Vyznání setníka

Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachtani?", což přeloženo znamená: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?` Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: "Hle, volá Eliáše." Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: " Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout."Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: " Ten člověk byl opravdu Syn Boží." Mk 15,33-38

Milí bratři a milé sestry,
Kdybychom začali číst evangelia a nevěděli, co se píše na jejich konci, ani ve snu by nás nenapadlo, že Ježíše čeká potupná smrt na kříži. Zpočátku přece všechno nasvědčuje tomu, že Ježíš bude mít úspěch. Zvěst o jeho mocných činech se šíří po celé Galileji a Judsku a lidé k němu zdaleka přicházejí, aby jim pomohl. Všechno je na nejlepší cestě, aby lidé uznali a uvěřili, že skrze tohoto člověka působí Bůh. Zdá se, že žádný mráček nemůže toto nadějné očekávání překazit.
Ale pak přijde taková nepochopitelná věc, jako je umírání na kříži, v kterém se Ježíš jeví být docela bezmocný a opuštěný. Ta tam je jeho dosavadní moc a síla. V té nejtěžší chvíli dokonce volá, jako kdyby byl už docela na dně: Bože, Bože můj, proč jsi mě opustil?
A přece nás na tuto chvíli evangelista Marek od začátku své knihy připravuje. Vypráví, že kdykoli chtěl někdo Ježíše oslavovat a vyznávat o něm, že je Mesiáš a Syn Boží, přikazuje Ježíš takovému člověku, aby mlčel. To však nedává smysl. Na jedné straně Ježíš koná mocné činy, které se nemohou utajit a na druhé straně přikazuje: „Nikomu to neříkejte! Nikde o tom nemluvte!“ U Marka se to však opakuje nejmíň pětkrát.
Teologové pro to nalezli toto vysvětlení: Když myslíme na Ježíše, který pomáhá a uzdravuje, když čteme o člověku, který přemáhá zlé duchy a lidská trápení, nevidíme Ježíše celého. Jen to jen část pravdy, část evangelia, které bude dokončeno a završeno teprve tehdy, až spatříme Ježíše, který umírá jako bezmocný a zavržený muž na kříži.
Toto je nesmírně vážná věc. Dřív než vznikla evangelia, kolovalo v prvotní církvi mnoho příběhů o mocném a slavném Ježíši. Lidé si je rádi vyprávěli a věřili, že i jim Ježíš pomůže. Podobně jako pomohl slepým, chromým, malomocným a posedlým. Ježíš je vylíčen tu jednoznačný vítěz, který si se vším poradí pouhým slovem a důvěrou v nebeského Otce. Lidé měli vždycky sklon připomínat si z Ježíšova života pouze to pěkné a nadějné. Naše víra se ráda upíná k příběhům, kde Ježíš vystupuje jako ten, před nímž musí všechno zlé ustoupit: vlny, nemoci, hřích, zklamání a dokonce i smrt.
Ty příběhy, které známe z evangelií, jsou pravdivé. Ježíš nám opravdu pomáhá! Proto také přišel na svět. Ale není to celé evangelium! Být s Ježíšem neznamená být v každé chvíli úspěšný, zdravý, silný a vítězný. Být jeho učedníkem a čerpat od něj sílu a pomoc znamená jít s ním také na kříž. Poznat ho nejen jako vítěze, ale také jako poraženého a bezmocného, jak umírá na kříži. Pokud s tím naše víra nepočítá, pokud si myslíme, že věřit v Ježíše znamená vždycky jen vyhrávat, pak nevíme o víře v Krista vůbec nic a musíme začít úplně znovu.
Ale proč je Ježíšova smrt tak důležitá? Proč evangelia líčí do takových podrobností chvíle jeho slabosti a bezmoci? Nedalo by se to vynechat? Vždyť nakonec vstal z mrtvých! Smrt byla přemožena! Ale evangelista Marek napsal své evangelium právě proto, aby zcela jasně řekl: Kříž a utrpení patří k cestě Ježíše Krista a k naši víře. Bez kříže by Ježíš nebyl Božím Synem. Utrpení, slabost, úzkost a zármutek patří k životu věřícího křesťana stejně jako dny radosti, štěstí a vděčnosti za Boží pomoc.
