Proč zrovna v Betlémě

Herodes svolal všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno proroka: ,A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele. " Mt 2,3-6

Milí bratři a milé sestry!

Ačkoli Matouš i Lukáš popisují Ježíšovo narození v detailech odlišně - v jednom se shodují. Náš Spasitel se narodil v judském Betlémě. Z malého městečka, které je vzdáleno od Jeruzaléma pouhé dvě hodiny chůze, se díky evangeliím stalo brzy vyhlášené poutní místo. Snad již ve druhém století tu ukazovali jeskyni, kde se Ježíš narodil. Nad ní pak vyrostla ve 4. století starokřesťanská bazilika, jejíž část se zachovala dodnes. Nad místem údajného Ježíšova narození, které se dnes nachází v podzemí, je veliká stříbrná hvězda, kterou někteří poutníci líbají, jiní se jí v úctě dotknou a všichni se u ní nakonec vyfotografují.

Cílem evangelistů však nebylo učinit z Betléma poutní místo. Betlém jako místo Ježíšova narození má význam především teologický. Je to důležité pro nás a naši víru. Vynikne to zejména ve srovnání s Nazaretem, kde Ježíš později vyrostl. Nazaret byla vesnice, která nehraje v příběhu Božího lidu žádnou roli. Nazaret je významný právě svou bezvýznamností.

Za to Betlém je jako místo Ježíšova narození víc než výmluvný. Asi tak, jako kdyby se někdo z nás narodil na Řípu, na Velehradě nebo u Lipan. Některá místa jsou totiž natolik spojená s určitou tradicí - že to nelze přehlédnout. Jestliže se Ježíš narodil v Betlémě, pak v tom byl Boží záměr. Je tím předznamenáno Ježíšovo poslání i úkol. Betlém jako místo narození nám říká, co smíme od Ježíše čekat. Ptejme se tedy: Proč právě Betlém a ne třeba Jeruzalém či jiné město. Proč si Bůh už kdysi dávno ústy proroka Micheáše vybral právě toto malé městečko jako místo narození svého Syna.

Přečetl jsem si všechna místa, kde se v bibli mluví o Betlému. Ve Starém zákoně je jich asi čtyřicet, v Novém zákoně necelých deset.To je na tak malou vesnici víc než dost. Mají ta místa něco společného? Mají nějakou spojitost s tím, co Ježíš později konal a jak žil. Dlouho se mi nic konkrétního nerýsovalo, ale nakonec jsem nalezl tři myšlenky, které po mém soudu spojují Betlém a Ježíše a dávají tak vánocům hlubší a zásadnější smysl.

Betlém je v prvé řadě místem, kde lidé ztráceli naději. Ale pak ji právě na tomto místě s Boží pomoci znovu nalezli. Poprvé se v bibli mluví o Betlému, když na Ráchel přijdou porodní bolesti a ona umírá v Jákobově náručí. Dítěti, které se jí přitom narodí, dává umírající matka smutné jméno: Dítě zkázy. Ale Jákob, který Ráchel miloval nejvíc ze všech svých žen, se tomu brání a se slzami v očích říká: „Ne, to nebude dítě zmaru. To dítě se bude jmenovat Benjamin - dítě štěstí a zdaru.“ Byl to právě v Betlémě, kde Jákob uvěřil, že i tam, kde nás život srazí na kolena a ztrácíme, co jsme milovali, je možné doufat a čekat na Boží pomoc.

Později čteme, jak v době velikého hladu odchází z Betléma muž jménem Elkána a bere s sebou své dva syny a manželku. Všichni tři muži tam daleko v pohanské zemi umírají a do Betléma se vrací jen nešťastná vdova Noemi. Má však s sebou mladou snachu - Rút moábskou. Ta opustí svou rodinu a přichází do Betléma, aby tu zcela nečekaně nalezla štěstí, manžela a trvalé přijetí do společenství Božího lidu. Opět tedy vidíme Betlém nejprve jako místo zoufalství a hladu, odkud lidé utíkají, ale současně i jako místo, kam se nakonec vrací, aby tu nalezli nový domov a požehnání.

