Kazatel


Kniha, která je blízká dnešním posluchačům. Její skeptický tón zní velmi moderně a současně. Pomáhá lidem, kteří jsou rozčarováni světem i Bohem. Byla však napsána prvotně především pro svou dobu.
Zrcadlí se v ní krize moudrosti, která se jiným způsobem projeví také v knize Jób. Kohelet se s krizí vyrovnává formou vlastního uvažování, není tu jako v Jóbovi osloven přímo Bůh, ani tu Bůh přímo nemluví.



Autorství:
Kniha je napsána po pseudonymem, které hebrejsky zní Kohelet - slovo je odvozeno od slovesa k-h- l shromáždit, svolat - doslova tedy Svolavatel. Volnější překlady: Učitel, Kazatel - už předpokládají určitý typ shromáždění. Toto sloveso se užívá např. když Šalomoun shromažďuje lid při posvěcení chrámu (1Kr 8).
Šalomoun byl podle tradice moudrý a zbožný král, který však na konci života odvrátil své srdce od Boha. Podle knih Královských se již k Bohu nevrátil. Ale kniha Kazatel by mohla být svědectvím, jak starý Šalomoun činí pokání. Musel by však být autorem i závěru knihy, kde o sobě hovoří ve třetí osobě. Tato tradice vychází z farizejského judaismu, který knihu dostal do hebrejské bible právě pod Šalomounovým jménem. Skeptický tón knihy je tu chápán jako součást rebelantského období krále Šalomouna, který v závěru knihy kriticky hodnotí své dřívější názory. Když vytlačoval Boha ze svého života, postrádal pro něj život smysl. Na závěr se však k Bohu vrací slovy: Boha se boj a jeho přikázání ostříhej.

Kritický pohled na šalomounovskou tradici: Jazyk je poexilní, zřejmě perské období - výraz vše, co je „pod sluncem“ se objevuje až na fénických nápisech z 5. století a styl knihy je zjevně pozdější. Kniha obsahuje protiklady - ortodoxní ale i neortodoxní prohlášení.Tím se podobá helénistickému myšlení (3. stol). Není důvod, aby si Šalomoun dával pseudonym. Autor sice naráží na Šalomouna a jeho hledání smyslu života, ale později mluví o královském úřadu docela jinak ( z pozice obyčejného člověka).
8,2-4 Pravím: Dbej na králův rozkaz, a to kvůli přísaze Boží. Neodcházej náhle od něho, nestůj při zlé věci; neboť on může učinit všechno, co se mu zlíbí. Vždyť královo slovo má moc a kdo mu řekne: "Co to děláš?"

Pseudonym je tu spíš literární prostředek, který užívá moudrý skeptický muž, který hledá smysl života pod sluncem. Nejprve mluví, jako by byl Šalomoun ale pak tuto roli opouští.
2,12: I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovili před tím?
1,16: Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.

Tak by Šalomoun nemohl mluvit. Byl teprve druhý král v Jeruzalémě. Pozadí knihy neodpovídá Šalomounově době: mluví se tu o tyranii a nadvládě pohanů
5,7: Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší.
8,10-11:Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla.


Kdo tedy knihu napsal? Slovo Kohelet je participium slovesa, která značí nějakou činnost ve shromáždění. Je rodu ženského. Je zřejmě označením nějakého stálého úřadu či povolání. Charakterem se podobá knize Přísloví. Má stejný účel. Naučit mladého člověka moudrosti a cestě víry. Kniha Přísloví se staví k životu kladně a bez problémů. Vidí před sebou smysl lidského snažení, poctivosti, víry atd. Kazatel naopak mnohé zpochybňuje a stále ukazuje na pomíjivost všeho dění i lidského úsilí.
Kohelet je ten, kdo vede shromáždění a mluví v něm. Kniha tedy patří do shromáždění Božího lidu. V dnešní podobě vznikla snad ve 3 .století, ale jsou zde vlivy staré - mezopotamské, egyptské a i poměrně pozdní - řecké a perské. Kniha však nejspíš vznikla v Palestině: Mluví se tu o putování do Božího domu (5,1 a 4,7). Rolnická práce je tu závislá na větru a dešti , což není ani v Egyptě ani v Mezopotamii(11,3-5).
Autor sice naznačuje, že by mohl být Šalomoun, ale nedovádí tuto fikci do důsledků. Představuje se jako bývalý král, ačkoli Š. kraloval až do smrti, mluví o králích, kteří vládli před ním, ačkoli Š. byl teprve druhý král. Jediné co autorovi víme je, že se zabýval vyučováním lidu a vykládáním přísloví, jak svědčí jeho žák a autor závěru knihy.
12,9-10 Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá. Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy.


Historické narážky v knize jsou teoreticky možné snad jen v 9,13-18 - mohlo by platit o Archimedovi, který se marně pokoušel zachránit Syrakusy roku 121. Ani on ani moudrý muž z knihy Kazatel město nakonec nezachránili. Skeptické motivy se však vyskytují v literatuře v každé době.
Jediné kriterium je výskyt řeckých slov: ty zde sice nejsou, ale některým obratům lze lépe rozumět za pomocí překladu do řečtiny, takže asi byly napsány pod vlivem řečtiny:
dělati dobře = mít se dobře (3,12)
slovo náhoda (2,14 3,19 a 9,2-3) odpovídá spíše řeckému tyché než nějakému staršímu hebrejskému pojmu.
Kniha asi vznikla až po výbojích Alexandra Velikého, ale ještě před povstáním Makabejských, které roznítilo náboženské nadšení. Z toho vyplývá doba vzniku 3. století. V té době skeptický helénismus nejmocněji a nejjemněji pronikl do života a myšlení Židů. Na začátku 2. století již byla kniha dobře známa - odvolává se na ni Jezu ben Sirach .

Žánr

Ke knize jako celku neexistují paralely v bibli ani na Blízkém Východě. Podobné otázky však najdeme např. v Gilgamešovi, Babylonii, Egyptě a Řecku. Strukturou podobné jsou královské závěti, egyptská naučení, nebo mudroslovné autobiografie. Vlastní řeč začíná způsobem, který je typický pro autobiografické texty Blízkého východu.
1,12: Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje.


Struktura textu

Je podobná knize Přísloví, množství samostatných výroků a nějaký myšlenkový postup není patrný. Myšlenky jsou tu však rozsáhlejší - dají se rozdělit na asi 27 oddílů.
Objevují se refrény např: „marnost nad marnost a vše je marnost“. V prvním úseku (1,12 - 6,9) se objevuje devětkrát a pak už ani jednou. Další příklady refrénů: „nic nedá se postihnout“ a „člověk to neví“
Některé Koheletovy úvahy se opakují a někdy si dokonce protiřečí. Chybějící uspořádanost však poselství spíše obohacuje.
Základní dělení:
1,13-2,26 hledání smyslu života pod sluncem - pod literární maskou Šalomouna
3,1-6,9 maska sejmuta a hledání pokračuje
6,10-12 souhrnné hodnocení
6,13 - 11,10 druhá část, kde převládá rada a poučení
12,1-7 meditace o smrti vhodná pro závěr autobiografie
12,8-14 dodatečný závěr
Vlastní kniha je zarámována shodnými výroky o pomíjivosti 1,2 a 12,8. Mezi nimi se rozpadá na větší počet oddílů které na sebe navazují jen volně. Oddíly jsou většinou vystavěny tak, že jejich páteř tvoří jedno nebo více přísloví, které autor převzal z tradice hotové a tvoří základ, k němuž připojil své úvahy. Jindy vychází ze skutečného nebo fiktivního příkladu, který zasluhuje vysvětlení. Přísloví jsou pak uvedena jako doklad tohoto vysvětlení. Smysl přísloví je někdy posunut nebo ironizován. Příslovím se buď začíná nebo končí. V první části je často je připojen refrén: „i toto je jen vánek “.
Vliv okolí

