Co nikdo neví .....

O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!" Mk 13,32-37

Milí přátelé, bratři a sestry!
Dnešní neděle je poslední v církevním roce. Někdy se jí říká neděle věčnosti. Je to čas, kdy si církev připomíná věci poslední a tak se tomuto méně obvyklému tématu dnes věnujme i my.
Zjednodušeně se dán říci, že v lidských dějinách proti sobě často stály dva směry, dvě různé koncepce života a dějin. První říkala, že konec všech věcí je blízko. Ta druhá tvrdila, že žádný zvrat a změna nehrozí. Obě tyto úvahy a nálady se v dějinách církve periodicky střídaly. Měly však veliký vliv na jednání a rozhodování těch, kteří se k nim hlásili..
Myšlenka, že Boží soud a Kristův příchod jsou nablízku, dovede lidi vyburcovat k nebývalé aktivitě a činnosti. Něco podobného dobře znají studenti. Dokud je zkouška v nedohlednu, užívají si v klidu radostí studentského života. Ale poslední týden či noc před zkouškou dovedou do sebe nabiflovat neuvěřitelné množství vědomostí. Podobně i někteří kazatelé přiznávají, že dokážou napsat kázání teprve v sobotu v noci, když vědí, že do rána musí být hotové. Tlak chvíle dovede mnohé lidi přinutit, aby překonali sami sebe. Podobně i myšlenka blízkého konce všech věcí způsobovala v dějinách a lidských životech doslova divy.
Apoštol Pavel, přesvědčený že Pán přijde ještě během jeho života, procestoval stovky kilometrů. Ve dne kázal a v noci místo odpočinku si vydělával na živobytí - jen aby co nejvíc lidí slyšelo evangelium a mohlo uvěřit. Až přijde Pán, bude již pozdě. Podobně i naše husitské hnutí, které získalo tak široký ohlas. Mnozí tehdy uvěřili, že Kristus přijde v roce 1415 do Čech, aby odtud začal šířit Boží království do celého světa. Nebo probuzenecká hnutí 19. století, která přinesla tak žádoucí oživení církve. I ona byla nesena myšlenkou blízkého příchodu Páně. Lidé - dosud hluší ke svědectví tradiční církve - byli náhle ochotni činit pokání, vyznat své hříchy a napravit se - neboť uvěřili, že již nastal poslední čas.
Toto probuzení a vyburcování sebou však přináší jeden problém. Když to lidé přeženou, když všechno vsadí pouze na tuto jedinou kartu - přestanou normálně žít. Přestanou pracovat, starat se o druhé, zbaví se majetku a když se pak očekávaný konec nedostaví - propadnou o to většímu zklamání a deziluzi. Upnout se k myšlence brzkého příchodu Páně je sice obrovská vzpruha pro naši víru, ale také obrovské riziko, které mnohý nezvládne a nakonec víru ztratí.
Je tu ovšem i opačná cesta, která říká: zachovejte klid. Konec všech věcí je zatím v nedohlednu. Už tisíce let trvá tento svět a pořád je tu prakticky všechno stejné. Stále jsou tu chudí a bohatí, zdraví a nemocní, silní a slabí, dobří a zlí. Je třeba s tím počítat a zařídit se podle toho. Nic zásadně nového se nedá čekat. Není moudré upínat se k falešným nadějím. Tito lidé mohou být hluboce věřící, jen nečekají, že Bůh v dohledné době v našich životech něco změní. Vycházejí z toho, co je, co vědí a jaké mají možnosti.
Tito lidé dávají světu řád a jistotu. Díky jim je náš život přehledný a jasný. Ale i zde je nebezpečí, že si příliš snadno zvykneme na svůj vlastní obraz a pojetí světa. Nakonec už s Bohem a změnami, které on činí, přestaneme počítat úplně. Jako bychom už dopředu věděli, co Bůh chce a může. Církev tak ztrácí dynamiku a stává se úřadem. Až se jednoho krásného dne zjistí, že ono to vlastně v církvi i ve světě funguje i bez Boha. Stačí se domluvit na několika morálních principech, rozdělit si kompetence a ti, kdo jsou u moci, si mohou mnout ruce.
Která z těchto cest je nám bližší? Nemyslet na nic jiného než na Kristův příchod nebo se tu usadit a vzít věci do svých rukou. Nebo je ještě nějaká třetí cesta a možnost?
