Nesuďte

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: "Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka" a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Mt 7,1-5

Milí bratři a milé sestry!
Všichni bychom si přáli, aby naše soudy soudily rychleji a spravedlivěji. Je-li na tom dnes lépe dlužník než věřitel, je něco v nepořádku. Nejsou-li zločiny komunismu alespoň pojmenovány, když ne odsouzeny, je to ostudné. Jestliže se obyčejný člověk tak těžko domáhá spravedlnosti, ptáme se, kdo na tom má zájem a komu tento stav slouží. Každý kdo poctivě vyplňuje daňové přiznání, se právem ptá, jak je možné, že jiní beztrestně rozkrádají miliardy?
Křesťan má však ještě jeden problém navíc. Komu máme odpouštět a koho je třeba potrestat? Kde je hranice mezi milosrdenstvím a spravedlností? Americký kandidát na presidenta nedávno podepsal rozsudek smrti pro člověka, pro kterého papež žádal milost. Přitom se oba Busch i Wojtyla hlásí k Ježíši Kristu. Nebo jiná otázka, která nám může být bližší. Měla by být v církvi větší kázeň a přísnost než ve světě nebo máme nad lidskou nespolehlivostí v církvi mávnout rukou a hlavně se mít rádi?
Nejsou to snadná rozhodnutí. Může nám tu však pomoci na první poslech tak těžko splnitelná Ježíšova výzva: „Nesuďte.“ Vždyť to bychom se už vůbec nehnuli z místa. Ale zkusme ji vzít vážně a zamyslet se nad ní.
Byla vyslovena v druhé části kázání na hoře. V první jde o nový vztah k Bohu, v druhé o nový vztah k bližnímu. Ježíš tu ale nemá na mysli soudce z povolání ale každého z nás. Slovo soudit, kterého tu užívá, znamená v řečtině něco hodnotit, třídit nebo vybírat. O něčem nebo o někom rozhodnout. Na něco nebo na někoho si udělat úsudek. Někoho se zříci nebo zbavit. Toho se však dopouštíme mnohokrát za den. Vždycky, když o někom mluvíme, někoho hodnotíme, někam si ho zařazujeme nebo ho s někým srovnáváme. Evangelista Lukáš přidává pro lepší pochopení ještě jedno sloveso: „Nezvrhujte, abyste nebyli zavrženi.“ (L 6,37) To znamená: nikdy nevynášejte o druhém člověku definitivní soud. Nenasazujte mu psí hlavu. Neposílejte ho do pekla dřív, než se tam dostane sám.
Ale to my přece neděláme. Žádný definitivní soud nad nikým nevynášíme. Ten patří samozřejmě Bohu. My jen občas řekneme, co si o druhém myslíme, jak se nám jeví, co podle nás provedl a co jsme o něm slyšeli. My přece nikoho nezavrhujeme.
Ale co když mají naše slova větší váhu než si myslíme?! Když o nás druzí lidé něco nepěkného řeknou, bereme to také tak na lehkou váhu, jako když o nich sami mluvíme? Opravdu si z toho nic neděláme, když se dozvíme, že o nás někdo řekl: „To je zlý člověk. Je pyšný. Lže a na lidech mu nezáleží. Je to sobec. Myslí jen na peníze a šikovně se přetvařuje. Ten už lepší nebude. S tím už nechci nic mít. Mně může být ukradený. U mě prohrál.“
Představte si, že to o vás někdo řekne a vy v skrytu srdce víte, že je na tom možná kus pravdy. Ale kdybyste si to přiznali a dali těm řečem za pravdu, přestali byste si sami sebe vážit. A tak se tomu zuby nehty bráníte, protože se cítíte ohroženi. V skrytu duše nás děsí, že jsme možná opravdu zlí, sobečtí, závistiví a urážliví. Ale i kdybychom si to nakrásně přiznali a chtěli se změnit, už nám to ti druzí ani nedovolí. Už máme nálepku. Už jsme ve škatulce. Už nás mají přečtené a zařazené. Kdo má na vysvědčení čtyřky, tomu už nikdy nedají jedničku, i kdyby uměl, jako když bičem mrská.
Co myslíte? Byl by Zacheus takový vydřiduch, kdyby ho celé Jericho nenávidělo a nepomlouvalo? Nemohlo být v Izraeli uzdraveno více malomocných, kdyby se jich každý předem neštítil. Byla by prodejná žena smířena se svým osudem, kdyby se jí za bílého dne každý nevyhýbal. Nebyl to právě Ježíš, kdo v těchto všemi odsuzovaných a zavrhovaných lidech objevil sílu ke změně a nápravě? Podařilo se mu to právě tím, že jimi nepohrdal a nesoudil je. Otevřel jim dveře, které jim ostatní přibouchli. Svým přístupem k hříšníkům nám Ježíš ukazuje, že jsme své bližní často nevědomky uvěznili v jejich vlastních trápeních a necháváme je žít bez naděje na pomoc a změnu.
Většina z nás si myslí, že nikoho nesoudí a přitom nám ten soud kouká z očí jako sedlákovi sláma z kalhot. Jenže co s tím? Jak se toho zbavit, když nám to dělá tak dobře? Někoho si zařadit, pojmenovat a víc už o něm nepřemýšlet. Vždyť to tak náramně pomáhá růstu našeho sebevědomí. Jakmile se nám podaří odhalit na druhém něco zlého a nepěkného, jako bychom sami povyrostli. Vždyť čím jsou oni horší, tím jsem já sám lepší. Ale takhle se člověk přece neospravedlní! Takto se jen dál a dál propadáme do vlastního sebeklamu a začarovaný kruh naší slepoty a pýchy se uzavírá. Když Ježíš říká: „Nesuďte!“, myslí tím také na naše dobro a naši spásu. Vždyť ten, kdo soudí a odsuzuje, nevidí své vlastní chyby a zdá se mu, že on sám Boží milost a odpuštění nepotřebuje. A to je to nejhorší, co by se nám mohlo stát.
Ale proč nám to Ježíš říká tak tvrdě a nesmlouvavě? „Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Jakým soudem soudíte, takovým budete sami odsouzeni! Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám!“ Proč nám Bůh vyhrožuje? To máme věřit a odpouštět ze strachu? To má být evangelium? Copak nám Bůh odplácí? Copak se nám mstí za to, jak se chováme ke svým bližním?
Ne, Bůh nám odpouští! Jenže my na to stále znovu zapomínáme. Kázání na hoře je adresováno učedníkům. Těm, kteří již poznali Ježíšovo slitování a lásku. Obrací se na ty, kteří se již setkali s Ježíšem, poznali jeho milost, přiznali si svůj hřích a nedělají si o sobě iluze. Je to slovo pro ty, kteří litují svých vlastních selhání a pýchy a objevili nádheru Božího slitování. Je to slovo pro nás.Jenže právě nám se tak často stává, že sami pro sebe s odpuštěním počítáme, zatímco pro druhé je nemáme. Sami se radujeme z Boží milosti, ale druhým ji nepřejeme. Právě tohle měl Ježíš na mysli, když řekl: „Nesuďte, abyste nakonec nebyli odsouzeni a o Boží milost nepřišli.“
Na tom, jak se chováme ke svým bližním, je jako v zrcadle poznat, jak vážně a opravdově jsme přijali Boží odpuštění. Když nám Bůh odpouští, není to pro naše krásné oči. Není to Boží slabost ani bezradnost, ale záměrná Boží investice. Je to ten příslovečný kámen, který má strhnout lavinu, ale ne lavinu zkázy nýbrž lavinu odpuštění. Když nám Bůh odpouští není to jen mezi námi a Bohem. Je to věc veřejná. Týká se našich bližních i všeho stvoření kolem nás! Je to semínko, které bylo zaseto, aby mohlo růst a přineslo užitek - některé třicetinásobný, jiné šedesáti násobný a jiné stonásobný.
Když ten, kdo uvěřil, že mu Bůh odpustil, sám neodpouští, ale druhé lidi odsuzuje, pak se v jeho srdci něco porouchalo a je třeba dát to rychle do pořádku. Možná jsme Ježíše ani po létech ještě nepochopili. Možná jsme si své vlastní hříchy ještě doopravdy nepřiznali. Možná jsme jeho milost jen šikovně obešli a dál žijeme jen z vlastní spravedlnosti a zbožnosti. Proto ta hrozba a varování.
Ježíš říká: „Když soudíte druhé, soudíte ve skutečnosti sami sebe.“ Ještě je čas to změnit. Ještě máme příležitost dát se smířit s Bohem. Jestli jsme Boží odpuštění skutečně přijali, poznáme velmi snadno podle toho, zda to změní náš pohled a hodnocení lidí kolem nás. Pokud na ně stále ještě hledíme svrchu, pak jsme Boží milost ještě nepřijali a je třeba se o to stále znovu pokoušet. Tak dlouho až v lidech kolem sebe objevíme své bratry a sestry, kteří mají stejnou naději a právo na Boží pomoc jako my.
S typicky orientální nadsázkou pak Ježíš říká: „Nejdřív vyjmi trám ze svého oka a až to uděláš, dokážeš vyjmout i třísku z očí svého bratra.“ Neříká, abychom mlčky tolerovali chyby druhých. Naopak. Máme za úkol je na jejich chyby upozornit. Ale nejdřív si musíme uvědomit své vlastní. Nejprve si musíme nechat sami odpustit a teprve pak budeme schopni pomoci druhým.
A abychom to zase nepopletli, radí nám Ježíš: „Nejdřív jim to řekneš mezi čtyřma očima. Podobně jako když k tobě Bůh tiše promlouvá ve tvém srdci. Nejdřív jim povíš o svých vlastních chybách a nebudeš je ničím omlouvat. Pak jim povíš, jak ti Pán Bůh pro Ježíše Krista odpustil. A teprve pak se smíš nabídnout, že bys podobným způsobem rád pomohl nalézt cestu ke svobodě a radosti i jim.A tak to uděláš ne jednou ani sedmkrát ale sedmdesátkrát sedmkrát. A teprve až to přestaneš počítat, budeš se moci s čistým svědomím večer pomodlit: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům. Amen.

Pane Ježíši Kriste! Děkujeme ti, že nám otevíráš oči a nenecháváš náš v našem sebeklamu. Prosíme dej nám poznat hrůzu našeho vlastního hříchu a velikost své lásky, abychom tím víc toužili přinést tuto pomoc těm, s kterými nám došla trpělivost. Amen.

Jiří Gruber, Brno 5.3.2000

RSS kanál

Syndikovat obsah