V každé biblické knize se nějakým způsobem odrazilo myšlení tehdejší doby, na které jeho autoři reagují a s nímž polemizují. Kohelet je souhrnem skeptických nálad Blízkého Orientu, které známe z básní staré Mezopotamie, Gilgameše, Egypta, Písně Harfeníkovi. Tuto náladu i výrazy zachovává Kohelet v celém díle velmi svědomitě. Dokud tyto památky nebyly známy, usuzovalo se pouze na vliv řecké a helénistické filosofie.
Kohelet tím, že tyto úvahy vkládá do úst krále Šalomouna pokračuje v díle izraelských učitelů moudrosti. Souběžně s vyučováním Zákona nechává zaznít také hlas moudrých, kteří se dovolávají hlasu - dnes bychom mohli říci - „ přirozeného náboženství“. Usilují pochopit svět a život v něm i s jeho nesrovnalostmi. Dávají člověku radu, jak klidně projít všemi obtížemi života, probouzejí k samostatnému myšlení a uvažování.
Kohelet je cenný v tom, že si připouští mnohé z toho, co by si věřící „neměl ani připustit“. A přece i on vede k bázni před Bohem. Je pesimista, ale radí k užívání krás života. Je skeptik, ale přesto radí k činorodé práci. Přiklání se k hédonizmu (sebeuspokojení), ale nezapomíná na odpovědnost.
Jeho knihu provází vědomá nedůslednost. Tam, kde bychom čekali logický závěr, přechází raději do jiné oblasti, ale díky ní přináší zase jiný pohled na tentýž problém. Jeho pohled je stále nehotový. To však vystihuje složitost života lépe, než schematické formule zbožnosti.
Jeho dílo je poetické, svým záměrem však není zcela jednoznačné a překlad je někde nejistý.

Kniha má tři části

I: 1,1-11 nadpis úvod - báseň o marné snaze, běh světa se stále opakuje bez cíle
II: 1,12-12,8 autobiografický monolog
A. 1,12-6,9 kritické zkoumání lidského života - refrén: vše je nicotné a honění za větrem
1,12-15 Kohelet vypráví jak hledá moudrost
1,16-18 hledání moudrosti však nemá konce
2,1-11 zkouší překonat marnost života radovánkami a prací
2,12-17 moudrý i hloupý však skončí stejně
2,18-23 naše práce je marná, protože ji není komu přenechat
2,24-26 Bůh však (zde spíše filosofický pojem) dává užít plodů práce
3,1-8 všechno má svůj vhodný čas
3,9-15 úvaha o protikladech v čase - vše má svou chvíli a nic netrvá věčně
3,16-22 stejný úděl lidí a živočichů
4,1-6 varování před leností ale i přepracovaností
4,7-12 tíha samoty, lépe je dvěma
4,13-16 lepší je moudré dítě, než starý a špatný král
4,17 - 5,6 varování před neuváženými sliby
5,7-8 křivdy mocných
5,9-19 majetek nelze vzít do hrobu, je třeba z něho žít
6,1-9 neštěstí boháčů, kteří nemohou ve stáří ani jíst

B. 6,10-11,6 Závěry z toho učiněné
6,10-12 úvod - vše je určeno, ale člověk to neví
I: 7,1-8,17 člověk neví, co je pro něho dobré
7,1-14 i nepříjemné věci mohou být prospěšné
7,15-24 střední cesta mezi přílišnou spravedlností a hříšností
7,25- 29 o zlé ženě
8,1-4 jak se chovat vůči králi
8,5-8 člověk nezabrání okolnostem ani nehodám
8,9-17 odplata za dobro a zlo není hned patrná

II 9,1-11,6 člověk neví, co po něm přijde
9,1-10 v nejistotě je lépe se radovat a pracovat
9,11-12 výsledek závisí často na náhodě
9,13-18 moudrost je však lepší než síla
10,1-20 soubor přísloví a výroků z knihy mudrců
11,1-8 soubor výroků k využití času
11,9-10 výzva k jinochu + krátký přechod k mohutnému závěru
III: 12,1-8 báseň o mládí a stáří - konec člověka vyjádřený v obrazech

III. 12,9-11 první dodatek (mluví zde žák Koheleta, hodnotí dílo svého učitele a jeho práci.
Možná i sám Kohelet hodnotí svou práci.

12,12-14 Druhý dodatek, varování před nadbytečnými úvahami a výzva k poslušnosti Zákona
měl za úkol učinit knihu přijatelnější.

Úvod a závěr tvoří rámec, který mluví o Koheletovi ve třetí osobě. V hlavní části mluví Koholet v osobě první. Druhý hlas je nejmenovaný mluvčí, který hodnotí Koheletova slova určená jeho synovi. Je to druhý moudrý muž, který se vyjadřuje k názoru jiného moudrého muže - Koheleta - jehož monolog tvoří jádro knihy.




Teologie:

Kohelet odporuje tradiční představě moudrosti. Kniha Přísloví vyzdvihuje moudrost, početnou rodinu a dlouhý život. Pro Koheleta je to jen honba za větrem a marnost.
Př 3,13-18:Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti. Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato. Je drahocennější než perly, nevyrovnají se jí žádné tvé skvosty.V její pravici je dlouhověkost, v její levici bohatství a čest. Její cesty vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji. Stromem života je těm, kdo se jí chopí, blaze těm, kdo se jí drží.

Kontrast Kaz 2,15-17
: V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem.
Tento skeptický tón podnítil diskuzi o kanonicitě knihy. Dějiny jejího výkladu jsou v jistém smyslu dějinami cenzury, potlačování a polemik. Někteří v Koheletovi vidí jen kazatele každodenní radosti ze života.
Krize moudrosti pramení u Koheleta podobně jako u Jóba z rozpoznání, že člověk nemůže pochopit Boží skutky a zjistit Boží plány. Kohelet se nad tím však nerozčiluje a přijímá to jako danost. Rezignuje na věci, které nemůže změnit a zjistit. Ale základní východiska nezpochybňuje. Respektuje Boží všemohoucnost. 3,14:Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním.
3,11: Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná
5,1:Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova.

Kohelet není programový skeptik, jeho výzvy k užívání života jsou pokaždé odůvodněny tím, že je to dar od Boha. Některé jeho rysy jsou však poněkud cynické. Mluví z hlediska zámožné vrstvy, pro kterou jsou peníze stejně důležité jako moudrost a mohou mít za peníze cokoli:
2,7-9: Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice.
7,11: Dobrá je moudrost, jakož i dědictví, užitečná těm, kdo vidí slunce; být ve stínu moudrosti je jako být ve stínu peněz, avšak užitečnější je poznat moudrost: ta zachovává život tomu, kdo ji má.
10,19:K obveselení se strojí pokrm a radost životu dává víno; peníze vyřeší všechno.

V tom se odráží pohyb helénistické doby.

Teorie dvou hlasů

Literární analýza podle některých teologů ukazuje, že v knize lze zaslechnout dva hlasy: Koheletův a nejmenovaného učitele moudrosti, který knihu uvádí a hodnotí na závěr. Kohelet je skeptik a pochybovač, druhý moudrý muž je ortodoxní a obhajuje kladnou nauku.
Podle této teorie by se kniha Kazatel podobala knize Jób. Ta také vyžaduje určitou strategii čtení. Obě knihy obsahují pochybné učení, které se snaží překonat (názory tří přátel). U Jóba přijde kladné učení ve smršti od Hospodina, zde je obsaženo ve varování druhého moudrého muže, které je určené jeho synu:
12,12: Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.

Za epilog je třeba považovat již verš 8, kterým druhý muž hodnotí předchozí myšlenky. Metafory bodců a hřebů jsou pak spíše negativní, neboť působí bolest. Verš 12 se vztahuje i na všechny předchozí Koheletovy myšlenky.
Kniha mohla být do SZ zařazena jako učební pomůcka, kterou užívá druhý muž, aby vyučoval svého syna a seznámil ho s nebezpečím pochybovačné moudrosti, která byla v Izraeli přítomna. Názory zde zazní, aby mohly být odmítnuty, podobně jako knize Jóbově.Kladné učení knihy by pak přišlo až v samotném závěru:
12,13-14:Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.

Druhý muž zde shrnuje poselství SZ a vybízí svého syna ke správnému vztahu k Bohu. Jakou souhrn moudrosti se označuje bázeň před Bohem a dodržování přikázání - moudrost se tu váže na Tóru a v tomto smyslu pak moudrost rozvíjelo farizejské židovství. Ale polemika je příliš krátká a snadná.



Jiné pojetí: Kazatel jako kniha, která se poctivě vyrovnává s pochybností

Hlavní myšlenka je pomíjivost. Ne marnost. Pomíjivost je závan větru, opar, lehká mlha, která snadno mizí a vytrácí se. Označuje vše, co nevydrží a je prchavé. Všechno lidské úsilí se kazatelovi jeví takto pomíjivé. Z této pomíjivosti vytrhuje jen Bůh - nikdo jiný.
Kniha ukazuje, že bez Boha je život jen věčný koloběh. Člověk sám nenalezne pravou moudrost, vše má svůj vymezený čas, který je vystřídán opakem. Dobré dary pomíjejí, jen to, co činí Bůh zůstává na věky.
Kazatel upozorňuje na těžký život utištěných, osamělých, zneužívání moci, na sklon člověka ke zlému, bezradnost, nerozhodnost, Ale přesto varuje před rezignací.
Je to poctivé přemýšlení o životě, jaký by byl bez Boha. Jméno Jahve se tu ani neuvádí - neboť vždycky znamená zájem a milost pro člověka. Kniha chce vyburcovat k poznání. Teprve v Hospodinu přestávají být věci a činy pomíjivé. Tvořivá práce není zbytečná, radost z věcí není zakázaná. Je třeba však vědět o omezenosti všeho a počítat s konečným Božím hodnocením
Kohelet zní moderně, protože realisticky zachycuje zoufalství světa bez Boha. Moderní člověk si myslí, že Bůh neexistuje. Kohelet v Boha věří, pochybuje však o Božím zájmu a lásce ke světu. Pro Kohleta nemá smysl ani bohatství, ani moudrost, ani dobročinnost. Všemu učiní konec smrt. Kohelet si jako jeden z prvních uvědomil hrůzu světa vzdáleného od Boha.


Zařazení do bible a církevního roku

Patří mezi pět svátečních svitků. Koheleta čtou Židé při podzimní slavnosti stánků - sukkót „svátky pod zelenou“ - celý týden se žije venku pod chýšemi. Svátky trvají osm dnů, začínají 15. dnem sedmého měsíce (Dt 16,13-15) a jsou původně svátkem závěru sklizně (Lv 23,39-41). Biblická tradice vykládá původní chýše vinařů a sadařů jako upomínku na stany, v nichž putovali při cestě z Egypta (Lv 23,42-43).
Předčítání Koheleta prý mělo ztlumit příliš rozjásanou náladu konce žní. Připomíná pomíjivost člověka a je přechodem od jasného podzimu k zamračené a deštivé zimě.
Kazatel byl bohoslužebnou četbou v čas sklizně, kdy dozrává víno. Do slavnosti, kdy byli lidé uspokojeni z výsledků své práce, zaznívá úmyslně i tento skeptický hlas. Lid nesmí zapomenout, že ve skutečnosti žije jen z milosti a není zajištěn tím, co má a umí. Tomu odpovídá Ježíšovo podobenství o boháči a stodolách
(Lk 12,15-21). Z pomíjivosti života vysvobozuje jen to, že člověk staví všechno jednání a celý život tak, aby pamatoval na svého Stvořitele.
Zajímavá je však i polemika v knize Moudrost Šalomounova z 1. století (Segert str. 321-233).
Kniha Kohelet byla problematická již v době, kdy se rozhodovalo o jejím zařazení do bible. Námitky byly proti jednotlivým místům:
Kaz 11,9 x Nu 15,39
Vyskytl se názor, že kniha nepochází z Ducha svatého, ale je to vlastní moudrost Šalomouna.
Již za Heroda Velikého však byla považována za posvátný spis. Začátek a konec odpovídá Zákonu, takže nakonec byla přijata. Také Esejci v Kumránu ji četli - byla nalezena. V NZ však uváděna není.


Vztah k NZ

NZ nikde knihu necituje, ale jakýsi názvuk je v
Ř 8,18-21 Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.

slovo marnost je v řečtině stejné jako v LXX textu Koheleta.

RSS kanál

Syndikovat obsah