Exodus – řecky Vyjití

Základní charakteristika: V této knize se mění výchozí předpoklady - na místo otců, tedy jednotlivců je v centru Božího jednání lid. Ze 70 potomků Jakobových se stává Izrael - Ex 1,7. Poprvé se vyskytuje toto označení jako celku společenství, které je viděno z hlediska jeho pozdější podoby - posvátný svaz 12 kmenů. Vůči Egyptu vystupují jako hebrejové . tj cizinci žijící mimo zákon. Vlastním jménem však vyznávají , že za ně zápasí Bůh (Gn 32,29 - Jákobovo nové jméno). Zatímco praotcové znali Boha pod jménem El (Bůh všemocný Ex 6,3), což souvisí i se jménem Izra-el, v Egyptě se z něj stávají vyznavači jména JHVH. Mojžíš jim odhaluje význam tohoto jména „Jsem, který jsem“ a tím i povahu Boží. Je to Bůh všudypřítomný, vysvobozující a zachraňující.

Egypt je v bibli nejen jižní velmoc ale země nepřátelská, dračí (Iz 51,9). Hospodin podstupuje s touto mocností vítězná zápas, vysvobozuje Izrael, aby byl jeho zvláštním vlastnictvím mezi národy a dává mu úkol- být královstvím kněží (Ex 19,6). Přirovnání k orlu, který vyplaší mláďata z hnízda a pak je podebere křídly. - Ex 19,3-6.
Ústřední postavou je Mojžíš - egyptské jméno, které je však chápáno po izraelsku - Vytahujíc ( z vody). Stává se nejen vysvoboditelem a vůdcem ale také zákonodárcem, všechny zákony jsou spojeny s jeho jménem - tím je dána je jejich legitimita. Je prostředník smlouvy, prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Převyšuje všechny ostatní SZ postavy - sdružuje se v něm úřad královský, kněžský a prorocký a je předobrazem Ježíš. Právní řády jsou zde dvojí druhu - apodiktické - tj bezpodmínečné za všech časů a okolností a kasuistické - tj. podmíněné situací a okolnostmi, které se mohou měnit.
Pro Ex je charakteristické, že tu málokdy spolu jedná několik konkrétních postav, ale většinou má jeden člověk proti sobě celý národ. Mojžíš stojí proti Egypťanům (zastoupeným faraónem) nebo zastupuje izraelský lid před Bohem. Mnoho textů hovoří o vnitřních rozporech mezi Mojžíšem a lidem, o pochybách a nevěře Izraelců. Vyprávění mají daleko víc než vyprávění o praotcích teologickou tématiku. Základním východiskem je útisk Izraele (1), Boží slib záchrany (3) a pak už jde jen o to, jak to Bůh uskuteční a jak Izraelci reagují na různá ohrožení během cesty.
Na rozdíl od Geneze není vyprávění složeno ze samostatných pověstí ( jen výjimečně: 2,1-10.15-22 17,1-16. Většina vyprávění je součástí celku, bez něhož by neměla smysl.

První díl: 1-15
Od počátku směřuje k vyjití z Egypta a svátku pesach. Tato část mohla sloužit jako bohoslužebné čtení k tomuto svátku. Je však velmi dobře teologicky promyšlená. Faraóni vládnou přísně organizované Nové říši (1301 -1165). Jsou pokládáni za boha slunce. Přistěhovalci zvaní Hebrejové jsou nuceni k otrocké práci a považování za nepřítele státu. Výhodní hranice byla zajištěna „královskými hradbami“ proti vetřelcům o běžencům. Izraelci jsou drženi v cizí zemi a nesmí mít potomky. Zaslíbení se zdá být mrtvé. Po vylíčení útisku dochází obratu ve chvíli, kdy Hospodin vyslyší nářek Izraele a rozpomene se na svou smlouvu (2,23-25). Izraelci po ohlášení Mojžíšem této zprávě uvěří. 4,31. Tato slova se opakují při přechodu moře 14,31 - promyšlený závěr. Píseň o vysvobození je zařazena na závěr jako vyvrcholení 15,1-21 - nepochybně jako součást liturgie svátku pesach.
Pesach ( odvozeno od slova - poskakovat, skákat - snad při obětních tancích) pochází z nomádské tradice putování se stády. Slavil se při každoročním střídání pastvin, kdy se chovatele dobytka vydávali s počátkem jarního sucha ze svých pastvin ve stepi do kulturní země, kde pásli na strništích. Pomazaní vchodu stanu krví zabitého beránka mělo zajistit lidem i zvířatům ochranu před pouštními démony během nebezpečného putování. Tato nomádská slavnost se však v Izraeli stala svátkem připomínajícím vysvobození z Egypta.
Nový význam: Hospodin přeskočil naše obydlí, uchránil naše prvorozené ( ti vždycky patřili bohům a byli často obětováni). Tento svátek se později (- 7. stol) spojil se svátkem nekvašených chlebů.
Svátek nekvašených chlebů „maccót“ je původu zemědělského. Na počátku obilné sklizně se pekl první chléb z nové úrody - ječmene - bez starého kvasu Ex 13,3-10 - zde opět přeznačeno jako připomínka začátku nového života svobody bez kvasu otroctví.

Druhý díl
I. putování pouští 15-18 V 15,22 se znovu vydávají na cestu. Místo aby šli do zaslíbení země jdou na Sinaj, což znamená okliku. V jiných textech se zmiňuje po vyvedení z Egypta příchod přímo do zaslíbení země. (Dt 26,5-9, Ź 135,8-12). Jinde se mluví o putování pouští, ale ne o Sinaji ( Joz 24,7 Ž 78,52). Poušť je místem démonů a v bibli je místem zkoušky, pokušení, osvědčení se, půstu a modlitby ale i setkání s Bohem. Vše se tu stává intenzivnější, naléhavější. Vzpomínky na nevěrnost a vzpurnost lidu, který odvykl svobodě a samostatnému životu ) - vyrovnávání se s překážkami a těžkostmi. Škola života a víry - proroci Ozeáš 11 a Jr 2 to později nazvou námluvy Hospodinovy, časem mladé lásky. Jsou to příběhy mezi vyjitím z Egypta a příchodem na Sinaj. Některá vyprávění spjata s určitými místy ( Mara, Massa a Meriba, Elim, Refedeim. Spojuje je reptání Izraelců proti Mojžíšovi . Příčinou je žízeň, hlad, bezradnost. Obrací se tak proti samotnému Hospodinu a ostře kontrastují s vírou Izraelců při přechodu mořem 14,31. Reptání ovšem připravuje odpadnutí na Sinaji. Výjimkou je pouze příběh o Jetrovi, kde žádní reptání není.

II. Sinajská perikopa (SP)
Událost na Sinaji je samostatná tradice, která nebyla s vysvobozením z Egypta spojena od počátku. Její kultický charakter svědčí o jejím užití při bohoslužbě - „sinajská perikopa“ - SP.Líčení pobytu na Sinaji je nejrozsáhlejší a nejkomplexnější souvislý text Pentateuchu: Ex 19,1 - Nu 10,10. Největší část z něho zabírají sbírky zákonů a kultických předpisů velmi odlišného druhu a původu, které zde byly spojeny a zasazeny do jednoho rámce - pod horu Sinaj. Hora byla obecně považována za místo, kde je člověk Bohu blíž. Cílem je společenství s Bohem. Izraele se stává zvláštním vlastnictví - něco jako korunní klenot. Lid má být svatým,vyčleněný z ostatních národů. Ale ne proto, aby jim vládl, nýbrž aby před nimi svědčil a zástupně za celý svět oslavoval Hospodina.

První samostatný úsek SP tvoří Ex 19 - 24. - má dvě části:

Desatero a Knihu smlouvy
Desatero a Kniha smlouvy jsou však zasazeny do výpravného rámce. Ex 19 vyvedení z Egypta jako základní předpoklad a východisko. Vše, co Bůh řekne, je vysloveno s tímto předznamenáním (podobně Desatero). Příprava na vyhlášení desatera. Mojžíš je jeho bezprostřední příjemce. Po vyhlášení Dekalogu má lid strach 20,18-21. Ostatní zákony již přijímá jen Mojžíš a předává je lidu. Tím je dán rozdíl mezi Desaterem, které představuje základ a vše ostatní, co následuje ho pouze rozvijí. Vyhlášení zákona je uzavřeno slavnostním uzavřením smlouvy kapitola 24. Oddíl Ex 19-24 tak tvoří uzavřenou souvislost.

Ex 24 - Smlouva (268 x v SZ)
Izrael zakoušel svůj vztah k Bohu jako smlouvu a uchovává jako její listinu Zákon. To nemá v dějinách náboženství obdobu. Obětní krev se stává krví smlouvy. Polovina je vylita na oltář, polovina pokropí Izrael. Lid je tím přijat do důvěrného společenství s Bohem, která přesahuje každé pokrevní příbuzenství, Bůh to teď bere „krvavě“ (smrtelně) vážně. Po té následuje hostina. Izrael je navždy spojen s Bohem - krví.

Desatero - Ex 20,1-17 (s nepatrnými odchylkami je ještě v Dt 5,6-18) obsahuje řadu ochranných zábran začínajících záporkou ló - NE. Pouze svěcení sedmého dnea ctění rodičů je formulováno kladně. Základní formu je těžké rekonstruovat. Počet deset předpokládá už ex 34,28 ( Dt 1,13). Počítání však kolísá. Není jasné zda zobrazování je samostatní přikázání (pak ,musí být ve verši 17 jen jedno přikázání - rozdíl mezi katolíky + luterány a reformovanými + anglikány). Nejprve jde o vztah k Bohu a na něj navazují mezilidské vztahy. Desatero obepíná širší okruh než jiné soubory základních předpisů. Neměnnou paltnost je vyjádřena kamennými deskami, které byly uloženy ve schráně smlouvy. Desatero není tíživé břemeno, ale velké vyznamenání: Když to uslyší národy řeknou: Jak moudrý a rozumný je tento lid ( Dt 4,6)Na začátku se připomíná vyvedení - je to výraz pro vykoupení otroka. To byla povinnost příbuzného, zastánce - goel.

Kniha smlouvy 20,22-23,19 - sbírka právních ustanovení různého druhu. Je formulována kasuisticky.
Mezilidské vztahy: o otrocích , hrdlení zločiny, tělesném poškození bližního, majetková provinění, jak se chovat k cizincům, nepřátelům a chudým.

Náboženské předpisy: stavba oltáře, čarodějnictví, zákaz obcování se zvířaty, zlořečení Bohu, maso rozsápaných, dary chrámu, rok odpočinutí, svátky, slavnosti, oběti atd.
Otroci byli tehdy váleční zajatci nebo ti, kdo ztratili majetek a prodali se ( třeba i usvědčený zloděj) a stali se majetkem svých pánů. Římské právo je v¨chápalo jako věc. V Izraeli mají otroci lepší postavení. Otrok nemusel v sobotu pracovat(!), po šesti letech musel být propuštěn a dostal základ živobytí, po smrti pána byl volný. Do zástavy (zabaven) nesměl být vzat mlýnský kámen nebo plášť, kterým se bylo možno přikrýt v noci. Spjatost s Bohem propůjčovala každému člověku nedotknutelnou hodnotu.
Do přikázání lásky jsou zahrnuti i přistěhovalci - cizinci - neboť i vy jste byli cizinci v Egyptě Ex 23,9. Cizince měl právo asylu v útočištném městě. Přijetím obřízky se přistěhovalci stávali rovnoprávnými členy společenství. Součástí Izraele bylo mnoho cizinců, jak ještě prozrazují jejich jména (Uriáš Chetejský, Išáj Gátský atd.)
„Oko za oko“ - výrok pochází z dob, kdy neexistoval stát. Platil zákon krevní msty. Dědičnou povinností příbuzných usmrceného bylo potrestat pachatele. Krev byla sídlem života a Božím vlastnictvím a její vylití znamenalo znesvěcení země - krev volá k Bohu. Kdo vztáhne ruku na člověk,a vztáhne ji na Boha, neboť je obrazem Božím. Zásada oko za oko znamená jasnou hráz pro trest. Nesmí být větší! (proti sedminásobní mstě). Většinou byla poskytnuta náhrada. Pro pachatele byla zřízena útočištná města - zde byl souzen a museli být dva svědkové, teprve pak mohl být předán člověku, který vykonal krevní mstu. Msta není nenávist, ale jde v něm o prosazení spravedlnosti - proto po pomstě volají žalmisté a vkládají ji do rukou Božích.

Úseky 25-31 a 35-40 se zřetelně liší od ostatních textů.
25-31 pokyny ke stavbě svatyně a její výbavě - pokračování je v Lv 8
- vysvěcení kněží
35-40 zpráva o provedení stavby
Obě patří ke kněžské tradici, která se zaměřuje na kult a detaily jeho vykonávání.
Druhá úsek má uvnitř oddíl zvaný Druhé desatero 34,10-26 někdy je označováno jako kultické. Oba první příkazy odpovídají desateru. Existovalo tedy několik sbírek základních pravidel I tato 34. kapitola má svůj výpravný rámec - zhotovení zlatého telete. Ex 32-34 tvoří ucelenou souvislost o porušení a obnovení smlouvy. Na začátku není ideální poslušnost, ale porušení smlouvy, která byla obnovena a od té doby platí jako výraz Boží milosti a odpuštění!
Zasazení obou úseků je ovšem promyšlené.
Po uzavření smlouvy je Mojžíš opět povolán na Sinaj (24,12) kde dostává pokyny pro svatyni a kult (25-31). Během těchto 40 dnů lid odpadne - kap. 32. Teprve po obnovení smlouvy (34) se uskuteční stavba svatyně 35-40.
Další spojitost je v oblaku, který nejprve zahalí Sinaj a Slávu Hospodinovu (24,15-18) a po té se přemístí do nově zřízení svatyně 40,34. Od této chvíle Boží přítomnost - sláva provází Izrael při jeho putování pouští - s tím je spojena tradice o sloupu ohnivém a oblakovém.Kniha Exodus je spojena několika způsoby s Genezí.
Gn 50,24 . Josef slibuje, že Hospodin vyvede Izrael z Egypta do země, kterou slíbil A,I a J
V Ex 33,1 dostává Mojžíš podobně formulovaný příkaz.
Mojžíš se v přímluvě za lid (32,13) dovolává zaslíbení daného otcům Gn 22,17 a Ex 13,5.11 .
Další vazba s příběhy otců je Ex 2,23-25 a 6,2-8 - viz Gn 17.

Hlavní události:
Vyvedení z Egypta -
není to samostatná epocha, ale čas poroby, který volá po vysvobození. V centru stojí postava Mojžíše - jeho ohrožení, narození a záchrana,, zásah na pomoc utlačených útěk do Midjánu, povolání a pověření k vyvedení lidu spolu s Aronem. Odtud vše směřuje k realizaci tohoto Božího plánu. Střetnutí s faraónem, rány až po poslední, při níž Izrael chrání krev beránka. Vrchol v záchraně a přechodu Rákosového moře. Hlavním tématem není líčení dějin, ale vyprávění o záchrana Izraele prostřednictvím Bohem poslaného vysvoboditele.
Kdo vlastně byl v Egyptě. Tradice o praotcích (Gn) a vyvedení z Egypta patrně byly patrně přineseny různými skupinami do společného utváření tradice, ale my tyto skupiny neumíme odlišit a určit. Historické okolnosti pobytu v Egyptě zachycují dvě jména měst Pitom a Ramese Ex 1,11.
Egyptské prameny mluví o semitech, kteří byly získáváni do egyptských služeb. Označení chapiru - cizinec by mohlo souviset s označením Hebrej Ex 1,15.
Ex 1 obsahuje historickou vzpomínku na útlak v Egyptě. Více se z egyptských pramenů nedozvíme. Časový rámec daný jmény Pitom a Ramese souvisí s faraónem Ramessem II 1290-1224.
Deset egyptských ran - nejde jen o přírodní jevy ale zásah do moci egyptských božstev. Nejprve zasažen životodárný Nil, žáby připomínají bohyni Heket - pomocnici při porodech, tma znamená přemožení Boha slunce Re,Ex 12,12 - všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsme Hospodin.“ Izraelci poznávají, že jejich „kmenový“ Bůh je mocnější než všichni egyptští bohové včetně faraóna. Vyprávění prozrazuje dlouhý a tvůrčí růst. Nakonec jistá stylizace jako v antickém dramatu: Mojžíš a faraón jsou doprovázeni dvěma chóry. Výstup za výstupem se rány stupňují podle podobného schématu. Nouze Izraele na počátku je obrazem nouze všech menšin a ponížených. Příběh se stal trvalou inspirací v boji za svobodu ( američtí černoši ). Jahve je Osvoboditel!
Za dějiště vysvobození se považuje území Hořkých jezer v zóně dnešního suezského průplavu. Jiní myslí na akabský záliv nebo lagunu Středozemního moře na východ od nilské delty. Určitě to nebylo celé faraónovo vojsko a farao se neúčastnil osobně. Ale vítězství mělo pro Izrael tento dosah. Nejstarší linie vypráví, že Hospodin hnal moře silným větrem, takže vysušil brod a s ránem se vrátily vlny zpět ( Ex 14,21). Verš 22 mluví již o vodách které se rozestoupily jako zdi, verš 19 o mraku, který je zahalil. Podstatné je, že vítězství je dílem Hospodinovým a Izrael nemusel a nemohl dělat vůbec nic. Vysvobození z Egypta je základním vyznáním Izraele Dt 26, Oz 3,24, Neh 9, Mdr 19. Každoročním připomínáním o velikonočních svátcích znamenalo, že Izraelci si byli vědomi, že i oni byli vysvobozeni ve svých otcích. Vysvobození se vztahovalo i na ně - podobně jako my jsme byli zachráněni ve svých rodičích před likvidací, která nám hrozila během nacistické okupace. Pobyt Izraelců měl trvat 430 let - Ex 12,40 nebo Gn 15,13 400 let. Jiné prameny mluví o čtyřech generacích (Gn 15,16 - Ex 65,14 Leví - Mojžíš. 480 let zase uplynulo od exodu po stavbu jeruzalémského chrámu 1Kr 6,1.
Mojžíš - ústřední postava Ex až Dt. Jeho narození má zázrační rysy. Motiv odložení dítěte, z kterého se pak stane významný muž najdeme např. u Sargona Arkadského (cca - 2100). Pobyt na egyptském dvoře je pouze v Ex 2. Mojžíš je jméno egyptské - znamená syn a většinou bylo přidáno jméno božstva Ra-mese ( ten, koho zplodil bůh Re) Schází-li jméno božstva jde o zkratku doloženou i v egyptštině. Mojžíš je spojen s různými tradicemi, ale je těžké sepsat jeho životopis. Ex 1 narození a záchrana, Ex 2 útěk do Midjánu, těsné vztahy k midjánským knězem Reulem (Jitro)s jehož dcerou se ožení. Zde se setká pod Choreem z hořícím keřem - je osloven Bohem A+I+J a pozná jméno JHVH. Tato událost směřuje k událostem na Sinaji. Vazba na midjánského kněze nutí k otázce, jak souvisí náboženský vztah Izraelců a Midjánců. Jitro však také poznává jedinečnost Hospodinovu až po vyvedení z Egypta. Ex 18,11.
Mojžíš představuje ve vyprávění svorku, která drží pohromadě všechna podání o vyjití z Egypta, kterých mohlo být několik. Mojžíšova postava od své sjednocující role postupně dorostla. Není však dodatečná, ale skutečná.
Izrael na Sínaji - jméno hory se objevuje různě: Boží hora, Choréb, hora Sinaj. Jde o dvě tradice pro tutéž horu.
Tradice o vyjití z Egypta a tradic o Boží hoře jsou nyní pevně skloubeny. Ale vyprávění o hoře je něčím novým. Jde o Zjevení, které provází mocné přírodní divy. Hrom, blesk, mrak, mocný zvuk. Ex 19,16, kouř, oheň, chvění. Hlavním účelem je prohlášení Boží vůle formou Desatera. Mojžíš přitom hraje ústřední roli - Bůh s ním mluví o samotě, zatímco lid stojí opodál. Historická rekonstrukce je obtížná - texty to nedovolují. Je to však vzpomínka Izraele, která říká, že již na počátku při cestě pouští obdržel hlavní podklady pro svůj život a víru. Význam sinajské tradice pro sebepochopení Izraele je zdůrazněn tím, že jsou k němnu připojeny další texty a nové shrnutí podobných textů (Dt) na Sinaj opět výslovně odkazuje. Mojžíšovi přitom náleží rozhodující význam, neboť veškerá tradice je spojena s jeho jménem a jiná v Izraeli neexistuje. Je to tedy postava historická, i když je s ní spojeno asi víc, než by obsáhl jeden lidský život. Za Horu se považuje tradičně Džebel Músá - Mojžíšova hora na Sinaji, ale zjistit se to nedá.
Původní (holá) podoba sinajského zjevení a smlouvy se nedá rekonstruovat, neboť texty ve své nynější podobě pocházejí z mnohem pozdější doby. Desatero má však podobu chetitských státních smluv, což by potvrzovalo starý původ této smlouvy, kterou Hospodin Izraeli dává. Za zcela jedinečné lze považovat dvě první přikázání: Výlučné uctívání Hospodina a absence obrazů při bohoslužbě.
To se zcela vymyká z tehdejšího prostředí, v němž bylo samozřejmé uctívání bohů s různými funkcemi a obrazy byly nejrozšířenější formou, jak se lze bohů dovolat. Obrazy Hospodina skutečně neexistují, takže v tom můžeme spatřovat základní prvky izraelské víry už od nejstarších dob. Je to v nápadném protikladu ke všemu, co známe z okolí. Byl to základ, který si Izraelci přinesli, když se začaly usazovat v zaslíbené zemi a kterým se od počátku vymezovali proti kenaanským obyvatelům.
V sinajské perikopě jsou shromážděny vzpomínky na počátky a základy izraelského náboženství. Bůh o němž se tu mluví je jednoznačně JHVH - Hospodin. Mojžíš se jeho jméno dozvídá již při svém prvním setkání s Bohem na hoře (Ex 3) a má je oznámit Izraelcům. Je to jméno, s kterým nelze manipulovat a vyvolávat božstvo podle lidských potřeb. JHVH souvisí s kořenem hjh - být, stávat se, dít se. Výslovnost se nezachovala a běžně používaná forma Jahve je nejistá.( Jehova je nesmysl!) : Toto jméno se přeneslo i na jména Ježíš - Jehošua = Jahve je spása.

RSS kanál

Syndikovat obsah