Boží sláva se odstěhovala

Svého syna nazvala Íkábód (Je po slávě) a řekla: Boží sláva se odstěhovala u Izraele. 1S 4, 21

Milí bratři a milé sestry!

Dnešní příběh je zdrcujícím soudem nad životem církve a Božího lidu. Je to však kritika do vlastních řad a ta je vždycky důležitá a potřebná. Příběh ukazuje jak se víra v Hospodina může snadno změnit v pyšnou pověru a fanatismus. I člověk, který se veřejně hlásí k Bohu a církvi, může ve skutečnosti myslet a jednat sobecky. Někomu totiž náboženství slouží pouze k tomu, aby mohl s ještě větší vahou a autoritou prosazovat své vlastní cíle a zájmy. Jestli je někdo věřící nebo nevěřící se nepozná podle toho, zda o Bohu mluví nebo nemluví. Skutečně věřící je pouze ten, kdo je vůči Bohu i lidem pokorný a tichý. A tak se může stát, že lidé, kteří sami sebe považují za dobré křesťany, se někdy chovají jako ti největší pohané a modláři. A naopak lidé, kteří mají k církvi z různých důvodů daleko, mají v sobě často víc úcty k Bohu a lásky k bližnímu, než mnozí takzvaní křesťané. Ale proč se to stává? Dá se s tím dá dělat?

První věc, která nás v dnešním příběhu zarazí, je skutečnost, že Izraelci jdou do boje na vlastní pěst. Nejsou nikým napadeni. Žádný prorok je od boje neposílá a nepovzbuzuje. Samuel má slovo pro celý Izrael, ale nikdo se ho neptá, zda mají jít do války. Je to pouze jejich vlastní rozhodnutí. To samo o sobě ještě nemusí být chyba. Filištinci Izrael často ohrožovali a vykořisťovali, ale člověk musí být připraven za svá rozhodnutí nést vlastní odpovědnost.

Křesťané mají také někdy dojem, že by za nějakou věc měli začít bojovat. Třeba proti potratům, proti drogám, pornografii, homosexuálním sňatkům, proti násilí v televizi, homeopatii, proti atomovým elektrárnám, proti korupci, proti odposlechům ve věznicích, proti stavbám mešit atd. Dnes za takové věci bojujeme především slovy, podpisovými akcemi, veřejnými shromážděními, lobováním u některých poslanců atd. To je zcela v pořádku. Je však třeba být v těchto věcech velice opatrný a sebekritický. Jsou to totiž především naše vlastní akce. Je to naše vidění problémů a situace. Možná je správné, ale někdy je věc složitější. Jiní křesťané a slušní lidé to mohou vidět jinak a lépe. Řada témat je sporná, není to ano nebo ne. Je to celá škála situací a my se často musíme rozhodovat mezi menším a větším zlem. A kdo z nás má patent na pravdu?

Ale i když si myslíme, že náš zájem a boj je svatý, netahejme do toho hned Pána Boha a církev. Postavme se za věc svým vlastním jménem a na vlastní riziko. Neschovávejme se za zbožná slova. Bojujme za to, co podle svého nejlepšího přesvědčení považujeme za dobrou věc, ale neposvěcujme to Božím jménem ani zájmem církve. Můžeme se totiž mýlit. Můžeme být slepí nebo zaujatí.

Četli jsme dnes, že Izraelci vytáhli do takového „svatého“ boje proti nevěřícím a prohráli. Ale místo, aby se zamysleli nad tím, jakou udělali chybu, hned vědí, že příčina je v Bohu. „Proč nás dnes Hospodin porazil před Pelištejci? Vezmeme jeho schránu, aby přišel mezi nás a zachránil nás z moci našich nepřátel.“ Když se něco nedaří, má pověra vždycky rychlou odpověď: „To nás Bůh trestá. Musíme si ho nějak naklonit.“ Místo aby si řekli: udělali jsme hloupost, hnali jsme se do boje, který byl zbytečný, doplatili jsme na své chyby - zjednoduší si to a prohlásí: „To nás Bůh porazil a potrestal. To Bůh nám nepřál a nepožehnal. Musíme si ho něčím získat.“ A přitom s tím Pán Bůh neměl nic společného. Než šli do boje, na nic se ho neptali. Proč v něm tedy vidí jedinou příčinu své porážky? Možná si řeknete: Dobře, že si díky své prohře na Pána Boha alespoň vzpomněli. Jenže oni nečiní pokání, oni si neřeknou bylo to naše sobectví a pýcha. Místo aby hledali chybu sami v sobě, hledají ji v Bohu. A protože o živém a svatém Bohu smýšlí stejně jako pohané o svých modlách, vědí si hned rady. Stačí když sebou vezmeme do boje Boží schránu. Místo aby Boha hledali - nutí ho, aby šel s nimi. Místo, aby přemýšleli, v čem se mýlí, chtějí použít Boží jméno jako helmu a neprůstřelnou vestu. Stačí přece říci, že je něco podle Boží vůle a že to je napsáno v bibli a nikdo nám nemůže odporovat. O ničem již není třeba diskutovat. Prostě to tak je a hotovo. Ale to je vždycky tragedie. Když křesťané ztotožní své vlastní názory s Boží vůli, když církev začne druhým poroučet a učit svět pravdě a pořádku - Bůh tiše odchází a trpí. I kdybychom sebevíc mávali křížem, biblí a kalichem, nebude nám pravda blíž.

Ale stala se zvláštní věc. Když přinesli Boží schránu, spustili Izraelci mohutný válečný pokřik, „až země duněla.“ Jakoby tím hlasitým pokřikem chtěli nahradit víru, která jim schází. To tak bývá, že ten, kdo nejvíc křičí a užívá silných slov, ten se ve skutečnosti nejvíc bojí. Jsem přesvědčen, že náboženský fanatismus a fundamentalismus vzniká nejčastěji z nejistoty. Z nejistoty, kterou se bojíme přiznat, před kterou utíkáme a za kterou se stydíme. Podobně křičeli pohané v Efezu celé dvě hodiny: „Veliká je naše Artemis!“ Měli strach, že jim někdo jejich bohyni a slávu vezme. Ale opravdu věřící člověk nepotřebuje křičet, aby země duněla. Jeho síla je v tichosti a pokoře.

Nepřátelé ten křik zaslechli a zděsili se. Uvědomili si, že mezi Izraelce přišel mocný Bůh, který je kdysi vyvedl z Egypta. Zděšeně volají: „Běda nám. Kdo nás vysvobodí z moci tohoto vznešeného Boha?“ Zdá se, že izraelská taktika výborně funguje. Filištinci jsou na kolenou. Mají strach z Hospodina. A Izraelci si myslí, dobře vám tak - vy neznabozi. My vám ukážeme, kdo je to Hospodin. Jenže pak dojde k nečekanému obratu. Filištínci se vzchopí. Už to pro ně není jen každoroční šarvátka o sklizeň obilí, ale vezmou to jako boj na život a na smrt. „Vzmužte se Pelištejci. Ať neotročíte těm Hebrejům jako oni otročili nám! Vzchopte se a dejte se do boje!“

Všimněte si jedné věci: Když církev vytáhne do boje se svým nejsilnějším kanónem a zbraní, jakmile se začneme zaštiťovat Božím jménem, biblí a Božími zákony - mezi nevěřícími to vyvolá zcela přirozenou reakci. Začnou bojovat jako lvi. Zmobilizují v sobě všechen svůj odpor k církvi a Pánu Bohu a veškerá domluva s nimi je nemožná. Je to paradoxní, ale Izraelci svým pokřikem a falešným sebevědomím sami probudili ve Filištincích odhodlání a svaté nadšení. Neboť strach z vlády církve a odpor k tomu, co je člověku vnucováno, může v lidech vyvolat podobné nadšení a sílu, jaké my hledáme ve víře v Boha. „Svatá nevěra“ dovede být stejně fanatická a vzteklá jako „zbožná pýcha“, za kterou se mnozí křesťané schovávají.

Každé zbytečné siláctví, které církev v tomto světě předvádí, vyvolává jen logickou reakci a ještě sveřepější odmítání toho, co církev učí a hlásá. Jakmile církev začne lidem něco zakazovat nebo vnucovat, jakmile si na něco činí nárok (vzpomeňte si třeba na spor o katedrálu, restituce církevního majetku), do té doby neutrální lidé se stanou zavilými nepříteli církve. Jakmile chceme své přesvědčení vtělit do zákonů. které by platili pro všechny - zdvihne se vlna nebývalého odporu. Lidé mají z církve a jejího vlivu strach - a to mobilizuje jejich nevěru a touhu po svobodě a nezávislosti. Čím víc křičíme, čím víc něco prosazujeme - tím víc máme nepřátel. Jak dopadnou rodiče, kteří své děti k víře nutí? Jak dopadnou ti, kteří se odmítají nad něčím zamyslet a slyšet názor druhých. Tak jako Izraelci v našem příběhu. Špatně. Svou arogancí jen posilujeme odpor nepřátel. A přitom můžeme mít v zásadě pravdu, ale nesmíme ji nikomu vnucovat násilím a s křikem.

Určitě si vzpomenete, jak nevěřící lidé přímo nesnáší, když se my křesťané považujeme za lepší než ostatní. Když slyší nebo čtou, že věřící jsou slušnější, dovedou odpouštět a jsou si věrní - cítí se jak odstrčení. Proč by oni, jen proto, že věřící nejsou, museli být horší a méněcenní. My to tak možná nemyslíme, ale je to z naší strany zbytečný křik a zbytečné sebe obhajování. My sami přece nejsme o nic lepší. My pouze říkáme, že věřit Bohu je lepší než mu nevěřit. Odpouštět lepší než nenávidět. Ustoupit lepší než se soudit. Ale kdo z nás to umí lépe - to ví jen Bůh.

Tato kapitola zdánlivě neosahuje slovo naděje a povzbuzení. Když vyčerpaný posel přibíhá do Šíla, aby oznámil děsivou zprávu, že schrána byla vzata a oba kněží zabiti, Pinchasova manželka předčasně porodí. Narození dítěte je vždycky příslibem naděje. Však také porodní bába umírající ženě říká: „Neboj se, porodila si syna.“ Ale matku to nezajímá. Pro ni je všechno marné. Vždyť Bůh opustil svůj lid. Boží sláva se odstěhovala u z Izraele. Í-ká-bód. Vše je ztraceno. Nemá už smysl žít ani rodit děti ...

A přece se ta nešťastná žena mýlí. Bůh není truhla, i kdyby byla celá zlatá a svatá. Bůh není vázán na žádnou věc, člověka nebo myšlenku. Bůh není tam, kde ho chceme mít. Bůh je svobodný a na našem počínání nezávislý. Je s těmi, s kterými chce být. Je s těmi, kteří na něj čekají. Boží věc proto nikdy není a nebude ztracena. To jen lidská zpupnost, hloupost a nejistota ztrácí hlavu a pozice. Bůh na nás mnohé prohry prohry dopouští, abychom se probudili a vzpamatovali.

Když Ježíš umíral na kříži, také se všem zdálo, že je Bůh opustil a všechno to byl omyl. Učedníci se strachy a zklamáním rozutekli. A přece nás Bůh neopustil a třetího dne Ježíše slavně vzkřísil z mrtvých. Když uznáme, že si sami nevíme rady a přestaneme se spoléhat na svou vlastní sílu a chytrost, poznáme i my, že Bůh je nám blíže, než tušíme a možná nám pak i druzí lidé začnou víc naslouchat a rozumět. Amen.







Brno 21.3.2004, Jiří Gruber

RSS kanál

Syndikovat obsah