O chudých a bohatých

Toto slyšeli farizeové, kteří měli rádi peníze, a posmívali se mu. Řekl jim: "Vy před lidmi vystupujete jako spravedliví, ale Bůh zná vaše srdce: neboť co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost. Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup. Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona. Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž pustil, cizoloží. Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: `Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.´ Abraham řekl: `Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.´ Řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.´ Ale Abraham mu odpověděl: `Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!´ On řekl: `Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.´ Řekl mu: `Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.´"Lukáš 16:14 - Lukáš 16:31

Milí přátelé, bratři a sestry!

V Ježíšově době si zbožní lidé vyprávěli příběh o nemocném chlapci, který ve snu vidí všechno naopak. Zdá se mu, jak bohatí jsou chudí a chudí bohatí. Vidí úspěšné, jak třou bídu s nouzí a chudáky, jak jsou šťastní. Když se s tímto podivným snem svěří tatínkovi, otec se zamyslí a řekne: Synu, teprve nyní jsi viděl ten pravý svět.

Něco podobného slyšíme na první poslech i z dnešního podobenství. I na jiných místech v bibli čteme, že Bůh převrací lidské představy a hodnoty: „První budou poslední a poslední první.“ Maria chválí Hospodina slovy: „Chudé nasytil a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ V Lukášově verzi kázání na hoře slyšíme: „Blahoslavení chudí“ a o pár řádek dál: „Běda vám bohatým.“

Ale není to příliš schématické? Opravdu nás Ježíš žádá, abychom se všichni vzdali svého majetku? Kdo nás pak bude živit, až budou všichni chudí? Kdo nám dá práci nebo almužnu, když všichni budou odkázáni na pomoc druhých? Kdyby všichni kalkulovali s tím, že na onom světě to bude naopak, umřeli bychom brzy všichni hladem.

Když se nad dnešním podobenstvím zamyslíme, zjistíme, že to není horečnatý sen nemocného chlapce, který vidí všechno naruby. Ježíš nám ukazuje jinou cestu. Podle Písma smí být člověk bohatý, ale musí naslouchat hlasu Zákona a proroků a rozdělit se s chudými. Bohatství není v bibli jen zlé pokušení. Na mnoha místech je chápáno jako Boží požehnání. Jen si vzpomeňte, kolik velbloudů, ovcí a koz měl třeba Abraham. Bohatství je Boží dar a závazek. Biblická požehnání říkají: Bůh chce, abys byl bohatý, ale musíš se přitom postarat o ty, kteří mají hlad. Být bohatý znamená větší odpovědnost. Je to úkol a poslání.

Bůh totiž nedal každému z nás stejně - ať už jde o majetek nebo schopnosti. Tento nepoměr mezi lidmi však neznamená, že někoho má Pán Bůh raději. Je to výzva, abychom se tento nepoměr snažili napravit a řešit. Náš svět je v mnohém nedokonalý, nehotový a nespravedlivý a člověk je tu právě proto, aby ho mohl zlepšit a dotvořit podle Boží vůle a spravedlnosti. Pro nás relativně bohatší je to neopakovatelná životní příležitost. Boží vůle není, aby všichni byli chudí a spoléhali, že na onom světě to bude naopak. Boží vůle je, aby bohatší poskytli chudším náležitou péči a pomoc. Je to naše základní povinnost vůči smlouvě s Bohem. Naším ideálem není být chudý, ale milosrdný. Do nebe nepřijdou automaticky ti, kteří nic nemají, ale především ti, kteří se umí rozdělit.

Naše vysoká životní úroveň je projevem Boží požehnání. Teprve ti, kdo milují peníze víc než svého bližního, propadli hříchu. Ani bohatá hostina nemusí být jen projevem obžerství, ale často slouží jako obraz Božího království a radosti. Když se vrátí marnotratný syn, otec mu upeče vykrmené tele. Ale nesní ho sami dva, nýbrž pozvou i všechny nádeníky. Na svatbě v Káni vypijí hosté společně dokonce šest set litrů vína. O Ježíšovi je vůbec známo, že rád chodil na hostiny. Zatímco Jan Křtitel jedl kobylky, o Ježíšovi se říkalo, že je žráč a pijan vína. Ježíš se dovedl radovat a užívat krásy života.

Nenutil bohaté, aby všechno rozdali, ale připomínal jim, aby pořádali hostiny pro chudé. Kdyby to boháč z našeho podobenství dělal, mohl být ještě dnes v nebi. Dnešní příběh vlastně není o boháči a Lazarovi, ale o lakomci a Lazarovi. O člověku, který byl lhostejný a chudákovi, který marně klepal na jeho dveře.

2.

Lazar však neklepal. Pouze mlčky ležel u prahu domovních dveří. Boháč mohl říci: „Kdyby mě požádal, dal bych mu, co by chtěl. Ale on si neřekl!“ Z dalšího pokračování příběhu je zřejmé, že boháč Lazara znal. V pekle na něj volá jménem. Nemohl se tedy vymlouvat, že ho omylem přehlédl. Lazar neležel nikde za rohem, ale u vrat jeho vlastního domu. Jan Zlatoústý výstižně zdůrazňuje: „Vídal jej vycházeje i vcházeje, nemohl říci: neviděl jsem, nikdo mi nic nepověděl.“ Psi lízající Lazarovy rány také nejsou žádní hodní pejsánci, ale divoká smečka, která jen stupňuje Lazarovo utrpení. To všechno boháč viděl a věděl, ale zřejmě si řekl: Jak hluboko může člověk klesnout ...

Bible nám tak naznačuje, že bohatí mají úkol oslovit chudé jako první. Nesmíme jen čekat, až někdo přijde a řekne si o pomoc. Boháč měl Lazara sám od sebe pozvat do svého domu. Chudoba totiž ponižuje a člověk se za ni stydí. Lazary je třeba hledat, protože oni sami většinou mlčí. Jsou blízko našich dveří, ale o nic si neřeknou. Ti, co nás na ulici obtěžují, mají žebrotu většinou jako zaměstnání. Ale skutečně chudí většinou mlčí. Napovídá tomu i Lazarovo jméno - Bůh pomůže. Lazar věří, že boháč se bude řídit Božím slovem a pozve ho ke stolu. Netroufá si o almužnu říci sám. Nechává boháče, aby se sám rozhodl, zda ho překročí nebo mu podá ruku. A boháč si zas myslí: kdyby něco chtěl, ozval by se. Přece mu nebudu pomoc nabízet. Ale pak ho to v pekle mrzí...

Největší chudobu a bolest většinou není slyšet. Lazar nestojí na rohu, nevztahuje ruku na schodech chrámu, nevystavuje své rány. Je snadné ho přehlédnout a myslet si: kdo mlčí, nic nepotřebuje. Bohatí však mají za úkol nejen peníze rozdávat, ale také hledat ty, kteří pomoc opravdu potřebují. Karel Barth kdysi řekl, že své Lazary nemáme hledat jen ve třetí světě, ale především u vlastních dveří. Neboť smyslem charity není uchlácholit své svědomí, ale především navázat s potřebným člověkem vztah.

Nejde přece o to zbavit se „hříšných peněz“, ale objevit v druhém člověku bratra a bližního. Nejde o to nechat bezdomovce jen někde vzadu v kuchyni najíst, ale pozvat ho ke stolu jako člena rodiny. Teprve když si necháme vyprávět jeho příběh, můžeme prožít ten zázrak, kdy ten, kdo dává, je obohacen víc, než ten, kdo přijímá. Díky takovému setkání spatříme svět a vlastní život zcela jinýma očima. Podobně jako zdravé poznamená návštěva nemocných a uvědomí si, jakým darem je zdraví, mohou zámožní lidé při setkání s chudými poznat, kolik dobra mohou svou láskou způsobit.

3.

Náš příběh však pokračuje i po smrti obou aktérů! Lidský život nekončí pohřbem. Všechno, co jsme udělali, má nějaké pokračování a vyústění. Nezáleží na tom, jak si to budeme představovat. Důležité však je, abychom s tím počítali už nyní. To, co nás čeká po smrti, je pevnou součástí našeho života.

Nejhorší na tom, co se lidově nazývá peklo, je, že člověk má před sebou celý svůj život a nemůže na něm už nic změnit. Něco podobného někdy zažíváme, když vzpomínáme na své mládí. To už také nemůžeme změnit. Ale dokud žijeme, je pořád ještě šance alespoň něco málo napravit a zachránit. Ale po smrti už je všechno zapečetěno a archivováno. Člověk to bude mít stále před očima. I když by se nejraději propadl hanbou, nebude kam. Přitom pozná, že jiní lidé mají důvod k radosti. Nebe a peklo totiž odděluje neproniknutelná bariéra, která je však celá průhledná. Jen si to představte: lidé v pekle se dívají na nebe v přímém přenosu!

Není to příliš kruté? Jak může Bůh nechat hříšníky takhle trpět? Na to je jediná odpověď. Peklo, o kterém tu slyšíme, zatím neexistuje. Místo něho je tu podobenství, které nás má před peklem varovat a zachránit. Vždyť Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni. Dělá všechno proto, aby nikdo z nás nemusel být zavržen. Nikoho z nás nechce ztratit.

4.

Podobná myšlenka ostatně napadla i boháče a proto prosí, aby šel Lazar varovat jeho bratry, kteří žijí ve stejném přepychu a lhostejnosti jako on. To by ovšem někdo musel Lazara vzkřísit z mrtvých. Boháč je přesvědčen, že kdyby se to podařilo, určitě by se mnoho lidí obrátilo a začalo sekat dobrotu. Jak rádi bychom věřili v Boha, říká mnoho lidí, kdyby nám o sobě poskytl důkaz.

Lidem by se líbilo, kdyby je k víře někdo donutil! Chtějí zázraky a důkazy. Nechtějí se rozhodovat sami. Nechtějí nést odpovědnost. Ale přitom právě to je smyslem lidského života a naší víry. V ničem jiném se nelišíme od zvířat, než v tom, že máme na vybranou. Buď se s důvěrou přiznáme k tomu, co nám Bůh říká skrze Mojžíše a proroky - nebo to z vlastní vůle odmítneme. A právě podle toho se pozná, co jsme zač. Boháč dal jasně najevo, že si druhých lidí neváží, ačkoli dobře věděl, co od něj Bůh čeká.

Je až s podivem, jak je to všechno průhledné a srozumitelné. Žádná mystika, žádné složité úvahy, stačí jeden Lazar u vrat a hned je jasné, kdo ke kdo.

Boží milost je v tom, že nám je záchrana vůbec nabídnuta. Když se staráme o chudé, nemáme žádné zásluhy. Děláme jen to, pro co jsme se narodili. Boháč, který zve chudého ke stolu, je jako strom, který rodí ovoce, voda, která hasí žízeň nebo slunce, které hřeje a svítí. Nic víc, nic míň. Není to žádná naše zásluha. Je to oslava Boží dobroty.



Brno, 1.5.2005, Jiří Gruber



RSS kanál

Syndikovat obsah