Kázání bratra faráře Veselého u příležitosti jeho vlastních 102. narozenin

Mt. 21,28-32

Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel.

Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.

Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.

Čím to je, bratři a sestry, že přicházíte sem do tohoto kostela bez obav, že tu uslyšíte něco nepříjemného, co by se vás dotklo, ať už od bratří i sester, nebo z kazatelny. Lidé ve vašem sboru se snaží být příjemní, kazatelna bohužel taky. Říkám bohužel, neboť celé generace farářů, kazatelů evangelia, se snažily o to, aby v jejich kázáních hlavně zřetelně zaznělo, že nás má všechny Pán Bůh rád, vždyť vydal za nás svého syna. Tím se stalo, že na Ježíšovo nepříjemné varování, kupříkladu, že snáze projde velbloud uhlem jehly, než bohatý vejde do Božího království, ani nedošlo, a když už došlo, bylo provázeno výkladem kazatele, že my, co jsme tu, tak bohatí nejsme a že se nás to varování ani netýká. Naše miliony jsou v suchu, ochráněny před zvědavými pohledy.

A dnes slyšíme z kazatelova biblického textu jiný, velmi nepříjemný útok na naši občanskou čest, však slyšte ještě jednou: celníci, tedy zloději a nevěstky nás předcházejí do Božího království. Kdyby to neříkal sám Ježíš, rozhorleně bychom protestovali: tahle mravní chátra má mít před námi přednost?! To bude v nebi divný pořádek!- to bude! Charakterizoval ho sám Ježíš: „Mnozí první budou poslední a poslední první (Mt 19,30).

Nyní se podívejme na celý text, jak si ho zvolil kazatel. Ten text mluví o člověku, jenž měl dva syny a posílá je pracovat na svou vinici. Je to obvyklý rozvrh, nebo scénář, který naznačuje, jak Bůh jedná s lidmi, z nichž každý je jiný, je svůj, originální. Je nutno je rozlišovat, třebaže ti dva, oba byli osloveni stejnými slovy, aby šli pracovat na vinici. První odpověděl prostořece: Nechce se mi. Pak- , kdo ví, kdy to bylo, snad zítra, ale možná až po deseti letech, těch svých slov litoval- a šel. Druhý odpověděl ochotně, bez rozmyšlení, řekl: Ano- ale nešel. Někdo by z toho vytěžil jakousi pravdu: Slova se mluví a nemají cenu, rozhodující je čin. První šel pracovat, druhý nešel. Sluší se pochválit toho prvního, že splnil vůli svého otce. Tak usoudili ti, kdo tomu příběhu naslouchali a jimž jej Ježíš vypravoval a jichž se otázal: Co myslíte? Kdo to byli? Velmi pravděpodobně to byli velekněží a starší, o nichž je řeč v předchozím příběhu. Dnes, když slyšíme tu otázku- co myslíte? -cítíme správně, že jsme otázáni my, my všichni, kdo jsme tu a máme uši k slyšení. Ježíš čeká od nás odpověď. Chtěl ji slyšet nejprve od velekněží a oni svůj názor řekli. Když je Ježíš vyzval slovy: „Který z těch dvou splnil vůli svého otce?“, odpověděli: Ten první. Vy byste také tak odpověděli, každý rozumný člověk by tak odpověděl. Neboť ne slova, ale čin má váhu, což ovšem platí v tomto padlém světě, nikoli v církvi, která velebí slovo, které se stalo tělem Ježíše Krista.

Tady bychom mohli skončit, kdyby Ježíšovi stačil názor posluchačů. On však bezprostředně, bez přestávky vysloví svůj výklad toho příběhu. Naváže na odpověď prvního syna, kterému se nechtělo, ale pak toho litoval a šel na vinici pracovat. Ježíš však rovnou za tohoto prvního syna dosadí celníky a nevěstky, kteří předcházejí velekněze a starší i nás do Božího království, jak to předvedl Ježíš, když vešel do domu vrchního celníka Zachea a promluvil s Marií Magdalskou, z níž vyhnal sedm ďáblů. Hádám, že v dějinách církve bylo nemálo konvertitů, mužů i žen, kteří se přiznali ke své zlodějské nebo nevěstčí, prodejné minulosti.

Celníci a nevěstky musí mít něco společného, když jsou jmenováni společně. Společné je jim poznání, že padli až na dno. Níž už nelze padnout. A lidé jim to dávají velmi citelně na vědomí. Bible však s nimi nesouhlasí. Ježíš nepřijme jejich morálku. I celníků a nevěstek se zeptá, půjdou-li pracovat na jeho vinici. Nakonec jdou a tak u Boha získají přednost před těmi, kdo slíbili, že půjdou pracovat, ale nešli.

Vraťme se v mysli k začátku. Abychom se nemohli omlouvat skutečností, že nás odsoudil k zahanbující existenci někde za zloději a nevěstkami pouze jediný kazatel, dostali jsme ke svému odsouzení druhého vynikajícího kazatele, Jana, zvaného Křtitel, který kolem sebe shromáždil asi tolik učedníků, co Ježíš. Jeho příchod mi připadal jako při procesu vyžádaný nový odborník, který vypracuje nový posudek. Odsouzení jsme se totiž odvolali.

Přibližme si tohoto Křtitele: Jeho matka Alžběta byla sestřenicí Ježíšovy matky Marie. Jan a Ježíš byli tedy vzdálení příbuzní. Jan byl o půl roku starší. Oba kazatelé zvěstovali lidu, že se přiblížilo Boží království a vyzývali jej ku pokání. Jan také kajícníky křtil, odtud jeho jméno Křtitel. Ježíš nekřtil, jen kázal a s oblibou a většinou používal podobenství. Jan jich nepoužíval, jeho metodou a cílem byla spravedlnost. Vyslovoval se tedy vůči lidem a jejich problémům přímo, bez hádanek.

Ti, od nichž Ježíš žádal hned na počátku, aby byli přímými pozorovateli a posuzovateli dění a které oslovil svým podobenstvím a Jan Křtitel svým kázáním, jsou nakonec takto Ježíšem ohodnoceni: Vy jste to všechno viděli, ale ani potom jste neuvěřili. Kdo to tedy byli? My jsme v tomto kázání usoudili, že to byli velekněží a starší, avšak ze samého textu, když ho čtete, správně vycítíte, že mluví o nás. Ale my jsme k sobě vzali velekněze a starší, kteří tu vůbec nejsou jmenováni - abychom se za ně schovali.

Je v tom zřetelná snaha kazatele, moje snaha, abych vás milí bratři a sestry, nevystavil samotné Ježíšovu přísnému odsudku, že jste všechno viděli, ale ani Ježíšovi, ani Janovi jste neuvěřili. Fakt je, že kdo uvěřil Ježíšovi a Janovi, byli a jsou celníci a nevěstky. A k nim patří toliko ti, kdo padli jako oni až na dno a vědí o sobě jen to, že jsou hříšníci, zvláště já. Kam s těmito hříšníky? Svět je nepřijímá, s radostí je odsuzuje a trestá. Ježíš však hříšné přijímá a odpouští jim. Kristova církev nemá jiné členy, vede je svým slovem a duchem, neopouští je na cestě do Božího království.

Modleme se.

Pane, děkujeme ti, že jsi tu s námi a dals nám poznat k naší spáse dvě věci, za prvé, že náš hřích je větší než jsme kdy tušili, ale přitom tak těžký, že by nás mohl strhnout do pekla – to za prvé. Ale za druhé dals nám poznat, že tvá milost je větší než hřích tohoto sboru bratří a sester a větší než hřích tvé svaté církve i celého světa. Hřích ti jej nemůže zcizit. Chválíme tě, že můžeme věřit v hříchu odpuštění a žít z tvé milosti, jako z ní žije církev i svět. Amen

Odkaz do bible: 
Mt. 21,28-32
Bohoslužby: 
Ne, 6. 03. 2016

RSS kanál

Syndikovat obsah