Jozue


Přední proroci

V židovské tradici následují po Tóře jako druhý díl kánonu: Přední proroci. Kromě našich klasických proroků (Iz, Jer atd.) tam patří i knihy Jozue až Královské“. Jako proroci jsou totiž chápáni: Jozue (Joz), Samuel (Sd, Rt, 1 a 2 S) a Jeremiáš (1-2 Kr).
Podle některých kniha Jozue patří ještě k Tóře. Ale předěl tu je. Pět knih Mojžíšových znamená povolání do služby, Jozue uvedení do odpočinutí.
Knihy Jozue, Soudců a Rút jsou ve srovnání s ostatními poměrně samostatné, do sebe uzavřené.
Ostatní přední proroci tvoří součást většího celku. Knihy 1-2 S se v řecké a latinské bibli nazývají čtyři Královské. Jozue až 2 Kr jsou teologicky blízké knize Dt - deuteronomistická škola nebo redakce je zjevná především v jazyce: viz úvodní řeč 1,1-9, 11,15.23 21,43-22,6 a 23. Zpracovaný materiál je však různorodý.


Celkový pohled

Mojžíšovou smrtí končí jedno období příběhu Izraele. Lid vysvobozený z otroctví a obdarovaný zákonem života stojí na hranicích země zaslíbené (ZZ). Nepřichází jako dobyvatel ale jako dědic. Její obsazení je potvrzením naplnění Božích slibů a jeho věrnosti. Tím však není řečeno, že tuto zemi nemůže ztratit (Joz 23,13), pokud si tohoto daru Boží věrnosti nebude vážit.
V Toře jsou řády pro každodenní život v Joz jsou pokyny , jak sídlit ZZ. Nemá být náhodné, co si kdo obsadí. Každý rod má své území přidělené a svěřené losem. Mojžíš dává trvalé zákony pro všední den, Jozue provádí konkrétní úkol obsazení země.
V pozadí některých líčení může být tzv. Kniha Přímého, báseň o vítězstvích, která byla později zhistorizována. Básnické oslovení slunce a měsíce neznamená jejich faktické zastavení. V Debóřině písni jsou také „ bojující hvězdy“, ale v popisu bitvy již nic takového není. Šlapání po hrdlech králů, se týkalo spíš model (Joz 1,24-26). Bohové byly skutečnými králi měst, proto byla potřeba statečnosti tyto bohy pokořit. Ostatní dobyvatelé by raději bohům poražených obětovali, co kdyby...
Izrael tu vystupuje jako kmenový svaz. Není to ještě království, ani republika. Izrael má své starší a kmenové rady (staršovstva), které se spolu domlouvají. Měli společnou povinnost: Pohostinnost vůči příslušníků jiného izraelského kmene a společnou obranu proti nepříteli. Oba závazky byly zpečetěny uctíváním jednoho boha
(i jinde byly podobné svazy, ale každý kmen měl své vlastní bohy a idoly).
Boje Hospodinovy
Podle Joz 5,13-15 jsou války a obsazování země bojem Hospodinovým. Jozue je pouze vykonavatelem rozkazů. Velitel je anděl Hospodinův. Proto jsou líčeny boží zbraně: zmatek, hrůza, strach, déšť kamení 10,11, pád hradeb Jericha, 6,16 - jde o pokračování toho, co čteme v Ex 14,14 -. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.
Do svatého boje se svolává na výzvu (podrobně je to popsáno v 1S 10,8: Saul rozseká kus dobytka a pošle na všechny stany, pro výstrahu že tak dopadne ten, kdo se boji vyhne), troubení na beraní rohy. Bohoslužba byla chápána jako mobilizace do boje proti modlám národů. Bojovníci byli zasvěceni jako názírové. Po dobu boje se nestříhali a neholili. Žili bez žen a bez domova.
Zákon o dobývání měst:
Vtělen do příběhu o dobytí Jericha a Aje (Joz 2 a 6 a 8). Je to boj Hospodinův, bojovníci musí být očištěni, obřezáni tj. posvěceni. Obcházení města se schránou, která znamená jistotu smlouvy s Bohem, troubení kněží na rohy, to vše ukazuje, že jde o víc než jen o vojnu.
Když nemohli dobýt Aj ( = Zřícenina), zjistilo se, že loupili z věcí propadlých klatbě. Izrael nesměl válčit pro kořist! Tím však pozbývají války z lidského hlediska smysl. Toto jsou však války, které mají odstranit pohanství a modly. Máme před sebou scénář náboženského dramatu, který se každý rok předváděl, nebo možná i příprava na boj - před zříceninami, které byly vhodnou kulisou. Dobývání Jericha a Aje tvoří jeden příběh. Podkladem byly vzpomínky na příchod do země. Slib daný Rachabě však musí být splněn, podobně slib daný Giboňanům, i když je podvedli. Smí dokonce pomáhat při bohoslužbě.
Krutosti
: Pokud čteme knihu Jozue jako historii je to krutost neobhajitelná. Není to však kronika bojů. Slyšíme pouze k bojích ve středu země. Historie je tu asi málo. To by také vysvětlovalo, že některé národy, které jsou sice „vyhubeny“, později ( v době soudců či za Davida) však opět vystupují v plné síle. Jde o kultická dramata, postaveném na protikladu Boha a bohů. Jde o Boží soud nad nepřáteli, něco jako poslední soud. Něco jiného jsou pak války, které rozpoutávají králové ze zpupnosti a přivolávají na sebe Boží hněv. V zaslíbené zemi ve skutečnosti zůstalo mnoho Kenaanců, aniž měli smlouvu jako Gibeónci. Většina měst byla malá.
Napětí mezi knihou Soudců a Jozue:
Jozue líčí obsazení země jako náhlou a rychlou expanzi. Tři tažení a hotovo. Kniha Soudců však svědčí spíš o postupném obsazování, kdy každý kmen musel bojovat se svými nepřáteli a byl vždy v pozici slabšího. Kniha Soudců je historicky věrnější. Kniha Jozue je idealizací celkového výsledku - obsazení země za Jozua. Byla v dnešní podobě napsána až 600 let po těchto událostech (obsazení cca 1200, kniha cca 600 př. Kr.) v době smrtelného ohrožení. Severní Izrael byl již ztracen ( - 722 padlo Samaří do rukou Asyřanů) a jižní judské království čelilo velkému nebezpečí a likvidaci.
Kniha chce proto povzbudit a posílit víru, že země byla kdysi dána Hospodinem Izraeli. Když do ní vstupovali, měli proti sobě mnoho nepřátel a přece jim Hospodin podivuhodně pomohl. Všechny tehdy známé zříceniny (Jericho, Áj) byly přičteny Jozuovi. Dlouhá historie je tu zhuštěna do jedné generace a postavy. Ve skutečnosti to bylo složitější, ale konečný výsledek byl takový, jak líčí kniha Jozue. Izraelci se usadili v celé zemi. Tato země jim patří jako Boží dar a nikdo je odtud nemá právo vyhánět, pokud ovšem budou dodržovat Boží smlouvu. Ničení nepřátel a jejich měst chce povzbudit odvahu a víru těch, kteří ji tváří v tvář asyrské hrozbě ztráceli. Ukazuje také na chybu, které se dopustili - místní obyvatelé, které nechali volně žít mezi sebou, je svedli od víry v Hospodina. Kdyby je skutečně vyhnali, nemuselo to dojít tak daleko. Je to podobné, jako když v dobách před Mnichovem byl národ posilován vzpomínkami na dobu husitskou ,nebo za komunistů věrností otců v době předtoleranční. Nemluví tu historici ale teologové, kazatelé, kteří chtějí vzbudit odvahu a víru. To, co bylo a je třeba zničit je pohanství a jeho svatyně, nikoli lidské životy.
Zákon o rozdělení země:
Není jedno kde bude kdo sídlit, o tom rozhoduje Bůh. Jednak na základě starších slibů, jednak losováním. To se tehdy považovalo za projev Boží vůle. Všichni Izraelci mají možnost žít z výtěžku země, nejsou národ bohatých a otroků.
Obnova smlouvy:
Odcházející vojevůdce Jozue vybízí k věrnosti Hospodinu. Varuje před smíšenými sňatky, - proti pronikání pohanství. Klade důraz na rozhodnutí: „vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili“
Po všech vítězstvích a darech zůstává víra osobním rozhodnutím. Toto svobodné rozhodnutí však Izrael zavazuje, stává se zákonem, podobné „vyvolte“ zazní znovu až za Eliáše (1Kr 18)!!
Kniha Jozue je tedy svědectvím o trvalosti a věrnosti Božích zaslíbení. Je tu zpracován a utříděn materiál z různých dob a různého původu. Historická chronologie není cílem - staletí se tu smršťují a navzájem prostupují. Výraz „ až dodnes“ znamená velmi vzdálenou dobu. Některé události jsou tu promítnuty nazpět (kmen Dan obsadil své území až v době soudců, výčet poražených králů sahá až do doby Davidovy atd.) Události z různých dob jsou zhuštěny do života jedné generace.
Historicky
víme snad pouze to, že po roce 1230 př.Kr. přicházely do země izraelské převážně pastevecké kmeny. Zabíraly volné horské pastviny a pak i pastviny v nížině. Kenaanská města se tomu postavila na odpor. Izraelci byli početně i vojensky slabší, užívali proto v boji momentu překvapení a válečné lsti. Kenaanci však nebyli vyvražděni, ale žili v zemi společně s Izraelci.
Jozue je ústřední a jednotící postava. Jeho jméno je vyznavačské, poprvé se setkáváme s osobním jménem s částicí Jeho = Hospodin. Význam Hospodin je spása. Toto jméno nesl i Ježíš. Jako Ježíš Kristus vedl lid ze smrti do života, podobně Jozue uvedl lid vyvedený z domu otroctví do místa „ dočasného odpočinku“.
Žd 4,8-9 Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou.

Vnitřně navazuje kniha Jozue na TORU.
Ex 13,19:Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti. Ten totiž zavázal Izraelce přísahou: "Až vás Bůh navštíví, vynesete odtud s sebou mé kosti."
Joz 24,32:Josefovy kosti, přenesené Izraelci z Egypta, pohřbili v Šekemu na dílu pole, který koupil Jákob od synů Šekemova otce Chamóra za sto kesít. Připadlo do dědictví Josefovým synům. -

Jiný příklad: Nu 27,1 - Joz 17,3 také dcery dostávají dědický díl.
Další příklad: vybudování dvou oltářů: Joz 8,30: Tehdy zbudoval Jozue oltář Hospodinu, Bohu Izraele, na hoře Ébalu, jak Izraelcům přikázal Mojžíš, služebník Hospodinův, tak jak je napsáno v Knize Mojžíšova zákona (Dt 11,29 a 27,11), oltář z neotesaných kamenů, neopracovaných železem. Na něm přinesli Hospodinu oběti zápalné a obětovali oběti pokojné. Tam napsal v přítomnosti Izraelců na kamenech opis Mojžíšova zákona.
Členění hrubé: Jozue - od Mojžíšovi smrt až po smrt Jozua
1-12 obsazování země 20- 22 směrnice pro život v ZZ
13-19 rozdělení země 23- 24 Jozuova řeč na rozloučenou
Rozmanitý materiál je pojat do jednotné koncepce - Jozue je nástupce Mojžíše, ne však druhý Mojžíš.
Jedná podobně: nechá lid posvětit (3,5), lid ho ctí jako Mojžíše )3,7), přimlouvá se za Izrael (7,6),
Před smrtí oznamuj svou vůli (23,1). Přitom mu záleží na přesném plnění příkazů Mojžíše (1,7.13 4,10 8,30n 11,15) a nedává žádné další. Tóra je pro Jozua uzavřená, má ji před sebou jako knihu, kterou se musí řídit (1,8 8,31 a 34).
Zvláštní napětí: Joz 1,5 - nikdo před tebou neobstojí , 11,16.23 + 21,43n říká že obsadili celou zemi. Kapitola 23 však říká, že jsou národy, které zůstaly ( 23,4.7.12 ) a budou vyhnány až v budoucnu.
23,16 varování: pokud se s nimi Izrael smísí, Hospodin je už nebude vyhánět a vyhnán bude naopak Izrael.
Úplné přivlastnění země je závislé na dodržování Tory. To je Dt teologie.Ve srovnání s knihou soudců je však ještě generace za Jozua poslušná, jemu je určeno Boží zaslíbení o obsazení země.
Rozmanité členění země a rozdílná velikost území kmenů ukazuje, že obsazení asi proběhlo v jednotlivých oblastech odlišně, ale z textů to nevyčteme.

Členění jemnější:

1 výzva k přechodu Jordánu, Jozue povzbuzen a vydává první rozkazy
2 vyslání zvědů do Jericha,
kněžka Rachab odhaluje strach, který mají z Izraelců, slyšeli o Božích skutcích
3 přechod Jordánu (analogie k přechodu moře v Ex), nová generace pozná Boží pomoc,
schrána stojí na dně řeky, podobná věc se stala roku 1267, skála přehradila na 10 hodin řeku
4 Gilgálský památník - stavba památníku, 12 mužů vynáší kameny, svědectví o Božím skutku,
velký kruh 12 kamenů. Žádný kámen není důležitější, žádný nesmí být vyrván. Pak slaví velikonoce. V gilgálském památníku se konala bohoslužba za přítomnosti zástupců kmenů.
Dramatické připomenutí dřívějších dějů. Zde se také soudilo (1S 11,14) a vyhlášena Saulova vláda
5 obřízka nového pokolení, slavení velikonoc, - zasvěcení
první sklizeň, končí mana - Boží láska dostává jinou podobu
6 dobývání města Jericha procesím ve stanoveném pořádku, obcházení s archou
text je popisem slavnosti o dobývání země, město tehdy bylo již v sutinách, proto se nemluví o boji,
po sedmi dnech se hradby hroutí a vše propadá klatbě a musí být zničeno, kromě rodiny Rachaby
7 Akanova krádež z toho, co je klaté - šlo o věštecké náčiní -
porážka v boji o Aj, hledání viníka, losování, přiznání viny, trest - ukamenování Akana a rodiny
důvod: šlo o smrtelné nebezpečí pro všechen lid
8 Dobytí města Aj válečnou lstí, taktika fingovaného útěku, zabití obyvatel a krále
oltář na hoře Ébal z neotesaných kamenů, předčítání Mojžíšova zákona
9 Izrael obelstěn Gibeóňany, smlouva se však musí dodržet, připojili se nakonec k Izraeli,
10 boje na jihu země - citát z básně: slunce a měsíc stojí na obloze,
smyslem je, že Hospodin bojuje za Izrael - není to jeho zásluha
11 boje na severu země, Anákovci - obři, část jich však zůstala,
12 seznam poražených králů, jde především o porážku bohů a rozboření modlářských svatyň,
Druhá část

13 Jozue na sklonku života rozděluje zemi losem - tj. od Hospodina každému pokolení a čeledi
9 kmenů a 1 Manase, Ruben a Gád se vrátí do Zajordání, Lévi bude žít z obětí
rozsah země je přehnaný, takové území Izrael neovládal ani později za Davida
je to však vyznání víry, že celá tato země patří pod svrchovanost Hospodinovu
Izrael na celém tomto území nebude opuštěn, dovolá se Hospodinovi pomoci
některé národy si Izrael nepodrobil - budou stálým nebezpečím a svodem
14 Lévijci dostávají města k bydlení a pastviny pro svá stáda
Káleb žádá město Chebrón, připomíná svou věrnost, musí ho však získat bojem proti Anákovcům
15 Popis území kmene Juda
dobytí Chebrónu, Otníel dostává Kálebovu dceru (paralelu příběhu najdeme i v Sd 1,12-15)
pouze Jeruzalém odolá. Zůstanou zde Jebúsejci (teprve David město získá jako osobní vlastnictví)
16 popis území kmene Josef: 2/2 Manase a Efrajim ( největší kmen)
17 nespokojenost josefských kmenů, samé lesy a hory
Jozue to odmítá: máte sílu vykácet si lesy a přemoci nepřátele
komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává

18 a 19 území dalších sedmi kmenů - nejprve soupis a pak losování
losování se děje ve svatyni v Šílu, kde je uložena schrána ( srov. 1S - kněz Élí)
na jihu zůstává : Benjamín a Šimeón,
daleký sever (Galilea): Zabulón, Isachar, Ašer, Neftalí, Dan - okrajová část, odtud bude 12 učedníků
Jozue si vylosoval Timnat-serach, sám si ho vybudoval
20 útočištná města pro ty, kteří zabili bez nenávisti. Navazuje na právo azylu ve svatyních
3 + 3 města na každém břehu Jordánu,
provinilec se přihlásil v bráně, starší města ho vyslechli a poskytli ochranu
osvobodit ho mohl buď soud nebo smrt velekněze. V Izraeli dostává krevní msta své hranice a meze. Člověk, který neměl úmysl vraždit, ale pouze zabil nešťastnou náhodou, má kde najít útočiště.
21 Lévijská města - 48 měst a pastviny uprostřed území ostatních kmenů, 4( svět) x 12 ( Izrael)
později bylo měst 49 což činí 7x7 ( sedm planet - očí Hospodinových)
22 konflikt se zajordánskými kmeny -. Rúben a Gád staví na svém území veliký oltář -
to vzbudí podezření - chtějí se odtrhnout, rozdělit Boží lid, sloužit svým bohům -
nebezpečí bratrské války zažehná Pinchas, syn velekněze -
napomíná a varuje, nabízí, že se mohou přestěhovat za Jordán a ostatní se uskrovní -
zajordánští podezření odmítají - oltář neslouží k obětem, ale ke svědectví. Oltář je svědkem
23
Jozuova závěť - nesmíte se sbližovat s místními, jinak už je nikdy nevyženete,
stanou se vám osidlem a břemenem
verše 7-13 :Nesmíte se mísit s těmito pronárody, jejichž zbytky jsou mezi vámi. Jména jejich bohů nepřipomínejte ani skrze ně nepřísahejte; neslužte jim a neklaňte se jim, ale přimkněte se k Hospodinu, svému Bohu, jak jste činili dodnes. Neboť Hospodin před vámi vyhnal velké a mocné pronárody; nikdo před vámi až dodnes neobstál. Jediný z vás bude schopen pronásledovat tisíc mužů, protože Hospodin, váš Bůh, bojuje za vás, jak vám přislíbil. Sami u sebe dbejte úzkostlivě o to, abyste milovali Hospodina, svého Boha. Jestliže však přece odpadnete a přimknete se ke zbytku těch pronárodů, které ještě zbyly mezi vámi, a jestliže se s nimi spřízníte sňatkem a budete se mísit s nimi a oni s vámi, tedy jistotně vězte, že Hospodin, váš Bůh, už před vámi ty pronárody nevyžene. Stanou se vám osidlem a léčkou, karabáčem na vašich bocích a trny v očích, dokud nevymizíte z této dobré země, kterou vám dal Hospodin, váš Bůh.

nezapadlo ani jedno dobré slovo Hospodinovo, když nebudete věrní nezapadne ani jedno zlé slovo
14-15: Hle, já nyní odcházím cestou všeho pozemského. Uznejte tedy celým srdcem a celou duší, že nezapadlo ani jedno ze všech dobrých slov, která o vás mluvil Hospodin, váš Bůh. Všechno se vám uskutečnilo, nezapadlo z toho jediné slovo. A tak se i stane, že jako se na vás uskutečnilo všechno dobro, o němž k vám mluvil Hospodin, váš Bůh, tak na vás Hospodin uvede všechno zlo a vyhladí vás z této dobré země, kterou vám Hospodin, váš Bůh, dal.

24
závěrečná scéna s Jozuem - ohlíží se na dějiny spásy od Abrahama -
běžné bylo, že lidé přijímali bohy země, kde se usídlili, proto jim dává vybrat, komu chtějí sloužit
13 - 15 :Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich, vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte. Bojte se tedy Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva, kterým vaši otcové sloužili za řekou Eufratem a v Egyptě, a služte Hospodinu. Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu
."
Izrael přijímá závazek zřeknout se cizích bohů
Jozue varuje - Hospodin je Bůh „žárlivý“, nesnese nevěru - lid se stává sám proti sobě svědkem
starý text, který však opět nese stopy přepracování Dt školou
tři hroby: Jozue, Josef, Eleazar - znamení: toto je náš skutečný domov.

27-28: A všemu lidu Jozue řekl: "Hle, tento kámen bude proti nám jako svědek, neboť slyšel všechna slova, která s námi Hospodin mluvil. Bude proti vám jako svědek, abyste nezapírali svého Boha." Potom Jozue lid rozpustil, každého k jeho dědičnému podílu.


Nástin historie obsazení země (tj. jak to asi skutečně bylo)

Po stručné zprávě o bojích ze Zajordání, máme před sebou v Joz zprávy o Jerichu, Aji a Gibeónu - poměrně malé území západně od gilgálského přechodu. Ostatní zprávy jsou již stereotypní: Pět měst, pak skok na sever a už jen výčty. Chybí konkrétní vyprávění. V Joz 1-12 jde tedy o celkové vylíčení, k němuž chyběl podrobnější materiál. Sd 1 to líčí jinak - vypravuje se tu o akcích jednotlivých kmenů a Jozue není vůbec zmíněn. Mluví se výslovně o městech, které Izraelci nedobyli (Sd 1,19.21.27).
Tři teorie:

A: obsazení země bylo ve skutečnosti poklidným procesem - prosakováním do řídce obydleného území
Ke zničení Jericha a Áje došlo dávno před příchodem Izraelců. Původní obyvatelé nebyli vyvražděni, ale žili společně s Izraelci ( německá teologická škola předpokládá, že Izrael byl ještě tvořen několika samostatnými kmeny)

B: váleční dobytí země (americká teologie) - předpokládá již Izrael jako kompaktní celek

C: Knihy Joz a Sd jsou dokladem konfliktu sociálního mezi vládnoucí vrstvou ve městech a sociálně utiskovanou vrstvou, která se opírala o jahvismus - zde vlastně o skutečné obsazování ani nejde

Obsazování
se dá rekonstruovat jen stěží. Jasné jsou naopak hranice kmenů!
Dům judský
- jižní část hor a na jeho území leží také Šimeón a další skupiny:
Káleb, Otníel, Jerachmeelci, Keninci. Jde tedy o větší seskupení (2 S 2,4 a 10n)
Dům Josefův
- severní část hor: dva velké kmeny Efraim a Manases
Mezi nimi leží Benjamín - malý a politicky slabý kmen mezi velkými sousedy
Galilejský sever
: Zabulón, Isachar, Ašer, Neftalí
Dan: -
původně západně od Jeruzaléma, ale byl vytlačen Emorejci a našel si nové místo docela na severu
Zajordání
: Ruben, Gád - hranice nejsou - jedno území a z Manasesa pokolení Makír

RSS kanál

Syndikovat obsah