Mezi příběhy, které začínají smutně, ale končí nadějně, patří i ten hrozný masakr, kterého se na nevinných betlémských dětech dopustí Herodes, když marně pátrá po dítěti, v kterém vidí ohrožení své moci a vlády. Betlémské matky pláči a truchlí tak hlasitě, že jejich nářek je slyšet až v dalekém Ráma a nedají se utišit. A přece nebyla smrt jejich dětí marná. Zatímco Herodes si myslí, že se zbavil mocného konkurenta, Ježíš v Mariině náručí uniká Herodovu běsnění, aby se stal zachráncem a vykupitelem celého světa, tedy i nebohých betlémských dětí.

Uznávám, že to nejsou zrovna idylické vánoční příběhy, ale o to cennější je pro nás jejich význam. Ježíš ve spojení s místem zvaným Betlém, je znamením, že nám Bůh o vánocích dává naději, která je s to obstát proti každému zklamaní. Vánoce nejsou žádná laciná a líbivá pohádka. Je to naděje v beznaději, víra v zoufalství, život proti smrti. Betlém symbolizuje místo, kde člověk prožívá ta nejhorší zklamání - a přece právě tady - v Betlémě - nachází díky Bohu odvahu a sílu, aby se zlu postavil a dočkal se věcí podivuhodných a dobrých.

Dokud se člověku daří a nic mu neschází, má často dojem, že Krista nepotřebuje. Mnoho lidí dnes víru sice docela neopouští, ale udržují ji pouze na nejnižším stupni. Asi tak, jako když necháme v plynových kamnech hořet pouze plamínek. Ano, mnozí z nás mají víru staženou na sporo. A dokud venku nemrzne, zdá se, že to stačí.

Ale když člověku onemocní dítě nebo žena, když nám najdou rakovinu, když se nám rozpadne rodina nebo nás vyhodí z práce, tehdy člověk ocení, že se umí modlit a ví o kostele a lidech, ke kterým může přijít pro naději a povzbuzení. Ale je-li tomu tak, proč si necháváme Boha jen pro tyto těžké chvíle? Bůh přece nedává jen poslední útěchu! Nepomáhá jen nemocným - ale i zdravým, silným a úspěšným. Každému člověku nabízí radost, sílu, odvahu a štěstí. Řada biblických příběhů spojená s Betlémem říká: Bůh pomáhá i v té největší nouzi a krizi. A tím spíš stojí za to žít ve víře každý den a každou hodinu. Nejen když se mraky zatáhnou, ale i tehdy, když svítí sluníčko.Vždyť díky Bohu může být naše radost ještě větší, naše nadšení o poznání trvalejší a naše síla mnohem soustředěnější.

Druhý důraz, který je v biblických vyprávěních s Betlémem spojen, je jeho nepatrnost a bezvýznamnost. To, co se dělo v Betlémě, mocní tohoto světa vždycky přehlíželi a nebrali vážně. Zatímco král Saul lpí na své moci a slávě, do Betléma přichází Samuel, aby tu našel budoucího krále Izraele.. Hlava rodiny, otec Izai, mu předvádí sedm svých synů, ale ani jeden z nich není člověkem, který by před Bohem obstál. Nakonec se zjistí, že chybí ještě jeden, osmý, nadpočetný syn, který nebyl ani pozván,. Teprve když tento přehlížený pasáček ovcí jménem David přijde, pozná Samuel, že je to vyvolený král a požehná mu uprostřed překvapené rodiny. Podobně i porok Micheáš zdůrazňuje, že Betlém patří mezi nejmenší judská města. Je tak malý, že tam není ani dost mužů, aby sestavili vojenský oddíl. A přece se právě zde se narodí ten, který nám všem daruje vítězství.

Jinými slovy - Pán Bůh většinu pracuje tam, kam není upřena pozornost lidí. Když Bůh činí nové věci, nebývá to v televizních zprávách a nepíšou o tom ani v Lidovkách. Děje se to někde na periferii našeho zájmu. Na místech, která považujeme za nezajímavá, mezi lidmi, kterých si nevážíme, v oblastech, které nám jsou cizí. Pán Bůh má zvláštní zálibu v skrytosti, nenápadnosti a neokázalosti. Právě tam, kde bychom to nejméně čekali, tam, kde církev neroste ani nestaví nové kostely, tam, kam nejezdí žádné návštěvy ani exkurze - tam Bůh tvoří něco nového a nadějného.

Tím se však otevírá šance právě pro nás, obyčejné lidi. Pro takové jako byla Marie a Josef, pro takové jako byli betlémští pastýři a galilejští rybáři. Vánoce nás zvou, abychom nepodceňovali svou bezvýznamnost a očekávali velké Boží divy právě mezi námi, obyčejnými lidmi. Ježíšovo narození v Betlémě je jako směrovka, která říká: Chceš-li vidět Boha, obrať svou pozornost k obyčejným věcem a nenápadným lidem. Právě tam objevíš, jak mnoho nám v nich Bůh dává.

Třetí téma, který je spojeno s městečkem Betlémem, je motiv putování. Ať čteme kterékoli biblické místo, kde se mluví o Betlému ( např. Sd 17 a 19), skoro vždycky tam někdo někam putuje. Pořád se mluví o hostech, noclehu, nočním vstávání a cestování. Jako kdyby se ti lidé nemohli v Betlémě usadit a stále se někam vydávali na cesty. Konec konců ani Ježíš se tam nezdržel a po několika dnech Betlém opouští. A přitom Betlém znamená dům chleba, dům plodnosti, dům požehnání.

Je v tom zvláštní rozpor a paradox. Kdo z nás by nechtěl bydlet v domě, kde je hojnost chleba? A přece se odtud všichni stěhují někam jinam. A my také - pořád někam putujeme a něco hledáme. Mnozí z nás již poznali, jaké to je, být odněkud vyhnán a nebo být nezván. Vánočních příběh z Betléma nám říká: Lidský život vždycky byl a bude cesta, na které si člověk nemůže být ničím jistý. Všechno můžeme ztratit. Všechno se může zhroutit.

Ale je tu i dobrá zpráva. Během našeho putování se k nám kdosi přidal. Je také poutník - stejně jako my. Ani on nemá, kde by hlavu složil a nic zajištěné. Ale protože ten poutník je Bůh sám, stává se naše putování rázem něčím nadějným a požehnaným. Už v tom nejsme a nikdy nebudeme sami. Bůh putuje tímto světem spolu s námi. A všude, kde je s námi Bůh, tam jsme doma a v bezpečí, i kdybychom tam byli třeba poprvé a biti.

Jestliže se Boží syn narodil v Betlémě, pak to znamená, že se Bůh neusadil na žádném pevném místě. Není třeba ho hledat ve výšinách ani v hlubinách. Bůh není nedosažitelný ani nepřístupný. Narozením v Betlémě se Bůh vzdal své tajemnosti a vydal se spolu s námi na cestu. Dobrovolně s námi sdílí naši nejistotu, snáší nebezpečí, hledá si místo na nocleh a nepohrdne ani stájí. Díky tomu se však všude - i v té nejhorší díře - můžeme cítit stejně bezpeční a klidní jako doma. Už nikdy a nikde nebudeme sami. V nemocnici, ve vězení, před soudem - ba dokonce ani v hrobě nejsme opuštěni. Na každém místě, kam nás život zanese, se mohou díky Bohu dít podivuhodné věci. Kdo se umí ztišit, ten dřív nebo později zaslechne zpěv andělů i tam, kde by to nejméně čekal. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, Bůh má v lidech zalíbení.


Pane Ježíši Kriste,děkujeme Ti, že jsi přijal naši zem jako svůj domov. Děkujeme Ti, že se ničemu, co nás trápí a bolí, nevyhýbáš. Děkujeme Ti, že nikdy a nikde nemusíme být sami, když Ti podáme ruku a necháme se Tebou vézt. Děkujeme Ti, že i v té nejtěžší chvíli zůstává naděje, o kterou se můžeme opřít. Amen.

RSS kanál

Syndikovat obsah