Neboj se, jen věř!

Milí přátelé,bratři a sestry!

Dnes máme před sebou vlastně dva příběhy v jednom. Každý z nich by se přitom docela dobře mohl vykládat zvlášť a odděleně. Někteří proto myslí, že druhý příběh byl do prvního teprve dodatečně vložen. Ale je zvláštní, že všichni tři evangelisté vypráví obě události jako jeden celek. Je to jediné místo v evangeliích, kde si dva lidé, kteří Ježíše prosí o pomoc - navzájem konkurují. Ježíš jde uzdravit dceru představeného synagogy, ale cestou se zdrží se ženou, která byla uzdravena pouhým dotykem jeho pláště. Mezitím však Jairova dcera umře. A přece není pozdě! I mrtvá může být ještě zachráněna a vrácena do života.


Z tohoto dvojpříběhu proto slyším osvobozující sdělení - Ježíš chce pomoci všem a na každého z nás si udělá čas. Není to tak, že Ježíš pomůže jen někomu a na ostatní už se nedostane. V našem příběhu jakoby se utvořila na Ježíše fronta. Jedna žena tu dokonce předbíhá. Zdá se, že jedni tu mají štěstí, kdežto druzí smůlu. Ale není tomu tak. U Ježíše neplatí, kdo dřív přijde, má vyhráno, zatímco ostatní odejdou s prázdnou. Dočká se každý. Žena, která již 12 let trpí nevyléčitelnou nemocí i otec, pro kterého je důležitá každý vteřina, po kterou jeho dcera ještě žije.
Dnes je to podobné. Lidé přichází k Bohu s mnoha problémy a bolestmi. Někdo prožije úlevu brzo, jiný se trápí dál. Ale tento dvojpříběh nás ujišťuje, že nikdo nebude odsunut na vedlejší kolej. Každý se jednou dočká té úžasné chvíle, kdy se ukáže, že jeho víra v Ježíše Krista nebyla marná a zbytečná.
Ty dva příběhy spojuje právě víra. Není to však žádná autosugesce, kterou si člověk může vypěstovat, aby snáze dosáhl úspěchu. Nestačí dívat se do zrcadla a každý den si říkat: „Jsi dobrý, ty to určitě dokážeš!“ To, co tu pomáhá, není víra v sebe sama, ale víra v Ježíše. Bez něj by ti lidé neměli čemu a proč věřit. Jen díky Ježíšovi dokázali překonat mnohé zábrany a překážky a udělat, co bylo zdánlivě nesmyslné, hloupé a dokonce zakázané.
Jairos je sice nejvyšším představitelem místní synagogy, ale umírající dítě znamená, že na něm lpí pohana hříchu. Tehdy se nemoc a smrt dětí chápala jako Boží trest za vinu jeho rodičů. Jestliže jde Jairos k Ježíšovi a padá před nám na kolena, znamená to, že věří, že Ježíš může jeho vinu smýt a dítě zachránit. Ví, že je hříšník, ale věří v Boží milosrdenství. Jeho víra je však vystavena té nejtěžší zkoušce. Ježíš se zdrží a mezitím přijdou se zprávou, že dítě zemřelo. Nemá smysl dál mistra obtěžovat.
Představte si, že by vám řekli: „Už se nemodli. Nemá to cenu. Je pozdě! Musíš se s tím smířit. Bůh tě potrestal.“ A přece ten člověk - místo aby všechno vzdal, - spolehne na Ježíšovo: „Neboj se a věř“ a pokračuje v cestě do svého domu, kde čelí posměchu otrlých „pohřebáků“ a muzikantů. Takovou víru si člověk sám nevsugeruje. Taková víra se rodí jen v setkání s Ježíšem a díky jeho slovu.
Do Jairova příběhu vstoupila nečekaně a lidsky vzato nešťastně žena, která byla již dvanáct let nemocná. Měla nemoc, o které se ani dnes veřejně nemluví, neboť zasahuje do lidského soukromí a intimity. Tehdy měla taková nemoc ještě další stigma. Krvácející žena se nesměla účastnit bohoslužeb a nesměla se nikoho dotknout. Byla odsouzena do izolace. Dvanáct let takto trpěla a své peníze obětovala nejrůznějším lékařům. Ale všechno bylo marné. Stále na ni lpělo znamení hříchu a Božího trestu.
To, čeho se tato žena v příběhu odvážila, byla neobyčejná troufalost. Ačkoli věděla, že se nesmí nikoho dotknout, přesto to udělala. Skryla se v davu a v tlačenici si sáhla na Ježíšův plášť. Vypadá to až magicky a pověrečně. Čekali bychom, že Ježíš podobné jednání odmítne a takovým lidem nepomůže. Ale nenechme se zmást. To, co navenek může vypadat jako lidová pověra, může být ve skutečnosti hluboká a ryzí důvěra. To, co by jiný jen tak zkusil, byl pro tu ženu čin veliké odvahy a víry. Ona tím přece riskovala veřejnou pohanu a odsouzení. Na malém městě se lidé znají a ví se, kdo má jaké nemoci. Představte si, že by na ni někdo ukázal prstem a zvolal: „Podívejte se na tu hříšnici! Jak se na nás tlačí. Chce nás všechny znečistit! Vyžeňte ji pryč!“
Ale dopadlo to úplně jinak. Když se Ježíš dotkla, byla uzdravena a nikdo si jí nevšiml. A přece se jí nepodařilo nepozorovaně uniknout. Ježíš se zastavil. Poznal, že z něho vyšla síla a začal zjišťovat, kdo se ho dotknul. Dokonce se kvůli tomu pohádal s učedníky, kteří nechápali, proč mu na tom tak záleží.
Ta nebohá žerna musela být zděšena. Její ostuda teď bude ještě větší než si myslela. Vždyť ona vlastně zneužila jeho moci! Ukradla mu jeho zázračnou sílu a přivlastnila si ji pro sebe. Co s ní teď udělá? Jak ji potrestá? Zástup se rozestoupil a žena se neměla kam skrýt. Nezbylo jí, než, aby provinile přistoupila a všecko přiznala. A tu Ježíš řekl něco, z čeho pak žila celý zbytek života: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji, jsi uzdravena ze svého trápení“.
Připusťme, že víra může mít různou podobu. Nezáleží na tom, jak ji člověk projeví. Ten, kdo nám pomáhá, je Ježíš, ne to, co naši víru v něho doprovází - ať už je to dotyk, modlitba, podaný lék, svatý obrázek, biblických verš nebo nějaké příznivé znamení. To vše jsou pouze berličky, které samy o sobě nepomohou. Ale - jsou-li doprovázeny upřímnou vírou v Ježíše Krista - pak se mohou dít veliké věci. Však právě proto se Ježíš zastavil a chtěl s tou ženou za každou cenu mluvit. Chtěl se s ní setkat, aby dal jejímu životu nový směr. Kdyby odešla - byla by sice uzdravena, ale nikdy by se nezbavila úzkosti, že se to stalo podvodem. Nikdy by nedošla pokoje. Trápila by se dál tím, že je hříšná i jako zdravá. Copak se zdraví lidé netrápí a nebojí o své štěstí.
Ježíš ji však požehná a poradí, oč se smí ve svém životě vždycky opřít. Teprve nyní bude vysvobozena ze všech svých výčitek a úzkostí. Nestačí být jen zdravý a úspěšný. To, co člověku chybí a co hledá - je odpuštění, přijetí, pokoj s Bohem. To, co nám chybí ke štěstí, je víra, že nás Bůh miluje přes všechny naše chyby a selhání. A tuto dobrou zprávu musí člověku někdo říci. Tuto evangelium nelze ničím nahradit - dokonce ani zázračným uzdravením.
A podobně jako ta žena uvěřila, že ji Ježíš může uzdravit pouhým dotykem a porušila kvůli tomu všechny tehdejší zákazy, smíme i my věřit, že Ježíš každému z nás přináší vysvobození z hříchu. Nestalo se to dotykem, ale vírou v Ježíše Krista, který se za nás obětoval na kříži. Je to stejně odvážné a těžko vysvětlitelné jako když někdo věří, že se stačí Ježíš dotknout. Leckdo to považuje za hloupost a pověru. Ale mnohý z nás může dosvědčit, že mu právě víra v Ježíše Krista dává pokoj a naději, kterou nikde jinde nepoznal.
Mezitím však došlo k nejhoršímu. Jairova dcera zemřela. Jednomu člověku bylo pomoženo, druhý přišel o všechno. To se stává poměrně často, že v jednu chvíli se někteří radují, zatímco jiní pláčou. Jeden má štěstí, kdežto druhý se propadne na dno. „Tvá dcera zemřela. Už neobtěžuj a běž zařizovat pohřeb.“
Ale křesťanská víra vidí i přes tyto propasti. Nebylo by to však možné bez Ježíšova slova a povzbuzení. Jairos možná v duchu Ježíšovi vyčítal, že se zastavil a zdržel. Ale Ježíš ho povzbuzuje: „Neboj se a věř! Stejně jako tato žena. Ona se trápila celých 12 let. Tak dlouho jako ses ty radoval, že jsi otcem. Myslela, že už jí není pomoci. A přece je nyní zdravá. Vydrž i ty ještě chvíli. Nikdy není pozdě pro toho, který věří.“
A pak už to mělo všechno rychlý spád. Ježíš vyhnal plačky a funebráky a rezolutně prohlásil: „Ta dívka nezemřela, ale spí.“ Zavřel za sebou dveře a pomohl té dívce na nohy. Zvítězil i nad smrtí!
Nás však přes všechen úžas trápí otázka: Bylo něco takového možné jen tenkrát? Proč se něco podobného nemůže stát i dnes? A tu je třeba říci: Ježíš té dívce nedaroval nesmrtelnost. Podobně jako uzdravoval chromé a slepé, vrátil Jairovu dceru zpátky do života. Ta dívka však později zemřela jako každý jiný člověk. Dnes bychom řekli, že Ježíš vzkřísil klinicky mrtvou. Víme, že to v jistých případech není nemožné. A chvála Boha za to. Ale už evangelista v tom vidí znamení Ježíšova definitivního vítězství nad smrtí, které nastalo jeho vzkříšením a nanebevstoupením.
Tak jako Jairos slyší ve chvíli, kdy mu oznámí smrt jeho dcery: „Neboj se, toliko věř!“ smíme stejnou výzvu a povzbuzení slyšet i my, když se musíme vyrovnat se smrtí svých blízkých nebo strachem z vlastního konce. Tak jako bylo tehdy neuvěřitelné, že by mrtvá mohla vstát, je dnes stejně nepochopitelné, že se naše hroby jednou otevřou a Bůh nás povolá k životu. A přece tomu smíme věřit! Vždyť ten, který se z lásky k nám stal člověkem, také zemřel, ale třetího dne vstal a je živ na věky věků. Jsou chvíle, kdy podléháme dojmu, že je pozdě a nikdo na tom nic nezmění. Ale pro Pána Boha není pozdě nikdy! Proto i dnes platí, ať se děje, co se děje: Neboj se, toliko věř.


Brno, 7.11.2004, Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah