Genesis

Dělí se na dvě hlavní části: předvěk 1-11 a příběhy otců 12-50. Oba tyto oddíly Předvěk a příběhy otců vznikly samostatně a byly spojeny až dodatečně. Příběhy otců zaujímají v Gn nejvíce místa.
Základem izraelského vyznání víry bylo svědectví vysvobození z Egypta ( Exodus). Příběhy v Genesi chtějí říci, co všechno tomu předcházelo.

Předvěk: 1-11 netýká se jen jednoho lidu ale celého světa.
1-2 Hospodin stvořitel
3 dárce svobody - hřích
4 ochránce života - bratrovražda
6-9 soudce a zachránce
11 trest za pýchu

Příběhy otců: 12-50
12-50 Abraham - víra žije z Božího zaslíbení
21-26 Izák - kdo ustoupí, neprohrává
25-36 Jákob - ne lstí, ale milostí
37-50 Josef - i zlé musí sloužit dobrým Božím plánům

Předvěk - vyprávění mají formu pověstí. Postavy jsou typy nikoli konkrétní lidé: muž a žena /2/, bratři /4/, spravedlivý ( Noe) /6-8/, lidstvo /11/. Literární stavba Předvěku je zřejmá. Líčí počátek lidských dějin: stvoření člověka a jeho životního prostoru 2,4-25, přestoupení Božího slova a vyhnání z ráje /3/, první hřích člověka proti člověku /4/ a další vývoj lidstva, který končí slovy, že už tehdy lidé uctívali Hospodina. (4,26). Potopa následuje po deseti generacích dlouhověkých - jde o hluboká přelom. V závěru dává Bůh záruku, že bude trvat řád stvoření. Přichází však nový hřích, prokletí Kenaana a Bůh se stává Bohem Šemovým. Předvěk končí roztříštěním lidstva do různých národů - což má být situace, kterou již pisatel a čtenář zná jako přítomnou realitu.Do tohoto pásma jsou vsazeny na rozhodující místa dva příbuzné teologické (kněžské) oddíly. Nejprve Zpráva o stvoření 1,1 -2,3 a Obnova země po potopě 9,1-17. Jsou to teologické výpovědi - v prvním oddíle dostává každé stvoření své místo a v druhém čteme nové podmínky po potopě. Další zvláštností jsou Genealogie: 5, 10, 11, kterou vedou od Adama přes Noeho až k Abrahamovi a obsahují i tabulku národů (10).
Stvoření:
Biblický pohled vznikl jako reakce na dobové ( náboženské) představy. Stvoření bylo chápáno dosud jako výsledek plodivých sil božských pralátek nebo jako zápas Boha stvořitele s mocnostmi chaosu. Marduk stvoří svět z rozpolcené nestvůry Timat. Chronologicky patří stvoření na začátek, ale víra začíná jinak - poznáním Boha, který se slitovává a pomáhá např. Dt 26,5-9.
Izraelské vyznání víry se vyvíjelo často jako protest a střet s tehdejšími představami, které přetváří a přeznačuje. Současně to byly texty, které žili v bohoslužbě - do starých textů bylo vsazeno vyznání o Hospodinově pomoci.
Nejde tedy o popis stvoření ale o vyznání a dík za stvořitelský čin - srovnej Ž 8, 104, 148.
Existují dvě zprávy o stvoření - starší 2,4b-2,25 - se nezabývá se stvořením ale uspořádáním vztahů mezi stvořením . vznikla v době, kdy se Izrael vyrovnával s kananejskými kulty plodnosti. Ty používali magie a chtěli životodárné síly regulovat a ovládat. - časově asi 10-9. století. Bible naproti tomu mluví střízlivě o Boží svrchovanosti a závislosti člověka na Bohu, kterým nemůže nijak disponovat a ovládat jej. Člověku je vymezena oblast, kterou má na starost.
V kněžských kruzích vznikla druhá zpráva o stvoření Gn 1,1-2,4a - v době, kdy Izrael byl v zajetí, chrám zbořen a Babyloňané na vrcholu moci. Odvážné svědectví o Hospodinově jedinosti, ON sám, jediný stojí na počátku, nikdo jiný. Pouhým slovem dává povstat světu, aby své dílo završil stvořením člověka. Všechno je závislé na Bohu a má mu sloužit. Vesmír je jako chrám včetně takových božstev jako byly Slunce a Měsíc.
Cílem není povědět jak vznikl svět, ale kdo je jeho původcem a jaký byl jeho záměr. Umožňuje však vědecké bádání, protože svět není sám božský, jsou to jen svítilny.

Ráj a vyhnání z něho Gn 3
Bible se nevyhýbá bolestným a těžkým otázkám života. K nim patří otázka hříchu a viny. Nespekuluje se o původu zla, ale o jeho kořenech a důvodů, proč mu člověk tak snadno podléhá.
Člověk je stvořen jako Boží partner - nikoli otrok. Je svobodný, odpovědný, může a musí se rozhodovat. Darovanou svobodu však lze také zneužít.
Bible nemluví o ráji ale o zahradě. Model - místo, o které člověk pečuje a kde pracuje. Bůh mu dává svobodu, kterou prověřuje strom vědění dobrého a zlého - symbol hranice, kterou člověk nemá překročit a kde má důvěřovat Bohu.
Příběh s hadem je podobenstvím, které ukazuje, jak dochází k selhání. Člověk měl nad všemi zvířaty panovat - dává jim jména -ale žena se nechá vlákat do diskuse, navazue vztah přes hranici, kterou Bůh vymezil. Hřích vychází z touhy být jako Bůh. Žena pak svbáýdíá toho, kterémuá měla být pomocí. Vše je porušeno. Lidé trvale ponesou důsledky svého selhání.

První vražda Gn 4
Hřích působí jako lavina. Narození prvního syna má být návratem do ráje ( získala jsem muže, získala jsem Hospodina). Ale v plození návrat není. Neplodnost země nelze odstranit ani rituálem a krví zabitého bratra. Cesta k Bohu a návrat jer možný jedině poslušností a odpuštěním a lítostí. Kain pak žije daleko od Hospodina, ale jeho život je chráněn.
Potopa 6-9
Pokud spojit božské a lidské je marný rodí se zrůdy. Bůh odnímá stvořitelský řád, který chrání život. Ale dříve dává lhůtu k záchraně - Noe nachází milost. Schrána - loď. K Noému se žel připojí jen zvířata a nejbližší rodina. Praoceán se opět spojí a Nebeské propasti jsou protrženy.
Je ve schráně je život. Bůh umožní nový počátek. Zachránění vystupují na pevninu a staví oltář. Bůh se zaváže, že už nikdy podobnou věc nedopustí. Znamení Duhy. Podobný příběh známe z báje o Gilgamešovi. Biblická víra ji přetavila, přepracovala. Lidská neposlušnost ničí Boží řády a vyvolává chaos a zkázu, Boží věrnost život chrání a vysvobozuje i ze všeobecné zkázy.

Věž 11
Snaha udělat si jméno. Jednotná říše a moc. Výsledkem je nedorozumění. Pýcha se zhroutí.
Příběh z doby, kdy Izraelci hleděli na pyšné věže a chrámy Babylóna. Tudy cesta nevede. Říše se brzy zhroutila.

II. Příběhy otců
Od 12. kapitoly začíná příběh Abrahamův. Je to nový začátek zásadního významu. Z obecných dějin lidstva se nyní vydělují dějiny jednoho lidu, jehož předkem je Abraham. Jádrem vyprávění je zaslíbení požehnání, které se A. dostane a skrze něho i všem národům země. - odkaz na budoucí dějiny Izraele a lidstva. Proti kletbám předvěku, jsou tu postavena požehnání.

Abraham 12-25
Řada samostatných pověstí, která jsou s předchozími spojena jen obecně ( „ po těchto událostech 22,1). Závěr nepočítá s pokračováním. I zde jsou však určité celky: Příběhy Abraham a lot kapitoly 13,18,19)
V prvních kapitolách je pětkrát klatba a pětkrát se ozve v Abrahamově příběhu příslib požehnání.
V tomto muži dostane požehnání celá země - domyšleno až k Ježíši Kristu. Proti davu,. Který staví věž je tu jeden nepatrný muž, který slyší slovo Hospodinovo a poslechne. Bylo to silnější než všechna pouta kulturní a náboženská. Opustil domov.
Příběhy byly původně vázány na jednotlivá místa, předávaly se samostatně a ústně. Jednotlivé příběhy tvoří samostatné celky a vážou se často k určitým místům - Sichem, Betel - pochází z tradice jižních kmenů.
Dalším generacím připomínaly tyto příběhy Boží věrnost. Místa, kde Abraham žil jako host, stala se později součástí zaslíbené země. Skladbou jednotlivých příběhů bylo vystiženo kolísání víry a nezasloužená věrnost. Nezamlčují se nedostatky hrdinů víry.
Obětování Izáka - původně zdůvodnění, proč v Izraeli neexistují lidské oběti. Hospodin „vidí“ do srdce - vidí ochotu oběť přinést. Spokojí se zástupnou obětí, kterou sám připravil. Zařazením do pásma příběhů se z něho stává poslední zkouška. Nový zákon v tom dokonce vidí naději ve vzkříšení. Pozdější tradice spojí původně bezejmennou horu s horou Moria (2Pa 3,1) v Jeruzalémě, kde jsou přinášeny oběti za všechen lid. KřesŤané pak poznají v příběhu náznak obětování Božího syna.
Abraham nakonec koupí alespoň hrob a v něm pochová svou ženu a zajistí výbět vohdé ženy pro svého syna. - vše ovšem řídí sám Bůh.
Izák 26 nápadně stručné, nerozvedené závislé na abrahamovském příběhu ( studny). Ztrácí se ve stínu otce a syna. Příběhy se podobají příběhům jeho otce. Jde tedy v jeho stopách. Ve stáří je slepý, neví, co dělá, ale Bůh i v lidských zmatcích uskuteční svou vůli - to však neomlouvá lidské intriky a hřích.

Jákob 25 + 27-35
Už ne jednotlivá příběhy, ale jedno společné téma: spor s bratrem Ezauem a strýcem Lábanem. Vše je propojeno a navzájem na sebe odkazuje (věnec pověstí). Abrahamovské příběhy mají každý samostatnou zvěst, vyprávění o Jákobovi dostávají smysl pouze ve větším celku. Nosnou funkci mají dvě boží zjevení v Betelu. 28,10 a Penuelu 32,23. - obojí se odehrává v severním Izraeli, legitimuje tato posvátná místa severního Izraele.
Na Jákobovi máme poznat, že Boží vyvolení a požehnání je věc Boží milosti, svobody a nelze ho získat žádným způsobe, ani rodem ani podvodem, ani bojem. Bůh se nedá spoutat ani tím, co je běžné (Izák - prvorozený) ani tím, co je podlé (Rebeka - podvod).
Úskočné jednání projde tvrdou zkouškou vyhnanství, zklamání, úkladů. Teprve proměněný Jákob se může vrátit a pozná, že sám nic nevybojuje - je v rukou Božích - bratrových.
Příběhy jsou řetězem jednotlivých událostí, ale ve větších celcích než u Abrahama. I zde příběhy vysvětlovaly památnost jednotlivých míst nebo zvyků.

Josef
předem koncipovaná a propracovaná novela, velkovyprávění. Téma moudrosti a vlády. Příběh je rovnou komponován jako jeden celek. Forma jako románu. Bůh tu jedná na rozdíl od předchozích příběhů nepřímo. Jeho tajemství je v nenápadné režii příběhů. I lidské nenávisti může Bůh využit ke svým cílům. ( „ vy jste zamýšleli zlo, Bůh ho však obrátil v dobro“).Vedle Josefa vystupuje výrazně podstava Judy. Nejstarší Ruben postupně selhává, nabízí jako výkupné jen své syny, ale Juda nabízí sám sebe. Juda tak vyjadřuje proměnu, ke které mezi bratry došlo.
Zajímavý je poměrně kladný poměr k Egyptu, Josef má za ženu dceru kněze. Ani Abraham se nebrání požehnání od Melchisedecha. Napětí vůči pohanství není ve staré vrstvě ještě konfrontační.
Silný důraz položen na rodinu. Rozklad rodiny působí katastrofu. Ale právě rodinou zapomenutý Josef se stává zachráncem egyptské říše. Nikoli magií nebo věštěním, ale rozumným jednáním. Neumí jen vykládat sny, ale také jednat moudře a prozíravě. Sen nebere jako neměnnou věštbu, ale výzvu k činu. Příběh líčí ideál odpovědného správce a moudrého vladaře. Byl formulován patrně v době Šalomounově, kdy se obzor Izraele rozšířil.
Kapitola 48 - požehnání spojuje příběhy Jákobovi a Josefovi a zařazuje Josefa do celku Jákobova příběhu. Při požehnání jde o přednostní postavení josefských kmenů, proti tomu v 49 kapitole zase příslib Judovi, díky odmítnutí prvních třech synů.

Jednotlivá vyprávění jsou spojena několika společnými prvky:
I. Zaslíbení spojuje abrahamovské a jákobovské vyprávění 13,14-17 28,13-14

II. Jiné spojení jsou čtyři Boží řeči:
12,1-3 příkaz odejít z Mezopotámie (Abrahamovi)
26,1-3 zákaz cesty do Egypta ( Izákovi)
31,11-13 příkaz odejít z Mezopotámie (Jákobovi)
46,1-5 povzbuzení Jákobovi sestoupit do Egypta, ale s příslibem, že se vrátí

III. Zaslíbení potomstva: 12,2 46,3 21,13 .18
Příslib požehnání ( Boží přítomnosti) 12,2 26,3 46,4
Cesty praotců neustále směřují do země kenaanské a všechny odbočky do Mezopotámie či Egypta to ohrožují.
Tato vyprávění musela mít obrovský význam v době exilu - tj zajetí, kdy lidu dávala naději na návrat a zaslíbení, že tu je kvůli druhým národům
Tyto kompoziční prvky spojili vyprávění o Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a Josefovi do jednoho do sebe uzavřeného celku. Jádrem Gn je kapitola 15, kde Abraham dostává zaslíbení potomstva - jako hvězd na nebi, má obsadit zemi a to vše je potvrzeno smlouvou. V 17. kapitola se objevuje obřízka jako znamená smlouvy - to je už kněžská vrstva zpracování včetně dalších kultických pokynů.

RSS kanál

Syndikovat obsah