Ze zpráv o Ježíši Kristu si nelze vybírat jen to příjemné a bezbolestné. A kdo to dělá nerozumí Božím cestám a jeho víra snadno selže, když je vystavena zkoušce utrpení a zklamání.
V evangeliu podle Marka je Ježíš nazván Božím synem celkem třikrát. Poprvé na samém začátku při křtu, pak uprostřed na hoře proměnění a nakonec v okamžiku, kdy umírá. Všechna ta místa jsme si dnes připomněli.
Když se dal Ježíš pokřtít od Jana v Jordánu, je to Bůh, kdo řekne: „Toto je můj milovaný syn, v něm jsem nalezl zalíbení.“ Ke to Bůh, kdo hned na počátku říká: „Toto je člověk, na jehož životě se pozná, na čem mi záleží a kudy vede má cesta.“ A ta cesta vede v zápětí na poušť, kde bude Ježíše pokoušet ďábel.
Podruhé slyšíme o Božím Synu, když se Ježíš před zraky učedníků promění na hoře Tábor a vedle něho stojí Mojžíš a Eliáš. Petrovi se v tu chvíli zdá, že Boží království již přišlo. Chce na té hoře zůstat navěky a navždy. Kdo z nás by nechtěl? Ježíš ho však vytrhne a probudí z této zbožné idyly a říká: „Pojďme dolů, neboť musím jít do Jeruzaléma, neboť mám mnoho vytrpět a být v opovržení. A opět je to Bůh, kdo říká: Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte.
Až napotřetí nazve Ježíše Božím Synem člověk. Ale jaký člověk? Pohanský setník, který vidí Ježíše umírat. Není to zvláštní? Místo aby toto vrcholné vyznání zaznělo z úst učedníků při vzkříšení, místo aby to řekl Ježíš sám o sobě před veleknězem, nazve ho tak velitel popravčí čety, když sleduje, jak umírá. Ten setník možná ani nechápal plný dosah toho, co říká. Pohané totiž často nazývali Synem Božím člověka, který se zachoval statečně a odvážně. Ale co bylo na Ježíšově smrti statečné a odvážné? A jak to, že to nepoznal nikdo jiný než tento voják?
Myslím, že ho překvapilo, s jakým klidem a vyrovnaností Ježíš umíral. Ten voják musel vidět umírat mnoho lidí. Slyšel nářky, nadávky, kletby a všechnu lidskou ubohost, která v takovou chvíli nemá už žádné zábrany. Na kříži nebylo nač si hrát. Ukřižování bylo vymyšleno, aby lidskou smrt co nejvíce prodloužilo. Ukřižovaný byl vlastně zaživa mrtvý. Několik dnů visel všem na očích a neměl absolutně žádnou naději. Čím víc chtěl žít, tím déle trpěl. Ježíš však neměl ani v nejtěžších chvílích klid a soukromí. Místo aby mohl zavřít oči a být sám se svým Bohem, musí naslouchat těm, kteří ho uráželi a provokovali slovy. „Jiné jsi zachránil a sám sebe zachránit nemůžeš? Sestup z kříže a uvěříme ti.“ Nebyl to však jen hloupý posměch a pohrdání.
Bylo to poslední a asi nejtěžší pokušení, nad kterým musel Ježíš zvítězit. Dobře věděl, že mu stačí jen jedno jediné slovo, jediná prosba a Bůh mu pomůže! Ale pak už by nebyl Synem Božím, ale člověkem, který má větší strach o sebe než o druhé. Opravdový Syn Boží však měl jiný úkol! Ne sestoupit z kříže, ale ukázat nám, že Bůh není jen tam, kde se dějí zázraky, ale i tam, kde lidé tiše a pokorně prohrávají a umírají. Božího syna nepoznáme podle toho, že elegantně sestoupí z kříže, ale v tom, že poslušně zemře. Neměli pravdu ti, kteří si mysleli, že volá na pomoc Eliáše. Ježíš volal Boha, ale ne aby mu Bůh pomohl, ale aby mu vyznal svou úzkost a samotu. Když říká: „Bože, proč jsi mne opustil, nestěžuje si na to, že mu Bůh nepomohl. To slůvka proč znamená v hebrejštině „k čemu?“. Ježíš se tedy ptá, jaký má jeho utrpení cíl a smysl.
Podobně se budeme ptát i my, až budeme v životě prohrávat a trpět. A odpovědí nám bude, že se stejnou otázkou na rtech umíral Syn Boží, člověk v němž Bůh nalezl zalíbení a zjevil svou vůli. Vždyť věřit Bohu neznamená všechno vědět, ale být věrný, i když mnohému nerozumíme.


Římský setník, který viděl jeho smrt, musel vědět, jak mocný a zbožný muž Ježíš byl Ale právě proto ho zaráží, proč ani jednou neřekl: Bože zbav mne tohoto utrpení. Sešli na mé nepřátelé oheň z nebe. Pomoz mi, ať nemusím trpět a umřít.“ S něčím podobným se ten voják dosud nesetkal. S člověkem, který věří Bohu, který nepomáhá!
„Ten člověk byl opravdu Boží Syn.“ Evangelista Marek nechal zaznít toto největší vyznání úmyslně až v tuto chvíli. Teprve když je Ježíš mrtev, teprve když prohrál a všichni ho buď opustili nebo se mu vysmáli - teprve tehdy je Ježíš nazván veřejně Božím synem. To je ta vrcholná chvíle, která nám ukazuje, kde máme hledat Boha. Bůh není jen tam, kde se dějí zázraky. Když Ježíš chodí po moři, když křísí mrtvé, je to jen polovina jeho příběhu. Teprve když umírá, poznáváme, kudy vedou cesty Boží. Ke křesťanské víře patří nejen vítězství ale i prohrávání a opuštěnost. Ke křesťanské naději patří i chvíle zoufalství. Ke křesťanské radosti patří i zármutek a zklamání. Věřit v Krista znamená být připraven na obojí. Na kříž i zmrtvýchvstání. Na chvíle Boží blízkosti i na chvíle Božího mlčení.
Ti, kdo se hlásili k Ježíšovi v Galileji a během jeho cesty do Jeruzaléma, nemohli ještě vědět, co to skutečně znamená jít za ním a věřit v něho. Proto slyší, že mají zatím mlčet. Mohlo se jim zdát, že cesta s Ježíšem je snadná, úspěšná a vítězná. O kříži nechtěl nikdo ani slyšet. Stejně jako my. I my toužíme po Božích divech a nechceme číst o Božím slabosti a umírání. Teprve Ježíš, který odmítne učinit zázrak ve svůj prospěch a nesestoupí z kříže, teprve Ježíš, který se smíří s tím, že ho Bůh nechá zemřít a nezasáhne, teprve tento ukřižovaný Ježíš je vpravdě Božím synem a tak nám ukazuje Boží cestu a pomoc.
Však se také tehdy roztrhla chrámová opona odshora až dolů. To znamená, že Bůh už není skrytý v temnotě svatyně svatých, ale setkáváme se s ním v Ježíše Kristu, který umírá na kříži, aby nám dal naději i ve smrti a opuštěnosti. Kdysi lidé přicházeli do jeruzalémského chrámu, protože pouze na tomto místě byl Bůh přítomen a dával lidem požehnání. Ale ve chvíli, kdy Ježíš zemřel, Boží přítomnost se přestěhovala na kříž. Kdysi byl Bůh skrytý v temnotě, do které nikdo nesměl vejít. Nyní je Bůh skrytý v temnotě své slabosti, bezmoci a mlčení A přece smíme vyznat: Tento umírající a opuštěný člověk byl vpravdě Syn Boží. Až jednou půjdeme údolím stínu smrti a dolehne na nás stín utrpení a samoty, budeme vědět, že to je cesta, po které chodí synové a dcery Boží.

JG, Velký pátek 2005 Brno

RSS kanál

Syndikovat obsah