Jób

Jádro knihy tvoří otázka utrpení člověka. Je to vždy důsledek jeho viny? Jeho fyzické bolesti ustupují do pozadí, jeho utrpení je vnitřní: Proč právě já? Za co? Proč není Bůh spravedlivý? Z hlediska překladu a výkladu je to jedna z nejtěžších knih SZ.


Základní osnova příběhu:
Obsahuje prozaický úvod a závěr a uprostřed jsou básnické dialogy. Prozaický, rámcový příběh je zřejmě straší a dialogy jsou jeho rozpracováním. Podle talmudu je autorem Mojžíš, ale je to spíš proto, že je zasazena do nejstaršího období. Jób je jedním z patriarchů, který má nejblíže k Abrahamovi. V Ez 14,14 a 20 je bez bližšího vysvětlení zmíněn spolu Noem a Danielem (zmíněn v ugaritském nápisu), jako příklad spravedlivého. To ukazuje, že existovalo nějaké všeobecně známé podání, které ho řadilo k velkým osobnostem starých časů.
Další část knihy ho však představuje jako váženého a vlivného občana jednoho města (29,7-10). V prostředí takových měšťanů asi kniha v dnešní podobě vznikla. Jóbovo bohatství se však ještě poměřuje množstvím dobytka a služebníků. Můžeme ho nazvat „šejkem beduínů“. Je hlavou velké rodiny, kde působí jako kněz a přináší oběti (to by bylo po sinajské smlouvě již nemožné). Dožívá se nadlidského věku 140 let.
Podstatné je, že Job není Izraelec, Zemi Ús je však obtížné lokalizovat. Snad na hranicích Edómu (Pl 4,21), nebo oblast Bášánu. Jób patří mezi bohaté lidi s vysokým společenským postavením, ale největší důraz je kladen na jeho moudrost. Podobě jako Šalomoun se srovnává s lidem východu (1,3). Jakou nemocí byl postižen nevíme, snad neštovicemi. Příznaky choroby jsou popsány příliš básnicky. Všichni chápou jeho nemoc jako Boží trest, proto jej vyhánějí z města. Manželka se k nim připojuje a snaží se jej přimět, aby svůj konec urychlil tím, že Boha prokleje - nic už nemá smysl. Jób je pro ně mrtvý muž.
Rámcové vyprávění tedy mluví o zbožném a spravedlivém Jóbovi, který přes všechny ztráty setrvá ve své zbožnosti a odevzdanosti a nakonec je rehabilitován. Trpí mlčky. V dialogické části je to však jinak. Zde Jób naříká a žaluje Bohu. Hloubka a ostrost těchto nářků je ve SZ ojedinělá. Dialogy nebyly původní součástí příběhu.
Rámcové vyprávění však není jen obyčejná lidová pověst, i ono je poučným vyprávěním. Je otázka, zda nebeské scény byly jeho součástí od začátku. Postava Satana mohla být doplněna až později. Ale to vše jsou konstrukce a úvahy, které se nemají konkrétně oč opřít.
Čtenář hned na počátku dostává před Jóbem náskok v informovanosti. Ví, že se jedná o zkoušku Jóbovy zbožnosti, zda není zištná. Jób to však neví. Podobně srovnej Gn 22, kde má Abraham obětovat Izáka a také neví, že jde o zkoušku.
Tři přátelé jsou stejně vlivní a bohatí jako Jób. Sedm dní s ním sedí na hnojišti než promluví. Výbuch Jóbova utrpení vede k vášnivé debatě, kterou ukončí názor mladého muže. Jób během ní proklíná den svého narození. Neprosí však, aby jeho utrpení skončilo, jako žalmisté, ale jde mu o protest, který se stupňuje do žaloby proti Bohu. Jób stále zdůrazňuje, že je nevinen - nejen vůči přátelům (6,24), ale především vůči Bohu (31). Za touto žalobou se skrývá přesvědčení, že příčinou všeho utrpení je lidský hřích. Protože si však Job není žádného hříchu vědom, považuje své utrpení za nespravedlivé. Bůh mu odpírá jeho právo!
( 27,2)
Výchozí pozice jeho přátel je stejná (!), ale jejich argumentace se ubírá opačným směrem. Jestliže Jób trpí, musel zhřešit. Stále se proto pokouší objasnit, že Jóbovo utrpení je důkazem jeho hříchu.Neargumentují však dogmaticky, ale zdůvodňují to zkušeností mnoha generací: 8,8 15,9 17 20,4.
Jób však tuto zkušenost nemůže svým životem potvrdit. Trpí bezdůvodně a proto se cítí nejen opuštěný, jako žalmisté, ale především přepadený a pronásledovaný. Je přesvědčen, že Bůh se mu stal nepřítelem:
6,4 7,12 9,17 16,9-14 19,6-12
Místo prosby o Boží zájem a pozornost (Ž 6,5 13,4 25,16), Jób prosí, aby ho Bůh raději nechal na pokoji: „Odstup ode mne!“ 10,20 7,16
Jób si stěžuje, že se Bůh nedrží práva: 9,22 skoncuje s vinným jako s nevinným.
Jób Boha vyzývá, aby s ním vstoupil do soudního sporu.
To nemá nikde ve SZ ani v tehdejším myšlení obdobu. Odhalí se tím však jen bezvýchodnost dosavadní moudrosti a teologie, tváří v tvář tomuto výjimečnému případu. Nedostatek pochopení přátel dohání Jóba téměř k šílenství, ale na druhé straně ho to obrací k Hospodinu samému a hledání jeho vůle.
Jób dostává nakonec odpověď skrze zjevení. Bůh k němu mluví přímo „ze smršti.“ Není to však odpověď na jeho výzvu k soudu. Bůh jej odkazuje do jeho mezí. V dlouhé řadě řečnických otázek, se má ukázat, že mezi Bohem, Stvořitelem světa a člověkem je nekonečná vzdálenost. Jóbova předvolání Boha k soudu se jeví jako absurdní. Druhá řeč to ještě zesiluje a Jób to uznává. Všechno, co mluvil bylo nepřiměřené
40,3-5
42,1-6

