Ježíšův křest

Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít.Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?"Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu mu již Jan nebránil.Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."

Mt 3,13-17

Milí bratři a milé sestry!

Zítra je podle církevního roku svátek Zjevení Páně, který si církev připomínala dokonce dříve, než našla vhodné datum pro vánoce. O tomto svátku se postupně četly tři příběhy: klanění mudrců od východu, svatba v Káni a Ježíšův křest. Při každém z nich se totiž nějakým způsobem projevila Ježíšova výjimečnost a božství. Mudrci od východu jsou první zástupci pohanů, kteří uznají Ježíše svým králem. Při svatbě v Káni se stane první div, kterým však není Boží soud ale nekončící radost, jako na svatbě A při křtu v Jordánu se stane pravý opak toho, co každý čekal. Místo aby Ježíš pokřtil Jana, nechá se naopak pokřtít jako jeden z mnoha hříšníků a z nebe zazní hlas, kterým se k němu Bůh poprvé a jednoznačně přizná. Každý ten příběh zjevuje o Ježíšovi něco důležitého a podstatného a my se dnes soustředíme na ten posledně jmenovaný.

Jan Křtitel byla mimořádná postava a nezpochybnitelná autorita. Po mnoha staletích povstal v Izraeli skutečný prorok. Svým slovem vyburcoval chudé i bohaté, aby se připravili na příchod Božího soudu a změnili svůj život. Jan volal k pokání a žádal od židů, aby se dali pokřtít v Jordánu. To bylo něco zcela nového! Tuto očistnou koupel museli až dosud postupovat pouze pohané, kteří se chtěli připojit k Izraeli. Symbolicky tak vstoupili do země zaslíbené podobně jako Izrael za Jozua. Ale Jan žádal tuto očistu a nový začátek i od těch, kteří byli jako synové Abrahamovi přesvědčeni, že jsou vyvoleným národem. Vždyť Boží soud se nebude týkat jen pohanů ale všech lidí a přijde brzo. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně… Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm."

Ale když přišel Ježíš, neměl ani sekyru ani lopatu. Zatímco všichni čekali převratné události a zásah shůry, Boží syn přišel docela potichu a nenápadně. Stál ve frontě na křest a ponořil se do vody jako každý hříšník. Bylo to jeho první vědomé rozhodnutí, kterým dal najevo, kudy se bude ubírat jeho cesta. Chtěl být s námi na jedné lodi. Vyznal hříchy, které nespáchal. Přijal milost, kterou nepotřeboval. Pokořil se, i když v něm nebylo pýchy. A přitom to nebyla hra. Ježíš neměl připravenou únikovou cestu. Nemohl se kdykoli vrátit a utéct od svého úkolu. Byl a zůstal člověkem až do hořkého konce. Jeho křest v Jordánu není žádné rituální gesto ani zbožná formalita, ale čin, který od samého počátku udává směr cesty, která bude završena křížem, na němž bude odsouzen a obětován za naše hříchy.

Na podobnou cestu poslal i své učedníky, když řekl: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. (Lk 22,26) To znamená:Jsi-li někde nejstarší, nejchytřejší, nejbohatší a nejvýše podstavený – nedávej to najevo a vyžaduj povinnou úctu. Nevyhýbej se práci, kterou nikdo nechce. Nehledej pro sebe výhody. Nenech se chválit ani si děkovat. Máš-li pravdu, nedávej to druhým sežrat. Máš-li poslední slovo, nevyužívej toho. Jsi-li otec, ber vážně, co ti říkají děti. Jsi-li lékař, vnímej úzkost a bolest svého pacienta. Jsi-li politik, postav se do fronty na sociální dávky. Jsi-li učitel, nech se vyzkoušet z nové látky. Jsi-li křesťan, nemysli si, že jsi lepší než nevěřící. Chovej se tak, jako bys žádná privilegia neměl a budeš mít autoritu a vliv, jakého bys mocí a příkazy nikdy nedosáhl.

K Ježíšovu křtu však málem nedošlo! Jan totiž poznal, kdo k němu přichází a rozhodl se, že vyřeší vlastní problém, který vystihuje lapidární otázka: Kdo pokřtí Křtitele? Podle všeho Jan pokřtěn nebyl a čekal na někoho vyššího, kdo ho pokřtí a tím jeho činnost schválí a potvrdí. A ten nyní přicházel. Ale Ježíš to odmítl. Přiznal se k Janovu svědectví, ale ne tím, že by Jana pokřtil a stal se vůdcem jeho hnutí, ale naopak tím, že se dal pokřtít a přijal na sebe závazek pokřtěných – žít podle Boží vůle.

Ježíš si je velmi dobře vědom toho, co dělá a má pro Jana i pro nás vysvětlení: Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá. Doslova: abychom naplnili všechnu spravedlnost. Spravedlností zde však není míněn nějaký právní úkon, ale původní význam tohoto slova – udělat, co je správné, tedy to, co si přeje Bůh. Při Ježíšově křtu se neprojeví, kdo má větší kompetence a větší moc. Potvrdí se však, kudy vede Boží cesta. Jan zůstane Křtitelem a Ježíš se stane Spasitelem. A tak tomu má být i mezi námi. Nejde o to, kdo je víc. Kdo z nás je důležitější, potřebnější, slavnější… Každý má své místo a svůj úkol v Božím plánu. Jestliže chápeme život jako naplňování Boží vůle, pak není malých ani velkých rolí. Každá je důležitá, každá je slavná, každá je nenahraditelná. Ježíšův respekt k Janovi, kterého mohl tak snadno zastínit, překročit a nahradit, je ukázkou toho, jak si máme předávat funkce, úkoly a práci. Jestliže ani Boží syn nesestoupil rovnou s nebe, ale dal se nejprve pokřtít od svého předchůdce, který mu připravil cestu, pak ani my nezačínáme od nuly, ale jsme dlužníky a žáci těch, kteří tu žili a pracovali před námi.

Hlavní zvěst našeho oddílu je na samém jeho závěru, kdy se nad Ježíšem otevře nebe, Duch svatý se snese jako holubice a z nebe zazní Boží hlas. Otevřené nebe a Boží hlas byl tehdejší literární prostředek, díky němuž se čtenáři dozvěděli, co by jinak nepochopili. Nebe se otevíralo, když se nějaká událost stala Božím znamením a zjevením. Vždyť koho by napadlo, že když se ten, kdo má nárok být první mezi prvními, zapře, poníží a ustoupí, začne se naplňovat naše spása. Napadlo by vás, že takhle začíná evangelium? Ten největší zázrak, který se stal, je Bůh, který se vzdal svých práv a moci a stal se jedním z nás.

Proto musí v tuto chvíli zaznít z nebe hlas, který to potvrdí a vysvětlí: Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil." V češtině to zní jako jedna věta, ale v řečtině jsou zde tři samostatná jména: Toto je můj syn, ten Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení. V jedné větě a v jednom životě se potkají tři postavy, v nichž máme hledat obrysy Ježíšova úkolu a poslání.

První titul „můj syn“ odkazuje na druhý žalm, který byl určen ke korunovaci davidovského krále a zněl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. Ježíš tedy přebírá roli davidovského krále, který zastupoval Boha na zemi a jako jeho symbolický syn byl vykonavatelem Boží vůle. Právě tak máme Ježíšovi rozumět i my. Všechno, co Ježíš konal, je znamením a projevem toho, co si Bůh přeje. Ježíš je doslova prodloužena ruka Boží. To znamená, že všechny ostatní domnělé projevy Boží vůle je třeba brát s velkou rezervou a mnohé dokonce odmítnout. Díky Ježíšovi víme, že Boží vůle není trestat, ale zachránit. Ježíš nemá v ruce ani sekeru ani lopatu, ale chléb a víno.

Druhou postavou, která se stane předobrazem Ježíšovi cesty je Abrahamův syn Izák. Právě o něm je v knize Genesis několikrát zdůrazněno, že je „ten Milovaný“. A přece je Abraham připraven vzdát se svého milovaného syna a obětovat ho Bohu. Přitom ho nepřestal milovat, ale to, co chtěl Bůh, pro něj bylo důležitější. Izák přitom musel vědět, co se s ním děje. Jde poslušně s otcem na horu Moria a dokonce si nese dřevo k zápalné oběti, podobně jako později Ježíš svůj kříž.