Evangelista Marek to neměl snadné. Své evangelium psal někdy v osmdesátých letech prvního století. Nálada byla tehdy zjitřená. Křesťané i židé měli ještě plnou hlavu toho, co se stalo v roce 70 - tedy nějakých 40 let po Kristově smrti a vzkříšení. Během židovské války byl zničen Jeruzalém a jediný Hospodinův chrám. Mnozí byli přesvědčeni, že právě to je onen zlom, ono znamení, které jednoznačně říká - je konec! Teď už musí Kristus přijít každým dnem. Ale byli také jiní, kteří říkali: S žádným koncem se v dohledné době počítat nedá! Vždyť co horšího jsme si mohli představit než zničení Božího chrámu a nestalo se vůbec nic! Svět běží dál. Bohatí dál bohatnou a chudí jsou ještě chudší. Žádný konec světa nebude. Je třeba se zařídit v tomto světě a brát věci jak jsou. Bez chrámu se obejdeme, nebude to ostatně poprvé. Máme přece Boží zákon. Ten platí od věků na věky. Stačí, když ho budeme dodržovat a Bůh nám požehná. Nic jiného od života nečekejme. Tímto směrem se dalo především tehdejší židovství otřesené prohranou válkou. Všechny prorocké vize o příchodu Mesiáše byly smeteny ze stolu a lidé se vrátili do tvrdé reality.
A co křesťané? Vždyť Ježíš řekl: „Nepomine toto pokolení, než se to vše stane.“ Mnozí se oprávněně ptali: Co se všechno se ještě musí stát? Copak už nebylo dost válek? Copak jsme neviděli znamení na nebi i na zemi? Boží chrám byl znesvěcen. Na co ještě máme čekat? Ale Marek veden Duchem svatým cituje Ježíšova slova: „To všechno ještě není konec. Dejte si pozor, aby vás nikdo nesvedl. Konec se přiblížil, ale právě proto se mějte na pozoru. Já určitě přijdou a všechno změním, ale kdy to bude, nevím ani já - pouze můj nebeský Otec..“
Tohle muselo být pro církev velmi nesnadné slovo. Pán Ježíš, který říká, že něco neví !!! Však také mnoho rukopisů Markova evangelia tento verš raději vynechává. Ale nejstarší rukopisy ho mají! Dogmatikové si nad ním zoufali. Jak může Syn Boží něco nevědět? Ale proč ne? Když mohl mít Pán Ježíš hlad a být unavený, mohl také něco nevědět. Když brzy ráno vstával, aby se modlil a prosil Boha o pomoc, pak k jeho lidství patřilo i to, že neznal všechno. Ale z toho vyplývá ještě něco mnohem důležitějšího: jestliže čas Božího příchodu neznal ani Ježíš, tím spíš ho nemůžeme znát my lidé. Všechny naše výpočty jsou proto hloupé, zbytečné a marné. Kristus určitě přijde, ale nikdo z nás neví a nemůže vědět kdy.
Ale jak s tím máme žít? Lidé chtějí mít přece jasno. Vždyť takhle je to horší jak s počasím! Když nevím, jak bude, nevím, jak se obléknout a nemohu jit ven. Když nevíme, kdy Kristus přijde, nemůžeme dělat vlastně vůbec nic! Kdo vezme vážně, že Kristus přijde, ale neznámo kdy, nemůže si nic plánovat. Vždyť neví, zda má ještě cenu něco začínat. Apoštol Pavel přece říká, že už nestojí za to se ani ženit a vdávat. Máme tedy všechno rozdat, dát výpověď v práci a od rána do večera studovat bibli? Nebo se máme zabezpečit a dělat všechno tak pořádně, aby to vydrželo alespoň sto let? Není divu, že mnozí o takových věcech raději nepřemýšlí a s Kristovým příchodem fakticky nepočítají.
Ale co když tato nevědomost nemusí být jen nedostatkem či chybou, ale Božím záměrem. Když člověk něco neví, neznamená to, že by nemohl nic dělat. Naopak. Právě proto, že něco nevíme, nutí nás to jednat a někdy dokonce velmi moudře a správně.
Kdyby hospodář věděl, kdy přijde zloděj, nemusel by stavět ploty a zamykat dům. Kdyby úředník věděl, kdy na něj přijde kontrola, nemusel by dělat vůbec nic. Kdyby vrátný věděl, kdy přijde návštěva, nemusel by v té vrátnici vůbec sedět. Kdyby člověk dopředu věděl, co všechno se mu podaří zatajit a koho ošidit, nikdy by tomu pokušení neodolal. Je dobře, že řadu věcí nevíme! Jinak bychom toho nepředstavitelně zneužívali.
Kdyby člověk dopředu věděl, co všechno ho v životě čeká, asi by se z toho zbláznil a život by pro něj ztratil smysl. Kdyby bylo všechno dopředu dáno a stanoveno, nač bychom ještě žili. Jen proto, že nevíme, co bude zítra, jen proto, že náš život je otevřený a v mnohém nejistý, má smysl se o něco snažit a usilovat.
Kdyby člověk věděl, kdy Pán Ježíš přijde, chytře by se podle toho zařídil. Až do předposledního dne by se choval sobecky a jako mistr světa a pak - na poslední chvíli - by si naplánoval, že dá všechno do pořádku. Ale to by pak tento čas a život neměl žádný smysl. Svět by se stal nudnou čekárnou. Pouhou předehrou. Rozcvičkou, která se nepočítá. Díky Bohu, že tomu tak není. Jen proto, že nevíme, co bude zítra, je náš život zajímavý, cenný. Má smysl být laskavý a milosrdný. Jinak by to bylo všechno jedno.
Jako křesťané máme tedy zcela vážně počítat s tím, že Kristus přijde. Možná to bude zítra, možná až za tisíc let. Ale to na věci nic nemění. On jistě přijde. Nebe a země pominou, ale jeho slib platí navěky. A proto všechno, co dnes děláme v jeho jménu je důležité a nikdy se neztratí.
Protože však nevíme, kdy přesně přijde, nemůžeme si dovolit ani chvíli vypnout a dělat si, třeba dočasně, co chceme. Náš čas a život je cenný právě tím, že každou chvíli může Kristus přijít. Každá chvíle je stejně vzácná jako chvíle poslední. Každé slovo, každý čin je možná tím posledním, co si tu na světě řekneme a co pro druhé uděláme. Proto také Ježíš říká: Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Ale to platí obecně. Neměli bychom pokud možno odkládat nic důležitého. Vždyť nevíme, zda nějaký zítřek vůbec bude. Mimo to jsme lidé smrtelní a nikdo z nás, neví, kdy přijde jeho konec..
Ale to neznamená, že bychom z toho měli být nervózní a vyděšení. Ježíš po nás nechce, abychom stáli v pozoru a čekali, až si nás andělé vyzvednou. Náš Spasitel počítá s tím, že nás tu najde v montérkách a zástěrách. Není třeba mít všechno uklizeno. Naše úkoly nemusí být splněné. Špinavé nádobí může být v tu chvíli neumyté a psací stůl plný papírů. Jde však o to, aby nás Bůh nalezl, jak činíme, co je dobré. Jak sázíme strom, vychováváme dítě, stavíme dům, ošetřujeme nemocné, obdivujeme krásu přírody nebo spíme po namáhavém dni. Bůh sám totiž dokončí, co jsme tu s důvěrou a nadějí zasadili a zalévali.
Jen díky tomu, že Kristus jednou přijde a vezme nás s sebou do svého království, nemusíme se štvát a za každou cenu chtít všechno dodělat a ve všem uspět. Křesťan má obrovskou výhodu v tom, že nemusí všechno stihnout, dokončit a dokázat. Jde však o to, abychom byli v každé chvíli svého života na svém místě. Někdo bude v ten den pracovat, jiný odpočívat a nabírat nové síly. Někdo bude na vrcholu sil, jiný v krizi. Ale pro všechny platí - není důležité, co jsi dokázal, ale pro co jsi žil, čemu si věřil a sloužil.
Nebojme se počítat s Kristovým příchodem a změnou, kterou to přinese. Není to bláznovství, ani zbytečná panika. Je pravda, že to trvá už dva tisíce let a Kristus zatím nepřišel. Ale ti, co na něj čekali a čekají, neudělali chybu. Žili pro budoucnost. Pro to, co přichází a obstojí navěky. Kdo počítá s Kristovým příchodem je připraven na všechno, co se může stát a nedělá si zbytečné starosti. Je svobodný člověk, který ví, co dělá.

Brno 21.11.2004, Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah