tito lidé už vědí, že ta změna nevyjde z nich samotných. Oni věří, že se mohou změnit díky Ježíši Kristu. A v tom je jejich cena. Takoví lidé jsou - tak jako sůl - nad zlato vzácnější!

Právě takové lidi totiž Pán Bůh hledá a potřebuje. Právě o takové se opírá. O lidi hříšné, ale přitom otevřené. O lidi chybující, ale toužící po změně. O lidi, kteří nemají žádný vliv a moc, ale přitom nepřestali snít o lepším a spravedlivějším světě. Lidi všelijak klopýtající a pochybující, kteří když se setkají s Ježíšem, jako by chytli druhý dech. Znovu se vzchopí a uvěří, že to ještě má cenu.

Ježíš dobře ví, že takových lidí je kolem něho spousta, ale že si většinou připadají zbyteční a nedůležití. Svému životu a své víře nepřikládají žádnou váhu a roli. Vždyť co takoví obyčejní lidé zmůžou? Copak v tomto světě nevládne síla, peníze a ostré lokty?

Ale když se Ježíš podíval na své posluchače, když se pohlédl do očí všem těm zklamným a unaveným lidičkám, kteří v něm zahlédli poslední naději svého života, řekl jim: Přátelé, už dost fňukání a naříkání. Jestli máte v srdci kus naděje, jestli věříte, že vám Bůh chce pomoci, jestli toužíte, aby se svět změnil - pak jste ti nejdůležitější lidé na světě. Na vás, ano právě na vás to všechno závisí. Vy jste sůl země. Právě vás Bůh hledal a našel.

Trochu nás to zaskočilo, viďte. Neboť jestliže to Ježíš takhle řekl, pak jsme tou solí země i my. Proč bychom dnes jinak přišli do kostela. Něco tu čekáme. V našich srdcích je touha po změně. Víme o svých chybách a přitom víme, že se jich sami nikdy nezbavíme. Nebýváme moc upřímní, a přitom toužíme, aby vztahy mezi námi byly čisté a pravdivé.

Vždycky nám připadalo být hrozně málo. Pořád jsme si představovali, že Bůh potřebuje jiné lidi: pevné, silné, odhodlané, obrácené. Ale on řekl: Blahoslavení chudí duchem - blahoslavení, kteří vědí, že na to sami nestačí. Blahoslavení plačící - blahoslavení, kteří se sami za sebe stydí a nehledají naději sami v sobě. Blahoslavení - kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, blahoslavení, kteří se nesmířili s falešností a zradou a chtějí být jiní. Blahoslavení čistého srdce - blahoslavení, kteří poznali jak dovede být jejich vlastní srdce sobecké a vypočítavé a netváří se proto jako svatí. Blahoslavení milosrdní - blahoslavení, kteří pomoct nechtějí, ale pomohou když si v té těžké situaci představí sami sebe. Takoví obyčejní a nenápadní lidé jsou největší nadějí tohoto světa. Jestliže se setkají s Ježíšem, jsou jako těsto, do kterého dali kvas. Právě skrze takové nuly a outsidery činí Bůh ty největší změny a zázraky. To znamená i skrze nás a s námi. Až se nám z toho hlava točí.

A to ještě není všechno. Sůl je důležitá, protože dává pokrmům chuť. Už Job si stěžoval: „Copak se dá jíst bez soli to, co je mdlé? Má snad vaječný bílek nějakou chuť?“ (Jb 6,6). Lidský život většinou také potřebuje ochutit. Copak by někoho z nás bavilo, kdyby byl život jen to věčné ranní vstávání, pracovní shon, starost o děti a o kuchyň, věčné spory v zaměstnání a v rodině, všechna ta drobná i velká trápení, která musíme den co den snášet? Ale stačí, aby někdo vedle nás udělal jen o kousek víc než musí, stačí aby se druhý člověk třeba jen usmál nebo nám podržel dveře, stačí pár upřímných slov a sebe těžší a sebe nudnější život se rázem stane něčím krásným, povznášejícím a jedinečným. Náš život bývá velice často fádní, ubíjející a bezbarvý jako vaječný bílek. Ale stačí špetka lásky, špetka úcty a věrnosti, chvilka sebezapření a život nám začne zase chutnat. Zase začne mít smysl o něco usilovat a nevzdávat se. Tou špetkou soli, tím kořením radosti a naděje, na které svět čeká a které potřebuje, je víra, kterou v nás vzbudil Ježíš. Ta ochutí a změní i ten nejfádnější život k nepoznání.

Té soli přitom nemusí být mnoho. Většinou stačí jedna lžička do velkého hrnce a špagety chutnají celé rodině. Ježíšových učedníků také nemusí být mnoho. Stačí dokonce jednotlivci a má to dalekosáhlý vliv na jejich široké okolí. Pán Ježíš chce svým slovem o soli povzbudit všechny osamělé učedníky, kteří si připadají ztracení v moři světa a pochybují, že by jejich úsilí mohlo mít nějaký smysl. Často se dnes stává, že věřící lidé jsou osamocení nejen ve svém zaměstnání či ve třídě, ale i ve svých rodinách. A přece to není marné. Všude, kde je v domě či v kanceláři alespoň jeden věřící člověk, je v tom domě a kanceláři přítomen Bůh.

Dlouho to vypadá, že o takového člověka nikdo nestojí. Leckdy bývá dokonce k smíchu. Ale pak přijdu chvíle, kdy všichni čekají pouze na to, co řekne a udělá právě tento tichý a nenápadný člověk.. Právě za ním přijdou, aby si před ním vylili svůj smutek a stesk, své otázky a pochybnosti a našli pomoc. Dokud o nic nejde, připadáme si se svou vírou často zbyteční. Soli si lidé také neváží. Ale jsou rádi, když nechybí.

Když se žena vrací z kostela domů silnější a statečnější, mnozí muži si toho ani nevšimnou a přitom se jich dotklo Boží požehnání. Jak smutný by byl tento svět, kdyby v něm nebylo alespoň pár lidí, kteří jsou ochotni ustoupit a nepočítat ztráty. Jak by to dopadlo s naším národem, kdyby mezi námi nežilo alespoň pár bezejmenných lidí, kteří dovedou odpustit a nechtějí se mstít.. Proto nám Ježíš říká: Vy svou vírou držíte svět na ramenou, i když o tom většinou nevíte.

Ale, co když sůl pozbude chuti? Může sůl nesolit? Je to vůbec možné? V Palestině se používala sůl, která se odpařila z Mrtvého moře. Ve skutečnosti to však byla směs soli, sádry a vápence. Když přišla do vlhka, vyplavila se z ní sůl jako první. Zůstal jen bílý prášek ale bez chuti a bez užitku. Ani na pole se nehodil, leda snad na zpevnění cesty. O to větší však muselo být zklamání. Člověk si chtěl osolit jídlo a místo toho si na talíř nasypal jen bílý prášek, který mu leda zaskřípal mezi zuby.

Stejné zklamání - ba ještě větší - však působí ti, kteří se tváří být křesťané, ale když od nich čekáš pomoc, porozumění, pravdu a slitování - se zlou se potážeš. Je smutné, když člověk, který svými slovy vzbuzuje naději, ve skutečnosti způsobí bolest a zklamání. Jak může být solí země ten, který něco slibuje a své slovo nedodrží. Kdo mluví o pomoci a nepomůže. Kdo se krásně modlí, ale neodpustí. Kdo volá, chyťte zloděje a sám krade.

Bratři a sestry, lidé nám to sice většinou do očí neřeknou, ale ve skutečnosti od nás mnoho očekávají. O to větší bývá jejich zklamání, když narazí na naši povrchnost a lhostejnost. O to větší pak zaujetí proti církvi a proti Bohu. Naše setkání s Ježíšem nás zavazuje. Když víme, že jsme sůl země, máme jen dvě možnosti. Buď lidi nadchneme nebo naštveme. Buď je podržíme nebo podrazíme. Buď jim život ochutíme nebo znechutíme. Amen.

Pane Ježíši Kriste! Děkujeme Ti, že jsi nám připomenul, v čem jsme důležití. Co všechno můžeme zachránit a co všechno můžeme zmařit. Dej nám sílu, abychom své jedinečné poslání a úkol dovedli naplnit a dovedli se z něho také upřímně radovat. Amen.

JG, Brno, 19.9.1999

RSS kanál

Syndikovat obsah