Datum vzniku knihy je obtížné určit. Nejdříve asi doba královská (Šalomounova) nebo později. Rozvinutá angelologie, včetně popisu satana, svědčí spíš pro její mládí. Také jazyk se zdá být spíš pozdní. Pro rannou dobu svědčí absence jakýchkoli zmínek o historii Izraele, ale může to být i autorovým záměrem. Zmínka o Kaldejcích jako kočovnících napovídá na starobylost příběhu, nikoli však jeho psané podoby. Nejčastěji se soudí na dobu sepsání mezi roky 600 - 400, asi doba poexilní. Její jazyk je velmi neobvyklý, autor možná žil mimo Palestinu. Jeho slovník obsahuje 110 slov, která se nikde jinde nevyskytují. LXX měla s překladem velké potíže, proto záměrně vynechává asi 20 % textu - překlad je často volný, někde i nesprávný.
Text je možná porušen, protože v třetím cyklu řečí Sófar již nic neříká. Část 27, 7/13-23, se však k Jóbovi nehodí, a je vhodnější ji připsat Sófarovi. Možná se tu část textu ztratila.
Prozaická část je patrně starší a jádro příběhu zřejmě autor zpracoval ve velkolepou báseň. Některé části byly možná doplněny později, možná ještě tímž autorem: řeči mladíka Elíhúa 32-37, chvála Boží moudrosti 28. Neobvyklé jsou také úseky pojednávající o dvou velikých zvířatech behemót - hroch? 40,15-24 a livjátan - krokodýl? - 40,25 41,26 - snad přídavky k druhé řeči.
Kniha může mít historické jádro, ale sama neusiluje o historickou přesnost. Takovým knihám říkáme - historická fikce. První verš knihy se podobá úvodu knihy Soudců 17 a začátku knihy Samuelovy.
Jóba je tedy třeba chápat jako historického člověka, který žil v pradávných dobách a byl těžce zkoušen. Všechny rozhovory jsou podány v poetické formě, i když je zřejmé, že takovou formou spolu lidé nemluví, zejména, když jsou v neštěstí. Právě poezie povyšuje knihu z konkrétní a ojedinělé historické události na příběh s všeobecnou platností. Je to moudrost, která se týká, všech.

Literární pozadí:

Jde o dílo anonymní. Existují spisy s podobnou tématikou. Mudroslovná literatura je mezinárodní. Otázka utrpení je složitá pro všechna náboženství. Nejstarší podobný text je babylonský: Chci chválit Pána moudrosti - babylonský Jób
viz : Prameny moudrosti str. 41-57 - pochází z roku cca 1500 před Kristem
těžce zkoušený člověk tu naříká nad svým údělem, ačkoli byl oddaný božstvu i králi -
jde o monolog, jehož záměrem je obnova prostřednictvím Marduka
Nikde však neobviňuje boha ze svého neštěstí, jako Jób - jen si naříká
Jiný text z podobnou tématikou je z doby asi 1000 před Kr. Babylonská teodicea - dialog trpícího člověka s jeho přítelem, který zastává ortodoxní zbožnost Babylóna. Trpící zpochybňuje spravedlnost bohů. Přítel ho varuje před rouháním a dochází k závěru, že bohové způsobili, že lidstvo je zvrácené a mají pro ně jen zlobu a smrt. Vyznívá tedy velmi pesimisticky. Člověk tu nemá žádného ochránce, je „sražen k zemi a uhašen jako oharek.“
Jób je však jedinečný promyšleným zpracováním, hloubkou svých myšlenek, odvahou s jakou mluví s Bohem ale i důsledností svého monoteizmu. Nehledá pomoc jinde. u jiných bohů, ačkoli sám není Izraelec. Ve svém celku nemá kniha žádný vzor. Žádná podobná kniha nedosáhla její hloubky a básnického zpracování