Teprve když Abraham svého milovaného syna svázal a zvedl nůž, zazněl s nebe hlas, který ho zadržel: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." Ale až bude Ježíš umírat na kříži, nikdo Boha nezadrží, neboť Bůh nemá nad sebou nikoho, který by z něj sňal břemeno poslušnosti. Nebeský Otec obětuje svého nejmilejšího syna. Abraham tak byl ochoten učinit, protože Bůh byl pro něj důležitější než milovaný syn. Ale kdo byl pro Boha důležitější než jeho syn Ježíš? Každý z nás. Ježíš se stane Izákem, kterého se Bůh vzdá kvůli nám. Když umíral na kříži, nebyl Bohem opuštěn, ale milován - stejně jako Izák. Ale ještě víc Bůh miloval svět a proto dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16).

Třetí postava, na kterou Ježíš naváže a jejíž poslání naplní, je Boží služebník, o němž svědčí prorok Izaiáš: "Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon." (Iz 42,)

Není zcela jasné, koho tím služebníkem prorok mínil, ale podle všeho měl na mysli Izrael jako celek. Alespoň Izrael si to o sobě myslel a dodnes myslí. Evangelista však chce říci, že tak jako Ježíš převzal roli královského Syna a milovného Izáka, převezme také roli Božího služebníka, kterou až dosud nesl Izrael svým svědectvím mezi národy.

Všechno, co Bůh očekával od společenství vyvoleného lidu, to nyní naplní a vykoná jeho služebník, který se dal pokřtít v Jordánu spolu s ostatními hříšníky. A koho Ježíš povolá do společenství svých učedníků, ten se stane novým Izraelem. Novým lidem Božím, který už nebude uzavřeným a výběrovým společenstvím, ale otevřenou rodinou, kam budou přijati i všichni nalomení a dohasínající. Bude to společenství, kde nikdo nebude na nikoho křičet ani mu poroučet. Nebude tam rozhodovat hlas ulice ani většiny, ale společně budou hledat pravdu, která je nad námi. Církev nebude ohraničena pokrevním příbuzenstvím, ale pouze svou věrností Ježíšově cestě. Proto se v církvi se může stát, že sekyra bude přiložena ke kmeni, který neponese ovoce a Bůh si povolá nové syny a dcery z těch, kteří byli dosud hluší jako kámen. Ale právě tím je církev živá a Boží. Stále se obnovuje a rodí.

Když se pak nebe opět zavřelo, snesla se shora holubice, která evangelistovi slouží jako viditelné znázornění Ducha Božího. Je důležité, že je to právě holubice a ne třeba orel nebo sup. Až dosud se totiž všichni proroci Božímu Duchu bránili. Mojžíš neuměl mluvit, Izaiáš si připadla hříšný. Jeremiáš se cítil jako malý chlapec. Jonáš utekl od Taršíše. Až přijmou později Ducha svatého učedníci, bude to jako vichřice a hukot s nebe. Pouze Ježíš přijal Božího Ducha klidně, tiše a bez námitek. Jako když se snáší holubice. I on se bude jednou modlit: Otče, odejmi ode mne tento kalich, ale pak dodá: Ne jak já chci, ale jak ty chceš.

To, že Jan pokřtil Ježíše, je historických fakt, o němž nemáme nejmenší pochybnost. Nic podobného by si církev později nevymyslela. Musela naopak složitě vysvětlovat, že Ježíš nebyl menší než Jan, přestože se od něho dal pokřtít. Ale právě to, co nikdo nečekal a nepředpokládal, nám tak dobře slouží k poznání Ježíšovy cesty, která je tak zvláštní a jiná, protože je Boží a ne vymyšlená.

Pane, nauč nás chovat se tak jako bychom byli poslední, i když mnohdy máme nárok být první, slavní a nejlepší. Braň nás před pokušení pýchy a touhy po moci. Dej, ať jsme první v práci a službě, ale poslední při rozdávání odměn a výhod. Amen.

 Brno 5.1.2014 JG

Odkaz do bible: 
Mt 3,13-17
Bohoslužby: 
Ne, 5. 01. 2014

RSS kanál

Syndikovat obsah