Když bohové přicházejí na svět

Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Lk 2,6-7

Milí přátelé, milé sestry a milí bratři!

Vánoční příběh nepostrádá své idylické kouzlo. V opuštěné stáji se narodí malé dítě, kolem jsou ovečky, beránci, oslíci, kravička. Ještě v noci přijdou ze sna probuzení pastýři a přinesou chudým rodičům něco na přilepšenou. A za nimi přichází další lidé ze všech koutů světa a přináší své dary v čele se třemi králi z východu.

Tak to ovšem nebylo! Lidové i živé Betlémy možná zobrazují, jak by to mělo být, když k nám lidem přijde na návštěvu sám Bůh. Realita však byla jiná. Marie s Josefem nenašli v Betlémě místo ani u příbuzných. Z Jeruzaléma vzdáleného nějakých 10 kilometrů nepřišel vůbec nikdo a mudrci od východu se svými dary se objevili až někdy po dvou letech. Když Bůh splnil své sliby a poslal na svět svého Syna, lidé trestuhodně zaspali. Nikdo si ničeho nevšiml. Byl to Bůh, kdo musel probudit pastýře andělským zpěvem, abychom si dnes měli co vyprávět a poznali, jak je příběh o Ježíšově narození důležitý.

Jde v něm totiž o to, jak Bůh přichází na svět a jak ho my lidé můžeme poznat. Z antických dob je známo několik vyprávění o tom, jak bohové přichází na svět. Jeden z nich popsal básník Ovidius ve svých Proměnách. Nejvyšší bůh Zeus a jeho posel Hermés přišli v lidské podobě na svět. Bylo již hodně k večeru, když se zastavili ve vesnici kdesi ve Frýgii. Poutníci hledali nocleh a nějaké občerstvení, aby nabrali nové síly. Marně však chodili dům od domu, obyvatelé výstavných domů jim ani neotevřeli dveře a byli hluší k jejich prosbám. Až došli k malému domečku, vetchému, nízkému, vyspravovanému slámou, kde našli otevřené dveře i srdce. V tom domečku bydleli staří manželé, kteří neznámé příchozí srdečně přivítali a nabídli jim ze svých skromných zásob, co mohli. Připravili jim skromné lože a nalili i sklenici vína.

Stařečci jménem Filémón a jeho žena Baukis však užasli, když zpozorovali, že vína ze džbánku neubývá, že se stále samo doplňuje. Teprve potom pochopili, jakou vzácnou návštěvu mají pod svou střechou. Chtěli bohy pohostit a upéci pro ně svou jedinou a poslední husu. To ale Zeus nedopustil, za všechno laskavé pohostinství jim poděkoval a vyzval je, aby se honem připravili na cestu a šli s nimi na nedaleký vysoký kopec. Když udýchaní dorazili k jeho vrcholu a ohlédli se na vesnici, bylo vidět, že všechny domy jsou zatopeny vodou. Jediná chaloupka starých manželů byla na souši. Ale jak se na ni dívali, před očima se změnila v nádherný chrám se zlatou střechou, kde pak až do konce života bohům věrně sloužili.

To je přece také pěkný příběh, skoro vánoční, až na ty chudáky, co se v něm nakonec utopí. Zeus a Hermes byli odmítnuti a nepoznáni podobně jako malý Ježíš v betlémské stáji. Ale zatímco antičtí bohové se hned pomstí celé vesnici, Ježíš udělá ve svém životě všechno proto, aby ho lidé mohli poznat a přijmout

Pán Ježíš jednou vyprávěl podobenství, které má s vánočním příběhem mnoho společného. Při posledním soudu budou lidé rozděleni na spravedlivé a nespravedlivé podobně jako když pastýř odděluje ovce od kozlů. A tehdy nejvyšší soudce řekne těm zachráněným: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´

Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´ (Mt 25).

Zkusme si nyní tyto tři příběhy postavit vedle sebe. Ovidiovu návštěvu pohanských bohů ve Frygii, vánoční příběh podle Lukáše a Ježíšovo podobenství o posledním soudu. V čem jsou si podobné a v čem se liší? Společná myšlenka je, že když Bůh přichází na svět, dochází k soudu. Podle toho, jak lidé bohy přijmou, jsou odměněni nebo potrestáni. Je tu však jeden významný rozdíl. Zeus je odmění a potrestá hned a bez varování. Ježíš nám dává čas, abychom se mohli změnit.

Vánoční příběh je k nám mimořádně vstřícný a přívětivý. Díky němu může Boha poznat každý jen trochu vnímavý a laskavý člověk. Jak víc by se ještě Bůh mohl snížit k člověku, než se narodit jako malé dítě ve stáji.

Však také vánoce dodnes oslovují tolik lidí. Příběh o malém dítěti, které potřebuje naši pomoc, dojímá i ta nejtvrdší srdce. Lidé posílají peníze na charitu, nosí dárky do dětských domovů, zvou k sobě osamělé na štědrovečerní večeři, a i když se z toho občas stává jen mediální divadlo, pořád je to ohlas původního Božího záměru, který se odehrál v Betlémě. Svým narozením v chudobě a ve stáji nám Bůh říká: Já k vám přicházím jako ten poslední. Nejdete mne mezi nemocnými, hladovými a pronásledovanými. Já nepotřebuji, abyste mi stavěli velkolepé chrámy, ale dětské domovy, chráněná bydlení, nemocnice, školy a sociální byty. Já nepotřebuji, abyste před mnou klečeli a bili se v prsa. Mně nejvíc posloužíte, když si navzájem odpustíte a uděláte si jeden na druhého čas.

Vánoční příběh tedy není zkouška, kdo z nás Božího syna pozná. Nikdo ho přece tehdy nepoznal. A nepoznali by ho ani pastýři a Josef s Marií. Každému z nich to musel Bůh zvlášť povědět. A všichni jsou z toho zpočátku pěkně zmatení a vykulení.

A nám to musí Pán Bůh povědět také. Co jiného je evangelium než pokorné Boží zaklepání: Dobrý den. To jsem já, váš Bůh a Pán. Přicházím k vám jako obyčejný člověk a chci vás pozvat do svého království.

Ježíš nepřišel na svět jak Zeus, aby odsoudil ty, kteří ho nepoznali a nepřijali. Na rozdíl od městečka ve Frygie Ježíš nikoho neutopil. Naopak mnoha hříšníkům odpustil, nemocné uzdravil, pyšné proměnil, a chudým dal naději. Ježíš nepřišel, aby nás jako antičtí bohové nachytal, jak málo jsme vstřícní a pohostinní. Přišel a vykonal řadu srozumitelných znamení, abychom ho poznali a mohli se změnit. Zeus a Hermes nedali nikomu příležitost a přišli to rovnou rozseknout. S námi se však Pán Bůh mazlí, až to někdy není hezké.

K přirozené dobrotě stařečka Filemona a laskavosti stařenky Bacis máme mnozí upřímně řečeno daleko. Kdo z nás by dal poslední husu nějakému bezdomovci? Ti dva staří pohané by mnohé z nás zahanbili.

Ale evangelium nás k té dobrotě a laskavosti postupně vychovává. Dává nám čas, abychom se mohli změnit. A právě to je smyslem slavení vánoc. Ne že se vzchopíme a jeden večer v roce na sebe budeme milí, ale že se tak začneme a budeme chovat celý rok a celý život. Ne proto, že jsme od přírody tak hodní, ne proto, že máme a tak silnou vůli, ale proto, že nám na Pánu Bohu tak moc záleží a chceme mu dělat radost.

A tu může někdo říci: To znamená, že když vy křesťané jste na někoho hodní, neděláte to kvůli tomu člověku, ale kvůli sobě a Pánu Bohu. Vám nestačí člověk v nouzi. Vy v něm potřebujete vidět Boha, který vás jednou odmění.

Ano, pro nás je skutečně Bůh důležitější než člověk. Ale když člověk pomůže svému bližnímu, protože v něm vidí Boha, který si zaslouží naši úctu a lásku, stane se s ním často pozoruhodná proměna.

My si ty chudé, hladové, nemocné, postižené a vězněné nakonec zamilujeme, protože v nich poznáme nejen Boha, ale i své bratry a sestry. Lásku a úcta k Bohu nás přivede k lásce a úctě k člověku. A právě o to Pánu Bohu jde. Přichází k nám jako člověk v nouzi, aby nás původně lhostejné a sobecké lidi dal dohromady.

V podobenství o posledním soudu je pozoruhodné a provokující, že lidé jsou rozděleni na spravedlivé a nespravedlivé ne podle své víry a náboženství, ale podle své solidarity a lidskosti.

Podle staré židovské tradice měl mít poslední soud dvě oddělená stání. První pro židy a druhé pro pohany. Zvlášť pro věřící a zvlášť pro nevěřící. Spravedlnost by však měla být pro všechny stejná. Ale právě o to běží! Jak bychom mohli posuzovat stejným metrem člověka, který Boží zákon znal a člověka, který o něm nikdy ani neslyšel. Proto musel být podle představ farizeů soud dvojí. Pohané budou souzeni podle toho, jak se zachovali k Izraeli. A Izrael bude souzen podle zákona Mojžíšova.

Pán Ježíš to však změnil. Soud bude pouze jeden. Pro všechny stejný. A tím rozhodujícím kriteriem, které odhalí náš charakter a ukáže, co jsme zač, bude, jak jsme se zachovali k lidem, kteří byli v nouzi a potřebovali naši pomoc. Nemyslím na ty, kteří svou nouzi pouze hrají a zneužívají lidské dobroty. Myslím na ty, kteří většinou mlčí a tiše trpí.

Soud bude pouze jeden. Ale na nás věřící bude Bůh přísnější a náročnější. Vždy´t je psáno: komu bylo mnoho dáno, od toho se také mnoho očekává. My křesťané totiž víme, komu a proč pomáhat. Máme jasnou motivaci a důvod. Děláme to pro Krista. Nevěřícího vede jeho soucit a láska. Dokáže se rozdělit, někdy dá i tu poslední husu, ale nemá žádnou záruku, že to má smysl. Je to pouze jeho intuice, dobrá vůle a soucit. Ale my víme, proč to děláme a jaký to má smysl a protože se nemůže na nic vymlouvat.

A tu nás napadne hříšná myšlenka. Nebylo by bývalo lepší zůstat nevěřícími. Takhle to máme náročnější a přísnější. Kdo slaví vánoce, ten už ví, kdy a kde k nám Bůh přichází. Kdo zpívá: Narodil se Kristus Pán, nemá kam otočit hlavu a uhnout pohledem.

Ano, být křesťanem je náročnější a odpovědnější. Ale o to radostnější! Zatímco svět pouze nakupuje, peče, uklízí, lije olovo a strojí stromečky a posílá peníze na charitu, my se nad to všechno ještě radujeme, že Boží syn už přišel a zůstává tu s námi natrvalo. Být křesťanem je závazek, ale také výsada.

Je to jako mít dítě. Komu se narodilo, musí se o ně starat. Kdo děti nechce, má volno a může si užívat. Ale když se na vás dítě usměje, kdo by počítal, kolik ho to stálo! Dnes je však hodně lidí, kteří děti chtějí, ale nemohou. Ale i oni a právě mohou a mají slavit vánoce.

O vánocích se totiž narodilo dítě nám všem. Kdo ho přijme za své, toho čeká mnoho povinnosti. Kdo ho nepřijme, bude mít volno. Může si dělat, co chce. Ale jak dlouho ho to bude bavit? Nebude mu nakonec smutno, že je sám.

My jsme si to dítě přáli a chtěli! Celé generace na něj čekali a volali: „Bože přijď a vysvoboď nás.“ A on skutečně přišel a narodil se. A proto dodnes zní nad světem zpěv andělů: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, Bůh má v lidech zalíbení.“ Pro tento Boží pozdrav a úsměv, pro tuto Boží milost a lásku, stojí za to být k druhým laskavý a pracovat na tom, aby byl náš svět lepší a radostnější.

Pane, díky že jsi přišel. Díky, že jsi nám ukázal, kde tě máme hledat. Díky, že jsi s námi v nouzi i dostatku, ve štěstí i v neštěstí, v radosti i bolesti, v nemoci i ve zdraví. Amen.

 

Odkaz do bible: 
Lk 2,6-7
Bohoslužby: 
Čt, 22. 10. 2015

RSS kanál

Syndikovat obsah