Chrám boží jste vy

Nejste již cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.Ef 2,19-22

Milí přátelé, bratři a sestry!
Když jsme připravovali dnešní bohoslužby, vyprávěli jsme si ve volném čase o tom, čemu se ve sborech nejvíc věnujeme. A tu se ukázalo, že se téměř všichni se v nějaké míře zabýváme stavitelstvím.Baptisté mají před sebou generální rekonstrukci modlitebny za x miliónů, my evangelíci přistavujeme sborový sál za 2 miliony, husité si za týden připomínají 75 let svého památkově chráněného chrámu, ke jakákoli oprava či změna znamená nekonečná jednání s úřady. Armáda spásy provádí celkovou rekonstrukci svého sálu na Staňkové. Jedině Církev bratrská má teď stavební míchačku v klidu, zato bratři a sestry starokatolíci pro změnu žádný kostel nemají a scházejí se u evangelíků.
Mít střechu nad hlavou, kde bychom mohli slavit bohoslužby je poměrně důležitá věc a je vidět, že jsme připraveni věnovat tomu velké prostředky a mnoho úsilí. Církev potřebuje místo a prostor, kde by mohla oslavovat Boha, slavit Večeři Páně, křtít, zvěstovat evangelium a vyučovat ve víře. Ale kromě praktické a reálné potřeby někde se společně sejít, je tu ještě hlubší otázka: Jaký význam má chrám, kostel a modlitebna v životě naší víry? Není péče o naše kostely a modlitebny někdy přehnaná? Nemyslíme příliš na sebe? Neměli by finanční prostředky jít raději do sociální oblasti. Na chudé doma i ve světě, na stavbu domovů pro seniory, mentálně postižené atd. Smí si vůbec církev pořizovat takto nákladné stavby? Jeden můj kamarád mi kdysi řekl: Pán Ježíš kázal na poušti, proč se tedy církev tak zajišťuje? Copak vám nestačí pronajmout si v zimě nějaké kino a v létě jít někam do přírody? Nedávno jsem na sborovém pobytu kázal a vysluhoval Večeři Páně v lese a všichni jsme si říkali, jak to bylo krásné a dojemné.
Co nám o této věci říká bible? Když Abraham zaslechl Boží hlas a vydal se do zaslíbené země, vybudoval na každém místě, kde k němu Bůh promluvil, oltář. Na to místo se pak vracel on i jeho potomci. Člověk totiž potřebuje mít na světě místo, kde by se setkával s Bohem. Tak jako potřebujeme domov, kam se vracíme z práce, kde máme svou postel, stůl a židli a kde jsou lidé, kterým můžeme důvěřovat, touží mít člověk místo, o kterém by věděl, že se tam potká s Bohem. To neznamená, že by Bůh nebyl všude. Ale právě to jedno konkrétní místo je pro nás viditelným svědectvím, že je tu Bůh s námi a pro nás.
Bůh této lidské touze a potřebě rozumí a proto Izraeli dovolil, aby si vybudoval stánek úmluvy a tam si připomínal jeho blízkost a lásku. Pozoruhodné však je, že tento stánek byl přenosný. Hospodin Bůh Izraele stále putoval s lidmi. Nebyl tak jako ostatní bohové vázán na jedno místo a jednu zemi, ale spojil svou přítomnost se společenstvím svého lidu. Byl to poprvé v lidských dějinách, kdy nějaký Bůh cestoval s lidmi. Všude jinde lidé zdaleka putovali na posvátná místa, k posvátným stromům, pramenům i kamenům - pouze Hospodin byl se svým lidem stále na cestách. Lze si představit výstižnější symbol Boží věrnosti než chrám, který se dá rozebrat a přenést?
Něco podobného platí i dnes. Každý křesťan smí věřit, že Bůh je skrze svého Ducha přítomen v jeho srdci. Každý z nás si s sebou nosí Boží chrám, podobně jako když si o dovolené nosíme stan, abychom nebyli vázáni na žádný hotel. I ta sebemenší a sebe ošklivější místnůstka nebo kout se nám může stát místem svatým. Místem, kde Bůh promlouvá a naslouchá a obklopí nás svým milosrdenstvím. Vzpomínám, jak jsme s jednou sestrou slavili Večeři Páně v ubohé a špinavé nemocniční chodbě, kam mohl každou chvíli někdo vtrhnout. A přece se nám ten kout v tu chvíli stal Božím chrámem a místem, kde s námi byl Bůh.
Apoštol Pavel na jednom místě dokonce říká: „Nejen vaše srdce, ale celé vaše tělo, celý váš život, celá vaše osobnost je chrámem Božím. Tak se podle toho také chovejte!“ A tu člověku zatrne, když si uvědomí, že se často jednáme, jako kdybychom s Bohem neměli nic společného. Ale jestliže věříme, že k nám Bůh promlouvá v našem srdci, pak jsme opravdu „chodící chrám Boží“. A tak jako si lidé prohlíží kostely, prohlíží si i nás a říkají si - jaký je ten člověk, takový bude i jeho Bůh. Že se tak lidé dívají na faráře a kazatele, je vcelku známo. Stačí aby dal farář nějakému chlapci nespravedlivý pohlavek a ten člověk pak už celý život nemá Boha rád. Ale podobně se lidé dívají na všechny křesťany. Lidé o nás vědí, ke komu se hlásíme a modlíme a podle nás si dělají obrázek o Bohu. Křesťanem lze být proto pouze na plný úvazek. Je to povolání, z kterého si nelze vzít ani na chvíli dovolenou. Všechno co děláme a říkáme, každé místo kam vkročíme, ať už je to obchod, autobus, škola, dílna či kancelář ale i vlastní kuchyň či ložnice - všude tam s námi vstupuje i Bůh - pokud ho ovšem v sobě nezapřeme. To neznamená, že bychom se měli tvářit jako dokonalí a bezhříšní. Právě naopak - Boží přítomnost v našem životě se pozná podle upřímnosti, poctivosti, pokání, lítosti a odpuštění. Tak aby vynikla a jasně se odlišila svatost Boží a slabost lidská.
Je úžasné, když smíme věřit, že Pán Bůh je přítomen v srdci každého z nás. Je to největší čest a sláva našeho života. Ale někdy nás to svádí k tomu, aby si každý z nás představoval Pána Boha po svém a dával Bohu svou vlastní tvář a střih. V Izraeli byla kdysi také řada svatyň. Každý kmen měl svůj vlastní oltář, ale nedělalo to dobrotu. Jakoby se Bůh rozdělil a na každém místě si ho lidé připomínali jinak. Každé svatyně měla svou tradici, svůj vlastní příběh a zázrak a hrozilo, že za chvíli bude rozdělen nejen Izrael, ale i Bůh. Každý si z něho urve kousek. Každý se bude přít, že právě to jeho místo a tradice je ze všech nedůležitější. Jako bychom to neznali. Kolikrát už se církev rozdělila. Kolikrát si dokonce lidé v jednom sboru nemohou přijít na jméno, jen proto, že se každý z nich modlí trochu jinak.
Král David prosil Boha, aby si zvolil jedno jediné místo, kde bude přebývat jeho sláva. A Bůh jej vyslyšel. Stánek smlouvy už nebude putovat každý rok z místa na místo, ale spočine trvale ve městě Jeruzalémě - na místě, který si Bůh vybral. Šalomoun později na tomto místě postaví chrám Hospodinův, kam bude putovat celý Izrael. Tento jediný chrám se stává symbolem jediného Boha. Jedno jediné místo, jeden jediný oltář, jedna jediná svatyně se stává viditelným potvrzením prvního článku izraelské i naši víry: „Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest.“ Platí však něco podobného i dnes?
Mají i křesťané nějaké místo, kam by putovali světa kraj a o kterém by věřili, že pouze tam a ne jinde mohou prožít Boží přítomnost a slávu? Jsem přesvědčen že ano. Ale není to Jeruzalém ani Řím, jakkoli jsou to krásná a památná města. Podle svědectví Písma se tím jediným místem a chrámem Božím stal jednou provždy Ježíš Kristus. Jen v něm a v nikom jiném se nám Bůh dal poznat. On je tím jediným a definitivním zjevením Božím.Když se dnes lidé ptají po Bohu, když hledají a přemýšlí, zda je možné ho nějak dokázat, když se ptají, co dělá Bůh, když se děje bezpráví, je nejlépe ukázat jim Ježíše Krista. Boha, který se kvůli nám stal člověkem. Boha, který spolu s námi trpí a umírá, aby nakonec ukázal svou moc ve vzkříšení a odpuštění všem hříšníkům. Každý, kdo chce dnes poznat Boha, smí ho nalézt v Ježíši Kristu. Není třeba hledat nic složitého, tajuplného ani mystického. To jediné, na čem záleží, je poznat a uvěřit, že Bůh k nám přišel v tomto obyčejném člověku, který druhým pomáhal, ale sám sobě nepomohl a vlastní život obětoval pro naši spásu. V příběhu Ježíše Krista se lze potkat s živým Bohem.
Ale kde se má dnes člověk setkat s Ježíšem? Vždyť je to příběh starý víc jak dva tisíce let! I kdyby byl pravdivý, co si s ním dnes počneme? Apoštol Pavel zná odpověď i na tuto otázku. Korintským píše odvážná slova a říká: „Chrám Boží, Kristovo živé tělo, to jste teď vy!“ - váš sbor, vaše společenství. Možná si řekneme: Panečku, to musel vzorný a dokonalý sbor, když ho apoštol tak chválí. Jenže on ho nechválí, on jej naopak volá ke kázni a odpovědnosti a říká: Běda těm, kdo chrám Boží, který tvoříte, trhá na kusy, kdo se odděluje, vyvyšuje, hádá. To je stejný hřích, jako kdyby někdo boural Boží chrám a trhal na kusy samého Krista. Vždyť Bůh se dává poznat světu právě skrze vás! Tak se podle toho také chovejte.
Lidem dnes nestačí, když si přečtou bibli nebo jdou na film o Ježíšovi. To všechno je může zaujmout a nadchnout. To vše je může přivézt k hledání a velikému očekávání - ale pak to všechno závisí na tom, zda se setkají s lidmi, mezi nimiž přebývá Boží láska. Když nenajdou společenství, které je přijme, když nenajdou lidi, kteří podle evangelia skutečně žijí - jejich nadšení brzy vyprchá a zmizí. Teprve když člověk pozná společenství Ježíšových učedníků, kde skutečně platí to, co Ježíš řekl - teprve pak může uvěřit, že to, o čem v evangeliu četl, je pravda a že se podle těch slov dá skutečně žít. Naše sbory jsou nesmírně důležitá místa. Jsou to živé Boží chrámy. Aby mohli lidé Kristu uvěřit, potřebují se setkat s těmi, kteří se opravdu modlí a jeden druhému odpouštějí.
Pán Bůh nepotřebuje nákladné stavby, vysoké věže ani honosná schodiště. Stačí mu pár židlí a třeba i cizí střecha nad hlavou. Pán Bůh však potřebuje skupinku lidí, kteří mu věří, mají se rádi a nechávají vedle sebe volné místo pro příchozí. Kostely a modlitebny jsou potřeba, ale takové, aby nám v nich bylo dobře. Aby byly tak prosté a čisté jako evangelium, kterému nasloucháme. Abychom se v nich všichni mohli potkávat jako rovný s rovným. Aby tu bylo místo pro děti i seniory. Aby se tam dostali nejen zdraví ale i postižení. Aby tam nedoslýchaví slyšeli a maminky mohly přijít i se svými neposednými ratolestmi. Aby tam každý místo pouhých úředních hodin našel otevřené dveře. Aby tam i hladový dostal najíst a pronásledovaný nalezl útočiště. Je náročné být chrámem Božím. Je to těžší než jen postavit modlitebnu za 10 milionů. Nestojí nás jen peníze, ale především náš čas a soukromí. Ale komu jinému by mělo záležet na tom, abychom byli chrámem Božím, než právě nám, kteří jsme poznali, jak dobrý je Bůh? Amen.

Ekumenické bohoslužby, 26.9. 2004, Brno, Botanická, Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah