Jan 14

Jan 14,15-24

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ni nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.

Nezanechám vás osiřelé,přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mne uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mne miluje. A toho, kdo mne miluje, bude milovat můj Otec. I já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský:“Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám a ne světu?“

Ježíš mu odpověděl:“Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo Můj Otec ho bude milovat. Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mne poslal.“







Dnešní texty mluví o lásce. To je uprostřed měsíce máje velmi vhodné, vždyť máj je od dob Karla Hynka Máchy měsícem lásky - byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas atd, znáte to.

Jenže, kdo přečetl Máchův Máj do konce, ten dobře ví, že je to spíše horor než báseň o lásce. Stejnému omylu by propadl ten, kdo by chtěl na stejného jmenovatele převést lyrické májové nálady a Janova slova o lásce, o lásce Boží a lásce Kristově či lidské lásce k Bohu.

Slyšeli jsme před chvílí známou Janovu větu:Bůh je láska. Zní to jako pěkná jasná sympatická definice Boha Vzápětí se ale vynoří otázky.a námitky. Předně Boha nelze vtěsnat do definice, protože toho, který je nekonečným Tajemstvím nelze do lidských slov uchopit. Ta kratičká věta není definicí Boha, není to ani nadšené tvrzení,že „láska je božská“.

V té kratičké větě jsou dvě slova, která se v lidské řeči běžně vyskytují a tak bychom mohli získat dojem, že jim všichni rozumíme,, když je používáme a navíc že jim rozumíme stejně.

Ale ... slovo Bůh velice dlouho pluje lidskými dějinami jako řekou a za tu dobu na té cestě nabralo nánosy všech možných kultur a způsobů myšlení. Je ovšem zajímavé, že i v našem prostředí, kde je zvykem se spíše ošklíbat nade vším, co s náboženstvím souvisí, toto slovo nevymizelo. Možná že i vás už někdy někdo na ulici zastavil s otázkou, zda věříte v Boha. A pak do svých archů zaškrtli jednu z možných odpovědí - ano, nevím, ne a výsledek pak byl statisticky zpracován a publikován pod titulkem:Jak je na tom český národ s Bohem. Možná že byste v takové situaci také byli v pokušení odpovědět ano, ale asi ne v takového, jak si představujete vy.

Vzpomínáte si ještě, jak se před několika lety valil Prahou průvod hokejových fanoušků a nadšeně skandoval o oblíbeném brankáři:Hašek není člověk, Hašek je bůh. Co tím asi mysleli? Třeba je to tak, že když člověk prožívá něco pro něj skutečně silného, stává se jeho sekulární slovník příliš chudý a spontánně přeskočí do náboženského. Sem patří i ono u mládeže oblíbené vyjádření:to je boží - jakožto výraz nejvyšší chvály a dokonalosti.

Stejně tak je tomu se slovem milovat - je také velmi zprofanované a zatížené lecjakým balastem. Mluvíme-li o lásce, nemusíme nutně myslet totéž.

Milujete -li mne, pak... Co to s člověkem udělá, když někoho miluje, to více méně známe všichni. Někteří vzpomínáme na ono dobu první lásky, jiní to třeba zrovna prožíváte. Chci být s tím, koho miluji, co nejvíc a co nejčastěji, jak to jen jde.A když se nemůžeme vidět, tak - alespoň moje generace sáhodlouze telefonovala. Dnes to asi budou semesky nebo maily. Ale efekt je stejný. I důvod je stejný - touha po kontaktu, potřeba kontaktu s tím, koho miluji.tato touha a potřeba sdílet a prožívat věci, události, život s tím, koho miluji, ta v dobrém, zdravém vztahu přetrvá - i po letech manželství lidé raději vidí či prožívají věci společně a když to nejde, povzdechnou si: kdyby tak tady byl ten můj nebo ta má... Láska prostě potřebuje mít svůj protějšek co možná nejblíž..být spolu, to je touha i výraz lásky. Lásky mezi lidmi, lásky jak si ji představujeme a prožíváme my.

Otázka je, zda má evangelista na mysli totéž, říká-li ježíš: milujete-li mne. Že jako Ježíšovi učedníci svého Mistra milujeme, evangelista předpokládá. Jde ale o to, jak tento vztah projevit, jak dát najevo, že svého Pána miluji? jak je to s tím bezprostředním kontaktem, kterým se vyjadřuje lidská láska? Jak vůbec svou lásku k Ježíši vyjádřit? V křesťanském dávnověku a středověku byla odpověď jasná, či jasnější: jdi do kláštera nebo do poustevny, zřekni se světa a v dlouhých meditacích a modlitbách se se svým Milovaným a milujícím Pánem potkáš. Ale i těm, kdo se neuchýlil do ústraní a žili tzv. normálním životem v rodině a práci, radili tehdejší hlasy několikrát denně i v noci vstávat a modlit se, čím víc tím líp. Bůh byl i pro ně oslovitelným protějškem.

Dnes už ta situace není tak jasná. Jistě i mnozí z vás znají ten pocit, že jejich modlitby jdou do prázdna, že na druhém konci prostě nikdo není. Až zamrazí při takovém rozpoznání... Bývalo to přeci kdysi jiné...v dobách první lásky plynuly chvála a modlitby spontáně. Teď, teď je to jaksi střízlivější, bez vzrušení. Čas od času hlodne cosi jako špatné svědomí a chtěli bychom usilovat o nápravu. jenže jak?

Ježíšova rada nezní: milujete-li mne, pokuste se mi nějak přiblížit, pokuste se vytvořit osobní vztah. Ježíš ukazuje jinou, vskutku střízlivější cestu: milujete -li mne, budete zachovávat má přikázání. Zcela prosté, milý Watsone, zcela prosté. Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. Vyostřeně řečeno: nerozmnožujte své modlitby, rozmnožujte svou poslušnost. Nepředhánějte se ve výpovědech o tom, jak moc Ježíše milujete, ale ptejte se důsledněji, jak dnes a zítra ve všedních dnech zachovávat jeho slovo. Nehledejte ve vztahu k Pánu únik ze světa, sladkou závrať, vytržení z ubíjející všednosti. Svou lásku, to že pro vás je Pán vším, projevíte nejlépe „špinavou prací“, kterou pro něj a pro jeho království v tomto světě vykonáte. Zachovávejte má přikázání. Nepozvedejte slavnostně duši do výšin, ale uklízejte pozemskou špínu. Napadá mně v této souvislosti výrok Karla Havlíčka Borovského:“kéž by nám Pán Bůh to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil.“ Možná bychom se mohli dne podobně pomodlit:Kéž by nám Pán Bůh naši lásku z „orální sféry“ - z našich úst a a slov - do našeho života vraziti ráčil.

Tak prosté ba přízemní je slovo evangelia o lásce. Má však veliké zaslíbení. Kdo jde touto cestou, s tím jde sám Ježíš a Otec si u něho učiní příbytek. Ne však jako výsledek našeho lidského usilování, ale ze svého svobodného rozhodnutí. Spása - neboť co jiného ke to Otcovo přebývání s námi - spása je Boží aktivita, ne naše. Bůh má první iniciativu, neboť on nás miloval dřív než my jeho. To, co Bůh především chce, je otevřenost pro milost, pro lásku, aby v ní a skrze ni přebýval v našem životě.



Pane a Bože, děkujem, že jsme se v životě mohli potkat s tvou láskou, která nás proměňuje. prosíme, abychom uměli lásku dávat dál, každý den a všude - neboť jen tak se můžeme potkat s naším Pánem a Spasitelem a najít pokoj. Amen



Olga Tydlitátová





RSS kanál

Syndikovat obsah