O křesťanech kteří to o sobě nevědí

Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane`, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mt 7,21

Milí bratři a milé sestry!

Většina z nás je přesvědčena, že nakonec všeho musí přijít něco jako poslední soud. Důvod je prostý. Tento svět bývá nespravedlivý a mnohé lidské zločiny zůstávají nepotrestané. Ale i mnohá lidská dobrota a obětavost vyznívá naprázdno a nikdo ji neocení. Proto většina z nás doufá, že se to nakonec všechno musí nějak sečíst, zvážit, zhodnotit a rozsoudit. Představa, že všechno končí jen smrtí a člověk se nikdy nedozví, zač jeho život stál, je pro nás nepřijatelná. Vždyť to by znamenalo, že je všechno jedno! Rozhodoval by jen okamžitý úspěch a štěstí, náhoda a hrubá síla.

Izrael dlouho věřil, že Bůh svou spravedlnost uskutečňuje a prosazuje ještě během našeho pozemského života. Když Jákob podvede svého bratra, vrátí se mu to ve chvíli, kdy jeho oklame tchán Lában. Kniha Přísloví zaznamenává lidskou zkušenost, která říká, že ještě během tohoto života budeme potrestáni za své hříchy a naše poctivost se dočká spravedlivé odměny. Spravedlivý Jób sice trpí, ale Pán Bůh mu všechny jeho ztráty v závěru příběhu bohatě vynahradí. Později se však tváří v tvář krutému pronásledování, kdy mnoho věrných zemřelo a nedočkalo spravedlnosti, objevuje v Izraeli naděje, že Bůh může nechat účet našeho života dlouhodobě otevřený, aby nakonec všechno spravedlivě sečetl a ocenil. Proroci mluví o posledním dnu, kdy zlí budou potrestáni a spravedlivý odměněni.

Podle čeho nás však bude Bůh soudit. První představy vychází z pojetí, že celý Izrael bude v poslední den zachráněn, zatímco ostatní národy budou souzeny podle toho, jak se chovaly k Izraeli - lidu vyvolenému. Tato poněkud schématická představa dávala věřícím lidem sílu vydržet v pronásledování.

Ale brzy se začaly ozývat hlasy, že u posledního soudu nestačí, aby se někdo pouze narodil jako potomek Abrahamův. K tomu, aby mohl být někdo spasen, je třeba dodržovat Mojžíšův zákon. Vystříhat se všech nečistých pokrmů, slavit svátky, přinášet předepsané oběti, v sobotu nepracovat, odevzdávat desátky, poskytovat almužny, pravidelně se modlit. Člověk může být zachráněn, je když dodrží všechny tyto předpisy a zákazy. To ovšem znamená, že jen část Izraele bude nakonec spasena a zachráněna. Mnozí Židé se proto snažili poctivě zachovávat Zákon, ale u všech zůstávala nejistota, zda se nad nimi Pán Bůh nakonec slituje, nebo se od nich odvrátí.

Do této nejistoty a obav vneslo zásadní změnu křesťanství a Ježíšovo evangelium. Člověk nebude souzen podle toho, zda dodržel všechny předpisy zákona. Vždyť to se stejně nikomu nepodaří! Pro Boha je rozhodující něco jiného - naše víra. Tak jako nás může víra v Boží pomoc uzdravit z tělesné nemoci, může nás vysvobodit i z hříchu. Rozhodující je uvěřit v Boží dobrotu, kterou jsme poznali v Ježíši Kristu. Apoštol Pavel přichází z revoluční myšlenkou. U posledního soudu mohou obstát i pohané, kteří přijmou milost, kterou nám Bůh nabízí v Ježíši Kristu. A židé mohou být spaseni také jen z milosti, když uvěří v Ježíše Krista, který nás svou smrtí smířil s Bohem.. Pouhá znalost a dodržování předpisů nikomu nepomůže. Křesťanská církev tak dala novou naději všem dosud odepsaným - nemocným, hříšným, nevzdělaným, pohanům i otrokům. I nedokonalý a chybující člověk nyní mohl doufat.

Ale lidé si všechno rádi vyloží po svém Jestliže rozhoduje pouze naše víra a láska k Bohu, není pak už nezbytné činit skutky dobročinnosti: starat se o chudé, dávat almužny, pečovat o vdovy a vězně. Lidé si velice rychle oblíbili lásku ke Kristu, který je na nebesích, jemuž stačí poděkovat a radovat se z jeho lásky a o své bližní ztratili zájem. Z epištol a Skutků apoštolských máme doloženo, jak snadno se v křesťanských sborech zapomínalo např. na vdovy. Chudí v církvi leckdy dostali jen požehnání, ale nic do úst a na sebe. Čteme dokonce, že od Večeře Páně odcházeli mnozí hladoví, zatímco druzí jim jejich díl snědli. Je přece tak snadné milovat Krista, volat: „Pane, Pane,“ mluvit jazyky a prorokovat - a své bližní nechat, ať se každý postará sám o sebe.

Koncem prvního století přišel čas, kdy evangelista Matouš začal psát své evangelium. Duch svatý ho vedl k tomu, aby do něj zařadil příběh, který Ježíš kdysi vyprávěl svým učedníkům. Není to klasické podobenství, je to spíš takové sci-fi. Úvaha o tom, co by se mohlo stát, kdyby...

„Představte si,“ řekl Ježíš, „že již nastal den posledního soudu. Na trůn usedá Syn člověka a jsou před něho shromážděny všechny národy. Ale on je nerozdělí na židy a pohany, řeky a barbary, věřící a nevěřící ani na pány a otroky. Syn člověka je rozdělí jako když pastýř večer dělí stádo na ovce a kozy. Každého zvlášť!“ Na vysvětlenou je třeba říci, že v Palestině mají ovce i kozy stejnou barvu a pasou se pohromadě. Některé ovce i kozy jsou černé, jiné bílé, nebo strakaté, některá zvířata mají rohy, jiná jsou bezrohé, takže pastýř musí večer zařadit každé zvíře zvlášť. Ovce totiž potřebují v noci chlad a spí venku, kdežto kozy musí spát v teplém přístřešku. Každý večer tedy pastýř rozdělí stádo na dvě části. Kus po kuse. Ovce na jednu stranu a kozy na druhou.

To znamená, že člověk neprojde do Božího království skryt ve stádu - ať už svého národa, církve nebo sociální skupiny. Každý z nás půjde k Božímu soudu sám za sebe. Za nikoho se neschová, ale ani nikomu nepomůže. Žádná legitimace, žádné razítko, žádný prapor, žádná hesla - k Božímu soudu půjde každý z nás sám za sebe.

A tehdy řekne pastýř těm po pravici: „Pojďte požehnaní mého otce a přijměte jako dědictví království mého otce. Jste zachráněni! Když jsem potřeboval vaši pomoc, pomohli jste mi. Navštívili jste mě ve vězení, dali jste mi najíst a napít, ujali jste se mne, když jsem byl bez domova.“

A tu se ho ti zachránění s údivem zeptají: „Pane, kdy jsme ti pomohli? My si na nic takového nepamatujeme!“ A Syn člověka a Pán vší země jim řekne: „To co jste udělali pro toho nejobyčejnějšího člověka, udělali jste pro mne. Služba bližnímu se v nebi počítá jako služba Bohu.“

Těm po levici však řekne: „Jděte pryč do věčného ohně. Patříte k ďáblu a jeho přisluhovačům. Už vás nechci ani vidět. Víte proč? Nikdy jste mi nepomohli! Nedali jste mi najíst, nedali jste mi napít. Nenavštívili jste mne ve vězení.“ Tehdy se ti zavrženi ozvou a řeknou: „Jak to, že jsme ti nepomohli?! Vždyť jsme tě nikdy v nouzi neviděli!“ A Syn člověka a Pán vší země jim odpoví: „Co jste neudělali pro ty neobyčejnější lidi, neudělali jste pro mne. Byl jsem mezi vámi, jako ten, který potřebuje vaší pomoc, ale vy jste mne přehlíželi. Raději jste si zpívali: Tebe Bože chválíme... Hybaj do pekla!“

To je ovšem pecka, která musela už tehdy mnohému zbožnému pohnout žlučí. Kdyby za tím podobenstvím nestála autorita Ježíše Krista, nikdy by ho Matouš nemohl do svého evangelia zařadit. Vždyť je tu zcela pominuta víra, kterou tak vyzdvihoval apoštol Pavel. Zachráněni jsou pouze ti, kteří činili dobré skutky. Mnozí z nich to dokonce ani nevěděli! Je-li tomu tak, pak vůbec nezáleží na tom, zda někdo žije nebo nežije v církvi, zda něčemu věří nebo nevěří. Rozhodovalo by pouze to, co jsme udělali pro druhé. Přesně to však dnes vyznává mnoho slušných lidí, kteří se hlásí k náboženství humanity a lásky k člověku, ale Pána Boha a církev k tomu nepotřebují. Nedává jim tu Ježíš a Matoušovo evangelium za pravdu? Není nakonec víra a církev opravdu zbytečná? Ba není dokonce nebezpečná!?

Vždyť někdo může celý život chodit do kostela a pravidelně se modlit se a pak to všechno prohraje kvůli nějakému bezdomovci, kterého si nevzal domů na nocleh. Jeli tomu tak, pak je zbytečné a možná i škodlivé být v církvi. Mnohem lepší je být hodný k druhým lidem a u posledního soudu to vyhrajeme na celé čáře. Nač věřit v Ježíše, když všechno záleží na tom, zda se rozdělíme s hladovými?!

Kdyby v době sepsání Matoušova evangelia žil apoštol Pavel, co asi na toto podobenství řekl? Neřekl by, že je falešné, matoucí a jednostranné. Ale i on přece ve svých epištolách mluví o skutcích víry a díle lásky. I on by jistě pokáral ty, pro které se zbožnost a víra stala pouhou výmluvou, aby se nemuseli rozdělit se svými bližními.

Podobenství přece neříká, že víra je zbytečná. Řeší však otázku, jak mohou být spaseni lidé, kteří o Ježíši Kristu a o víře v něho nic nevědí. I oni mají šanci být spaseni! Stejně velkou jako my křesťané. Znamená to však, že oni budou spaseni skrze své skutky, kdežto my křesťané skrze víru? Nikoli. My všichni budeme spaseni skrze víru. Vždyť každý, kdo někomu pomáhá, věří, že to má smysl. A právě tuto víru a naději, že má smysl žít pro druhé, přinesl na svět Ježíš. Proto je u Pána Boha na prvním místě, jak jsme se chovali ke svým bližním. Jedině podle toho se totiž pozná, čemu kdo z nás věří! Kdo je k bližním lhostejný, nemůže být Ježíšův učedník, i kdyby se stokrát zaklínal jeho jménem. A kdo lidem nezištně pomáhá, je Bohu milý, i kdyby o Kristu a církvi nevěděl vůbec nic.

Jinými slovy láska k bližnímu je vrcholem všech přikázání a naplněním naší křesťanské víry Žít pro druhé však vůbec není snadné a jen málokomu se to podaří. Všichni jsme nakaženi sobectvím, které je v nás i kolem nás. Člověk, který nepoznal Ježíše a jeho evangelium, může žít nezištně pro druhé a být proto spasen, protože svými činy vyznává, že věří ve stejné hodnoty, pro které žil Ježíš Kristus a je jeho učedníkem, aniž o tom sám třeba ví. Takoví lidé existují a díky Bohu za ně. Ale je jich jak šafránu a mají to na rozdíl od nás křesťanů mnohem těžší. Věří v lásku stejně jako my, ale nemají se přitom oč opřít a nač spolehnout.

Současně vidíme, jak neocenitelnou službu nám nabízí evangelium. Vždyť jen díky němu dokážeme přemoci a alespoň někdy překonáme své vrozené sobectví. Když se někdo s někým rozdělí, nikdy to není samo sebou. K tomu musíme mít pořádný a pádný důvod. Nikdo z nás se s touto vlastností nenarodí. I když mnozí víme, že bychom měli pomoci, je nám to proti srsti a raději si sedíme na svém.

Ti, kteří to přesto dokážou, jsou lidé, kteří k tomu musí být něčím motivovaní. A jsme u toho. Být k druhým laskavý a obětavý dokáže dlouhodobě jen ten, kdo sám v životě lásku a oběť poznal. Rozdělit se s druhým o chléb dovede ten, s kterým se už předtím někdo rozdělil. Nedělejme si o sobě iluze. Výjimečně - na chvíli - možná dokážeme být dobří a laskaví. Ale žít trvale pro druhé, dokáže pouze ten, kdo ví a věří, jak mnoho dostává - abych tak řekl „odjinud“. Ti, kteří se dělí s potřebnými, jsou lidé, kteří nějakým způsobem vědí o Boží lásce a pomoci. V našem podobenství se sice o víře nemluví, ale je v něm skryta jako předpoklad a důvod toho, že se někdo zvedne a druhému pomůže. Vždycky, když někdo někomu pomáhá, věří, že být dobrý a laskavý je lepší než žít jen sám pro sebe. A právě s takovými lidmi chce Bůh žít ve svém království. A my přece také. Takže doufám, že se tam jednou všichni sejdeme.



Brno, 27.6.2004. Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah