Jozue

Ten příběh je nám známý už od nedělní školy a z náboženství. Patří k těm barvitým vyprávěním Starého zákona z doby dobývání země. Izrael pod Jozuovým vedením přešel řeku Jordán a tak vstoupili do zaslíbené země. Konečně - po tom dramatickém útěku z Egypta tenkrát v té noci, konečně - po těch čtyřiceti letech putování pouští, konečně jsou u cíle, doma, ve své zemi. Jenže ta země nebyla pustá a prázdná. Bydleli tam lidé, měli tam svá hrazená města, pole, pastviny, stáda dobytka...

bude tedy nutno o tuto zemi bojovat. Izraelci však byli národem kočovníků a donedávna vlastně ještě otroků...bojovat neuměli, nevyznali se v taktice a strategii. A přeci - jak víme - t zemi i její hrazená města nakonec obsadili. Pro ně to bylo veliké svědectví, důkaz. Že s nimi byl a je opravdu jejich Bůh, ten Hospodin,který je vyvedl ze země Egyptské, z domu služby. Už tenkrát, při odchodu z Egypta, jim Mojžíš tlumočil jasně a zřetelně Hospodinova slova: kladu před tebe cestu života a cestu smrti. Budeš-li poslouchat má přikázání a nařízení, budeš žít...
V tomto konkrétním případě to znamenalo, že po pádu Jericha nikdo Hospodinovu pomoc nesměl zneužít pro svůj vlastní prospěch. Ano, Hospodin jim tu zemi slíbil, ale jako dědictví,nikoli jako kořist. Boj Izraelců, to nebyla běžná loupeživá válka. Z Jozuova vojenského rozkazu všichni věděli, že v tomto boji bude zjevena Boží čest a sláva.Vítěznými boji bude oslaven Hospodin, Bůh Izraele - a proto všechno zlato, stříbro, měděné a železné předměty patří do pokladu svatyně. Všechno, co má nějakou cenu, skončí v chrámu. Mít na dosah ruku bohatství a hezké věci - tomu Alan neodolal. Vzal si jeden plášť, něco stříbra a zlatý prut. Všechno ukryl ve svém stanu. A když to pak prasklo, byl za to ukamenován a spálen, on i celá jeho rodina...
Když se na to díváme dnešníma očima, když si vzpomeneme na války, kterých od těch dob bylo bez počtu a mnohé se vedly ve jménu Božím a Kristově, pak se nutně zarazíme nad tak přísným trestem. Ve válce přece lidé dělají věci,které by je jindy ani nenapadly. A ještě bychom mohli dodat, že koneckonců byl Alan jen jeden ze tří tisíc mužů té izraelské armády. Která armáda by se dnes mohla pochlubit takovou morálkou svých vojáků? Vzpomeňme jen na ty skandály, která vyplouvají na povrch o chování civilizovaných křesťanských Američanů v Iráku. Nechci to soudit, jen to konstatuji...
Právě že ale tato válka ani žádné jiné bitvy ve Starém zákoně nemohou být srovnávány s jinými válkami, a už vůbec ne s těmi moderními. Vyprávění, které máme před sebou, není válečným románem nebo vojenskou učebnicí práva a trestu, ale součást vyznání: tuto zemi nám dal Hospodin, on ty boje vedl za nás a pro nás. Izraelci sami sebe chápali jako vyvolený národ, zvláštní Boží lid. V takovém společenství pak platí jiná pravidla. Důsledkem provinění jednoho bylo mrtvých a navíc bylo ohroženo obsazení celé země. Jozue to dobře rozpoznal: to jsme měli raději zůstat za Jordánem. Hospodin nás opustil a bez něho jsme tu v pasti.
Jedno porušení poslušnosti a mrtvých. Jedno porušení poslušnosti a Hospodin se odvrací od svého lidu. Jak velká je odpovědnost jednotlivce uprostřed Božího lidu!
My dnes často mluvíme o lidských právech, o nárocích člověka na to či ono, o jeho oprávněných požadavcích- ale odpovědnost jednotlivce se jaksi ztrácí....V těch milionových masách globalizujícího se světa ten jednotlivec vskutku zaniká,neznamená nic. Co zmůže jeden člověk? Co zmůžeme jako evangelíci, jako křesťané - je nás pár, nemá to cenu. - A také naopak: Co já jako jednotlivec můžu pokazit? Na ně přece nezáleží, není na mě vidět....
A přece - církev je zvláštní lid, kde jsme všichni spojeni spolu navzájem a svázáni s hlavou, kterou je Kristus. Každý skutek jednotlivce má svou váhu. Každou neposlušností je nakaženo celé tělo. Každou lhostejností je znevážena Boží čest. A krom toho tím jen zavdáváme příčinu ke kritice a posměchu těm, kteří jsou vně našeho společenství.
Dobře slyšet a chápat příběh o Akanově krádeži, to znamená uvědomovat si: na mně záleží, na mně osobně a nezastupitelně.
Kdo porozuměl, nemůže říct: dnes nejdu, nebudu vstávat, zůstanu doma, obejde se to beze mne, budou tam druzí, na mně to přece nevisí... Takovou omluvenku si vystavujeme i jindy: na mé neposlušnosti přece tolik nezáleží. Ostatně nikdo si ničeho nevšimnul, nikdo nic neví...Akan si to také tak říkal. Provinil se tajně a zdálo se opravdu, že nikdo nic neví...
Sestry a bratři, taková odpovědnost je velká věc a je také velice tíživá- Křesťané ve středověku se namnoze snažili ulehčit si tím, že věřili, že jejich nedostatky a selhání je možno vyvážit z obrovského pokladu zásluh a ctností lidí, kteří jsou nazýváni svatými. Ale v Božím lidu nemá odpovědnost jen ten nejpřednější, ale všichni.Nemůžeš říci - já jsem nepatrný člověk, na mě nezáleží. Já nemusím obhajovat Boží čest - ani ji nemohu svou neposlušností urazit, zvlášť když to dělám chytře a nikdo mne nevidí. Boží prst míří na toho malého tajného hříšníka až ten vyzná: ano, zhřešil jsem proti Hospodinu, Bohu Izraele.
Všimněme si, sestry a bratři, ještě jedné věci, totiž že bible má vůbec zálibu v malých číslech. Jedinec, Abraham, byl vyvolen, aby v něm byly požehnány všechny končiny země. Když Abraham prosil za Sodomu, smlouval z padesáti až na deset a Bůh mu slíbil:najdu-li deset spravedlivých, nezničím Sodomu. - proto v tom malém počtu nemůžeš chybět. A Ježíš zaslibuje svou přítomnost tam, kde se sejdou dva nebo tři v jeho jménu. Přirovnává své učedníky k soli země - a sůl se do pokrmu přece nehrne po kilech....ale bez špetky soli ztratí chuť i sebe lákavěji naaranžované jídlo.
Ježíš potřebuje tvou věrnost a poslušnost. Jeho lid - církev - s ní počítá. Pokud v ní chceš mít své místi, podílej se na jejím zápase - a posléze budeš mít podíl na její poslední slávě. Tady jsi nezastupitelný. Musíš tu být. A že nás přece ubývá, že církev opouští své místo a pozice, kde bývala silná, že počet křesťanů klesá - podle mého je nutné přijmout tuto skutečnost. Nemá cenu zavírat oči a strkat hlavu do písku. Přijmout a zároveň ji odmítnout, jak kdysi napsal Ludvík Vaculík ve svém románě Sekyra:“Když je tato doba nakloněná tej blbší polovině člověka, tož ja, ale bezo mňa...“
Na tom dávném příběhu o Akanovi vidím jasně, že moje selhání bude na škodu sestrám a bratřím kolem, bude na škodu celému společenství církve.A přispěje k pohanění Božího jména mezi nevěřícími. A naopak: statečné bojování bude k dobrému rodině a přátelům a ovšem bude k Boží slávě. Každý z nás má nezastupitelné svědecké poslání v kruhu lidí, s nimiž žije. Každý z nás je mnohým ku povstání a může být mnohým k pádu.
Tak jako na Akana, míří Boží prst na mne, abych vyznala: ano, zhřešila jsem proti Hospodinu. - A co dál? Co teď? Ježíš už nepřikazoval takové kamenovat a upálit. Neodsuzuje k potupné záhubě. „Jdi a už nehřeš.“ - tím dává našemu životu novou možnost - novou šanci každému bez výjimky a taky bez podmínečně...
Můžete namítnout, že dnes už je to přece jinak, církev nebojuje jako za časů Akanových, není ani ohrožována jako za časů nedávno minulých, teď už pokojně existuje. To jistě - ale církev bude zápasit až do posledního dne - jako křesťané to pociťujeme na nejrůznějších frontách dennodenně. Apoštol nás ujišťuje, že ten boj byl sice už rozhodnut, ale korunu vítěze dostane jen ten, kdo řádně bojoval - tak vydrž až do konce. V sázce je víc než babylonský plášť, stříbro a zlato.

O. Tydlitátová

RSS kanál

Syndikovat obsah