Dva stavitelé

Ježíš řekl: Každý, kdo slyší má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký." Mt 7,24-27

Milí bratři a milé sestry!

Ježíš v tomto krátkém podobenství přirovnává lidský život ke stavbě domu. To je, myslím, výstižné. Každý, kdo stavěl dům nebo si zařizuje byt - promítá do toho malého kousku světa své představy o životě, svou osobnost. své ideály. Když někoho navštívíte doma, stačí se většinou rozhlédnout kolem sebe - jak je byt zařízen, jak je uklizen, čím je vyzdoben a dozvíte se o jeho obyvatelích často víc než z dlouhého rozhovoru. Naše domovy jsou v jistém smyslu obrazem našeho života a nesou nesmazatelné stopy našich životních příběhů, názorů a postojů.

Čekali bychom možná, že Ježíš řekne: Jako se na první pohled liší domy lidí spořádaných a lajdáků - tak by mělo být na první pohled na člověku vidět, zda věří Pánu Bohu nebo je neznaboh. Ale Ježíšovo podobenství ukazuje jiným směrem. Mluví se tu sice o dvou rozdílných domech, ale na první pohled nikdo nepozná, který z těch domů nakonec obstojí a který nikoli. Ani my lidé to tedy nemáme napsáno na čele, zda spějeme do nebe nebo do pekla.

Představa, že správní křesťané se automaticky poznají podle toho, že mravně vyčnívají nad své okolí tu dostává vážné trhliny. Je samozřejmě krásné a správné, když křesťané žijí poctivým a spořádaným životem, ale nejsme jediní, kdo takto žijí. Takových lidé je celá řada, mnozí se k církvi nehlásí a v mnohém nás zahanbí. Někdo sice dává své křesťanství okázale najevo - asi tak jako když si někdo natře fasádu prudce fialovou barvou - ale uvnitř takového domu se dějí často nepěkné věci. A na druhé straně jsou lidé, kterým se sice život moc nedaří, stále chybují a někoho obtěžují, ale přitom Pána Boha opravdově milují.

Ježíš však říká: To podstatné, čím se naše životy skutečně liší, není většinou na první pohled vidět. Jestli se něčí život Pánu Bohu líbí nebo nelíbí se nepozná podle vnějších znaků. Ty dva domy v našem podobenství si byly možná hodně podobné. Jediný podstatný rozdíl však byl v tom, co nebylo na první pohled vůbec vidět - v různých základech, na kterých ty domy stály.

Když zjišťuje odhadce cenu domu, nestará se příliš o to, kolik má dům oken a zda jsou umytá. Zásadní věc však je, na čem ten barák stojí. Sebekrásnější dům, který je špatně založen, časem popraská a musí se třeba i strhnout. Kdežto dům, který má dobře položené základy, přečká staletí. Dům, který stojí v záplavové oblasti je prakticky bezcenný, ale dům na kopci - i kdyby byl jen přízemní, má daleko větší cenu. Něco takového měl Pán Ježíš na mysli. Chce nám říci: Život je jako stavba domu. Je to věc nákladná a pracná. Je to práce na mnoho let a proto stojí za to, nic nezanedbat. Nejdůležitější však je, aby váš dům i život stál na pevném základě. Jinak bude všechna vaše práce zbytečná! Žádný dům není samonosný. Každý musí na něčem stát.

A tak je tomu i se životem. O jeho budoucnosti nerozhoduje, jak je kdo úspěšný, jak je sám se sebou spokojený, slavný nebo čí odznak nosí. Daleko důležitější je, oč se náš život opírá, čím je zajištěn. Tato - řekněme základová deska - však není součástí domu ani života - je tu pro nás připravena jako něco, co je třeba hledat. A my si buď dáme práci s tím, abychom tu skálu našli, nebo nám je to jedno, rychle něco postavíme, ale pak se budeme divit, až se nám život začne hroutit před očima.

To nejdůležitější v našem životě je tedy paradoxně mimo nás. Myšlenka, že lidský život je třeba někde zakotvit, není nijak nová. Lidé se i dnes rádi hlásí k osvědčeným hodnotám. V Ježíšově době by asi nikdo nic nenamítal, kdyby Ježíš řekl, že tím základem, na němž stojí náš život, je třeba Desatero, nebo nějaká instituce - jakou byl tehdy chrám a dnes třeba církev, národ či stát. Všichni lidé se touží opřít o něco, co je přesahuje. Dnes nejčastěji o svou práci nebo rodinu. Každý chce dát svému životu nějaký vyšší smysl - málokomu stačí se jen najíst a vyspat.

Ale Ježíš překvapil své posluchače, když řekl, že tím základem, s nímž stojí a padá náš život, je jeho slovo. To si ještě nikdy žádný prorok ani kněz nedovolil. A běda, kdyby si to dovolil! Ale Ježíš řekl: „Kdo slyší má slova a plní je, bude podoben muži rozvážnému, jehož život obstojí i v té nejtěžší zkoušce.“ Proč zrovna Ježíšovo slovo je tou skálou, která se na rozdíl od všeho ostatního nepohne. Na to jsou dvě možné odpovědi. Jedna se opírá o rozum, druhá o víru. Nedávno se zeptali našeho slavného rockera Michaela Kocába, zda jako syn evangelického faráře věří v Boha. Odpověděl poměrně vyhýbavě. O Boží existenci často pochybuje. Ale pak dodal. „ Jestli jsem si však něčím naprosto jistý, pak tím, že Ježíšovo evangelium je to nejlepší, co mi lidé máme k dispozici.“

Jsou lidé, pro něž může být víra v Boha problém. Každý se však může přesvědčit o tom, že Ježíšovo slovo a životní příklad jsou něčím tak jedinečným a dobrým, že to nemá v lidských dějinách konkurenci. Je mnoho lidí, kterým se z různých důvodů nedaří věřit v Boha. Ale každý může žít podle Ježíšových slov, protože sám vidí, že je to ten nejlepší a nejhodnotnější způsob života..

Druhý argument, proč právě Ježíše a jeho slovo stojí následovat, je založen na víře. Pravdivost Ježíšových slov je potvrzena jeho vzkříšením. Nikdo jiný nemůže doložit pravdivost svých slov a života tím, že by překonal smrt. Žádný Mohamed ani Budha, žádný politik ani vědec - pouze Ježíš. Jeho slovo je tedy ověřené nejen staletími a zkušeností, ale především tím, že prošlo vítězně hrobem a utrpením. A to je nesmírně důležité. Jsou totiž chvíle, kdy všechny rozumové a etické argumenty nepomáhají. Když je člověk na dně a v krizi, říká si, že žít slušně a poctivě nemá cenu - pak pomáhá jediné: vzpomínka na toho, kdo překonal smrt a ke komu se Bůh přiznal, i když to vypadalo, že ho opustil. Jen proto, že byl Kristus vzkříšen, stojí za to trpět a třeba umřít pro dobrou věc.

Ale to ještě pořád nejsme u hlavní myšlenky našeho podobenství. Jeho vrchol je ve slůvku, kterým se liší životy dvou zmiňovaných mužů - rozumného a pošetilého. Tak jako se dva na pohled stejné domy mohou zásadně lišit svým základem, životy dvou podobně oblečených mužů se často liší tím, že jeden z nich Ježíšovo slovo slyší a činí, kdežto druhý je slyší a nečiní. Některé překlady mluví o plnění a neplnění Ježíšových slov. Co si pod tím máme představit? Mnoho lidí si myslí, že náboženství je vojna jako řemen. Samé příkazy a zákazy. Takhle to uděláš a na nic se neptej. Tohle nesmíš a nebudeme o tom diskutovat. Někteří křesťané tak bohužel vychovávají své děti a není divu, že po takové drezúře děti utekly z církve hodně daleko. V Ježíšově době byly pokusy lidský život přesně nalinkovat a definovat, aby odpovídal beze zbytku Boží vůli. Deset přikázání se rozrostlo do nějakých sedmi set zákazů a příkazů. Ale kdo si to měl všechno pamatovat? A kdo to mohl bezezbytku dodržovat?

Ježíš na to šel jinou cestou. Když vykládal Boží zákon, nepřidával žádné další paragrafy, ale odkryl jejich cíl a smysl. Kdo nechce nikomu ublížit, ať ovládá svůj hněv. Kdo nechce zklamat v manželství, ať hlídá svoje oči. Nakonec mu stačila na celé desatero pouhá dvě věty: Miluj Boha a své bližní. A jak to člověk naplní, jakou cestou si k tomu zvolí, to už je jeho věc, jeho svoboda a radost z tvůrčího hledání.

Činit Ježíšovo slovo proto není žádná otrava ani pořadové cvičení. Činit Ježíšovo slovo je tvůrčí skoro bych řekl umělecká práce. Být křesťanem je svobodné povolání, kdy člověku stačí vědět hlavní směr a zásady a to ostatní už je na jeho tvůrčí fantasii. Možná řeknete, že to přeháním, ale já tomu tak opravdu rozumím. Křesťanův život chápu jako stavbu domu, kde jsou pevně položeny základy a to ostatní je naše fantasie. Základ je dán: žijeme z Boží milosti a všechno, co děláme, má vycházet z lásky k Bohu a druhým lidem. Na takovém základě nelze postavit cokoli. To nejdůležitější je dáno. A přece žasneme , jak krásné a různé domy mohou z tohoto základu vyrůst. Nad základem Boží milosti a věrnosti se zdvihá volná variace, při níž se má uplatnit naše originalita a nápaditost. A když si člověk neví rady, jako že si často neví, tak se má modlit, číst bibli a konzultovat své bratry a sestry, aby našel inspiraci a směr, kterým by se mohl dál stavět. Ježíšovo evangelium již vydalo pozoruhodné a rozmanité plody. Křesťanská víra pomohla rozvoji lékařství, přinášela vzdělanost, svobodu a důstojnost, ovlivnila kulturu, dějiny i politiku. Podívejte se třeba, kolik je v katolické církví různých řádů a společenství a jak odlišným věcem se věnují. Nebo kolik vzniklo evangelických církví a každá přináší jiný důraz a obohacení. Dokonce každý z nás má svůj vlastní originální dar Ducha svatého, kterým přispívá do pestré mozaiky sborového života. Činit Ježíšovo slovo je tedy veliké dobrodružství, v němž může každý uplatnit své obdarování a schopnosti.

Neštěstí ovšem je, když člověk Ježíšovo slova a výzvy pouze slyší a zná, ale nečiní. Jsou lidé, kterým stačí někam patřit, k něčemu se hlásit, zvolit si tu správnou stranu a myslí si, že jsou za vodou. Nejsou. Činit Ježíšovo slovo znamená mimo jiné, že s tím člověk nikdy není hotov. Vždycky když si je křesťan příliš jistý, že už je na té správní cestě, je to podezřelé. K Ježíšově učednictví patří právě ona nehotovost a rozpaky, když se nás ptají, co už jsme ve víře dokázali. Na to se přece ani nedá odpovědět. Vždyť jsme pořád na cestě, z které můžeme ještě stokrát zabloudit.

Všimněte si, že Ježíšovo rozdělení a soud neprobíhá třeba mezi židy a pohany, ani mezi křesťany a ateisty - ale napříč církvemi a všemi národy, napříč rodinami a politickými stranami. Kdo z nás Ježíšovo slovo nejen slyší ale také činí a kdo nikoli, je však skryto lidským soudům a očím. Jen sám o sobě může člověk přemýšlet a ptát se, na čem stojí jeho život. Jinak je to tajemství, které bude odhaleno, až přijde tisíciletá voda a smete všechno, co stojí na písku lidské slávy a mazanosti. Záplavová vlna ovšem přijde jen jednou a dokud nepřijde, nikdo si to neumí představit. Asi jako když Pražáci nevěřili, že by jim voda mohla zatopit metro a Malou stranu. Ale stalo se. A stejné to bude s námi a posledním soudem. Zatím s tím nikdo nemá zkušenost - ale stačí přece i malá voda a krize, aby si člověk uvědomil si, na jak vratkých základech stojí jeho život. A co teprve až budeme stát před Bohem! Chvála Bohu, že ještě máme chvíli času, dát si věci do pořádku. Pořád je ještě čas opustit honosné vily na písku a přestěhovat se do chaloupek, které něco vydrží.

Jiří Gruber, Brno 11.9. 2005

RSS kanál

Syndikovat obsah