Nepřísahej vůbec

Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: `Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.´ Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále;ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď `ano, ano - ne, ne´; co je nad to, je ze zlého. Mt 5,33-37

Milí bratři a milé sestry!

Zákaz přísahy je jedno z mála Ježíšových slov, které se nám vcelku snadno dodržuje a to z jednoho prostého důvodu - nikdo po nás dnes přísahu nežádá. Ani na vojnu už se teď nebude chodit, takže i tady může být křesťanovo svědomí v klidu. Ale tak jednoduché to zase není. Důvod, proč se dnes nepřísahá, je v podstatě dvojí. V Evropě proběhla po válce tzv. sekularizace, to znamená, že došlo k důslednému oddělení sféry práva, hospodářství a politiky na jedné straně a sféry náboženství na straně druhé. Náboženství již není věcí veřejnou a společnost stmelující, ale soukromou věcí každého jedince. Člověk se sice může dovolávat Pána Boha - ale nikoho to nemusí zajímat. Nejvyšší garanci za podepsané smlouvy a závazky dnes převzal stát a ten přísahu nevyžaduje - ani na kříž, ani na bibli ani na vlastní čest.

Někdo ovšem může říci, že to podle toho dnes také vypadá. Lidé slíbí a podepíší kdeco, ale kdo nám zaručí, že to skutečně dodrží. Zákony se obcházejí, smlouvy a závazky se porušují a u soudu se člověk spravedlnosti často nedovolá ani po mnoha letech. Lidová moudrost říká, že lidé, kteří se nebojí Boha, nebojí se ničeho a kradou a podvádějí o sto šest. Nedávno vyšla v Americe odborná studie, která dokládá, že státy, kde lidé počítají s peklem, tj. věří v nějakou vyšší spravedlnost, jsou hospodářsky úspěšnější a lépe prosperují - protože je v nich méně korupce a podvodů. Lidé dodržují své závazky a nebojí se investovat.

V minulosti byla přísaha zcela běžná a dovolání se Boha za svědka pevnou součástí právního řádu. Má to dobrou oporu ve Starém zákoně. Zde se Boha dovolávají nejen králové a proroci, ale i obyčejní lidé. Izraelci mají dokonce přikázáno přísahat pouze při Hospodinu a používalo se při tom ustálené formule: „Jakože živ je Hospodin…“ kterou najdeme ve SZ mnohokrát. Dokonce i Bůh sám přísahá a to na své vlastní jméno, aby Izrael ujistil svou věrností a potvrdil mu své sliby. Také apoštol Pavel se dovolává Boha za svědka snad v každé druhé epištole.

Ježíšův zákaz přísahy tedy značně vybočuje z obvyklé praxe a křesťanští teologové s ním mívali veliké problémy. Každý úředník, šlechtic, řemeslník i voják musel dříve skládat přísahu své vrchnosti a nadřízeným. Augustin proto učil, že Ježíšův zákaz se týká pouze křivé přísahy. Jiní tvrdili, že se vztahuje pouze na kněze a mnichy. Reformátoři rozdělili přísahu na oblast světskou - tedy vrchnosti, která je dovolena a na přísahu duchovní, která je zapovězena. Ale vždycky, když nějaká skupina usilovala o reformu církve a návrat k apoštolské víře, začala většinou tím, že zakázala přísahu vůbec - ať už to byli valdenští, naše Jednota bratrská nebo novokřtěnci. Tím se však automaticky vyřadila ze společnosti.

Toto Ježíšovo slovo dávalo teologům pořádně zabrat. Bylo ho totiž třeba - alespoň v nějaké podobě - dodržet a přitom musela společnost dál fungovat a bez přísahy si to lidé až do nedávna nedovedli vůbec představit.



Proč vlastně Ježíš přísahu zakázal a zrušil. Jsem přesvědčen, že tím reaguje na problém, který měli s přísahou už zákoníci a farizeové. Za jeden z největších hříchů se totiž tenkrát považovalo znesvěcení Božího jména. Víme, že Židé raději Boží jméno vůbec nevyslovovali a různě je opisovali. Proto se i v přísaze Boží jméno nahrazovalo. Někdo přísahal při nebi, někdo při chrámu, jiný při oběti a i když rabíni ujišťovali, že takové přísahy jsou stejně platné a závazné jako při vyslovení celého Božího jména, mnozí asi všelijak chytračili a vedli spory o to, zda víc platí přísaha na oltář nebo na oběť. Není divu, že někteří pak raději vyžadovali přísahu na vlastní život, neboť člověka, který by tuto přísahu nedodržel, mohli alespoň prodat do otroctví.

Ježíš do této diskuse vstoupil radikálně a jednoznačně. Když se nemůžete dohodnout, která přísaha platí víc a která míň, nepřísahejte vůbec! Ježíš není nepřítel přísahy, ale tak jako v jiných případech i zde ukazuje ke kořenu věci a tím je lidské lhaní a lidská nespolehlivost. Čím častěji a složitěji přísaháme, tím víc to svědčí o našem sklonu lhát a podvádět. Čím větší záruky a garance nabízíme a vyžaduje, tím víc dáváme najevo, že v ostatních případech se na nás a na druhé nedá spolehnout. Jinými slovy každá přísaha - ať na cokoli - způsobuje inflaci. Čím častěji přísaháme, tím více dáváme najevo, že se nám nedá moc věřit.

Ježíš proto nabízí lepší východisko a ptá se, proč vlastně lidé lžou a své sliby neplní. Proč je naše řeč tak často falešná a nejistá? Jedním z důvodů je naše iluzorní představa, že Pán Bůh neslyší všechno, co říkáme. Je zajímavé, že v modlitbě lidé tak často nelžou, ale když mluví mezi sebou, kolikrát abys pravdu hledal po mikroskopem. Přitom mezi modlitbou a obchodním jednáním není v zásadě žádný rozdíl. Obojí slyší Pán Bůh stejně dobře a obojímu velmi dobře rozumí. Falešná představa, že v jedné oblasti mohu lhát a klamat a v jiné musím říkat pravdu - je základem mnohého zla a hříchu. Pán Bůh je svědkem všeho co říkáme - ať na něj přitom myslíme, nebo ne. Jinými slovy, všechno, co říkáme, je vlastně přísaha. Všechno, co slibujeme, slibujeme před Bohem, ať to říkáme před oltářem nebo na lavičce při měsíčku. Naše přísahy jsou proto zbytečné a zavádějící. Přísaha pouze podporuje představu, že jsou věci a sliby, které splnit nemusíme.

Svým učedníkům proto Ježíš říká: Místo, abyste přísahali, mluvte vždycky pravdu. Myslete na to, že vás Pán Bůh slyší a je svědkem všeho, k čemu se zavazujete. Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nevezmeš Boží jméno nadarmo. Já však vám pravím: Z každého slova, které lidé promluví nadarmo, budou skládat účty v den soudu. Vaše Ano, ať proto zůstane vždycky ano, a vaše ne ať vždycky zůstane ne. Vždyť Bůh si pamatuje všechno , co jste komu řekli.“

Toto je ideální stav, který bychom měli všemi způsoby usilovat. Je přece radost žít v rodině, kde si lidé nelžou. Je radost pracovat s lidmi, kteří jsou poctiví a upřímní. Je radost žít ve sboru, kde se lidé nepomlouvají. Je radost žít ve státě, kde je ostuda někoho podvést.

Ale dá se na to spolehnout? Vždyť lidé své závazky často neplní a porušují. I my sami jsme mnohé závazky nedodrželi. Realita je neúprosná. Sebelépe zajištěné smlouvy a závazky se časem ukážou být nevymahatelné. I manželské sliby se porušují - přestože mnohé byly vysloveny před Bohem a na celý život. Člověku je z toho kolikrát smutno a mnohý z nás je tak zklamaný, že už raději nikomu nevěří.

A tu je třeba říci bolestnou pravdu, že na lidské slovo nikdy není absolutní spolehnutí. Musíme si přiznat, že žijeme v hříšném světě a s hříšnými lidmi sebe nevyjímaje. Na nikoho z lidí se nemůžeme absolutně spolehnout.. Někdy nás takové zklamání hrozně bolí - ale je lépe s tím počítat, než se z toho zhroutit. Ale i když je svět takový a my v něm nejsme výjimkou - přesto se v tomto světě dá žít. Náš život totiž nezávisí na tom, co nám lidé slíbili. My žijeme z jiného zdroje. Křesťan smí v tomto prolhaném světě žít z Boží přísahy a Božího slibu. A ten je skutečně pevný. Ten odolá všem zmatkům a turbulencím. V Ježíši Kristu zaznělo z Boží strany jednoznačné a neodvolatelné Ano k našemu životu a k naši budoucnosti.

Když Ježíš zapovídá přísahu při vlastní hlavě a životu, ukazuje, že každá lidská přísaha je vlastně pyšná. Člověk za sebe nikdy nemůže dát plnou garanci, i kdyby se stokrát dovolával Boha nebo vlastního svědomí. Copak se někdo z nás může za sebe stoprocentně zaručit? Copak někdo z nás může o sobě říci: Určitě to udělám a splním. Vždyť tady za hodinu nemusíme být! Kdo z nás ví, zda nepodlehne slabosti a pokušení? Tak jako si nemůžeme prodloužit život, tak jako nedokážeme žít bez hříchu, nemůžeme beze zbytku garantovat ani své sliby. Jinými slovy, na člověka se nikdy nedá plně spolehnout. Na nic z toho, co nám slíbili lidé, se nesmíme upnout a věřit tomu víc než Pánu Bohu. Proto je lepší nepřísahat a nenabízet druhým falešné jistoty. Ale nežádejme to ani od druhých.

Raději počítejme s tím, že za každé slovo budeme jednou voláni k odpovědnosti samotným Bohem. Jediné slovo, na které se můžeme opravdu spolehnout je slovo Boží, zpečetěnou Kristovou obětí na kříži. Nic víc v tomto světě nemáme. Ale nic víc ani nepotřebujeme.

Jiří Gruber, Brno, 15.8.2004,



RSS kanál

Syndikovat obsah