Zákon nebo láska

Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor. Tu se před ním objevil nějaký člověk stižený vodnatelností. Ježíš se obrátil na zákoníky a farizeje a otázal se jich: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?" Oni však mlčeli. I dotkl se ho a uzdravil jej a propustil. Jim pak řekl: "Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhnete ho hned i v den sobotní?" Na to mu nedovedli dát odpověď. Lk 14,1-7

Milí přátelé, bratři a sestry!
Všichni dávno víme že farizejské příkazy o dodržování sobotního klidu byly přehnané. Sobotní klid však nebyla jen nějaká farizejská upjatost. Sobota byla největším židovským svátkem. Odpočinutí od práce bylo chápáno jako znamení osvobození člověka z otroctví. Byl to řád, který platil od samotného stvoření. Porušení sobotního klidu mohla zdůvodnit jen naprosto výjimečná situace jako je bezprostřední ohrožení lidského života. Jenže v sobotu se mohlo přihodit i leccos jiného. Například mohlo do příkopu spadnout zvíře a zranit se. Takové zvíře bylo třeba rychle vytáhnout a rituálně porazit. Ale když se to stalo v sobotu, bylo zle. Kumránské předpisy přikazovaly nechat zvíře v jámě až do večera. Ale když zvíře v jámě zdechlo, nikdo již takové maso nemohl jíst. Dovedete si představit, jaká to byla škoda. Ale zákon je zákon.
Liberálnější rabíni proto dovolovali, aby se i v sobotu mohlo zraněné zvíře vytáhnout a porazit. Ale muselo být dospělé. Mládě mělo být ponecháno v jámě - protože škoda byla v tomto případě menší. Podobné to bylo s léčením. Bylo sice dovoleno zachránit člověka, který umíral, ale například vykloubené rameno se nesmělo v sobotu vracet do původní polohy. Muselo se čekat do dalšího dne. Voda se směla pít jen z potoka nebo z nádrže, ale ne čerpat ze studně.
Otázka, co se sobotu ještě smí a co už se nesmí byla tehdy živá a často diskutovaná. Trápila ještě čtenáře Matoušova evangelia, kteří vyrostli v židovském prostředí a Sobotu zachovávali. Existovalo 40 druhů prácí, které se nesměly v sobotu konat. Rabíni dovedli odpovědět i na takové otázky, jaký uzel se smí v sobotu uvázat, kolik metrů se smí ujít a kolik písmen se smí napsat. Obyčejný člověk se v tom jen těžko vyznal - podobně jako se dnes nevyznáme v daňových zákonech.
Kdyby Ježíš uzdravil člověka, který umíral nebo pomohl někomu, kdo právě utrpěl úraz, kdyby šlo tak říkajíc o první pomoc, asi by farizeové přimhouřili oko a proti sobotnímu uzdravení by v takovém případě nic nenamítali. Ale vodnatelnost není nic akutního. S tím by vás ani dnes na pohotovosti nepřijali a řekli by vám, že se máte hlásit v pondělí ráno u svého obvodního lékaře. Ježíš však uzdravil v sobotu člověka, který byl nemocný již dlouho. Klidně to mohlo počkat na druhý den. A přece ho uzdravil. Musel k tomu mít tedy vážný důvod.
Když mu to vytkli, obrátil se na ně Ježíš s otázkou: „A co když vám spadne do nádrže syn nebo vůl?“ To je opravdu zvláštní dvojice - dítě a vůl ! Ale právě tím chtěl Ježíš ukázat, jak absurdní je hledat hranice, koho smíme v sobotu z jámy vytáhnout a koho ne. Vola vytáhneme a porazíme, abychom neměli škodu a malé dítě tam necháme trápit až do večera? Jinými slovy: jestliže i vy dovolujete v určitých případech sobotní klid porušit, nemáte právo říkat, co v sobotu smím a co nesmím. To je věc mého svědomí a odpovědnosti, kterou má každý z nás před Bohem.
Farizeové a zákoníci však mlčeli. Na Ježíšovy námitky neřekli ani slovo. Dokonce dvakrát. V běžné praxi se mlčení chápalo jako souhlas. Ale zde tomu tak není! Ti muži mlčí, protože s Ježíšem bytostně nesouhlasí. Ale on je svou otázkou a příkladem dostal do úzkých. Vždyť oni sami připouští výjimky. Jak tedy mohou s takovou jistotou vědět, kdy se smí sobota porušit a kdy ne?
Hostina sloužila v antické společnosti ke svobodné výměně názorů. Byla to tedy dobrá příležitost celý problém důkladně probrat. Ale zůstává nevyužita. Všimněme si, že od začátku zde něco není v pořádku. Čteme, že ti lidé si na něj „dávali pozor“. Jakoby kdyby ho schválně pozvali právě v sobotu, aby ho vyzkoušeli, zda neporuší nějaký předpis. A Ježíš je opravdu „nezklame“. Udělá, co bylo v jejich očích zbytečné. Uzdraví člověka, kterému nehrozilo žádné nebezpečí a tak poruší posvátný klid sobotního dne.
Ten problém se však týkal samotné podstaty židovské víry. Kdyby farizeové uznali Ježíše za partnera v diskusi, mohli docela dobře říci. „Jošuo z Nazareta, kde by byl Izrael, kdyby neměl sobotu? Copak nevíš, že jen díky sobotě náš národ přežil babylonské zajetí!“ A měli by pravdu. Když Izraelci přišli o chrám a nemohli konat oběti, stalo se jejich bohoslužbou právě slavení soboty. Proto je v desateru sobota zdůvodněna samotným řádem stvoření. „V šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi a dne sedmého dne odpočinul.“ Na potvrzení vážnosti tohoto přikázání čteme: „zemře každý, kdo poruší sobotu.“
Ale Ježíš mohl namítnout: „Ano, tak to čtete v Exodu. A byly doby, kdy to Izrael zachránilo. Ale nezapomeňte,. že sobota je v bibli zdůvodněna také jinak. V Deuteronomiu čtete:„Sedmého dne odpočineš na oslavu svého vysvobození z Egypta - aby z tebe už nikdo neudělal otroka. V ten den necháš odpočinout i svého otroka, býka a osla.“ Smyslem soboty není nicnedělání ale oslava Boží dobroty a lásky. A nejlépe člověk oslaví Boha tím, když činí dobře svým bližním. Proto je dovoleno ba přikázáno v sobotu uzdravovat a pomáhat těm, kteří jsou v nouzi.“
Mohla to být zajímavá diskuse. Ale farizeové o ni neměli zájem. Poznali, že jim chybí argumenty a nebyli ochotni se zamyslet nad tím, co jim Ježíš říká. A podobně tomu bývá i dnes. Je škoda když lidé mlčí, myslí si své, navzájem se odsuzují a nedovedou spolu mluvit, přemýšlet a hledat pravdu. Ale bez vzájemného naslouchání tu pravdu nikdy nenajdou.
Tak jako oni měli problém se sobotu, máme i dnes spory nad různými předpisy, normami a zvyklostmi. Pravidla a předpisy mají jednu velkou výhodu v tom, že nám svět zjednoduší. Ale jsou i chvíle, kdy ubližují. Zákoníci dovolovali porušit Mojžíšův zákon pouze v případech, kdy šlo o přímé ohrožení života nebo když hrozila velká škoda. Ježíš však porušuje zákon, když jde o „pouhou“ pomoc člověku. Pro Ježíše je nejvyšším zákonem láska k bližnímu. Všechny přepisy a tradice blednou, když jde o prospěch a dobro jednoho obyčejného člověka. Jindy to vystihl v jednoduché zkratce: Není tu člověk pro sobotu ale sobota pro člověka. Je to přesně ten princip, kterým se Ježíš řídil. Oslavit Boha neznamená dodržovat nějaký rituál a předpis, ale činit dobře svému bližnímu - stejně jako Bůh činí dobře nám!
Tím nám evangelium odhaluje zásadu, která ani dnes není zdaleka běžná a samozřejmá. Žádný zákon, předpis ani žádné biblické slovo nesmí být vykládáno a použito proti člověku. Nikdy bychom neměli plnit Boží přikázání slepě, jen proto, že je „tak psáno“. Vždycky je třeba se ptát a společně zvažovat, jak to či ono prospívá našim bližním. Kdyby nějaký lidský zákon, církevní předpis či biblický verš ubližoval určité skupině lidí nebo jen jedinému člověku, nebo tak byl chápán a vykládán, vždycky bychom se měli přiklonit na stranu těch, kterým ubližuje a vykládat ho v jejich prospěch. Žádný zákon není víc než člověk. Pouhé dodržování předpisů, tradic a rituálů bylo Ježíšovi cizí - i když ho tento postoj nakonec stál život. Vždyť právě kvůli porušování soboty se ho rozhodli odstranit.

Víme že církev musela v průběhu let mnohá svá stanoviska odvolávat, opouštět a přizpůsobit se světu. A většinou bylo dobře, když to dokázala! Byly přece doby, kdy církev zakazovala půjčovat na úrok, odmítala uznat rozvod, odsuzovala sebevrahy, a svobodné matky, nedovolovala smíšená manželství, odmítala lidi duševně nemocné a homosexuály, pronásledovala židy a kacíře, upalovala jinak věřící, schvalovala otroctví, neuměla si představit ženu za oltářem či na kazatelně. Mnohým z těchto lidí církev tragicky ublížila a připravila je o lidskou důstojnost.
Postupné opouštění těchto kdysi tvrdě zastávaných zásad však nemusí být znamením menší věrnosti Božímu slovu ale právě naopak. Často jde o autentické naplnění a domyšlení Ježíšova evangelia. Nejde o schvalování hříchu, ale o leckdy překvapivé rozpoznání, jak je možné naplnit Boží lásku k člověku a osvobodit ho od předpisů a zákonů, které nás jen zbytečně svazují a nic dobrého již nepřináší.
Tak jako Ježíš probojoval uzdravování v sobotu, má před sebou každá generace zákony, příkazy či zvyky, které se přežily nebo jsou špatně chápány. V mnoha případech je třeba nalézt řešení nová. Taková, která by odpovídala a vycházela z nejhlubších motivů evangelia a ne z toho, že je někde něco psáno nebo se to tak po staletí chápalo a dělalo. Není to ovšem snadné. Dnes třeba stojíme před otázkami, zda smíme dovolit terapeutické klonování a pomoci řadě nemocných, zda udržovat za každou cenu lidi při životě nebo je nechat v klidu zemřít, zda smíme požehnat celoživotnímu svazku lidí stejného pohlaví nebo jim toto právo upřít, jak se stavět k tomu, když spolu žijí nesezdaní atd. Pro mnohé z nás jsou některé tyto trendy nepřijatelné. Vidí v tom zradu jasných Božích zákonů. Jiní však zastávají názor, že je třeba smysl starých nařízení a tradic přezkoumat a nově pochopit. O tom všem je třeba otevřeně hovořit. Ježíš přece sobotu také nezrušil, ale nově naplnil a pochopil.
Křesťanská víra by se vždycky měla vyznačovat láskou a otevřeností. Podobnou jakou vidíme u Ježíše. Jsem velice vděčný za to, že v naší církvi tuto otevřenost nacházím. Chápu, že se někteří změn postojů a názorů bojí . Mají strach, že příliš ustupujeme světu a že uvolněním určitých pravidel se může udělat víc chyb než užitku. Nebude to pak jako nakloněná rovina? Jednou něco dovolíme a nikdo už to pak nezastaví. Je to vážná věc. Ale vezměme vážně také Ježíše a jeho svobodu, s kterou porušuje sobotu. Pro něj byla láska k trpícímu člověku důležitější než pouhé dodržování předpisů, na nichž se lidé stejně nikdy nebyli schopni dohodnout.
Všechno pravidla, ať jsou dána zákonem nebo zapsána v bibli, je třeba chápat a vykládat ve prospěch člověka a ne proti jeho svobodě a důstojnosti. Hřích nespočívá v porušení pravidel a předpisů. Hřích je, když můžeme, ale nečiníme svému bližnímu dobře! Hřích je, když někomu nepomohu, když někoho ponížím nebo přehlédnu. Právě na sobotě Ježíš ukazuje, jak máme chápat Boží zákon a každé jeho slovo. Milosrdenství, láska a úcta k člověku nebo zvířeti je víc, než všechny zákony. Vždyť to byl Ježíš, kdo dokonce i desatero vyložil jako příkaz lásky k Bohu a k člověku. Kdo v tomto smyslu jedná, kdo v každém svém slovu a činu oslavuje Boha tím, že myslí na dobro svého bližního - ten nemůže udělat chybu a dopustit se hříchu. Má plnou svobodu a odpovědnost v tom, jak se rozhodne. Hříchu se naopak dopouští ti, kteří hledají všelijaké kličky a někomu porušení zákona dovolí a jinému ne. Smyslem křesťanského života je jednat s láskou.

Brno, 3. dubna 2005,JG

RSS kanál

Syndikovat obsah