literární žánr:
Na první pohled vypadá jako teodicea - ospravedlnění Božího jednání ve světě. Zabývá se otázkou, jak může milující Bůh dopustit, aby nevinný člověk trpěl. Na tuto otázku kniha nakonec neodpovídá. Boží reakce znamená, že odpověď se nachází mimo dosah lidí. Spíše je to však diskuse o moudrosti. V centru je otázka po zdroji této moudrosti. Různé strany ji nárokují pro sebe a zpochybňují moudrost druhých.
Jedná se o jedno z nejoriginálnějších poetických děl. Kniha nezapadá do žádných standardů, není výlučně lyrická ani epická. Není jen poučná či reflexivní, blíží se však povahou k mudrosloví. Jób i jeho přátelé vystupují v knize jako představitelé moudrých. Tak je také oslovuje Elíhú: 34,2.
Moudří se snažili pochopit Boha a jeho cesty studiem shodných lidských zkušeností. Příkladem je kniha Přísloví. Jób však představuje vášnivý protest proti běžně rozšířené myšlence, že Boží cesty lze takto zcela pochopit!
Moudrost, že život v bázni před Bohem přináší prospěch tím není zpochybněn, ale ukazuje se být pošetilé myslet si, že hloubku Boží moudrosti lze pochopit prostřednictvím běžné lidské zkušenosti.


Literární analýza:

kniha má sendvičovou strukturu: próza - poezie - próza
1-2 prolog - prozaický úvod, který uvádí základní postavy a zápletku

původní lidové vyprávění o muži, kterého Bůh zkouší a přesto zůstal věrný
a nakonec se mu dostane nového požehnání
vyprávění však předpokládá existenci přátel, jejich dialogy i Boží odpověď
děj otevírá problém, který vyžaduje řešení. Jób trpí, přestože je nevinen
jako čtenáři víme, co se postavy nikdy nedovědí - nebeská scéna
Jób trpí, aby prokázal svou věrnost Bohu. Hospodin mu věří, sází na něj
3-31 Jóbovy rozhovory se třemi přáteli ve třech kolech

3 Jóbův nářek
monolog - naříká nad svým údělem, lituje svého narození, forma truchlení podobná Žalmům
4-27 Tři cykly řečí
promyšlená struktura: přátelé postupně promluví ve stejném pořadí a Jób každému z nich odpovídá -
to se děje celkem třikrát: tj. 18 projevů, z toho polovina Jóbových
stejní pořadí: Elífaz, Bildad a Sófar
třetí cyklus je kratší - přátelům jakoby došel dech a argumenty (text je možná porušen).
Tento literární prostředek uvádí na scénu mladého a nespokojeného Elíhúa -
všichni zastávají starodávnou moudrost odplaty. Každé utrpení musí být důsledkem lidského hříchu. Chápou ji však strnule a mechanicky. Usuzují z utrpení, že Jób je hříšník a musí činit pokání
4,7-11
11,13-20
Jób s tímto argumentem nesouhlasí.
Nepopírá, že není bez hříchu. Souhlasí, že nikdo nemůže být spravedlivý.
9,2
Pochybuje však o Boží spravedlnosti:
9,21-24
Jádrem disputace je otázka: Kdo je moudrý? Kdo správně chápe Jóbovo utrpení?
Přátelé se chovají, jako by oni byli zdrojem moudrosti a vědění a zesměšňují moudrost druhého
11,12
12,1-3
13,12
28 Píseň o Boží moudrosti
Jób prožívá chvilku poznání: jakoby předjímá závěr knihy, když všechnu moudrost připisuje Bohu -
jedna z nejpůsobivějších básní ve SZ.
Její umístění vypadá nelogicky, možná byla autorem napsána a zařazena později.
Na druhé straně vystihuje pocity trpícího člověka.
Prožívá okamžiky prozření, ale pak pod tíhou utrpení znovu upadá do deprese.
29-31 Jóbova závěrečná vyzývací řeč
Jób vzpomíná, jak se kdysi radoval z Božího požehnání,
běduje nad svým současným utrpením a stěžuje si, že mu Bůh neodpovídá.
Znovu zdůrazňuje, že je bez viny a nezasluhuje si utrpení, které jej postihlo a
touží po Boží odpovědi.
32-37 Elíhúv monolog

tři přátelé představují moudrost staré doby,
Elíhú je troufalý mladík, který si myslí, že zná odpověď na každou otázku.
Čekal,. že staří vyřeší problém, ale nyní již nedokáže mlčet.
Chce říci něco nového, ale říká totéž!
I on tvrdí, že Jób trpí, protože zhřešil.
Když Bůh později odpoví Jóbovi, o tomto mladíkovi není řeč. Bůh ho ignoruje.
Elíhú je znamením, že lidská moudrost se vyčerpala. Ani staří, ani mladí, neví vůbec nic.
38-42 Bůh mluví z vichřice - dvě boží řeči (38,1-40,2 a 40,6 - 41,26)

Jób celou dobu doufal, že bude moci promluvit přímo s Bohem - to se mu nyní plní.
Boží zjevení ve smršti je situace Božího soudu :Ź 18,19 Na 1
Jób čeká odpověď na otázku, proč trpí.
Bůh na tuto otázku vůbec neodpovídá, neospravedlňuje se,
odpovídá však na otázku, kde je zdroj moudrosti, která stála v pozadí celé knihy.
Nyní dává definitivní odpověď: On sám je moudrý.
Podivuhodný řád přírody je postaven do protikladu k Jóbovu nevědění.
Podobně je to i s mravním řádem - Bůh ví, ale člověk nechápe.
Řečnické otázky chtějí ukázat ke zdroji moudrosti.
38,36-37
Jób uznává, že Boží moudrost neobsáhne a činí pokání - poddává se Boží vůli a vládě.

42,7 -17 prozaický závěr: Jób je znovu šťastný a bohatý

Příběh dospěje ke šťastnému konci. Jób je smířen s Bohem, jeho bohatství a rodina jsou obnoveny,
znovu nalezl milost v Božích očích.
Nedal se strhnout k tomu aby zlořečil Bohu ani povrchními argumenty svých přátel.
I když jeho netrpělivost narůstala,v setkání s Bohem činí pokání a uznává Boží svrchovanost.
Stává se přímluvcem přátel, kteří zastávali falešnou moudrost a mechanické pojetí principu odplaty.

Teologické poselství

Otázka utrpení nevinného je hybnou silou příběhu, ale otázka: Kdo je moudrý?, získá před ní během rozvíjení zápletky přednost. Moudrost si nárokují všechny postavy. Teprve Bůh otázku definitivně rozhodne. On sám je zdrojem moudrosti. Správnou odpovědí člověka je pokání a podřízenost.
42,5-6

Jób dospívá k hlubokému pokání ze své netrpělivosti vůči Bohu, i když se proti přátelům bránil v zásadě správně. Poznámka, že Jób mluvil „náležitě“, se vztahuje spíš k jeho pokání než k jeho protestům.

Na otázku“ „Proč musí trpět“, odpovídá Bůh Jóbovi nepřímo. Nikdo v životě neunikne utrpení. Všichni chceme zjistit jeho původ a zmírnit tak svou trýzeň. Bůh se však rozhodl nezjevit člověku odpověď na tuto otázku. Spor se satanem je jedna z možností, jak si celý problém představit. Ale není to Boží vysvětlení!

Zásadní kritice je tu podroben zákon odplaty, který tradice moudrosti považuje za axiom, který je nezpochybnitelný. Základní představa principu odplaty je: Zhřešíš-li, budeš trpět. V tomto smyslu je věta pravdivá. Poslušnost a i hřích mají v našem životě své důsledky. Smlouva, kterou uzavřel Bůh s lidmi, to říká jasně: poslušnost Božích zákonů vede k požehnání, kdežto neposlušnost k prokletí (sr. Dt 28). Deuteronomistická tradice říká, že hříchy králů vedly k zajetí. Kdo následuje cesty Boží moudrosti, bude žít v bezpečí (sr. Př 1,33).
Tři přátelé však toto tvrzení obrátili jako rovnici. Tak ale zaměnili příčinu a následek!!
Hájí totiž názor: Kdo trpí, zhřešil. Každé utrpení lze vysvětlit hříchem. Utrpení se stává znamením hříchu a jeho odhalením.
Kniha Jób je hrází a pojistkou proti takovému uvažování, které bylo a je stále rozšířené. Člověk může trpět z jiného důvodu než pro svůj hřích!! Už z úvodu čtenář ví, že Jób trpí, aby se prokázalo, že jeho vztah k Bohu není zištný a vypočítavý. V tomto smyslu trpí, aby se ukázalo, že Bůh má pravdu, když z něho má radost a váží si jeho víry. Podobná situace je u Jana 9 - 10, kde se klade otázka, zda za slepotu dítěte může on sám nebo jeho rodiče. Odpověď je: Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Některé utrpení tedy nemá příčinu v nás, ale je příležitostí aby byl Bůh skrze utrpení oslaven. Utrpení může být následkem našich chyb, ale může být také zkouškou naší víry a nemá žádnou souvislost s naším osobním hříchem. Je naopak projevem Boží důvěry, je znamením, že nám Bůh věří a je za nás ochoten dát ruku do ohně. Naším utrpením trpí i on sám. Není mu lhostejné, ale drží nad námi ochranou ruku.
O Jóbově tělesném utrpení se v knize mluví mnohem méně než bychom čekali. Víc než fyzická bolest trápí Jóba, jak s ním jednají jeho příbuzní, sousedé a přátelé. Stávají se důkazem, že jej Bůh opustil. Jóbovým problémem není bolest ani utrpení, ale teologie: Proč se Bůh nezachoval podle teorie(!?) a jeho dřívější zkušenosti. Jób byl dítětem své doby a stavěl na názoru, že Boží spravedlnost znamená rovnítko mezi lidskou dobrotou a blahobytem.
Názory jeho přátel se jeví leckdy moudřejší než unáhlené výroky Jóbovy. Jsou však předpojaté a proto je Bůh odmítá.
42,7
Přátelé vytvářejí předem obraz Jóba jako svévolníka. Svou představu budují na základě úzkého výběru zkušeností. Jóbovo utrpení způsobilo rozpad jeho teologického obrazu světa.
Bůh na Jóbovy otázky nakonec neodpovídá. Jób je však přesto spokojen. Jeho chápání Hospodina se zhroutilo protože bylo příliš úzké, jeho problémy se vytratily, když si uvědomil Boží velikost. Cílem knihy není vysvětlit problém utrpení, ale obhájit, že Hospodin je tak veliký, že žádná odpověď na otázku utrpení není nutná, protože přesahuje lidské chápání.

Výklad knihy závisí na pochopení Boží řeči. Je to odpověď především Jóbovi samotnému, který je pozván ,aby nalezl vztah ke skutečnému Bohu a poznal jeho velikost. Jeho osud je v Božím tajemství dobře skryt.
Je to ale také odpověď jeho přátelům: nepodařilo se jim Jóba přesvědčit, takže jejich pojetí se ukáže být neúnosné. Nemluvili o Bohu pravdu (42,7) - blíže k ní měl Jób, který jejich pojetí popíral.
Projevuje se tu krize moudrosti. Na skutečnosti ztroskotala pravidla zkušenostní moudrosti. Na jejich místo nepřichází nová pravidla, ale nové poznání: Pouze Bůh zná řád světa a pravidla svého jednání a člověk je tu odkázán pouze na Boží poučení, nikoli na vlastní úsudek.
Člověk neví kde je moudrost k nalezení, ví to však Bůh( 28,12 a 23)
28,28
Závěr ukazuje Jóba jako obětníka, který zastupuje své přátele, jako dříve zastupoval své syny. Rehabilitace předčila jeho dřívější bohatství. Tento závěr je sice nepřiměřený těžkým sporům uvnitř knihy, ale chce říci, že Jób obstál ve zkoušce své víry a zbožnosti. Také Abraham se vrací domů¨z hory Mórija, jakoby se nic nestalo.





Vztah k NZ

Ježíš ve svém utrpení pokračuje v Jóbově příběhu. Pouze on je zcela bez hříchu. Na rozdíl od Jóba je postupuje dobrovolně. - ve prospěch hříšných mužů a žen. To, že Bůh v JK přijal na sebe důsledky zla, je definitivní odpovědí na Jóbovu otázku. Ježíš okusil všechnu tíhu lidského utrpení. Bůh bere utrpení na sebe. Není to tedy trest, ale něco, co je třeba přijmout, ale co bude odstraněno.
První křesťané četli knihu Jóbovu během pašijového týdne!!
Pavel (2Kor 1,3-11) připodobňuje utrpení křesťanů k utrpením Kristovým a zvěstuje útěchu.

Jakub připomíná jeho trpělivost ( Jak 5,11).

RSS kanál

Syndikovat obsah