Bůh se směje

Ten, jenž trůní v nebesích, se směje.
Žalm 2,4

Milí bratři a milé sestry!

Poslední den v roce se chce většina lidí dobře bavit a smát. V televizi chystají silvestrovský program už nejméně půl roku dopředu a nejlepší baviči národa jsou dnes v permanenci. Každý by dnes chtěl mít dobrou náladu, dobře se pobavit, možná i opít a pak se zase potichu vrátit do všední reality.

Křesťané tomu všemu přihlížejí s větším či menším nesouhlasem a rozpaky. Neříká snad apoštol Jakub: „Váš smích se obrátí v pláč a vaše radost v žal“ ? A kniha Kazatel dodává: „O smíchu jsem si řekl: Je to ztřeštěnost a o radosti - co to provádíš?“

O křesťanech panuje všeobecná představa, že se moc bavit a smát nedovedou, zvlášť pokud pořad myslí na Pána Boha. Však také většina z nás vypadá vážně, smutně a ustaraně. Já sám toho bývám zářným příkladem. Není divu, když nás Boží slovo vede k pokání a poznání vlastního hříchu. A pokud jde o evangelium, to nám často dělá víc starostí než radostí. Vyplývá z něho přece spousta nových úkolů a povinností. Věřící člověk musí pořád myslet na to, že se málo modlí, málo evangelizuje, málo odpouští, málo navštěvuje staré a nemocné, takže na nějaký humor a veselí křesťanům opravdu mnoho času nezbývá. Ne že bychom to vůbec nedovedli, ale spíš někde v soukromí a po straně. Ale smát se v kostele, při kázání nebo při modlitbě, to se nám zdá nemístné, nevhodné a trapné. Takový smích by přece snižoval vážnost a důstojnost toho, co se v církvi děje. Občas se sice objeví nějaká úsměvná historka z nedělní školy, ale i ta spíš odhaluje, v čem ještě máme mezery, co se nám nedaří a čemu bychom se měli více věnovat.

Neříkám, že tak smýšlejí všichni, ale většině z nás si myslí, že humor a víra k sobě nepatří. Jsou to pro nás dva světy, které si nerozumí. Dva světy, které je třeba od sebe důsledně oddělovat a které si nemají navzájem co říci. A hlavně, kdo se příliš a často směje, většinou nebere život moc vážně. Copak neříká kniha Přísloví: „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec ho přivede k smrti. Tak jako při smíchu bolívá srdce, na konci radosti bývá žal.“

Jak ale potom může žalmista říci, že se Hospodin směje ? To přece vůbec neodpovídá našim představám o moudrém a rozvážném Bohu. Hospodin popadající se za břicho se nám opravdu moc nelíbí. My známe Boha spíš přísného, trestajícího a odpouštějícího nebo mlčícího. Ale burácivý Boží smích jsme, myslím, ještě neslyšeli. A přece se bůh směje a má proč. Směje se svým protivníkům. Všem těm, kteří se proti němu domlouvají a chystají se překazit jeho plány. Bůh se směje těm, kdo si myslí, že na něho vyzráli, kteří se sami cpou na jeho místo a dělají ze sebe modly. Směje se těm, kteří si myslí, že je nevidí, nepotrestá a neusvědčí z jejich nepravostí. Bůh se směje lidské pýše a svéhlavosti, neboť dobře ví, jak krátké bude mít trvání. Bůh se směje, protože vidí směšnost lidského velikášství. Směje se, protože vidí dál než vidíme my. Směje se, protože se svých protivníků nebojí a nebere je vážně.

Nás však nad tímto Božím smíchem jímá spíš úzkost. To se to Pánu Bohu směje, když ví, že je všemohoucí a všechny své protivníky snadno smete jediným slovem. Ale co my, kteří pod mocí jeho nepřátel tiše trpíme? Co my, na nichž si ti zlí zkoušejí, co všechno si mohou dovolit. Není to od Pána Boha poněkud kruté, že zatímco on se směje, my obyčejní a slušní lidé tu trpíme a je nám spíš do pláče, když vidíme, co všechno si ti bezbožníci dovolí. Co všechno zničí, komu všemu zkazí život a Pán Bůh je klidně nechá řádit a pouze se tomu směje. Není to divné? Copak se může Pán Bůh opravdu smát, zatímco my lidé trpíme a spravedlnost dostává na frak?

Žalmista však svědčí, že když se Hospodin směje, směje se kvůli nám. Smích je totiž v bibli opakem strachu. Kdo se směje, ten se nebojí. Bůh nás chce svým smíchem rozesmát a tak nás vysvobodit z našich úzkostí a resignace. Boží smích nám má dodat odvahy a síly. Když se Bůh směje, je to pro nás znamení, že ani my se nemáme čeho bát.

Podstata všeho smíchu a humoru totiž spočívá v tom, že se na věci, které nám připadají příliš vážné, hrozivé a nebezpečné, podíváme z jiného úhlu. Dar smíchu a humoru nás osvobozuje, když jsme v zajetí toho, čím nás chtějí děsit a držet v šachu naši nepřátelé a protivníci. Proto se říká: když se někoho bojíš, představ si ho v noční košili. Proto se vymýšlejí vtipy za války a v dobách totality, i když za to třeba hrozí vysoké tresty. Humor a vtip jsou pozdravem svobody, abychom situaci, v které jsme se ocitli, nebrali příliš vážně. Kolikrát jsme tím, co nás obklopuje sevřeni doslova jako v křeči, ale stačí pár trefných a vtipných slov a člověk jakoby se nadechnul čerstvého vzduchu a probudil z děsivého snu.

Pán Bůh nás chce svým smíchem strhnout, abychom se smáli spolu s ním, i když kolem nás a v našem životě nic k smíchu nevybízí. Je to smích víry a naděje. Je to smích těch, kteří s důvěrou očekávají na Hospodina. Smích, který můžeme směle nazvat vyznáním víry, modlitbou nebo dokonce kázáním Slova Božího.

Čemu a komu se ale vlastně máme smát. Svým nepřátelům? Těm, kteří nevěří a Božím slovem pohrdají? Těm, kteří se smějí nám? Nakonec možná také, ale raději bych začal z druhého konce. Evangelium Ježíše Krista nás v prvé řadě učí vysmát se sám sobě. Neboť pokání neznamená nad sebou pouze plakat, ale také se sám sobě zasmát a nebrat se příliš vážně. Vidět svou vlastní směšnost, trapnost, ubohost a krátkozrakost.

Když člověk sám na sobě lpí, když si myslí, že všechno záleží pouze na něm, pak se smíchu a humoru na svou vlastní adresu bojí. Strachuje o svou důstojnost, o svou autoritu, o svá práva a nároky, o svou pověst a dobré jméno. Ale kdo poznal, že nebude spasen na základě svých zásluh, ale z milosti a lásky Boží, ten se dovede sám sobě zasmát, neboť ví, že nemá co ztratit. Kdo věří Ježíši Kristu, ten pochopil, že nic v jeho životě není tak vážné a nedotknutelné, abychom si z toho nemohli udělat legraci. Dokonce i naše víra a zbožnost může být v mnohém směšná, upjatá, křečovitá a vypočítavá. A přece ji není třeba za každou cenu hájit. Vždyť nebudeme spaseni pro svou víru, ale pro milost a lásku Boží. Sebeironie je znamením zdravé a hluboké víry, která se nedělá zbyteční důležitá, ale dobře ví, že to, na čem skutečně stojí náš život, žádná legrace ani sebezničující vtip neohrozí.

Teprve pak můžeme uvažovat o tom, čím jsou nám k smíchu druzí. Kdo se dovede zasmát sám sobě a ví svých vlastních slabostech, nebude už nikdy druhými lidmi pohrdat, ani se svým smíchem utvrzovat ve své vlastní slepotě a pýše. Smát se druhým znamená pomáhat jim, aby se i oni dovedli zasmát své vlastní nešikovnosti a osvobodit je tak ze zajetí vlastní důležitosti. Náš smích jim může otevřít oči. Jenže pomoci druhým, aby se dovedli sami sobě zasmát, vyžaduje veliké umění a lásku. Skutečnému humoru a vtipu se proto daří pouze tam, kde panuje ovzduší lásky a ústy k druhému člověku, kde se člověk vtipu na svou adresu nemusí bát a honem se začít obhajovat. Skoro bych řekl, že humor je jedním z darů Ducha svatého, o který bychom měli všichni prosit, protože jinak budeme svým smíchem pouze zraňovat a léčit si své vlastní pocity méněcennosti na druhých. Chci-li někomu ukázat, v čem je směšný a nešikovný, musím to nejprve umět ukázat sám na sobě. Kdo se chce smát na účet druhých, musí je v prvé řadě pokládat za důležitější než sám sebe.

Právě vtip nebo žert však může být často tím nejlepším způsobem, jak druhému naznačit, co by jinak jen těžko přijal a snesl. Ale musí to být řečeno v ovzduší skutečné lásky a zájmu o druhého. Ten, kdo je středem a adresátem vtipu, musí vědět, že nejde o výsměch a pohrdání, ale o slovo, které mu pomůže osvobodit se od vlastní důležitosti a slepoty.

Myslím, že dobrým příkladem uzdravující moci smíchu nám může být příběh o pramáti Sáře. Když se dozví, že by měla Abrahamovi porodit v devadesáti letech syna, je jim to oběma k smíchu. Pak přijdou tři poslové a Boží slib opakují. Sára se tomu ve stanu směje, ačkoli na přímou otázku Božího posla to zapírá. Sářin i Abrahamův smích jsou tu projevem jejich malověrnosti, únavy a resignace. Jsou přesvědčeni, že jim už Bůh pomoci nemůže. Proto se smějí. Copak to není k smíchu, aby se stoletému narodil syn?!

Kdo z nás se tak jako Sára nikdy v duchu nesmál, když slyšel, že máme nastavit druhou tvář, že se o nás Bůh postará tak jako o ptactvo nebeské nebo že přímluvná modlitba uzdraví nemocného. Ale kdo z nás by to podobně jako Sára nezapřel. A přece Bůh tak dobře ví, jak málo mu věříme a jak raději spoléháme sami na sebe.

Ale pak se Sáře proti všemu očekávání narodí syn. Dají mu jméno Izák - „Ten, který se směje“ na památku toho, že je Bůh usvědčil z malověrnosti. Ale místo, aby se Sára s Abrahamem styděli za svou nevěru, čteme, jak se stoletá prvorodička rozesmála naplno a beze strachu. Šťastně přitom zvolala: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ Sára se směje sama sobě a přitom je šťastná, neboť poznala, že Bůh nám dává i to, co si nezasloužíme a čemu nevěříme. Nebojí se všem připomenout svou vlastní pochybnost, protože ví, že jí byla odpuštěna a přemožena Boží dobrotou. Sama sebe tak dává k dobru, protože poznala., že Bůh má rád i ty, kteří mu nevěří a pochybují o jeho lásce a moci. Raduje se, že Boží milosrdenství je větší než náš hřích a nevěra a svým smíchem chce nakazit a povzbudit i nás. Vždyť kolikrát i nám se stalo, že nám Bůh dal, čemu jsme nevěřili. V co už jsme ani nedoufali a co jsme si vůbec nedovedli představit.

A odtud pramení i smích, který nám slibuje Ježíš: „Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.“ Většinou tomu rozumíme tak, že nyní je čas pláče a truchlení. Tento život chápeme jako slzavé údolí stínu smrti. Teprve v Božím království přijde čas radosti a veselí.

Ale nezapomeňme, že od chvíle, kdy Pán Ježíš tato slova pronesl, něco důležitého, ano převratného se stalo a změnilo. Pán Ježíš přece vstal z mrtvých! Naše viny a hříchy byly jednou provždy smazány Kristovou obětí. To znamená, že nastal čas, kdy není třeba jen plakat a vyznávat své hříchy, ale kdy už je možné a správné se také začít smát. Neboť Bůh již učinil, čemu jsme sami nevěřili a v co jsme už ani nedoufali. Sňal z nás naši vinu a přemohl toho největšího nepřítele - naši smrt. Proto se apoštol se směje smrti do tváře: „Kde je, ó smrti, osten tvůj? Kde je peklo tvé vítězství?“

Dnes už se smíme smát podobně jako izraelský lid, když se vracel z babylónského zajetí a zpíval si: „Když Hospodin změnil úděl Siónu, bylo nám jako ve snu a naše ústa naplnil smích. Hospodin s námi učinil veliké věci.“

Když biblický Kazatel napsal, že je čas pláče a čas smíchu, vystihl přesně oč běží. Pravá moudrost a zbožnost spočívá v tom, aby člověk u každé věci poznal její pravou chvíli. Jistě jsou chvíle, kdy je proč plakat. Když vidíme trápení a bolest druhých, pláče křesťan s plačícími a nevede chytrácké řeči. Jindy přijdou chvíle, kdy je třeba se umět zasmát své vlastní hlouposti a malosti. Křesťan se nemusí takového smíchu bát, protože ví, že Bůh jej miluje i s jeho chybami. Jsou však i chvíle, kdy svým smíchem a laskavou legrací můžeme druhé osvobodit ze zajetí jejich vlastní velikosti a pýchy, pokud se jim dokážeme zasmát s láskou a úctou. Jsou přitom i chvíle, kdy je třeba se s humorem postavit všem, kteří nás zotročují a omezují. Zde pomáhá, když nastražíme uši, abychom zaslechli tichý smích, který se rozléhá po nebesích a kterého se každý diktátor a zbožný pokrytec bojí, protože ví, že ho nikdy neumlčí. Amen.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že jsi nás všechny rozesmál, když jsi nám ukázal marnost, s kterou se snažíme zamaskovat svůj hřích a zveličit své zásluhy. Děkujeme Ti, že nemusíme lpět na své vlastní autoritě a usilovat o slávu, která nám stejně nepřísluší. Děkujeme Ti, že se můžeme vysmát všem, kteří si na nás činí nárok a chtěli by nás spoutat svými požadavky a předpisy. Děkujeme ti, že se nemusíme nikoho bát. Prosíme Tě, abychom kolem sebe dovedli šířit radost a veselí, ale přitom nikoho nezranili ani neurazili. Prosíme, dej abychom v nejtěžších chvílích svého života dovedli zaslechnout tvůj smích, kterým nám dodáváš odvahy a naděje. Amen.

Jiří Gruber, 31.12. 1998

RSS kanál

Syndikovat obsah