Knihy královské

Na rozdíl od knih Samuelových je zde málo větších celků a vyprávění. Jejich členění není na první pohled zřetelné. Rozdělení na dvě knihy až od 15. století, za předěl byla zvolena smrt krále Achaba. 2Kr 1,1 „po smrti Achabově“ je totiž obdobou k 2S 1,1: „po smrti Saulově“ i k Joz 1,1 „po smrti Mojžíšově“.


1-11 Šalomounův příběh,

závěr příběhu o nástupnictví, dosazení Šalomouna na trůn a odstranění jeho žijících rivalů
2,10-12 formule o konci vlády Davidovy a přechod k Šalomounovi
I ulehl David ke svým otcům a byl pohřben v Městě Davidově. David kraloval nad Izraelem po dobu čtyřiceti let. V Chebrónu. David kraloval sedm let, v Jeruzalémě třiatřicet let. Šalomoun dosedl na trůn svého otce Davida a jeho království se velmi upevnilo.

To znamená: popravil bratra Adonijáše, který si chtěl vzít vdovu po Davidovi, vyhnal jeho kněze Ebjátara
popravil Jóaba u oltáře a Šimeího stoupence Saulova - 2,46 - A království se v ruce Šalomounově upevnilo.
dvě Hospodinova zjevení:

3,4-15 první zjevení , příklad zbožného krále, který si vyprošuje „slyšící, vnímavé srdce“
9,1-9 druhé zjevení po posvěcení chrámu, poprvé i možnost odpadnutí králů od Hospodina
11 odpadnutí Šalomouna a tím je ohlášen i konec Davidovy říše
uvnitř je rozmanitý materiál: úřední dokumenty (seznamy), historické poznámky, vyprávění
tři hlavní témata:

I. Šalomounova moudrost: soud (5,9-14), návštěva královny ze Sáby (10,1-13)
tři oblasti: příroda, zajišťování práva, zbožnost (modlitba při posvěcení chrámu)
II. Šalomounova královská moc a přepych
III. Šalomounova stavební činnost, zakladatel a patron chrámového kultu
ale: také uctívání cizích bohů a zavádění jejich kultů v Jeruzalémě

V té době vstoupil malý národ někdejších kočovníků do hlavního proudu starověkého kulturního proudu. Protože se nemohl projevit formou výtvarnou, projevil se ve formě literární. Začíná se psát příběh dějin strukturovaný tak, aby dějiny dávaly smysl a byl vidět nepřetržitý vztah mezi Hospodinem a jeho vyvoleným lidem. Zde je počátek základu toho, co začíná knihou Genesis a končí v knihách královských - pramen nazývaný Jahvista - na rozdíl od jiných pramenů užívá pro Boha důsledně jméno JHVH.
Odkaz na Knihu příběhů Šalomounových (11,41) znamená, že autor nepoužil vše. Šalomounův příběh má v konečné podobě deuteronomistické rysy- zvláště jeho modlitba při posvěcení chrámu. Jde o zpětný pohled z většího odstupu, který chce vytvořit obraz moudrého, spravedlivého a zbožného krále. Je však zakalen krutým odstraňováním soků a protivníků - viz bratr Adonijáš (13-25), což není zamlčeno.
Styl podání je překvapivě strnulý, obřadný, neosobní. Chybí tu pohnutí nad lidským příběhem, jak ho známe z příběhů Saulových a Davidových. To zřejmě věrně zobrazuje Šalomounovu dobu. Š má jako první svůj královský dvůr. Podobá se orientálním vladařům, má velký harém, mnoho služebníků a velké náklady. Došlo tak k odcizení krále a lidu. Král byl daleko od prostého judského rolníka a pastevce, obklopen pouze ceremoniálem. Stává se „veličenstvem“, který se sice stýká s okolními králi, ale ne se svým lidem. Prohlubují se také sociální rozdíly. Své královské kompetence překročí, když zavede povinnou robotu.

Závěr: úpadek Šalomounovy vlády

zahraniční odpůrci ( satanové), na severu Damašek získá opět samostatnost
na jihu edómský princ, - Šalomoun nedokáže udržet území svého otce Davida
Králi došly peníze, neměl čím platit Chíramovi - ustoupil mu část území při moři - 20 galilejských měst.
Zavládl také hluboký domácí odpor k jeho nuceným pracem, v nichž měl zřejmě Juda úlevu.

vnitřní odpůrce - Jarobeám - povstání úředníka, které souviselo s nucenými pracemi, našel exil v Egyptě
Právě Jarobeám se později stane králem severu.
Prorok ohlašuje odtržení království, ke kterému však dojde až po Šalomounově smrti,
rok Šalomounovy smrti lze zjistit přesně - 926 př. Kr - odtud se odvíjí další chorologie


Doba míru a stabilizace země

David mu zanechal silnou a sjednocenu říši a Šalomoun ji přivedl ke slávě, jaké už nikdy potom nedosáhla. 1Kr 5,1a 4-5 : Šalomoun vládl nad všemi královstvími od řeky Eufratu až k zemi pelištejské a až k hranicím Egypta; odtud přinášeli Šalomounovi dary a sloužili mu po všechny dny jeho života. Panoval nad celým územím na západ od Řeky od Tifsachu až ke Gáze, nad všemi králi za Řekou, a měl pokoj ode všech sousedů. A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalomounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, od Danu až po Beer-šebu.
Nikdy nemusel vést žádnou válku. Vládl v letech 961 -931 tedy 30 let. Soustředil se na vnitřní výstavbu Izraele. Zrušil poslední enklávy Kenaanců a začlenil je od izraelského území.
Každý kraj měl svého správce a jeden měsíc pečoval o královský dvůr. Zavedl skupinu nejvyšších státních úředníků. Tak povstala nová majetkově nadřazená skupina lidí.
1Kr 9,23: Správců představených nad pracemi pro Šalomouna bylo pět set padesát: ti panovali nad lidem konajícím tu práci.

Co takový královský dvůr spotřeboval, bylo dokonce přesně vypočítáno. Pro každou oblast to muselo být velké břemeno.
1Kr 5,2-7: Na jeden den se u Šalomounova dvora spotřebovalo třicet kórů (360 l tj cca 10 tun) bílé mouky a šedesát kórů mouky ječné, deset kusů krmného hovězího dobytka a dvacet kusů dobytka z pastvy, sto kusů ovcí a koz, kromě jelenů, gazel, antilop a vykrmené drůbeže. Šalomoun měl také ustájeno čtyřicet tisíc koní pro svou vozbu dvanáct tisíc koní jezdeckých. Jmenovaní správci opatřovali potravu pro krále Šalomouna a pro všechny, kteří měli přístup ke stolu krále Šalomouna, každý ve svém měsíci. Nedopouštěli, aby něco chybělo. Také ječmen a slámu pro koně a lehkonohé oře dodávali na místo, kde právě král byl, každý podle toho, jak mu bylo určeno.

Měl dobře vyzbrojenou profesionální armádu, zavedl poprvé železné vozy ( měl jich 1400) tažené lehkými koňmi a věnoval se jejich chovu. Do té doby byli v Izraeli používání spíš osli.


Zahraniční aktivity

Šalomounovy zahraniční aktivity se odehrávají v diplomacii (např. sňatek s faraónovou dcerou díky níž získal jako věno významné město Gezer, pobřeží - získat dceru faraóna se jiným králům nepodařilo).
Další aktivity jsou obchodně politické. Smlouva s Chíramem (5,15-23), králem Týru, který mu dodával dřevo z Libanonu a Šalomoun mu platil pšenicí a olivovým olejem. Lesy kácely čety 30 tisíc Izraelců:
1K 5,27-30: Král Šalomoun vybral z celého Izraele robotníky v počtu třiceti tisíc mužů. Z nich posílal na Libanón střídavě deset tisíc každý měsíc .Měsíc byli na Libanónu, dva měsíce doma. Nad robotníky byl
Adóníram. Šalomoun měl také sedmdesát tisíc nosičů břemen a osmdesát tisíc kameníků v horách,mimo představené Šalomounových správců, kteří byli nad pracemi v počtu tří tisíc tří set a panovali nad lidem konajícím tu práci.

Obchodní flotila v elamském zálivu. V zálivu Akaba dal vystavět přístav, kde byly loděnice pro obchodování s jihem. Vozily zlato z Ofíru v Arábii. Takový obchod vyžadoval velké náklady - investice, proto si ho mohl dovolit jen král. Plavby trvaly přes rok dosud měli na tento obchod monopol Midjánci.
Do Ofíru zřejmě vozil železo a měď. To nám vysvětluje, jak byl možný tak rychlý vzestup od dob Saulových. Původně zemědělská země se nyní stala důležitým obchodním a průmyslovým místem.
1Kr 10, 21-22: Všechny nádoby, ze kterých král Šalomoun pil, byly zlaté a všechny předměty domu Libanónského lesa byly potaženy lístkovým zlatem; nic nebylo ze stříbra, to v Šalomounově době nemělo
cenu. Král měl na moři zámořské loďstvo spolu s loděmi Chíramovými. Jednou za tři roky zámořské loďstvo přijíždělo a přiváželo zlato a stříbro, slonovinu, opice a pávy. (
zvěřinec patřil k běžným radovánkám na tehdejších královských dvorech).
Nákup koní a válečných vozů z Egypta, čilý obchod s králem chetejským a syrským. Na obchod s válečnými vozy a koňmi měl monopol, protože držel obchodní cesty - královská cesta po východním břehu Jordánu .
1 Kr 10, 27-29 :Král měl v Jeruzalémě stříbra jako kamení a cedrů jako planých fíků, jakých roste mnoho v Přímořské nížině. Koně, které měl Šalomoun, přicházeli z Egypta. Karavany králových překupníků kupovaly stáda koní za pevnou cenu. Vůz se vyvážel z Egypta za šest set šekelů stříbra a kůň za sto padesát. Jejich prostřednictvím se vyváželi všem králům chetejským a aramejským.

Začal dobývat měď - byly objeveny doly, které jsou ještě dnes využívány. Měl tolik zlata, že stříbro ztratilo cenu. Říkalo se mu měděný král.
Mezinárodní obchod přivedl zemi k blahobytu, což změnilo sociální strukturu obyvatel. Vznikly nové skupiny obyvatel: úředníci, obchodníci ( dosud obchodovali Kenaanci), námořníci, loďaři, horníci, kováři, zlatníci atd. Politickými sňatky ovšem přivedl do země orientální způsoby vládnutí a cizí náboženské zvyky.
Sem patří i návštěva královny ze Sáby: 1Kr 10 Arabská královna - přinesla bohatství a vzájemně se zkoušeli se hádankami - oblíbená společenská hra. Šlo ale především o navázání obchodních styků
Závěr:
1Kr 4,20: 20:Juda a Izrael byli tak početní jako písek u moře. Měli co jíst a pít a radovali se.

Jeho bohatství se stalo příslovečné:
Mt 6,29 28:A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich.!


Šalomoun stavitel

Rozšířil Jeruzalém a dostavěl hradby. Kromě chrámu dal opevnit další tzv. zásobovací města: Chasór, Megido, Gezer, Bét-chorón. Stavební činnost konali otroci - nejprve neizraelci, pak již i Izraelci (chrám a palác). V Megidu byly objeveny základy stájí pro koně a jejich žlaby.
1Kr 9,20-22:Všechen lid, který zbyl z Emorejců, Chetejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, kteří nebyli z Izraele, totiž jejich syny, kteří po nich v zemi zbyli, které Izraelci nedokázali vyhubit jako klaté, podrobil Šalomoun otrockým nuceným pracím, a tak je tomu až dodnes. Z Izraelců však Šalomoun neudělal otrokem nikoho; ti byli bojovníky, jeho služebníky, veliteli, tvořili osádku jeho válečných vozů a byli veliteli jeho vozby a jízdy.
Chrám a královský palác - ve vnitřním vybavení se uplatňuje kenaanský vzor. Šalomoun uskutečnil plán svého otce - vystavět chrám. Šlo však spíš o přestavbu jebúsejského chrámu: 2S 24,18 (humno Aravny jebúsejského). Už David nějaký „dům Hospodinův“ užíval (2S 12,20 - odchází sem po smrti svého syna). Davidův vztah ke chrámu podtrhuje i Ž 132. Biblické líčení má však zájem, aby se na jebúsejské kořeny zapomnělo, proto líčí stavbu chrámu jako novostavbu.
Bylo zvoleno jako vždy staré posvátné místo - vrcholek skály Mórija severně od Davidova města. Byl upraven na plošinu a rozšířen. Zde měl podle pozdější tradice přijmout Abraham požehnání od Melchisedecha (Malkísedek) a zde měl být obětován Izák - dodnes posvátné místo muslimů včetně vrcholku skály a jeskyně - sen Mohamedův.
Popis stavby 1 Kr 5. Šalomoun si vyžádal fénické řemeslníky a architekty. Cedry a cypřiše z Libanonu. Izraelci tu pracovali jako tesaři a kameníci. Kameny se však opracovávaly již v kamenolomu - bílý vápenec.
Chrám byl 30 m dlouhý, 10 m široký a 15 m vysoký. Měl dvě části: svatyni a velesvatyni. Dva volně stojící sloupy a dvě nádvoří: Pro lid a pro kněze. Tam stál oltář a nádrž na vodu „Bronzové moře“
Jižně na Sijónu od něj stál královský palác - mnohem prostornější než chrám - trůní sál 50 x 25 m, 45 cedrových sloupů. Chrám byl rozměry skromný, ale výzdoba byla drahocenná. Dřevořezby, zlaté obložení, schrána úmluvy a kamenné desky zákona. Architektura i ozdoby byly převzaty z kenaanského náboženství. Pohanské chrámy byly podobné - také předsálí a velesvatyně.
Zásadní odlišnost: nebyla tu žádná socha, ale temná nepřístupná místnost - neviditelný, nezobrazitelný Bůh
Volně stojící pilíře světa - zde nesou jména modliteb (1 Kr 7,21).
Železné moře - praoceán jako pramen života - zde nádoba k očišťování kněží - nikdo není bez hříchu.
Řezby ve tvaru ovoce, palmy, lile - symboly božích darů
Cherubové - asyrští duchové - zde slouží Hospodinu
Izrael užíval vnější formy, aniž by se tím přiklonil k obsahu pohanských náboženství.
Zřízením chrámu začalo nové období izraelských dějin. Ostatní kultovní místa postupně ztrácejí na významu. V chrámu lidé prožívají radost z Boží přítomnosti a odpuštění. Zde hledají Hospodinovu tvář.
Ź 48,2-3: Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha, na své svaté hoře. Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, sídlo velkého Krále.


Moudrost - „srdce vnímavé“

Moudrost znamená správné pořadí hodnot, rozlišování mezi dobrem a zlem, umění správně jednat. To se mělo projevit především ve vykonávání soudcovského úřadu - příklad soudu mezi dvěma matkami
1Kr 3 - tvrzení proti tvrzení. Tato scéna se později malovala na radnicích.
Sbírání přísloví
:
1Kr 5,12-14: Vyslovil tři tisíce přísloví a jeho písní bylo tisíc a pět. Dovedl také mluvit o stromech, od cedru, který je na Libanónu, až po yzop, který roste na zdi, a dovedl mluvit i o zvířatech, ptácích, plazech a rybách. Šalomounově moudrosti přicházeli naslouchat ze všech národů i ode všech králů země, kteří se o jeho moudrosti doslechli.

To přesně odpovídá formě před literární kultury - krátké malé celky: přísloví, hádanky, písně, pohádky, bajky atd. Tato krátká vyprávění, zkazky, měly místo v lidové kultuře a nyní se začaly záměrně pěstovat a zapisovat ve dvorských kruzích.
Zde má původ SZ tradice moudrosti. Moudrost byla pěstována podobně jako na jiných královských dvorech - především v Egyptě, který sloužil za vzor. Sbírala se a vymýšlela moudrá poučení, která vedou k úspěchu. Forma: Otec poučuje svého syna Př 1,8-9: Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj. Budou ti půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle.
Ve slovesném umění existovala čilá výměna. Moudrost platila za universální, lidé se rádi učili od druhých a biblická tradice moudrosti prozrazuje silné vlivy egyptské. Vyměňovalo se tedy nejen zboží, ale i myšlenky.
Sem patří i návštěva královny ze Sáby: 1Kr 10 - vzájemně se zkoušeli se hádankami - oblíbená společenská hra. Vymýšlení hádanek a jejich řešení lze považovat za počátky vědeckého zkoumání. Zatím je to ještě hra, duchovní soutěž, která zaujímala obdobné místo jako dnes čtení knih (obdoba detektivek).
Šlo ale především o navázání obchodních styků. Legenda mluví také o jejich synu.
1Kr 6 -9 :Řekla králi: "Co jsem slyšela ve své zemi o tvém podnikání i o tvé moudrosti, je pravda. Nevěřila jsem těm slovům, dokud jsem nepřišla a nespatřila to na vlastní oči. A to mi nebyla sdělena ani polovina. Překonal jsi moudrostí a blahobytem pověst, kterou jsem slyšela. Blaze tvým mužům, blaze těmto tvým služebníkům, kteří jsou ustavičně v tvých službách a naslouchají tvé moudrosti. Požehnán buď Hospodin, tvůj Bůh, který si tě oblíbil a dosadil tě na izraelský trůn. Protože si Hospodin zamiloval Izraele navěky, ustanovil tě králem, abys zjednával právo a spravedlnost."

Duchovně chápáno jako předvoj pohanského světa, který putuje do Jeruzaléma.
Ozvěna v Ž 72,10: Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové Šeby a Seby. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit.
NZ to připomíná slovy: hle, zde je víc než Šalomoun

Mt 12,42: Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu a hle, zde je více než Šalomoun.


Šalomounovy hříchy

zavedl kulty pohanských božstev pro své ženy

Jeho ženy chtěly uctívat svá božstva i v zaslíbení zemi a král tomu nebránil. Postavil jim svatyně v okolí Jeruzaléma a to muselo Judejce pohoršovat. Biblické hodnocení ( deuteronomistické) je jednoznačně negativní. Sám Šalomoun byl zasažen těmito kulty. Kromě toho přišlo do země mnoho cizích řemeslníků. Motivy výzdoby chrámu byly cizorodé. Pronikání cizorodých prvků do bohoslužby mohlo být mnohem větší, než se na první čtení zdá.
1Kr 11,1-10 Král Šalomoun si zamiloval mnoho žen cizinek, faraónovu dceru, Moábky, Amónky, Edómky, Sidóňanky a Chetejky, z těch pronárodů, o nichž Hospodin Izraelcům řekl: "Nebudete vcházet k nim a oni nebudou vcházet k vám. Jistě by naklonili vaše srdce ke svým bohům." Šalomoun k nim přilnul velkou láskou. Měl mnoho žen: sedm set kněžen a tři sta ženin. Jeho ženy odklonily jeho srdce. Když nadešel Šalomounovi čas stáří, jeho ženy odklonily jeho srdce k jiným bohům, takže jeho srdce nebylo cele při Hospodinu, jeho Bohu, jako bylo srdce jeho otce Davida. Šalomoun chodil za božstvem Sidóňanů Aštoretou a za ohyzdnou modlou Amónců Milkómem. Tak se Šalomoun dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, a neoddal se cele Hospodinu jako jeho otec David. Tehdy Šalomoun vystavěl posvátné návrší Kemóšovi, ohyzdné modle Moábců, na hoře, která je naproti Jeruzalému, a Molekovi, ohyzdné modle Amónovců. Totéž udělal pro všechny své ženy cizinky, které pálily kadidlo a obětovaly svým bohům. Hospodin se na Šalomouna rozhněval, že se srdcem odklonil od Hospodina, Boha Izraele, jenž se mu dvakrát ukázal a výslovně mu zakázal chodit za jinými bohy. Ale on nedbal na to, co Hospodin přikázal. Hospodin tedy řekl Šalomounovi: "Protože to s tebou dopadlo tak, že nedodržuješ mou smlouvu a má nařízení, která jsem ti přikázal, zcela jistě odtrhnu království od tebe a dám je tvému služebníku. Avšak za tvého života to neučiním kvůli tvému otci Davidovi. Odtrhnu je až z ruky tvého syna. Celé království však přece neodtrhnu, jeden kmen dám tvému synu kvůli svému služebníku Davidovi a kvůli Jeruzalému, který jsem vyvolil."

Porušení královského zákona:

Dt 17,16: Avšak ať nemá mnoho koní a ať neuvádí lid zpátky do Egypta, aby měl více koní. Hospodin vám přece řekl: "Nikdy se už touto cestou nevracejte." Také ať nemá mnoho žen, aby se jeho srdce neodvrátilo od Boha. Ani stříbra a zlata ať nemá příliš mnoho.

Je zvláštní, že k Šalomounovi nemluví žádný prorok. Všichni králové mají své proroky, kteří je provázejí a hlídají jejich kroky. Pouze na konci jeho vlády se objeví prorok Achijáš, který ohlásí rozdělení říše.
K Šalomounovi však mluví Hospodin přímo - tuto výsadu žádný král nemá. To možná naznačuje, že Šalomoun usiloval o vládu, která nepotřebuje hlas proroků, ale má přímé spojení s bohem. Král, jako Syn Boží ,by pak měl bližší spojení s bohem než ostatní lidé, nebyl by závislý na prorokovi. To, před čím kdysi varoval Samuel, orientální typ království, se nyní nebezpečně přiblížilo. Proto také hlas proroků, kteří podporují rozdělení a tak i oslabení země. Po Šalomounovi je již judský král mnohem slabší a méně slavný.

Rozdělené království (1Kr 12 - 2Kr 24)

Dějiny izraelských a judských králů
jsou popsány podle jednoho rámcového schématu, které je přerušeno jen když si to vynucuje podrobnější a samostatný příběh. Úvodní a závěrečné poznámky mohou být odděleny jen několika verši, jindy celými kapitolami, které se soustředí na vojenské a politické záležitosti a prorocké příběhy
Příklad: Jóšafat: 1Kr 22,41-52
Ve čtvrtém roce vlády izraelského krále Achaba se stal králem nad Judou Jóšafat, syn Ásův.
Jóšafatovi bylo třicet pět let, když začal kralovat, a kraloval v Jeruzalémě dvacet pět let. Jeho matka se jmenovala Azúba; byla to dcera Šilchího. Chodil po všech cestách svého otce Ásy. Neodchýlil se od nich, ale činil to, co je správné v Hospodinových očích. Jenom neodstranili posvátná návrší; lid na posvátných návrších ještě obětoval a pálil kadidlo. Jóšafat také žil v pokoji s králem izraelským. O ostatních příbězích Jóšafatových, o jeho bohatýrských činech, jež konal, a jak bojoval, se píše, jak známo, v Knize letopisů králů judských.
Zbytek těch, kdo provozovali modlářské smilstvo a zůstali ještě ve dnech jeho otce Ásy, vymýtil ze země.
V Edómu tenkrát neměli krále, byl tam královský správce. Jóšafat dal udělat zámořské lodě, aby pluly do Ofíru pro zlato, ale nevyplul; lodě ztroskotaly v Esjón-geberu. Achazjáš, syn Achabův, tehdy řekl Jóšafatovi: "Ať se plaví na lodích s tvými služebníky i moji služebníci!" Ale Jóšafat nesvolil. I ulehl Jóšafat ke svým otcům a byl pohřben vedle svých otců v městě svého otce Davida. Po něm se stal králem jeho syn Jóram.
V sedmnáctém roce vlády judského krále Jóšafata se stal králem nad Izraelem v Samaří Achazjáš, syn Achabův. Kraloval nad Izraelem dva roky.

podobně Amón: 2 Kr 21,19-26

Úvodní poznámka
: údaj o nástupu krále, u judských i jeho věku, délka panování včetně roků spoluvlády, u izraelských králů i sídlo panování, které se měnilo, u judských králů jméno matky, u izraelských jméno otce, teologicko morální hodnocení a po něm často příběh, který je potvrzuje.
Závěrečné poznámky
: citace použitých pramenů, krátké odkazy na jiné zajímavé události té doby, zmínka o smrti krále, u judských králů také místo pohřbu, poznámka o nástupci - syn u judských, uchvatitel u většiny izraelských.
Mezi tyto úvodní a závěrečné poznámky je vložena nejméně jedna důležitá událost nebo celé vyprávění.
1. chronologické údaje
- rok nástupu a trvání vlády, synchronní datování králů Judy a Izraele, odkazy na události jiných národů ( Egypt, Asýrie). Judští králové mají navíc stáří v době nástupu na trůn a jméno matky. Srovnáním se záznamy řeckého Ptolemaia (747 - 2.stol.př. Kr) a asyrskými záznamy (649 - 10. př. Kr.), lze určit některá data přesně. Některé součty roků vlády však nevychází. To může působit rozdílné posuzování prvního roku vlády - Egypťané počítali antedatování - první rok se počítal hned od nástupu (třeba jeden měsíc). V Mezopotámii naopak postdatování - až od nového roku! Izrael se zřejmě držel egyptského zvyku. Navíc není jasné, kdy byl v Izraeli Nový rok ( královský nový rok na jaře, a kalendářní na podzim).
Jasná data
: 853 - bitva u Karkaru, král Achab, 841 - Jehú skládá hold, 796 - Jóaš skládá hold, 722- pád Samaří, 609 - Jóšijáš umírá u Megida, 587/586 - pád Jeruzaléma
Cílem posloupnosti judských králů je dokázat ve starověku neobvyklou kontinuitu davidovské dynastie v Judsku - chápanou věrnost Božích zaslíbení( 2S 17). Proto nemá Atalja obvyklé schéma - nepovažuje se za judskou královnu, ale uchvatitelku.

2. náboženské hodnocení.

Izraelští králové jsou hodnoceni vesměs negativně, pokračovali v „Jarobeámově hříchu“ = vlastní svatyně
Judští spíš pozitivně - s výhradou, že nechali stát posvátná návrší
výjimky jsou judští: Chizkijáš 2Kr 18,3-6 a Jóšijáš: 22,2 a 23,25, kteří jsou hodnoceni kladně
David slouží jako vzor k poměřování a zdůvodnění, proč Bůh nechal Judsko přes jeho hříchy trvat.
Dějiny severu však známe pouze z podání autorů z jihu!
Pisatel těchto knih vědomě nepsal politické dějiny, ale dějiny konfliktu mezi vírou v Hospodina a pohanským světem! Popisuje proto nikoli bitvy vojenské, ale duchovní. Utřídil si fakta letopisů, které měl k dispozici, odstranil plevy, a získal tak modelové situace, kterým rozuměl jednoznačně: kdykoli se Izrael odklonil od víry v Hospodina, přivodil si tím těžkosti a trápení - porušil smlouvu. Některá politicky velmi významná období ( např. vláda Omrího) jsou zmíněna jen velmi okrajově, protože autora zajímají dějiny vztahu Izraele k Hospodinu - nikoli politika a dějiny jako takové.

3 odkaz na Knihu letopisů králů izraelských a judských -
ty se ovšem nezachovaly (1Kr 16,27)

4. údaj o smrti, pohřbu a jméno nástupce

Uvnitř tohoto schématu najdeme jednotlivé příběhy, ale většinou jen málo detailů
(např. 2Kr 13,10-13) Jóaš: boje, nemoc, spiknutí, založení města - vše jednou větou
Podrobnější líčení najdeme jen tam, kde byl k dispozici materiál a kde šlo o historické mezníky
Zde vystupují většinou proroci - zda měli k dispozici i jiné prameny nevíme.

Literární záměr knih Královských:

První prvek kontinuity
je náboženské hodnocení jednotlivých králů. Jsou poměřeni tím, zda odpovídají požadavkům Deuteronomia na kultickou čistotu a jednotu! Vše se ubírá k reformě Jóšijáše.,

Druhý prvek kontinuity je schéma proroctví a naplnění
.
Proroci ohlašují Hospodinovo jednání zpravidla králi a pak se tak také stane.
už prorok Nátan Šalomounovi o chrámu
Prorok Král proroctví naplnění

prorok Achijáš králi Jarobeám 1Kr 11,29 -39 12,15
1 Kr 14,7-11 15,29

prorok Jehú králi Baešovi 1 Kr 16,1-4 16,12

prorok Elijáš králi Achabovi 1 Kr 21,21-24 10,17
9,7-10
prorok Míkajáš králi Achabovy 1Kr 22,17 22,35

prorok Elijáš králi Achazjášovi 2 Kr 1,6 2,17

prorok Izajáš králi Chizkijášovi 2Kr 20,17 24,13

prorok ? králi Menašemu 21,10-15 24,2

prorokyně Chulda králi Jošijášovi 22,15-17; 24,20 22,18-20 23,30

proroctví o oltáři v Bet-el 1Kr 13 2Kr 23,15-18

Třetí prvek kontinuity je orientace na Davida:

Šalomoun když usedl na Davidův trůn, miloval Hospodina tím, že se řídil nařízeními svého otce,
ve stáří už Davidovi neodpovídal (11,4-6), ztráta království se „ kvůli Davidovi“ nenaplní za jeho života,
kvůli Davidovi si smí jeho potomci podržet vládu nad kmenem Juda (11,13 32,34).
Davidovi tak zůstává jedno světlo před Hospodinem v Jeruzalémě (11,36)
( 15,3).
Ása vzoru odpovídá (15,11) a Jóšafat jde v jeho stopách( 22,43),
až Jóram se odkloní a chodí po cestě králů izraelských (2Kr 8,18), ale kvůli Davidovi je Judsko ušetřeno .
Chizkijáš znovu navazuje na davidovskou linii (18,3-6) a kvůli Davidovi Bůh Jeruzalém zachrání,
Menaše je špatný král.
Jóšijáš opět sleduje Davidovu cestu. Od Davida k Jóšijášovi vede nepřetržitá linie a v dobách, kdy vládnou nevěrní králové, vstupuje v platnost Hospodinův příslib, že Davidovi zachová světlo v Jeruzalémě.
Orientace na Davida, jediný správný kult v Jeruzalémě, je pevnou osnovou doplněnou odkazy na naplněná proroctví.






I. téma: Oddělení izraelského a judského království 1 Kr
12-14

Vláda krále Šalomouna je vrchol profánních dějin Izraele. Jeho velmocenská politika a nádhera přesáhly jeho možnosti. Už Šalomoun se musel vzdát některých území, aby splatil své dluhy týrskému králi. Osamostatní se Amón, Edóm, Moáb. Sociální mír byl narušen. Svobodní Izraelci museli každý třetí měsíc robotovat. Původně na chrám, později se z toho stala trvalá instituce. Juda byl této povinnosti zřejmě ušetřen. Rostla nespokojenost.
Rechabeám
se po otcově smrti odebral do Šekemu, aby byl ustanoven králem. Už to samo o sobě je zvláštní. David byl přijat v judském Chebrónu, kde jsou hroby praotců. Šalomoun v Jeruzalémě. Tentokrát je napětí tak velké, že Šalomounův syn musí až na sever do starověkého Šekemu, kde se uzavíraly smlouvy. Personální unii severu a jihu z dob Davidových je třeba obnovit. Mezitím však vyrostla nová vrstva zámožných obyvatel, která si zvykla žít z práce druhých - mládenci vychování spolu s králem.
Zde je konfrontován s požadavkem severních kmenů na ulehčení povinností - souvislost s Jarobeámovým povstáním. Konflikt dvou skupin rádců - mladých a starých (dvoukomorový parlament?) V rozhodování mezi chytrou ústupností a nekompromisní tvrdostí, dá Rechabeám přednost mládí.
1Kr 12,10-11: Mladíci, kteří s ním vyrostli, promluvili k němu takto: "Toto řekni tomuto lidu, který k tobě promluvil slovy: »Tvůj otec nás obtížil jhem, ty však nám je ulehči.« Promluv k nim takto: »Můj malík je tlustší než bedra mého otce. Tak tedy můj otec na vás vložil těžké jho? Já k vašemu jhu ještě přidám. Můj otec vás trestal biči, já vás však budu trestat důtkami!«"

Severní kmeny mu odepřou poslušnost, separatismus, který známe už od Šeby se tak znovu ozve. Již nikdy se království nespojila - ani v největší tísni.
1 Kr 12, 16-18:Když celý Izrael uviděl, že je král nevyslyšel, dal lid králi tuto odpověď: "Jaký podíl máme v Davidovi? Nemáme dědictví v synu Jišajovu. Ke svým stanům, Izraeli! Nyní pohleď na svůj dům, Davide!" A Izrael se rozešel ke svým stanům. Proto Rechabeám kraloval pouze nad Izraelci usedlými v judských městech. Král Rechabeám vyslal Adoráma, který byl nad nucenými pracemi, ale celý Izrael ho ukamenoval k smrti. Král Rechabeám byl nucen skočit do vozu a utéci do Jeruzaléma. Tak se vzbouřil Izrael proti domu Davidovu, a to trvá dodnes.

Rechabeám tedy sotva vyvázl životem, když se chtěl vlády zmocnit. Nejde ani tak o odpadnutí, jako neobnovení smlouvy severu a jihu (2 S 5,3). Říše se roku 922 rozpadla stejně rychle jako ji před šedesáti lety David vybudoval. Oba státy měly dohromady asi 1 milion obyvatel.
V Judsku je však Rechabeám přijat bez problémů - dynastie tu zakotvila a vládla bez přerušení cca 400 let.
Šalomounův syn, chtěl vést válku, aby říši znovu sjednotil, ale prorok jej zadrží.
1 Kr 12, 22-24: I stalo se slovo Boží k Šemajášovi, muži Božímu: „Řekni judskému králi Rechabeámovi, synu Šalomounovu, a celému domu Judovu a Benjamínovi i zbytku lidu: Toto praví Hospodin: »Netáhněte a nebojujte proti svým bratřím Izraelcům. Každý ať se vrátí do svého domu, neboť se to stalo z mé vůle.«“ Uposlechli tedy Hospodinova slova a vrátili se zpět, jak Hospodin nařídil.

Rozdělní je chápáno jako důsledek selhání krále Šalomouna a chybného politického rozhodnutí jeho syna. Nejasná je příslušnost kmene Benjamín.Rechabeám jej povolává do zbraně proti ostatním. Podle 1 Kr 11,30-32 Achijáš dá deset částí pláště Jarobeámovi, jeden zůstává Šalomounovi, ale dvanáctý není zmíněn (Levi?). Podání je proměnlivé. Příslušnost Benjamína byla rozhodnuta během následujících válek, nebo se k Judovi připojil dobrovolně.
Jarobeám
z největšího kmene Efrajim je ustanoven králem. Kdysi se vzbouřil proti Šalomounovi a uprchl do Egypta. Ten je zřejmě v pozadí a měl zájem na rozdělní země. Brzy na to farao vyplení jižní část Judy. Jarobeám se z egyptského exilu vrací jako vítěz. Má však podporu proroků! Podobně jako Saul a David, je nejprve pomazán prorokem (1 Kr 11,29-39) ještě za vlády Šalomounovy. Zaslíbení království mají i jeho potomci. Slib Davidovi tím však není zrušen - je mu ponechán jeden kmen. Dosazení a volba už je jen politický akt. Vládl 931 -910.
Severní království bylo obsazováno vždy novými vůdci, kdežto jižní království dynastické. Pomazání přijal ještě Jehú (2 Kr 9,1) a jeho rodina má slib vládnout čtyři generace (10,30).
Ustanovení Jarobeáma znamená dvě nezávislá království. Severní říše byla asi o třetinu větší a bylo zde i více obyvatel. Izraelem se nyní myslí právě severní říše.
Jarobeám provedl nutná opatření k upevnění vlády:
I.
Královská rezidence nejprve v Šekemu. Odtud však přesídlí do Penúelu v Zajordání a pak do Tirsy. V tomto období je již vidět sociální rozdíly mezi jednotlivými domy. Stěhování asi souvisí s tažením faraóna Šešonka (Šíšaka) roku 918 (5 let po rozdělení), který dobyl mnoho sídlišť jižní v Palestině (1 Kr 11,25) a odvezl si poklad domu Hospodinova a domu královského (1Kr 14,26). Egypt šikovně využil rozdělení Izraele a patrně k němu i napomohl svou ochranou Jarobeáma před Šalomounem.

II.
zřízení dvou svatyň v Bet-elu a Danu - na jihu a severu země. 1Kr 12 to líčí z judského pohledu jako odpadnutí od jediného legitimního kultu v Jeruzalémě. Státní samostatnost však musí mít také kultickou nezávislost. Proto Jarobeám založí vlastní svatyně s vlastním kněžstvem a svátky! Bet-el měl starou tradici (Gn 28,10-22 a 35,1-7), za Amose je to státní svatyně (Am 7,13). S Danem je spojena tradice o ukradených modlách v Sd 18. Zlatá telata připomínající Ex 32 měla být snad podstavci, na nichž Bůh neviditelně stojí, ale nebezpečí identifikace Boha s býčky bylo velké. Zřejmě však existovala stará tradice, která takové zpodobení umožňovala. Nešlo o cizí bohy, ale způsob zbožnosti. Jsou to stále bohové, kteří vyvedli z Egypta.
1Kr 12,27- 28: Kdyby tento lid chodil slavit obětní hody do Hospodinova domu v Jeruzalémě, obrátilo by se srdce tohoto lidu k jejich pánu, judskému králi Rechabeámovi. Mne by zabili a vrátili by se k judskému králi Rechabeámovi". Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu: "Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!"

V kenaanském náboženství symbolizoval býk sílu božstva. Jeruzalémské kruhy byly však ostře proti a chápaly to jako porušení druhého přikázání a chápou to jako hřích. Býci byly dva ( Dan a Bétel), takže tím byla ohrožena i jedinečnost Boží.Viz proroctví o zničení svatyně Bet-el (1Kr 13).
Král sem také dosadil nelevitské kněze a přeložil podzimní svátek sklizně. Jihem byl pro své činy a rozdělení země nenáviděn. Dějiny severu však známe pouze z pohledu Judy.
Podrobnosti o kralování obou králů bychom se mohli dočíst v Knize letopisů: 1Kr 14,19, která se však nezachovala. Podle 2Pa 11,5-12 vystavěl Rechabeám pevnosti, které měly sloužit obraně proti Pelištejcům a Egypťanům. Podání však více zajímá především Jarabeámův hřích - kultické odpadnutí od Jeruzaléma a zavržení Jarobeáma skrze proroka Achijáše (14,1-18), který jej předtím pomazal. Tím dostávají od začátku dějiny severního Izraele negativní předznamenání. Vzpouru proti jednotné monarchii Šalomounově však původně podporovali proroci.


1Kr 13 a 14 - proroctví proti Bet-elu a zkáze rodu Jarobeámova

Král Jarobeám je tu představen jako velekněz. Spojil tedy královskou moc s kněžskou (!), což bylo typické pro pohanství, ale ne pro Izrael. Nejmenovaný prorok z Judska (jistá obdoba s Ámosem) předvídá zkázu svatyně, což je potvrzeno jeho roztržením oltáře. Také král nemůže pohnout rukou, kterou chtěl proroka umlčet. Když je uzdraven, pozve proroka k sobě - ke stolu. Chce se s ním dohodnout a změnit proroctví. Prorok to však resolutně odmítá. Má Boží příkaz nikde se nezastavovat a odejít jinou cestou. Dozvídá se to však jiný bételský prorok, který ho najde a přiměje k návratu. Podvede ho však, když řekne, že mu to přikázal Hospodin. Společně pojí chléb, ale místo toho, aby starý (tj. zkušený) prorok přemluvil judského ke změně proroctví, musí mu povědět slovo soudu, že neposlechl Hospodina. Judského proroka zadáví lev a je pohřben v Bet-el. Jeho smrt je tak novým potvrzením jeho prvního proroctví. Starý prorok pokorně uznává svou vinu a přeje si být pohřben spolu s judským prorokem. Ani toto dvojí svědectví však neodradí Jarobeáma, aby dál rozvíjel nelegitimní kult v Bet-el a Dan. Proroctví se naplní v době krále Jóšijáše (2 Kr 23), který svatyni znesvětí spálením kostí na oltáři - pouze hrob těchto dvou proroků zůstane ušetřen.
Následuje zpráva o smrti Jarobeámova syna Abijáše. Král se pokouší se obelstít proroka a posílá proto prosit za jeho život svou ženu v přestrojení, neboť ví, že svými činy jedná proti Bohu. Snaží se tak zabránit nepříznivé věštbě. Slepý prorok Achjáš to však pozná a oznámí neodvratnou smrt jeho syna. On jediný však bude řádně pohřben a oplakán. Ostatní královi synové zahynou při povstání a nebudou ani pohřbeni. Je vysloveno proroctví o zániku celé země.
1Kr 14, 14-16 :Hospodin vzbudí proti Izraeli krále, který Jarobeámův dům vyhladí. Ještě dnes! Co říkám - hned teď! Hospodin bude bít Izraele, takže se bude klátit jako rákosí ve vodě, vyrve Izraele z dobré země, kterou dal jejich otcům, a rozptýlí je až za Řeku, protože si dělali posvátné kůly a Hospodina uráželi. Vydá Izraele pro Jarobeámovy hříchy, jichž se dopouštěl a jimiž svedl Izraele k hříchu."








Izrael a Juda jako sousední státy: 1 Kr 15 -16

Sever byl hospodářsky vyspělejší a bohatší, obyvatelstvo bylo různorodější - žilo zde mnohem víc Kenaanců než na Jihu. Bylo zde více úrodných nížin a také lepší podmínky k obchodu s fénickými městy na severu - to vše znamenalo také větší vliv pohanství. Na severu se dlouho nepodařilo vytvořit královskou dynastii, někdy se králové střídali po roce. Nový král se většinou ujal moci zabitím krále předchozího, včetně všech jeho potomků a rodiny. Severní království bezprostředně po rozdělení vzkvétalo. Bylo tu více lidí, byla tu úrodnější půda, mělo blíž k obchodním centrům.
Jižní judské království bylo chudší. Hospodářství bylo založeno na chovu dobytka a pěstování ovcí. Obyvatelstvo bylo homogenní, především Judejci. Kontakt s pohanství byl tedy menší - na jihu byla poušť a na severu Izrael. Postavení davidovského královského rodu bylo pevnější a trvalejší - to vytvářelo kontinuitu.

Vzrůst královské moci přispíval k vytváření sociálních nerovností především na severu. Dávky královskému dvoru se platily v naturáliích a postihovaly nejvíce drobné zemědělce. Stavbu nákladných opevnění si nelze představit bez nucených prací. Judské království bylo chudší. Výlohy královského dvora poskytovaly palmové háje a plantáže balzámovníků v údolí Jordánu u Jericha.
Judští králové se snažili dostat k moři na jihu kvůli možnostem obchodu. Ke Středozemnímu moři se dostali spíš ojediněle. Severní království mělo lepší podmínky, byly tu roviny a Jizreelská nížina. Udržovalo také styky s fénickými městy Sidónem, Týrem a Akko.
V judském království přetrvávala stará sociální struktura dílů zaslíbené země, kterou obdrželi za Jozua.
V obou státech se Jahve stal státním bohem. Na jihu byl kult soustředěn do Jeruzaléma, na severu bylo svatyní více ( Be-el a Dan)
Pro toto období zhruba dvou století máme pouze stereotypní údaje a krátká sdělení. Významní i nevýznamní králové jsou pojednáni v bibli stejným způsobem. Pouze doba krále Achaba a jeho synů Achazjáše a Jórama je zpracována podrobněji (viz 1Kr 17 -2Kr 9). Mezi oběma zeměmi byl fakticky stálý válečný stav. Judský Ása se např. spojil proti Izraeli s damašským králem. To trvalo až do nástupu dynastie Omrího.
Doba prvních tří králů trvala 100 let Saul, David, Šalomoun
Dvě samostatní království 200 let Izrael 20 králů, Judsko 12 králů

Obě království byla většinou ve válečném stavu. 1 Kr 15-16
Sever:
Jih
Jarobeám 933 -911 Rechabeám 933-916
Nádab 911-910 syn Abijám 915 -913 - nebyl při Hospodinu
Baeša 910-887 spiknutí, všechny zabil Ása 912-871 - vymýcení modlářství

Éla 997-886 syn, prorok Jehú postavil se proti pohanské matce

Zimrí 886 spiknutí, vrah spojil se proti Izraeli s Damaškem
sám se upálil

občanská válka z které vzešel jako vítěz Omrí



II. téma:
konflikt proroků s izraelskými králi 1 Kr 16 - 22
Historické pozadí izraelského království

Omrí - „David“ severu -
sám se dostal k moci vojenským převratem, ale podařilo mu založit na severu první dynastii, která vládla tři generace, (Omrí, Achab, a bratři Achazjáš a Jóramem). Byla sice opět odstraněna vojenským převratem (Jehú), ale Jehúova rodina vládla celé století ( Jehú, Jóachaz, Jóaš a Jarobeám II). Tak dosáhlo izraelské království jakési stability, i když až těsně před svým koncem.
Omrí byl velmi úspěšný panovník ( v bibli je o ní jen 13 veršů). Podrobil si opět Moábce, získal respekt sousedů. Založil nové město, koupil horu od muže jménem Šemer, a město pojmenoval Šomerón - Samaří. Bylo na strategickém místě, odkud bylo možné dohlédnout k moři vzdálenému 32 km. Patrně zde působil jako vzor Davidův Jeruzalém, který se jako osobní králův majetek stal hlavním městem Judy a Davidovi a jeho potomkům poskytoval nezávislost. Vybudovali tu palác nazývaný dům ze slonoviny, kousky tohoto obložení se zachovaly a našly.V Samaří však byl velmi silný kult boha Baala. Izraelští králové často sídlili také v Jizreelu, v úrodném údolí mezi Karmel. Podobně jako Šalomoun uzavíral sňatky s cizinkami - jeho syn Achab oženil s Jezábel, dcerou sidónského krále.

Omrí udal ráz celé této epoše, přestože bible ho odsuzuje. Asyrské prameny označuíi Izrael jako „zemi Omrího“, ještě dlouho po jeho smrti. V čem byl horší než druzí neříká a vyjde to najevo až při vládě jeho syna Achaba. Achab se snažil o mír s Judou a uzavřel s ním spojenectví (provdal svou dceru za judského krále) - viz příběh o Eliášovi. Achab byl zřejmě velmi zdatný král, ale vyprávěče zajímá jen jeho střetnutí s Eliášem a z něho vychází Achab špatně. Jinak byl ale jedním z nejschopnější izraelských králů. Jména jeho synu jsou jahvistická! Měl tedy přinejmenším dobrou vůli zachovat věrnost Hospodinu. Nesloužil jen Baalovi, jak to vypadá z knih Královských. Spíš bychom měli říci, že v rozhodující chvíli nedovedl postupovat dost radikálně a jednoznačně proti modloslužbě a podobě jako David se dopustil těžkých chyb.
Tomuto období dominují boje s Aramejci, které byly vedeny se střídavými úspěchy a neúspěchy. Achab v bojích nakonec umírá (2Kr 22,34), přes varování proroka Míkajáše, který mluví proti ostatním prorokům. Jméno krále Achaba je doloženo v jednom nápise asyského krále jako člena protikoalice - Jepsen 147.
Přivedl do boje 2 tisíce vozů a 10 tisíc pěšáků. Achab a Jezábel vybudovali mocný stát. Achab vládl 25 let, a dvakrát porazil damašského krále. Vzbuzoval však kromě úspěchů politických také morální a sociální odpor. Docházelo k hromadění velkých majetků. Rolníci se zadlužovali a když nemohli vyplatit, byli vyvlastňováni, ačkoli to odporovali Mojžíšovu zákonu -neposuneš mezník svého bližního.
Asyrie
- nová velmoc, která neměla mnoho vlastního přírodního bohatství (pouze kovy a textil) a potřebovala obchodovat se západem. Obchod však drželi Aramejci (syřané) - proto se Asyřané tlačili na západ až k moři. Jejich zákony byly velmi kruté - zmrzačování, narážení na kůl, stahování z kůže zaživa, obětování zajatců. R. 876 tažení na Karkemiš - ale Palestině se zatím vyhnuli.
Samaří bylo přitom několikrát obleženo (1Kr 20, 2Kr 6). Izrael byl neustále ohrožován ze severu a platilo to také o Judském království (12,18).

Nepodařilo se udržet ani Moáb (viz Jepsen 143) a Edóm. Sedmdesát let po Šalomounovi tak byly ztraceny poslední zbytky někdejší velkoříše. Izrael a Judsko se staly malými státečky, které se brzy staly hříčkou velmocenských zájmů.

Spor mezi baalismem a jahvismem

V 9. století je víra v Hospodina vystavena těžké zkoušce. Král Achab (873-853) byl úspěšný panovník. Nově opevňoval města, aby odolala novým technikám dobývání, které zavedli Asyřané. Měl dobré vztahy s fénickým vládcem Týru knězem Etbaalem. Oženil se s jeho hrdou dcerou, která v Izraeli zavedla kult Baala. Byla zanícenou misionářkou svého boha Baala Merkarta - vládce města. Je to jev u pohanů neobvyklý (snad jen v Egyptě Achnaton). Mnoho Izraelců se tím dalo svést. Spojili si Baala s Hospodinem. Podle 1 Kr 19,18 zůstalo jen 7 tisíc věrných (cca 1% obyvatel). Proroky dala zabít. Baal a Ašterte se stali bohy Izraele.

Politický sňatek a Baalův kult spolu souvisely. Jezábel se stává ústřední postavou královského dvora a bible ji činí zodpovědnou za vyhlazení Hospodinových proroků (18,4 19,2). Poprvé přináší víra v Hospodina někomu smrt. Baalovi proroci s ní naopak jedli u stolu. Hlavním tématem je tedy spor mezi uctíváním Hospodina a Baala.
Jaký byl skutečný poměr mezi Izraelci a Kenaanci nevíme. Jediná zpráva je Sd 6,25-32 ( Gedeon boří Baalův oltář svého otce!), která se podobá 1Kr 18 (Karmel). Je zvláštní, že např. Saulovi a Jónatanovi synové mají jména baalovská. Jezábel tedy mohla nejspíš navazovat na silné prvky baalovského náboženství u izraelského obyvatelstva. Týrský kult měl blízko ke kultu původních obyvatel Palestiny.
Jahve byl bůh pouště, putování, v zemi však ctili přírodní zemědělská božstva. S přechodem Izraele na zemědělství byla snaha přijmout i tyto původní bohy země. Byly snahy to smísit, spojit, uctívat oba: Hospodina i Baal. Některé formy přecházely i do bohoslužby.


Eliáš: 1Kr 17- 21

17 - sucho 18- zázraky, Karmel 19 -Choréb 20-konflikt s Aramejci 21 Nábotova vinice

Prorok - Hospodinovi mluvčí, byli to obyčejní lidé, kteří se po splnění svého úkolu opět vraceli ke svému obvyklému způsobu života ( Gád, Nátan, Eliáš). V Mari je nazývali: „ti, kteří odpovídají“. Týkalo se to však pouze kultu a politiky. Pouze v Izraeli to má etický a společenský obsah, tj. jejich slovo se týká všech lidí.

Konfrontace mezi Elijášem a královským párem Achabem a Jezábel. V tomto sporu jde o to, kdo je skutečně Bohem. V Samaří byl postaven Baalův chrám: 1 Kr 16,32. Izraelci zničili Hospodinovy oltáře a zabili jeho proroky. Za obnovu víry v jediného Boha bojuje prorok Eljiáš ( = mým bohem je Hospodin).
Elijáš Tišbejský (z oblasti za Jordánem v Gileádu) však zůstává takřka sám. Hrozí suchem a ukrývá se v cizině. Podzimní déšť v Palestině ,na rozdíl od Egypta a Mezopotámie životně nutný, byl atributem Baala. Třetí rok sucha se Eliáš objeví před králem a volá ho „k božímu soudu“ na Karmelu a slibuje déšť. Elijáš tak dává v sázku život. Ukazuje, že není možné „kulhat na obě strany“ a žádá lid, aby se rozhodl. Lid však mlčí.

1 Kr 18,21: Tu přistoupil Elijáš ke všemu lidu a řekl: "Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!" Lid mu neodpověděl ani slovo.

Když Baalovi proroci neuspějí, posmívají se jim. Je to však humor, který dává sílu bezmocným. Pak opraví Hospodinův oltář. Když Bůh přijme jeho oběť bleskem z nebe, lid se manifestačně rozhodne pro Hospodina.

Po Elijášově vítězství a následné modlitbě se objeví mráček „jako lidská dlaň“ a později déšť. Elijáš usmrtí Baalovy proroky, ačkoli k tomu nemá příkaz od Boha. Musí opět uprchnout, aby ho Jezábel nezabila. Ani manifestace Hospodinovy moci na Karmelu nic neřeší. Baalovi proroci jsou pobiti, ale Elijáš musí uprchnout před hněvem Jezábel. Míří na jih k hoře Sinaj a chce umřít. Jeho boj se zdá být marný.
1 Kr 19,10: Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili."

Anděl ho však vzbudí a dá mu pokrm na 40 denní cestu. Elijášova cesta na Choréb je zřetelným navázáním na dobu Mojžíšovu. Bůh přechází kolem Eliáše v bouři, zemětřesení a ohni. Ale stále není přítomen. To znamená, že pominuly doby hlasitého, zázračného zjevování Božího. Nyní už bude slyšet jen tichý a jemný hlas „šumění“. Jde o změnu v Božím jednání. Už to nebudou mocné, živelné události, ale tiché slovo, bez vnější moci, které sdělí boží posel.
Elijáš si Bohu naříká nad svým těžkým úkolem, podobně jako Mojžíš a později Jeremjáš. Bůh mu odpoví zaslíbením do budoucnosti. Bůh musí zakročit i proti svému lidu, ale zůstane ještě dost věrných. Zaslíbení už neplatí celému lidu, ale zbytku.1Kr 19,18:Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila."

Další úkol je, aby ustanovil Elíšu jako svého nástupce. - pravzor povolání učedníků - musí se vzdát své rodiny a majetku (12 spřežení volů).

Nábotova vinice 1 Kr 21
ilustruje střetnutí mezi izraelskými a kenaanskými tradicemi. Nábot hájí své dědičné vlastnictví, které nesmí být prodáno( Lv 25,23). Jezábel naopak vychází z předpokladu, že královo právo nemá žádné omezení. Pomůže si nakonec justiční vraždou. Achab nemá odvahu porušit Boží zákon, Jezábel na něj nebere ohled. Pro ni je zákonem král.
Prorocký úřad nastupuje tam, kde selhává instituce ať královská nebo kněžská. Sám prorok žádnou institucí není. Jeho slovo míří především od současnosti, tu chce a má změnit. Budoucnost prokáže nutnost a pravdivost slova proneseného do přítomnosti.

Elijáš ani Elíša nezanechali nic písemného (na rozdíl třeba od Ámose). Jejich činy i slova byla předávána v okruhu jejich žáků a zaznamenána až o 250 let později.
Zápas mezi Elijášem a Achabem je první velké střetnutí krále a proroka, o kterém víme podrobněji. Typické pro proroky je Eljiášovo slovo ohledně Nábotovy vinice. Hrozba, která se naplní. Jsou tu však vyprávění, ( především Karmel 1Kr 18 ale i Nanebevstoupení 2 Kr 2), kde je prorok v roli daleko méně obvyklé. Není tu jen mužem slova, ale i mužem činu, tj. vykonatelem soudu. Dokonce zde koná i oběť, což přísluší kněžím. Tato neobvyklost možná znamená, že tu ( na Karmelu) nejde o historickou událost, ale o obecný obraz zápasu mezi Jahvem a Baalem, který se tehdy v Izraeli odehrával. To by vysvětlilo Achabovo váhání a pasivitu. Elijáš tu představuje věrné - kněží Baalovi kananejské náboženství. Příběh líčí boj věrné menšiny proti převaze protivníků a pasivitu mlčící většiny národa. Boj je nakonec rozhodnut zásahem Božím. Bůh se opět prokáže jako zachránce.
2Kr 1
- Elijáš oznamuje soud králi Achazjášovi, který spadl ze střechy. Místo, aby hledal pomoc u Hospodina, hledal ji u Baala v pelištejském Ekrónu. Zde byla zřejmě proslulá věštírna, něco jako řecké Delfy. Král se marně pokouší proroka zatknout, ani 50 vojáků nepomohlo.
2 Kr 2
- nanebevzetí Elijášovo - řadí Elijáše po bok Enochovi a Mojžíšovi. Elijáš koná pouť po posvátných místech (Gilgál, Bet-el a Jericho). Chce být sám jako Mojžíš. Elíša se jej však pevně drží. Elijáš přechází, podobně jako Mojžíš, Jordán, místo hole použije svůj plášť - prorocký odznak. Elíša prosí o dvojnásobný díl Elijášova ducha a moci. Dvojnásobný díl dostávali prvorození. Touží se tedy stát přímým pokračovatelem Elijášova díla. Během rozmluvy vzal Hospodin Elijáše ve vichru k sobě. Tři dny ho pak hledali, ale nenašli.
Elijáš byl později nazván „ prorokem jako oheň“ (Sír 48,1). Byl chápán jako zachránce v krizích víry. Elijáš a Mojžíš se stávají nejvýznamnějšími postavami - viz horu proměnění ( Mk 9,4).
Na základě vidění jeho žáka Elíši (2 Kr 2,1-12), se věřilo v jeho návrat. Jan Křtitel i Ježíš byli považováni za Elijáše (J 1,21 a Mt 16,14). Vznikla celá eljiášská literatura, která počítá s jeho návratem. Při obřízce symbolizuje Elijášovu přítomnost prázdná židle a při slavení velikonoc nepoužívaný pátý pohár s vínem.


Další králové a proroci a zánik Izraele 2 Kr 1-17


1Kr 22
Mikajáš
Existovali dvorní proroci, kteří byli na králi závislí. Měli úkol prorokovat králi zdar. Vedle nich však byli i ti, kteří byli nezávislí a nebáli se králi říci, že ho čeká katastrofa. To je dnes úkolem církve. Nesmí jen na objednávku žehnat vládnoucím mocím (příklad německé církve a proti ní církev vyznávající).U nás: servilní projevy synodní rady x kazatelé bez souhlasu, činní v chartě. Úkolem pravé církve je umět povědět kritické slovo i za cenu sebezničení. a oběti.
2Kr 2 - 9 Elíša

2- nový přechod Jordánu, uzdravení zkažené vody solí, potrestání dětí, které ho urážely (medvědice)
3 - společné tažení tří králů ( sever, jih a Edóm) proti Moábu,
Elíša za zvuků hudby prorokuje vítězství, moábský král byl obklíčen a v zoufalství obětuje syna,
taková událost byla pro Izraelce nepřijatelná a válka musela skončit - viz moábský kámen
4 - Elíša pomáhá chudé vdově - nádoby s olejem
vzkříšení syna Šúnemanky, sycení prorockých žáků polévkou
5 uzdravení Naamána syrského - největšího nepřítele
6 navrácená sekera, slepota Aramejců a jejich pohoštění(!), hlad v obleženém Samaří - ženy jedí děti
7 nečekané vítězství nad Aramejci, čtyři malomocní najdou opuštěný tábor
8 Elíša navštěvuje Damašek, král se ptá na svou nemoc, bude uzdraven, ale později je zavražděn.
vlády v Damašku se ujímá nový král Chazael z nekrálovského rodu - to vše ale nenaruší Boží plány
U Elíši dominuje obraz divotvorce - je to obdoba k Elijášovi. Má však víc roli politickou a vojenskou (iniciátor Jehúovy revoluce). Když srovnáme obraz proroka Izajáše (Iz) z prorokem Elíšou (2 Kr), kteří působili zhruba ve stejné době, vyjde nám velký nepoměr. Izajáš je „obyčejný“ prorok, který jen mluví. Elíša je kouzelník (sekera vyplave na hladinu, vojsko je raněno slepotou - viz 2 Kr 6). Zatímco jeden prorok vypadá bezmocně a lidsky, druhý činí jeden zázrak za druhým. Elíša však není mocnější než Izajáš nebo Ámos. Je to spíš rozdílný způsob podání. O Elíšovi máme vyprávění, která mají legendární povahu. Hovoří tu žáci, kteří s úctou a obdivem vzpomínají na svého učiteli. Takto žil Elíša v paměti svých žáků. Historická postava zmizela a zůstalo již jen roucho legendy. Do tohoto okruhu látky patří i vyprávění o ohnivém voze proroka Elijáše. Jsou to vyprávění - legendy, které vznikly až po 250 letech od jejich působení. Jejich velikost je vystižena zázračným vyprávěním.

Elijáš a Elíša dostávají jméno: “Vozové izraelští a jezdci jeho“ (2Kr 2,12 a 2 Kr 13,14). Původně byli zachránci soudcové, pak králové, nyní je Boží záchranou prorok. Je to nový způsob Boží pomoci. Jeho Bůh posílá, aby zachránil lid svým slovem, varováním a zaslíbením.
Boží mužové původně sloužili a pomáhali obyčejným lidem. Teprve později je vidíme, že konají kritickou službu králům. Elijáš sytí chudou vdovu, Elíša uzdravuje zkaženou vodu, slíbí dítě bezdětné ženě, nasytí zástup (2 Kr 4,42-44). V příběhu o uzdravení Naamána syrského (2 Kr 5) je úžasné, jak zcela obyčejný člověk, služebné děvčátko, zachrání život svému pánu. Když už chce odejít, opět je to služebník, kdo ho přiměje, aby se do Jordánu ponořil. Nakonec si odváží izraelskou půdu - aby mohl uctívat Hospodina. Pomoc není odmítnuta ani nepříteli! To odkazuje do budoucnosti - lidé ze všech národů přijdu, aby uctívali boha Izraele. Ještě je k tomu potřeba alespoň tolik Boží země, „kolik uveze pár mezků“.
Je zajímavé, že Ježíšova pomoc se velmi podobá pomoci Elijáše a Elíši: Čteme o uzdravování nemocných, divu sycení, vzkříšení z mrtvých či pomoci chudým. Pomoc Ježíše Krista má tedy hluboké zakotvení ve SZ. Je to něco, co si Bůh odedávna přál. Ježíš je dovršitelem tohoto díla., které Bůh konal již od počátku.



Jehúova revoluce - 2Kr 9- 11

Zprávy o ní se zcela řídí náboženským hlediskem - odstranění Baalova kultu. Prorok Elíša se přímo účastní na vojenském puči. Dá Jehúovi příkaz, aby vyvraždil potomky krále Achaba.
9 - smrt dvou králů (izraelského a judského) a královny Jezábel

Vyprávění vložilo dramatičnost chvíle do pozdravů. Ke královskému sídlu v Jizreelu se blíží skupina jezdců s Jehú v čele. Když se Achabův syn, král Jóram, který se právě léčí z válečných ran, dotazuje co se děje a posílá jezdce a Jehú neodpoví, z toho je jasné, že jde o zradu. Oba králové nemají kam utéct a padnou Jehúovým šípem. Achabovi synové jsou vybiti.
Jehú odstraní Achabova syna Jórama kvůli pohanství jeho matky Jezábely, kterou později shodí z okna. Povraždí ctitele Baalovi, zničí jeho chrám a kultické symboly (10,18-28). Politické důvody převratu však nejsou jasné a tento čin např. odsuzuje prorok Ozeáš (1,4). Byl to nejkrvavější akt v dějinách severu. Od nespoutaného pohanství se náhle přechází k horlivému ctění Hospodina. Baalovi proroci jsou odstraněni.
2 Kr 10,18: Potom Jehú shromáždil všechen lid a řekl jim: "Achab málo sloužil Baalovi, Jehú mu bude sloužit více.

Při baalovské slavnosti jsou všichni pobiti mečem a je zničen Baalův chrám.
Byla to však boží vůle? Děje se to sice z Božího pověření, ale něco je v nepořádku. Sám Jehú není při Bohu celým srdcem. Odstraní Baala, ale ponechá svatyně v Be-tel a Dan - hřích Jarobeámův. Proto se Izrael se začne umenšovat a Jehú musí platit těžký tribut a ztratí mnoho území.
2 Kr 10,31m:Ale Jehú nedbal na to, aby se řídil celým srdcem podle zákona Hospodina, Boha Izraele, neodvrátil se od hříchů Jarobeáma, který svedl Izraele k hříchu. V těch dnech začal Hospodin Izraele oklešťovat. Chazael jej porazil na celém izraelském pomezí

Ke skutečné proměně však nedojde. Jarobeámův hřích trvá. Izraelské území se začíná oklešťovat. Aramejci mu je odňali ( Chazael). Brzy na to již musel Jehú platit vysokou peněžní daň asyrskému králi Šalmaneserovi III. J

RSS kanál

Syndikovat obsah