Kdyby Krisrtus nevstal z mrtvých

Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.

1 Kor 15,19

Milí bratři a milé sestry!

Věřit v dnešní době ve vzkříšení z mrtvých není jednoduché. Nejde o pouhé oživení z klinické smrti. To je samozřejmě možné. Nejde o nějaký další život v jiné formě, jak tomu věří lidé na východě. Nejde ani o věčnou duši, která se po smrti oddělí od těla a žije vlastním nehmotným životem. Těla z mrtvých vzkříšení je událost, kterou si neumíme představit. Odporuje všem našim zkušenostem a poznatkům.

Nešlo by se bez tohoto článku křesťanské víry obejít? Nebylo by lepší prohlásit ho za pouhou metaforu naděje a podobenství, které nesmíme chápat doslova? Je víra ve vzkříšení nutná? Nebylo by poctivější říci – Ježíš nám ukázal, jak by spolu lidé měli žít. Zlí lidé ho však ukřižovali a umlčeli. Ale my přesto věříme, že měl pravdu a snažíme se ho následovat. Není právě toto podstata křesťanské víry? Proč má křesťan jednou do roka na velkonoční neděli vypnout rozum a tvrdit, co nikdo neumí vysvětlit ani dokázat?

Zkusme se tedy na chvíli, cvičně, obejít bez vzkříšení. Věřme v Ježíše, jak jsme ho poznali, když uzdravoval nemocné a sytil hladové. Zapomeňme na prázdný hrob a pokusme se vyrovnat s jeho smrtí, jako se s ní musíme vyrovnat u všech ostatních lidí. Copak není Ježíšův odkaz dostatečně inspirující? Proč bychom si nemohli říci: Pojďme se se k lidem chovat podobně jako on. Budeme jim pomáhat, odpouštět, nebudeme dělat rozdílu mezi chudým a bohatým, budeme se dělit s potřebnými, budeme věřit, že nebeský Otec ví, co potřebujeme. Scházelo by naší víře a životu něco podstatného? Tak jako mnozí lidé nepotřebují církev a jsou dobří křesťané, možná nepotřebujeme věřit ani ve vzkříšení a můžeme být dobrými učedníky Ježíše Krista.

Ale je tu jeden problém. Jestliže Ježíš nevstal z mrtvých, pak to znamená, že fakticky prohrál. I kdyby byly jeho myšlenky a ideje sebekrásnější, jsou odsouzeny k nezdaru. Pokud Ježíš nevstal z mrtvých, jsme na tom, jako lidé, kteří si za normalizace připomínali smrt Jana Palacha a Jana Zajíce. Se smutkem v duši jsme si říkali: Byli to stateční hoši, ale ta oběť byla zbytečná. Byli to hrdinové, ale nic nezmohli a nezměnili

Jestliže Ježíš nevstal z mrtvých, pak si poctivě přiznejme, že všechny naše křesťanské hodnoty ztratí na ceně. Kdo z nás bude ochoten být statečný, věrný, poctivý a odpouštět druhým, když zjistí, že se mu to nikdy nevyplatí? Kdo se rozdělí s druhými, když pozná, že ho za to nikdy nikdo nepochválí?

Nedělejme si iluze. Lidská solidarita a humanizmus jsou krásné myšlenky, ale pouze za předpokladu, že jednou zvítězí. Ale není-li naděje na vzkříšení, pak je to všechno na vodě. Je hezké chovat se ušlechtile, ale nemá to cenu. Nebo jak to řekl apoštol: Je-li pro nás Ježíš jen příklad pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.

Náš vzor totiž prohrál a my dopadneme stejně. Náš zápas je předem prohraný. A to nikdo dlouho nevydrží. Když přijde na lámání chleba a budeme mít hluboko do kapsy, kdo by byl takový blázen, aby rozdával, odpouštěl a nastavoval druhou tvář? To že to přece jen občas uděláme, je způsobeno tím, že v koutku své duše přece jen věříme v Kristovo vítězství a uznání všeho, co uděláme zadarmo a z lásky. Ale Kristus může být vítězem pouze tehdy, jestliže vstal z mrtvých. Ale pokud nevstal on, nevstaneme ani my. A to znamená, že se dřív nebo později začneme chovat jako všichni ostatní. Tak abychom vyhráli. Tak abychom uspěli. Tak, abychom přežili. Ale co bude s tímto světem, když každý bude hrabat jen sám pod sebe?

Apoštol však uvádí ještě jeden deficit, který by vyplul na povrch, kdyby nebylo Kristova vzkříšení. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, pak jsme stále v moci svého hříchu.

Jestliže Kristus zemřel a zůstal v hrobě, pak to znamená, že nám Bůh neodpustil a my zůstáváme bezmocní proti zlu, které jsme způsobili a kterého se žádným jiným způsobem nezbavíme. Někdo ovšem může říci: Proč by bylo třeba k Božímu odpuštění Kristova vzkříšení. Ať nám Bůh odpustí sám od sebe. Odpuštění přece nemá žádné podmínky. Je to projev lásky a dobré vůle. Ale jak poznáme, že nám Bůh odpustil? Jestliže Kristus zemřel a nic víc už se nestalo, pak nemáme žádný důvod si myslet, že nám bylo odpouštěno. Nic na světě nás nepřesvědčí, že se už nemusíme trápit nad tím, co jsme provedli, koho jsme zklamali, co jsme nedokázali, pokazili, zničili. Marně budeme čekat, že nám někdo řekne: Neboj se! Netrap se a nevyčítej si, cos zavinil. Já jsem ti odpustil. Tohle nám nemůže říci maminka, ani církev, ani stát. A mrtvý Ježíš přece nemluví

Když však lidé žijí a odcházejí ze života nesmíření, je jejich život utrpením. Vina nás tíží, bolí, trápí a děsí. Proto si většina lidí raději žádnou vinu nepřizná. Tváří se a namlouvají si, že všechno bylo v normě. Nic zlého neudělali, vždy byli v právu a byli to naopak ti druzí, kdo ublížili jim. Proto se s nimi soudí, proto s nimi nemluví, proto jim jejich domnělé křivdy oplácejí, proto jsou zahořklí, naštvaní, uražení a protivní. Ale žít s lidmi, kteří neumí odpustit, je hrozné a ubíjející. Jenže kdo sám neprožil odpuštění, ten většinou neumí a nedovede odpouštět.

Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, pak bychom nemohli věřit, že nám bylo odpuštěno, a nedokázali bychom odpouštět svým bližním. Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, neměli by lidé důvod navzájem se smířit - a to by byla katastrofa. Její důsledky vidíme kolem sebe. Lidé si nechtějí a neumí odpouštět, protože nevěří v Boží odpuštění a v Boží odpuštění nevěří, protože nevěří v Kristovo vzkříšení. Jestli Kristus třetího dne nevstal z hrobu, pak jeho smrt nebyla obětí, která nás vykoupila, ale jeho i naši prohrou, koncem a zklamáním. A my budeme dál žít se svými vinami, vyčítat si navzájem možné i nemožné, neschopni smířit se a začít znovu. Copak se mohou domluvit a žít v míru uražení a zklamaní lidí, kteří neprožili zázrak Božího odpuštění.

Ale kdyby Kristus vstal z mrtvých, mohl by být náš život úplně jiný. Měli bychom naději! Věděli bychom, že je nám odpuštěno. Mohli bychom odpouštět druhým. Mělo by smysl se obětovat. Mělo by smysl prohrávat. Poslední by mohli být první a první by se právem báli, že budou poslední. Ubylo by naštvaných, nespokojených a nešťastných lidí. Přestali bychom si nadávat a nemuseli bychom se stydět, co všechno jsme pokazili. Smrt by neměla poslední slovo a naše vina by byla amnestována.

Je to tak krásné, že se jen těžko ubráníme podezření, že si učedníci Ježíšovo vzkříšení možná vymysleli. Muselo to být pro ně obrovské pokušení. Ježíš byl tak strhující, že by byla věčná škoda nechat ho zemřít a rozejít se domů. Co když si víru ve vzkříšení vynutila zoufalost a bezradnost učedníků. Kdo by se mohl zlobit na nešťastné apoštoly, kdyby si Ježíšovo zmrtvýchvstání vysnili a podlehli tak iluzi, které chtěli podlehnout? Bylo by to lidské a pochopitelné. Proto si také většina lidí si myslí, že evangelium je pouhá fikce.

Jenže ono to bylo jinak. Apoštol v prvním listu Korintským přináší nejstarší doklad o víře v Ježíšovo vzkříšení. Z něho vyplývá, že to nebylo svědectví pouhých fanoušků nebo fanatiků. Na prvním místě je jmenován Petr a ten přece Ježíše zapřel a veřejně prohlásil, že ho nikdy neviděl. Petr se Ježíše bál. Neměl žádný důvod věřit v jeho vzkříšení. Vzkříšený Ježíš by ho mohl jedině odsoudit a zavrhnout.

Dvanáct učedníků na tom bylo podobně. Když Ježíše zatýkali, všichni se rozutekli. Když umíral na kříži, všichni byli poschovávaní. Co by mu řekli, kdyby vstal z mrtvých? Když někdo opustí přítele, nechce se s ním už znovu setkat a hledí na něj co nejrychleji zapomenout.

Jakub byl Ježíšův bratr. Mezi Ježíšovy učedníky nikdy nepatřil. Mesiáše v něm rozhodně neviděl. Proč by si měl zrovna Jakub vysnít, že jeho starší bratr Ježíš vstává z mrtvých. Vždyť by přišel o své sotva nabité prvorozenství. Byl by sám proti sobě, kdyby tvrdil, že ho viděl živého.

A pěst set lidí najednou? Tolik lidí nemůže mít naráz stejné halucinace. Pět set lidí může skandovat jedno heslo, pochodovat stejným směrem, ale všichni naráz neuvěří tomu, co nikdo z nich neviděl.

A pak je tu ještě jeden svědek. Apoštol Pavel. Úhlavní Ježíšův nepřítel. Programový popěrač vzkříšení. Ale když přijel zatýkat křesťany do Damašku, byl naráz zakřiknutý a tichý, jako provinilé dítě. Přede všemi dosvědčil: Ježíš se mi zjevil a svěřil mi úkol svědčit o tom všem židům i pohanům. Proč by dělal tento názorový kotrmelec, kdyby ho o tom nepřesvědčil sám Vzkříšený? Lidé jsou schopni popřít nos mezi vlastníma očima, jen aby nemuseli měnit názor. Ale zde římský občan a horlivý farizeus veřejně přiznal, že byl hlupák a choval se jako největší nepřítel Boží? Proč by to dělal? Co by z toho měl? Přesto se dal pokřtít a celý zbytek života sloužil člověku, který měl být dávno mrtev.

Všechna dobová svědectví potvrzují, že s Ježíšovým vzkříšením nikdo předem nepočítal. Nikdo si nic podobného neuměl představit. Lidé tehdy věřili ve všeobecné vzkříšení celého lidstva na konci věků. Ale zde žádný konec světa nenastal. Všechno bylo jako dřív. Apoštolům dokonce hrozila smrt, když budou o Ježíšově vzkříšení mluvit. Ale ti, kteří živého Mistra opustili, byli neochvějní a neumlčitelní, když se měli přihlásit k mrtvému. Ježíšovo vzkříšení nemůžeme objektivně dokázat – ale můžeme ukázat na jeho otisk v životě mnoha lidí.

Petr, Jakub a Pavel však nebyli jediní, kteří náhle změnili názor. I dnes se přece stává, že člověk proti svému očekávání a rozumu uvěří a pozná, že Ježíš žije, pomáhá, uzdravuje a zachraňuje. Vzkříšení není jen dávná historie, ale skutečnost, kterou můžeme zažít a která změní náš život.

Ale co se tedy toho prvního dne po sobotě vlastně stalo? Apoštol Pavel o tom hodně přemýšlel a našel pro tu událost dobré vysvětlení. Ježíš vstal jako první z těch, kteří zesnuli. Jako prvorozený všeho stvoření.

Ježíšovo vzkříšení je stejný zázrak jako stvoření světa. O světě kolem nás nikdo nepochybuje. Kdysi tu nebylo nic a nyní je tu tolik krásy. A nikdo neví jak a proč. Ježíšovo vzkříšení je podobná událost. Prvního dne po sobotě se stalo, co se ještě nikdy předtím nestalo. Co nemá srovnání, Co nelze změřit ani zařadit. Ježíšovo vzkříšení se vymyká naší logice. Nepodléhá našim vzorcům ani zákonům. Ale při stvoření světa také žádné přírodní zákony neplatily. Vzkříšení nemá precedens, nedá se uchopit našimi pojmy. Je to něco, s čím nikdo z nás nemá zkušenost. Ale to neznamená, že vzkříšení není možné. Kolem nás je přece mnoho věcí, které neumíme vysvětlit.

Víra ve vzkříšení je přesvědčení, že Bůh může učinit, co my lidé neznáme, nechápeme, neumíme a nevymyslíme. Je-li Bůh, pak je možné i vzkříšení. Není-li vzkříšení, pak není ani Boha. Ježíš prohrál a náš život je ubohý, prázdný a zbytečný.

Ale svět tu přece je, i když nevíme, co bylo před ním. Zázraky se dějí. Kristus zemřel, ale Bůh mu dal nový život. A dá ho i nám. Nebojme se tomu věřit. Jestliže něco neumíme vysvětlit, neznamená to, že je to nesmysl. Člověk přece všechno neví a nezná. Nestyďme se radovat a zpívat, že Kristus vstal z mrtvých jako první u těch, kteří zemřeli. Je to jen víra, ale dodnes působí zázraky.

Pane Ježíši Kriste, díky že ses nám poznat jako živý a laskavý člověk, který s námi nese všechnu tíhu života a dává nám naději, kde již žádní naděje není. Amen.

20.4.2014, JG

Odkaz do bible: 
1 Kor 15,19
Bohoslužby: 
Ne, 20. 04. 2014

RSS kanál

Syndikovat obsah