Věřím, pomoz mé nedověře.

Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli. A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl; přibíhali k němu a zdravili ho. Ježíš se jich otázal: "Oč se s nimi přete?" Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit. Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to." Odpověděl jim: "Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přivěďte ho ke mně!" I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil,, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. Ježíš se zeptal jeho otce: "Od kdy to má?" Odpověděl: "Od dětství." A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám." Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří." Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!" Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: "Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!" Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel. Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal. Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?" Řekl jim: "Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem."Marek 9:14 - Marek 9:29 (CEP)

Milí bratři a milé setry, dnes máme před sebou příběh o neúspěšné církvi. Myslím, že je třeba ocenit, že se něco takového v bibli vůbec dočteme. Každé společenství má totiž sklon samo sebe oslavovat a chválit. Toto je však kritické slovo do vlastních řad. Je to přiznání vlastní neschopnosti a slabosti, které bývá obvykle zamlčováno a skrýváno. Bible nám však nic nelakuje na růžovo. Jasně říká, že jsou chvíle, kdy je církev bezmocná a neumí pomoci.

Důležité však je i to, že to nemáme chápat jako nějaký pozdější úpadek a ústup ze slávy. Již na samém počátku se dělo, co tak dobře známe. Chtěli bychom pomoci, ale neumíme. Snažíme se druhé povzbudit, pokoušíme se změnit jejich život, modlíme se, aby se uzdravili, ale není to v naší moci.

Čteme, že se učedníci a zástup, který se kolem shromáždil, začali hádat. Když jsou lidé bezmocní, většinou to skončí hádkou. Místo abychom si společně přiznali svou slabost, ozývají se rádoby silná slova. Kdekdo dává chytré rady, ale stejně to k ničemu není.

Ale proč tu vlastně Ježíš není? Jak to, že jsou učedníci sami? Evangelista v předchozím příběhu vypráví, jak Ježíš spolu se třemi učedníky vystoupil na horu, kde byl proměněn a obklopila ho nebeská sláva. Ti tři si v tu chvíli připadají jako v nebi a chtějí tam už navěky zůstat. Ale Ježíš se po rozhovoru s Mojžíšem a Eliášem vrací zpátky do reality tohoto světa. Je si vědom, že jeho poslání ještě neskončilo. Příběh o proměnění Páně v mnohém připomíná jeho budoucí vzkříšení a nanebevstoupení. Evangelista ho však zařadil doprostřed Ježíšova života. Chtěl tím říci: Ježíšova pomoc a poslání neskončilo jeho vzkříšením a oslavením. I když jsme nyní odkázání sami na sebe, Ježíš není daleko a znovu přichází do našich starostí a trápení. Ježíšovi nikdy nebude tato země a lidé na ní lhostejní. Nikdy se neuzavře do nebeské slávy, ale bude stále znovu přicházet, aby nás vysvobozoval z našich nesnází. A my na něj musíme umět čekat a vyhlížet jeho pomoc. Nikdy to však nezvládneme sami a bez něho. Nikdo z nás ho nedokáže nehradit. Vždycky na něm budeme závislí. A dokud on sám nepřijde a nepomůže, budeme tu stát s prázdnýma rukama.

Když Ježíš přišel a viděl, jak se zástup hádá, zeptal se, co se děje. Odpověděl mu člověk, který přivedl k učedníkům svého nemocného syna. Podle popisu nemoci, který se v evangeliu zachoval, měl zřejmě epilepsii. Ta byla tehdy nazývána královskou, svatou či božskou nemocí - to znamená, že si s ní nikdo nevěděl rady. Když šlo o nějakou zlomeninu a kulhání, slepotu či hluchotu, na to si troufl leckterý léčitel. Ale epilepsie se tehdy neléčila. Na tu byl každý krátký. Učedníci to sice zkusili, ale ukázalo se, že nejsou o nic lepší, než tehdejší medicína a teologie.

Když otec popsal záchvaty svého dítěte, odpověděl Ježíš slovy, která jsme od něho ještě nikdy neslyšeli: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi. Jak dlouho vás mám snášet?“ Skoro si ani neumíme Ježíše představit, jak něco takového říká. Nepochopili bychom však tato slova, kdybychom je považovali za nějaký výlev Ježíšova hněvu a zloby, nebo dokonce jeho zklamání a deziluze. Není to projev chvilkového rozčilení ani věčného zavržení. Je to citát, který tehdy každý posluchač znal nazpaměť.

Ježíš tu cituje slova, která pronesl Mojžíš nad Izraelem na poušti. Vztahují se na situaci, kdy lid pozná, že nikdy nevejde do země zaslíbené, protože jí sám pohrdl a chtěl se vrátit od Egypta. Jestliže jsou vyslovena na tomto místě Ježíšem, chce se tím říci právě a pouze to, že nejsme o nic lepší než naši otcové a všechna pokolení, která nás předešla. Když čteme bibli, leckdy nás napadne, jak byli ti bibličtí lidé nepochopitelně slepí a nerozumní, Zdá se nám, že my bychom na jejich místě jednali daleko lépe a prozíravěji. Nechápeme jejich tvrdohlavost, nevěru a slabost. Ale přitom jsme úplně stejní jako oni. Děláme stejné chyby a děláme jich tím víc, čím víc si toho o sobě myslíme. Jak jsem řekl, je to příběh o neposlušné a teď musíme říci i nevěrné církvi. Všechno pyšné a povýšené srovnávání se s těmi, kteří nás předešli, je směšné. Jsme pořád stejní jako Izrael na poušti. Jsme reptáci a hlupáci a nezměnili jsme se ani o píď. Navíc to také znamená, že si za mnoho svých trápení můžeme sami. Na Boží pomoc nemáme žádný nárok nebo právo. Když se stane něco zlého, když na nás dolehne mizérie tohoto světa - ať už jsou to nemoci, války, různé nehody, chudoba a násilí - je to velmi často důsledek lidské pýchy, neposlušnosti a hlouposti. Jestliže i přesto existuje naděje na Boží pomoc a vysvobození, je to vždycky jen milost a zázrak, na který nikdo z nás nemá právo. Nejsme to my, kteří budeme volat Boha k odpovědnosti, ale je to on, kdo volá k odpovědnosti nás. Když někdo onemocní, neznamená to nutně, že si to on sám zavinil, ale málo platné, mnoho našich nemocí a trápení je vyvoláno nebo nastartováno naším nezdravým způsobem života, stresem, přemrštěnou ctižádostí, nervozitou a přepínám sil. Kdyby lidé žili v míru a pokoji a řídili se podle Božích pokynů, bylo by rozhodně na zemi mnohem méně trápení a bolesti. Proto ta Ježíšova slova: „Jak dlouho ještě ...“ My lidé často hřešíme na Boží trpělivost a lásku tak dlouho, až je na všechno pozdě.

Ale i tentokrát Ježíš pomohl. Ani před nevyléčitelnou nemocí se nesklonil. Otec ítzěte mu znovu vylíčí nepochopitelné projevy nemoci svého syna a po všech marných pokusech o jeho uzdravení vyjádří pochybnost, zda je nějaká pomoc vůbec možná, slovy: Můžeš-li pomoz nám. Tehdy pronese Ježíš klíčová slova celého příběhu: „Všechno je možné tomu, kdo věří.“

My taková slova jistě neslyšíme poprvé, ale tehdy to bylo něco naprosto nového.O tom, že by víra mohla mít tak velikou moc, tehdy nikdo vážně neuvažoval. Tenkrát existovaly v zásadě jen dva způsoby, jak změnit svou životní situaci. Prvním bylo zaříkání a druhým odříkání. Se zlem se dalo buď šikovně smlouvat a čarovat - nebo musel být člověk tak vzorný, že se zlem vůbec nepřišel do styku. Nad zlými duchy mohl člověk buď mazaně vyzrát nebo musel být svatý.

Léčitelé lidem slibovali, že dovedou zlé duchy vyhnat a zákoníci k tomu dodávali: Kdybyste nikdy neporušili zákon, zlé věci by se vám vyhnuly. Ani jedno ani druhé však příliš nefungovalo. Podobné je to i dnes. Proti nemoci bojujeme lékařskou technikou a léky a přitom se utěšujeme představou, že nám se zlé věci vyhnou, když si dáme pozor. Ale spolehnout se na to nedá.

Ježíš nám ukazuje ještě jinou cestu. Cestu víry. Dnes už víme, jak je víra důležitá a nenahraditelná. Tenkrát však s vírou nikdo vážně nepočítal - podobně jako se víře ještě nedávno smáli ti, kteří chtěli poručit větru a dešti. A přitom má víra často stejnou ne-li větší účinnost než mnohý lék. Víra je ta největší síla, kterou člověk má, aby změnil svou situaci a život. Ježíšova uzdravení jsou toho dokladem. Tam, kde nepomohlo nic z toho, co lidé tehdy dovedli, Ježíš dokázal pomoci tím, že v lidech vzbuzoval víru a naději. A chromí k úžasu všech vstávali, slepým se otevírali oči a posedlí se uklidnili. Nebylo třeba čarovat ani kouzlit. Ti lidé dokonce nemuseli být ani svatí a čistí a přece mohli být ze svého trápení vysvobozeni. Věřit totiž může každý, i ten největší hříšník. Víra je ten největší dar, který člověk má a s její pomocí činí Bůh v našem životě doslova divy.

Jenže - a v tom je ta potíž - člověk jen velmi těžko uvěří, že je mu pomoci. Nešťastný otec to vyjádřil za nás, když vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře!“ Tolik lékařů, kouzelníků a zákoníků už navštívil a všechno bylo marné. Jak chcete věřit, když všichni kolem říkají, že se s tím nedá nic dělat? Jak je víra mocná, tak je současně úžasně křehká a člověk jí často ztrácí, podobně jako když nabere vodu do síta. „Věřím, pomoz mé nedověře.“

Víru si nikdo z nás naordinovat sám! Víru v nás musí někdo vzbudit. Víra je dar, který si neumíme sami nadělit ani si ho vypěstovat. Víru si člověk nevsugeruje. Nedá se koupit v lékárně ani v kostele. Víra je výsledek setkání. Uvěřit, znamená najít někoho, kdo může své sliby splnit a na jehož slovo se dá spolehnout.

Člověk zkouší postupně věřit leckomu. Jako malý věří rodičům, pak věří svým učitelům a starším kamarádům, někdo věří politikům, jiný svému partnerovi, další jen sám sobě. Ale taková víra se dřív nebo později zhroutí. Nakonec to dopadne tak, že člověk nevěří nikomu a ničemu. Ale bez víry jsme jako mátohy a každá drobná nesnáz nás zlomí jako stéblo trávy.

Evangelium nám nabízí víru, která něco vydrží. Víru v Ježíš Krista. Nikdo jiný nedokáže nešťastného člověka zdvihnout z postele, tak jako on. Nikdo jiný není tak laskavý a dobrý, aby z člověka sejmul jeho strach a úzkost. Lidé sice snadno uvěří kdejaké hlouposti a falešnému slibu, ale brzy se také zklamou. A každým zklamáním nám odvaha k víře klesá! Víra v Ježíše Krista obstojí v každé krizi. Také se zakymácí, zachvěje a někdy doslova zhroutí, ale je to víra, která se dá vzbudit a obnovit takřka z ničeho.

Víra v Ježíše Krista je úžasná v tom, že o tuto víru člověk může prosit, i když ji skoro nemá. „Věřím, pomoz nedověře.“ Ježíš nepotřebuje, abychom si na něco hráli. Nepotřebuje od nás slyšet silná slova ani velké sliby. Dává víru a sílu i těm, kteří žádnou víru nemají. I kdyby tvá víra byla doslova na nule, i kdyby nebyla větší než to nejmenší semínko, Ježíši Kristu to stačí, aby tvou nicotnou víru vzkřísil a pomohl ti vstát. A dá ti takovou víru, s kterou se dá v klidu a míru nejen žít, ale dokonce i v klidu a míru zemřít. Je to víra, která díky Ježíšovu vzkříšení vidí naději i za horizontem času a lidských možností.

Když byli v soukromí, učedníkům to pořád vrtalo hlavou a znovu se zeptali: Proč jsme ho nemohli uzdravit my? Dělali jsme přece to samé co ty. Říkali jsme stejná slova, používali jsme stejná gesta a nestalo se nic.“

A Ježíš jim odpověděl v podobném smyslu jako dřív. Jen místo slova víra použil slovo modlitba. Nemyslel tím mechanické odříkávání žalmů. Myslel na modlitbu, kterou učil své učedníky. Modlitbu, která si nic nenárokuje, ale v níž člověk svěří svou budoucnost do Božích rukou. Myslel na modlitbu, kterou se sám modlil, když mu bylo nejhůř a měl strach z utrpení a smrti. Ale i tehdy věřil Bohu víc než sám sobě a proto řekl: „ Ne má, ale tvá vůle se staň. To je ta víra, na kterou je každá nemoc a utrpení krátké. To je víra, před kterou musí uhnout i hora a zlí lidé.

Když je člověk smířený s Bohem, když ví, že jeho život je v Božích rukou - má ochranný štít proti strachu a stresu a vydrží mnohem víc, než by sám čekal. Křesťanská modlitba není žádný hokus pokus, který buď vyjde nebo nevyjde. Modlitba znamená trvalé spojení s Bohem. Je to celoživotní rozhovor, kterým naše víra žije a stále znovu se obnovuje. Pokorná víra a tichá modlitba jsou nohy, na kterých stojíme a díky nimž můžeme jít dál a dojdeme do cíle i v té největší vichřici.

Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah